Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpátky do Forks - kapitola 12.

23.12.2009 (18:30) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1050×

Zaslechla jsem čtyři velká dunící srdce. Byla mnohem silnější, než medvědí. Snad sloní, ale kde byste v severní Americe chtěli hledat slona? Zaposlouchala jsem se pořádně a hned zjistila, co mi to připomíná.

Zlostně jsem zasyčela a otřásla se nad tím pomyšlením.

Vlkodlaci. Stejní, jako je Benjamin. Opravdoví vlkodlaci, co nejspíš mají něco společného s únosem Summer. Že by tohle byl ten Lupus? Pochopila jsem, že to není nic podobné Arovi, snad jen mocí. Že nevysedává celý den na zlatém trůně a nenechává si kořist přinést až pod nos, ale bojuje za svoji svobodu. Co by ale dělal tady, když má být někde u Německa, jak řekl Benjamin?

Donesl se ke mně ten odporný smrad ze kterého se mi snad i mohl obrátit kamenný žaludek a zároveň mě z toho pohltil strach. Byla to předzvěst něčeho hrozného, pro mě hrozného. Vůně sílila.

Na nic jsem nečekala a rozběhla se jak nejtišeji jsem dokázala. Proplétala jsem se mezi stromy a stále se ohlížela za sebe, jestli už jsou na dohled.

Utíkali a velice rychle. Byli možná jen o trochu pomalejší, než jsem já, ale kdyby na mém místě byla například Esmé… Jejich srdce se náhle roztepala a dech změlčil. Popuzeně si jeden z nich odfrknul, když ucítil moji vůni, která jak mi popisoval kdysi Jacob, je pálí v čumáku. Po krátkém zaváhání se rozběhli mnohem rychleji než doposud a neodvratně se ke mně přibližovali.

Přidala jsem. Snažila jsem se vybičovat nohy, co nejvíce to šlo. Stáhla jsem v rychlosti štít ze své mysli a posílala Edwardovi SOS zprávy, o kterých jsem ovšem nemohla vědět, jestli dorazí. Doufala jsem v to, že Alice mě uvidí a pomůže mi, jinak bych byla ztracená. Kličkovala jsem dál a uhýbala stromům, které se mi postavily do cesty.

Vlkodlaci mě stále dobíhali. Najednou se dva dusoty tlap oddělily od ostatních a odběhly na křídla – snažili se mě obklíčit. Zajímavé bylo, že jsem slyšela jen čtyři páry širokých tlap, přitom jsem si ale skutečného vlkodlaka představovala jako chlupatou čtyřnohou nestvůru s ostrými zuby a pomalejším myšlením, tomu jsem se uchechtla.

Vlkodlaci měli opravdu skvělou taktiku. Před sebou jsem zaslechla další tlukot velkého srdce. Takže bylo jich pět a já jim vletěla přímo do pasti.

Vyskočila jsem na jeden vysoký strom a vyšplhala se nahoru. Přeskakovala jsem z jednoho na druhý a modlila se, aby tohle neuměli také. Když jsem ale chtěla doskočit na další, strom se skácel na zem jako domeček z karet. A to všechno učinila jejich síla… Rychle jsem se odrazila a chtěla se chytit větve dalšího stromu, když se s ním stalo to samé, co s tím předešlým. Takhle by mohli zbourat celý les, pomyslela jsem si. Seskočila jsem na zem a postavila se útočníkům čelem.

Tak tohle byla ta druhá varianta, jak jsem si je představovala. Měli dvě obrovské tlapy místo nohou, byli trochu nahrbení, horní končetiny tvořily přechod mezi rukama a tlapami, svalnatá ramena, rozložitá hruď, velká hlava a pět párů nebezpečně se blýskajících očí. Byli dvakrát větší, než já. Cenili na mě svoje zažloutlé dlouhé tesáky a krok po kroku se přibližovali. Vypadali slizce, nechtěla bych o ně byť zavadit nohou. A slyšeli už někdy o sprše?

Zase se ve mně probudil ten samý vztek, jako u Ley doma. Byli mi všichni odporní. Když už bych měla zemřít, ne jejich rukou, fuj! Nenávistně jsem se dívala do očí toho nejbližšího a cenila zuby. Přemýšlela jsem u toho. Než bych se stačila otočit k útěku, chytili by mě, ale pokud ne, možná by mě doběhli a to by pak byl fyzický kontakt nevyhnutelný. V hlavě se mi zrodila zvrácená představa, jak se dotýkám jejich huňatého kožichu, jak čichám k jejich vůni a jak jim bez pardonu zvracím k nohám. Ale proč mi jsou až tak odporní?

Vlkodlak, který mi byl nejblíže se nakrčil a chystal ke skoku. Z hrudi se mu ozvalo obezřetné zavrčení.

Tak pes si bude vyskakovat?! Jak si to dovoluje? Měla jsem chuť ho roztrhat na maličké kousíčky. Najednou se mi vlkodlak před očima zbarvil do ruda. Nedokázala jsem normálně přemýšlet a než jsem stihla cokoliv udělat, vlkodlak se svíjel na zemi pod mým mučivým pohledem. Z tlamy mu unikalo bolestné kňučení a vytí.

Nějaký jiný černý vlkodlak s několika hnědými fleky se postavil na jeho místo a už měl napjaté svaly ke skoku, když jsem ho doslova zpražila pohledem. Padnul vedle toho světle hnědého, který namáhavě oddychoval.

Přejela jsem pohledech po všech vlkodlacích spíš jako upozornění a rozběhla se směrem k domu. Doufala jsem, že jsou všichni členové v pořádku a že tu vlkodlaků nebylo více, protože jestli ano, byl by to hodně velký problém. Mohli by zakročit i Volturiovi a ty nikdo nechce. Teda, ne že bychom se měli čeho bát.

Už z dálky jsem slyšela hlasy, takže jsou v pořádku. Oddychla jsem si a ještě zrychlila. Vběhla jsem do dveří a přejela pohledem po celém obývacím pokoji. Edward hrál na klavír, Esmé, Rose a Alice se staraly o děti, Nessie a Jacob je sledovali, Emmett a Jasper se dívali na nějaký zápas a Carlisle četl elektronickou knihu. Všechno se zdálo jako v pořádku.

„Kde jsi byla?“ vyjela na mě Alice.

„V lese. Napadli mě vlkodlaci,“ řekla jsem bezstarostně a objala Edwarda, který najednou stál vedle mě.

„Cože?!“ ozvalo se od Alice, Jacoba a Edwarda. Všichni na mě vytřeštili oči.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě Esmé.

„Ano, jsem. Ale tohle nebyli vlkodlaci z La Push. Asi to byli vlkodlaci, jako je Benjamin,“ řekla jsem nejistě. Edward pod mými slovy ještě zbledl. „Stáli na dvou zadních tlapách, měli něco jako lidské ruce, ale mnohem silnější, čumák, smrděli, já jim taky zrovna dvakrát nevoněla… Jo, a platí na ně můj dar,“ pyšnila jsem se.

„Bello, víš co to znamená?“ Edward povytáhl obočí a zadíval se na mě zkoumavým pohledem.

„Že by problémy?“

„A velký.“

„Klid,“ Carlisle se zvedl a došel k nám. „Bello, kolik jich bylo?“ zeptal se mě zdvořile.

„Pět, ale možná i víc. Mají asi nějaký podobný způsob komunikace, jako má Jacob.“

„Jak daleko jsou?“ výslech pokračoval a mně s jeho postupem docházela závažnost této situace.

„Zanechala jsem je tam asi dva kilometry odsuď, ale možná jsou už na cestě.“

„Tak jo. Já zavolám Volturiovým a Esmé, ty prosím zavolej Denalijským a popros je o pomoc. Tohle sami nezvládneme.“

„Phe! Vždyť jich je jenom pět,“ Emmett znuděně protočil oči a už vstával, že by jim šel naproti.

„Přejde tě to, až je uvidíš. Jsou odporní a slizcí… fuj!“ otřásla jsem se.

„Princeznička si nechce ušpinit ručičky?“ zašišlal na mě Emmett a domem se ozýval jeho hřmotný smích. Ovšem, přišlo to zábavné jen jemu.

Dostala jsem na něj vztek. Chtěla jsem do něj praštit, měla jsem opravdu silnou chuť. Jen trochu… Nesmíš! ozvalo se moje vědomí. Soustředěním jsem zavřela oči a nevnímala hlasy kolem sebe. Uvolňovala jsem postupně všechny části svého těla. Pomalu jsem oči otevřela, ale jakmile jsem tu udělala, všechny svaly v mém těle se napjaly a Emmett se válel na podlaze.

„Emmette!“ zavolala Rose a hned k němu přiskočila.

Rychle jsem oči zase zavřela a Emmettův sten ustal také.

„Já ti říkal, aby ses jí omluvil,“ řekl vítězně Edward. „Bolí to, že?“

„Sklapni,“ okřikl ho Emmett chraplavým hlasem.

„Můžeš ty oči otevřít, Bello?“ zeptal se mě Carlisle klidně.

Zavrtěla jsem hlavou. Kdybych je otevřela, zase by to někoho bolelo. Moje tělo bylo stále napnuté.

„Zkus to,“ pobízel mě.

„Když říkám, že to nejde, tak to nejde!“ vyjekla jsem a prudce otevřela oči. Celou vteřinu jsem se dívala na zmítajícího se Carlislea, svého otce, dokud jsem je zase nezavřela.

Esmé ihned přiklekla ke Carlisleovi a rozvzlykala se mu do ramene.

„Promiňte,“ zakvílela jsem a natáhla ruce tím směrem, kde ještě před chviličkou stál Edward. Hned mě jeho náruč přijala, přesto že jsem teď mučila členy rodiny. Rozvzlykala jsem se stejně jako Esmé.

Edward mě hladil po zádech a šeptal mi do ucha uklidňující slova. Byla jsem mu vděčná za to, že mě neodsuzuje.

„To nic, Bello. Ty mi odpusť, že jsem naléhal.“ Hlas měl stejně ochraptělý, jako měl Emmett a trochu i zadýchaný.

„Edwarde, je to horší než to, co umí Jane nebo ne?“ zeptal se ho zvědavě Jasper.

„Horší. O hodně.“

Zase jsem zakňourala do jeho ramene.

„Musíme něco udělat s dětmi. Co takhle odvést je do centra města? Tam nepůjdou,“ navrhla Rose.

„Gratuluju,“ řekl Jacob uznale. „První chytrý plán, co jsem od tebe slyšel, bloncko.“

„Tak dobře. Rose, Esmé a Nessie odvezte děti do centra. Sedněte si do nějaké kavárničky nebo tak. Alice ty sleduj budoucnost. Mimochodem, jak to, že jsi předtím Bellu neviděla?“

„Asi to bylo moc rychlé. Nevím,“ v hlase se jí ozývala starost.

„Dobře. V každém případě sleduj budoucnost. Já jdu teda zavolat ty Volturiovi,“ oznámil nám a chopil se telefonu. Hned potom ho napodobila i Esmé a volala Denalijským.

„A kde jsou William a ostatní?“ zeptala jsem se mezi vzlyky.

„Jsou na cestě k letišti,“ oznámila mi Alice.

„Tak ať se vrátí. Možná je Summer tady,“ řekla jsem a doufala.

„Zavolám jim,“ řekla Rose pohotově a už vytáčela číslo, které jim asi dali, když jsem byla někde hluboko v lese.

„Bello,“ zašeptal mi Edward do ucha. „Otevři prosím oči. Chci je vidět.“ Mohla jsem mu jeho přání odepřít? Samozřejmě, že ne.

Pomalu jsem je otevřela a podívala se do těch jeho, potemnělých hladem. Plavala jsem v té tmavé zlaté barvě a věděla, že je to možná naposledy. Naposledy, co ho držím v náručí a naposledy, co si s ním takhle povídám.

Smutně se na mě usmál. „Jsi překrásná. Miluju tě.“

„Miluju tě,“ přikývla jsem a natáhla se pro polibek. Jemně jsem se rty otřela o ty jeho a pokračovala dál. Polibek se stále prohluboval, i když byl jemný. Byla z něj cítit všechna ta láska, kterou jsme se po celá ta léta zahrnovali. Pomalu jsem se odtáhla a políbila ho letmě na hruď. Otočila jsem se a pohlédla na ty děti.

Už docela vyrostly. Byly o asi dva centimetry větší, než byly minule. Takže se to zpomaluje, to je dobré znamení.

Přišla jsem k Ianovi a vzala si ho do náruče. Byl tak krásný. Ty jeho modrá očka zářila jako dvě velké modré hvězdy na noční obloze. Posadila jsem ho na zem a on se v tu ránu přeměnil na malého černého vlčka.

„Sophie, hop ke mně,“ křikl na ni hravě Jasper a ona ho hned uposlechla.

Rozběhla se jeho směrem a skočila mu do připravené náruče. Lízala ho na tvář zavrtěla se tam. Jasper v ní rozhodně viděl svoji dceru, kterou nikdy neměl.

„Páni!!!“ vykřikla Alice a vehnala se do obývacího pokoje s úsměvem, který by jí mohl roztrhat tváře. „Esmé a Jasper budou mít talent!“

Podívala jsem se na Edwarda, který ji zaraženě pozoroval. Pak se rychle podíval na Jaspera.

„Že ono to je těmi dětmi?“ zeptal se Jasper a prohlížel si Sophii zkoumavě. Pohled mu oplácela a sem tam naklonila hlavu k rameni.

„Co to bude za dary?“ zeptala jsem se jí nedočkavě. Mohlo nám to v této situaci pořádně pomoct.

„Esmé bude vždy přesně vědět, co člověk potřebuje k absolutnímu štěstí a pohodlí a Jasper bude umět předpovídat všechny útoky nepřítele. Není to nádhera?!“

„Nádhera… Použila bych jiné slovo. Spíš průšvih,“ odvětila jsem jí kousavě. „Co když se to dozví Aro?“

„To budeme řešit, až budeme muset. Teď jsou na řadě vlkodlaci.“

Povzdechla jsem si.

„Cože budu mít?!“ Esmé vletěla do pokoje a třeštila na nás oči. Zrovna telefonovala a balila na cestu, takže v jedné ruce držela mobil a druhé modrou bundičku. Její výraz byl plný šoku a děsu.

„Nový talent,“ napověděl jí Jasper a vysloužil si tak její naštvaný pohled.

„Já budu mít talent?“ zeptala se a posadila se do křesla. Měla ve tváři takový nepřítomný výraz.

„Jo, není to skvělé?“ Alice k ní přiskočila a objala ji. „Tvůj první talent,“ zasmála se. „Třeba jich bude víc,“ pokrčila rameny, když si všimla Jacobova zdviženého obočí.

„Cože se děje?“ Carlisle očividně skončil s mezistátním hovorem a přeskočil zábradlí schodiště, aby mohl být u své ženy včas.

„Jako bys to neslyšel,“ zašeptala mu Esmé.

„U Jaspera se potvrzuje starý známý fakt, jím už tolikrát neúspěšně vyvracený – jednou voják, vždycky voják,“ podotkl Emmett a dům zaplnil jeho silný a rámusivý smích.

„Tak dobře. Teď vlkodlaci,“ rozhodl Jasper, když postřehl, kam Emmett míří.

„Možná bych jet neměla. Zůstanu tady a pomůžu vám s vlkodlaky,“ rozhodla Rose. „Chci být u toho a tři lidi jsou na dvě miminka příliš mnoho.“ Láskyplně se podívala na dva vlčky na zemi, jak po sobě skáčou a koušou se.

„Mimochodem, co říkají Denalijští?“ ozval se Jacob z kuchyně.

„Už jsou na cestě. To je rychlost, co?“

„Dobře. Tak asi byste měli vyrazit,“ popohnal je Carlisle kupředu. „Nevíme, kdy přesně dorazí.“

„Buďte v tom novém obchoďáku. Je to blízko lesa,“ poradila jsem jim a šla se obejmout s Nessie, která seděla na pohovce a sledovala dění na podlaze. Vzhlédla a zářivě se usmála.

„Budeme v pořádku, nebojte se,“ uklidňovala nás hned. Natáhla paže a objala mě.

„Já vím. Musíte už ale jít.“

Povzdechla si. „No, dobře. Uvidíme se později,“ vyskočila, zvedla Iana ze země, odešla se pozdravit ještě s ostatními a šla k autu, kde byla už připravené i sedačky pro děcka.

Jasper si ještě na chviličku pochoval Sophii a pak ji podal Esmé, která přála Carlisleovi hodně štěstí. Postupně nás všechny letmo políbila ne tvář a jednou rukou objala. Během vteřiny zůstal dům i přes tak vysoký počet obyvatel osiřelý. Neozývaly se běžné zvuky domova, ale jen samota.

„Měli bychom před dům,“ řekl Carlisle do toho mučivého ticha.

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do Forks - kapitola 12.: