Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpátky do Forks - kapitola 13.

26.12.2009 (17:30) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1006×

Stáli jsme před domem a naslouchali okolním zvukům. Zatím nebylo ani památky po nějakém vlkodlakovi, ale přece jen bylo lepší čekat venku. A za pár okamžiků měli přijít i Denalijští.

„Jdu na obchůzku,“ řekla jsem a vyletěla do lesa. Ke mně se přidal i Edward a vyhoupl si mě na záda, jako to dělal, když jsme spolu utíkali.

„Rose, já chci taky na obchůzku,“ postěžoval si Emmett Rose plačlivým hlasem.

„Miláčku, vždyť jsme byli před hodinou,“ slyšela jsem ji ho utěšovat. Ano, opravdu byli. Ty zvuky k nám doléhaly přes celý les a teď je řada na nás.

Hravě jsem Edwarda políbila na krk a postupně ho celý zulíbala. Rukou jsem mu zajela pod triko a laskala jeho svalnatou hruď.

„Zajímavá obchůzka, že?“ zasmál se. „Jdeme na louku?“

„Jasně,“ šeptala jsem mu do ucha a jemně se otřela rty a jeho lalůček. Tohle jsem milovala. Když jsme s Edwardem sami a já ho takhle trápím. Neexistovalo nic slastnějšího. Užívala jsem si i samotnou jeho přítomnost.

Maličko se uchychtnul, ale zrychlil a vletěl na louku v rekordním čase. Jakmile jsem mu seskočila ze zad, vrhnul se na mě a začal mě láskyplně líbat, nejdřív na rty a pak na krk.

„Nadrženče…“ zavzdychala jsem a už ho svlékala.

„Nemůžu za to… Kdybys mi nezdrhla…“ pomalu mi svlékal tričko a postupně zulíbal celé moje tělo.

***

„Musíme jít,“ zašeptal mi Edward zadýchaně. Naposled mě políbil a pak vstal a šel si hledat oblečení.

„To je škoda. Po takové době jsem s tebou byla sama a už musíme končit,“ bručela jsem a sbírala svoje věci. Byly rozházené po celé louce.

„Neboj se, miláčku. Víš přece, že jsi mi slíbila tři nerušené dny,“ usmíval se při té představě.

„Jo, máš pravdu,“ přikývla jsem. „Ale já chci teď!“ skočila jsem mu do náruče a hladově ho líbala na rty.
„Trpělivost. Pojď na koníčka,“ otočil se ke mně zády a maličko se přikrčil.

„Po kolikátý ti mám říkat, že na koníčka se už nepoužívá?“ zakoulela jsem očima a tím ho rozesmála.

„Už jsem ti říkal, že jsi roztomilá?“ slyšela jsem v jeho hlase úsměv.

„Ano… Čtyři tisíce osm set padesát dva krát.“ No, možná jsem se spletla o jedno nebo dvě čísla.

„Tak ti to říkám ještě jednou. Jsi roztomilá.“ Vběhl do lesa a utíkal svojí přirozenou rychlostí. Popoháněla jsem ho polibky na krk a nezdálo se, že by to pomáhalo. Viděla jsem to jeho pokušení zastavit a pokračovat v tom, kde jsme přestali.

Když jsme byli asi jen dva kilometry od domu, slyšela jsem Tanyin a Katein hlas. Docela se mi po nich už stýskalo a chtěla jsem je vidět. Edward mi vysvětlil všechno ohledně Tanyi. Její láska prý byla něco, co on by rozhodně nikdy nebyl ochotný opětovat. Byla prý jen povrchová, ne hluboká, jako je ta naše. Říkal, že ji to skoro už i přešlo a mně nezbylo, než mu věřit.

Edward vběhl do domu, kde na nás už čekali. Stáli tam všichni: Garrett s Kate, Eleazar s Carmen a Tanya.

„Ahoj!“ přihnala jsem se k nim a nejdřív popadla do náruče Tanyu, pak Kate a postupně všechny. „Strašně ráda vás zase vidím. Chyběli jste mi,“ usmívala jsem se tak, že mi to málem roztrhalo tváře.

„Bello, proč tě Edward nesl na zádech?“ podivil se Jasper.

„Bolí mě nohy,“ řekla jsem mu co nejpřesvědčivěji a usmála se na něj. Samozřejmě Emmett vyprskl smíchy a už se nadechoval, že by ze sebe vypustil nějakou nejapnou poznámku, když se na něj Edward rozlíceně podíval. Ihned se přestal smát a zblednul, zato tomu se zasmáli Alice a Jasper.

„Tak, kde máte ty pudly?“ zeptala se Tanya. „Že bychom to s nimi rychle skončili.“

„To samé jsem se jim snažil vsugerovat i já, ale nějak…“ Emmett se ušklíbnul.

„Je jich minimálně pět a jsou obrovský. Možná jich je i víc, nejsem si jistá, v každém případě by to byl holý nerozum na ně útočit, když nic nevíme. A Alice je ani nevidí,“ podívala jsem se na ni. Zaškaredila se na mě a zavrtala hlavu Jasperovi do hrudi.

„To je problém. Ale několik vlkodlaků jsem už potkal a na všechny naše dary platily,“ dumal Eleazar. Měl zkrabacené čelo a zamyšleně si mnul bradu.

„Benjamina Alice viděla,“ připomněl nám Edward.

„Kdo to je?“ zeptala se nás Carmen. Jasně, oni o tom nevěděli.

„Pamatujete si na ty vlkodlaky, co tu bili před dvou sty lety?“ Carlislea přerušil Jacob s nápadným odkašláním si. „Ach, promiň, Jacobe. Poblíž odsuď žije ještě jedna upíří rodina. Vegetariáni. Před několika týdny se jeden jejich člen ztratil. Nikde tu upírku nemohli najít a tak to přisuzovali únosu. Pochopili jsme, že ji unesl jeden vlkodlak, co žije tady někde kolem Forks se svojí manželkou Leou, vlkodlakem z La Push. Běželi jsme tam a dál už to není podstatné. Hlavní je, že ho Alice viděla,“ dopověděl příběh.

„Jo, mimochodem. Jasper, Esmé a já máme nové dary,“ zaradovala jsem se a užívala si jejich tupých výrazů. „Není to bezva?“

„Jak to myslíš?“ vyvalila na mě oči Tanya.

„Tak, jak to říkám. Máme nové dary,“ chlubila jsem se.

„Dokud jim to tady budete vysvětlovat, jdu na obchůzku,“ řekl Jacob a vstal z pohovky, na které doteď seděl.

„Na obchůzku? Jacobe, ty divochu! Snaž se a hlavně, ať ti to netrvá moc dlouho,“ křikl za ním ještě Emmett a při té představě se smíchy povalil na zem.

„Jaspere…“ začal Carlisle, ale více slov už nutno nebylo. Emmett se hned uklidnil a my mohli řešit problém vlkodlaci.

„Jaký máš teda dar?“ vrátila se Kate k tématu a netrpělivě čekala, co z nás vypadne.

„Něco, jako umí Jane Voltury,“ řekla jsem jí ztrápeně. Styděla jsem se za to. Styděla jsem se za to, i když vím, že bych neměla.

„Páni!“ vyjekla Kate.

„Bello, ty se nezdáš,“ Tanya zvedla obočí.

„Ale čím to je?“ Carmen se utvořila mezi obočím vráska. „Pokud to má nějaký hmotný katalyzátor, nevíte, co držíte v rukách. Aro po tom jistě půjde a ani nemluvě o ostatních upírech,“ tvářila se smrtelně vážně, v jejím výrazu nebyla ani špetka žertování.

„Předpokládáme, že to je těmi dětmi. Všechno to začalo, když se narodily,“ řekla Alice.

„Mimochodem, Alice, vidíš ty děti?“ Nějak jsem se k téhle informaci nedostala od chvíle, co se narodily. Odpověď byla jasná: Alice se na mě zase zašklebila.

„Měli byste si ty děti víc hlídat,“ nabádal nás Eleazar vážným hlasem.

„Fakt nechápu, proč si ti vlkouši našli zrovna tuhle chvíli, aby si tu vyskakovali a navíc u obrovský upíří rodiny,“ Emmett pohoršeně kroutil hlavou nad tím faktem.

„Emmette, ty jsi génius,“ pochválil ho Edward a zdálo se, že si nedělá legraci. Začala jsem mít starost, že se při tom sexu praštil někam do hlavy.

„To já přece vím,“ odvětil pyšně a zářivě se usmíval.

„Ne, opravdu,“ naléhal Edward.

„Nech toho, budu se červenat,“ Emmett mávnul rukou směrem k Edwardovi.

„Vždyť ty jsi na to přišel, proč jsou tu vlkodlaci.“

„No, to mi vysvětli, jak,“ Tanya těkala pohledem mezi Edwardem a Emmettem, který se dál zářivě usmíval.

„No, tak já to řeknu takhle. Vlkodlaci mají dobrý důvod, být tu zrovna v tuhle chvíli. Kdyby zlikvidovali Iana a Sophii už v zárodku, nemuseli by se později vypořádávat s tisíci rozdílnými dary. Ale opravdu netuším, jak se to dozvěděli.“ Majetnicky si mě přitáhl do náruče a dělal palcem kroužky na mém rameni.

„To mě nenapadlo,“ přiznal Carlisle. „Ale co to má společného s únosem Summer?“ Přece našel trhlinky v té domněnce.

„Možná si jen mysleli, že Summer je součástí naší rodiny a měli v plánu ji postupně vyvraždit, dokud by se nedostali k samotným dětem,“ hájila jsem Edwarda.

„Možná. Není to ale řečení našeho problému.“ Když chce, Eleazar umí pořádně zkazit náladu. Zrovna jsme se začali radovat z toho, že jsme na to přišli a on to všechno zhatí. Vždycky mi přišel jako hrozný melancholik.

„Teď máme Kate a Bellu, Jasper a Edward se budou umět prát a my ostatní budeme pomáhat. Vždyť to je jednoduché,“ Rose znuděně protočila oči.

„Kdo je pro hlasování o tom, jestli tam máme jít už teď nebo si počkat na Volturiovi?“ Emmett zvednul svoji obří tlapu a díval se po všech okolo vyzývavým pohledem.

Carlisle si povzdechl, ale nic nenamítal. „Tak jo, kdo je pro to, abychom počkali na Volturiovi, ať zvedne ruku,“ řekl a souběžně ji dával nahoru. Po krátkém zaváhání ho podpořili ještě Edward a Eleazar, ale pak už nikdo. Možná by to zase tak velký nerozum nebyl, napadnout je…

„Bravo, lidi! Já vás žeru!“ zakřičel na celý dům Emmett a začal skákat a plácat rukama, jako by mu bylo pět, a ne dvě stě padesát. Co zmůžeme, Emmett je zkrátka infantilní.

„Promyslete si to ještě. Když je napadneme, nebude cesty zpět,“ nabádal nás Eleazar.

„Je lepší je napadnout teď, když to nečekají, než později čekat, až to udělají oni. Vyrážíme?“ Alice se maličko mračila a vypadala opravdu neklidně. Pořád si mezi prsty mnula lem trička a její oči se každou chvíli rozšiřovaly a zase zužovaly. Dělala mi starosti. Byla tak malá a křehká a vlkodlak tak velký a silný… Nedokázala jsem si ji tam představit.

Okolo domu proběhlo jedno velké srdce, ale byl to jen Jacob. Ovšem Tanya to rozpoznat nedokázala a když se otevřely dveře, hned skočila na nově příchozího.

„Hele, slez ze mě, ty jedna transylvánko!“ křičel na ni. Měl krk znehybněný pod jejíma rukama a do zad ho tlačil její podpatek. Měl tvář zkřivenou bolestí a když se v potaz celá ta situace, vypadalo to opravdu legračně. Jenom Jacob by se nesmál.

„Aha, pardon,“ omluvila se, jako by se nic nestalo a krásně se na něj usmála.

„Tak jdeme?“ zeptala se zase Alice a vykročila ke dveřím. Všichni jsme ji následovali a modlili se, ať to vyjde.

„Rozdělíme, se. Jedna polovina půjde chránit děti a druhá půjde do nápadu,“ zavelel Eleazar.

„Jdu za dětmi,“ přihlásila se dobrovolně Alice a zmizela někde v houští.

„Zavolejte, kdybyste potřebovali pomoct,“ řekla Rosalie a zmizela na stejném místě, jako předtím Alice.

„Kam?“ zeptal se Jacob.

„Bylo by dobré, kdybychom se rozprostřeli tak, abychom zabrali co největší plochu a pak pročesávat les, dokud je nenajdeme.“

„Kam?“ zopakoval Eleazarově svoji otázku.

„Pojďme tudy,“ Carlisle ukázal na stromy před ním. „Tím směrem jsou zhruba děti a Forks. Tam bychom asi měli začít.“

***

Po půl hodině běhu jsme ještě pořád nenarazili na nějakého vlkodlaka a mně už to začínalo trochu lézt na nervy, stejně jako Emmettovi, který běžel kousek od mě.

„Pejsku! Pejsku! K noze! Slyšíš? K NOZE!!! Copak ti páníček nečistí uši?“ Tomu už naprosto hráblo.

„Emmette, zmlkni,“ zasyčela jsem na něj. Překvapilo mě, že mě napoprvé poslechl. Vybudovala jsem si u něj respekt, pomyslela jsem si hrdě.

Jacob najednou zavyl a znělo to docela bolestivě. Spíš jako zaskučení a zdálo se, že je to ode mě dost daleko. Tak se zdálo, že mu jeho nátura nijak nepomohla, když je cítit upírem. Chtěli jsme ho využít jako vyjednavače, protože k vlkodlakům má mnohem blíž, než my. Asi jsme se mýlili.

Rychle jsem změnila směr svého běhu a přidala. Už jsem se připravovala, že budu muset použít svoji novou schopnost, což se mi teda moc nechtělo. Co bych ale neudělala pro svého zetě? No, mučit vlkodlaky, když se nad tím tak zamyslím, mi žádné problémy nedělá.

Emmett mě dohnal a běželi jsme spolu bok po boku. Bylo na něm vidět, jak moc se těšil na tuhle chvíli, až bude moct nějakému vlkodlakovi dát pořádně do čumáku. Tvář mu zdobil nadšený úsměv.

Slyšela jsem před sebou Jacobovo zrychleně bijící srdce. Takže byl v pořádku, což mi zvedlo náladu. Z těch ostatních tlukotů mi bylo ale mírně mdlo…

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do Forks - kapitola 13.: