Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpátky do Forks - kapitola 11.

20.12.2009 (09:30) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1140×

Zatímco jsme stáli před vstupními dveřmi a čekali, až nás Leah pustí dovnitř, Alice na vteřinu zkameněla – měla vizi. Byla krátká a podle všeho i jasná.

„Hou, hou, hou! Kampak?!“ křikla a ve stejnou chvíli se s Edwardem rozeběhli někam za levý roh béžového domu. Podle všeho vyběhli v ten pravý okamžik, protože zadní dveře se s klapnutím otevřely.

„Obkličte dům ze všech stran,“ nařídil Jasper, když jsme se všichni chystali vyletět za Alicí a Edwardem. „Kyle, Carlisle a Jacobe, pojďte se mnou,“ vyletěl a ani se neohlédnul, jestli jdou za ním.

Angela a William zabočili za pravý roh a Emmett a Esmé tam se mnou zůstali sami.

„Chci tam,“ zavrčel Emmett naštvaně.

„Běž. My to tu nějak ohlídáme,“ ujistila jsem ho a nemusela dvakrát pobízet. Po mých slovech vystřelil jako kulka z revolveru, ba ještě rychleji.

Leah tam ještě pořád stála a zdálo se, že nevěděla, co má dělat. Zděšení ve tváři plynule přešlo v odhodlání zakročit. Vycenila svoje bílé zuby, které tvořily kontrast s její tmavší pletí a ruce se jí roztřásly. Štěstí bylo, že jejich dům stál uprostřed lesa, kde nikdo nebyl. Celé její tělo cukalo a třáslo se, až z jemné kůže nevyrašila kožešina a celá kostra těla se dvojnásobně nezvětšila.

„Leo, uklidni se. Prosím. Nechceme vám ublížit,“ bezúspěšně jsem ji konejšila.

„Leo, vždyť se známe takovou dobu! Nenuť nás ti ublížit,“ zkoušela to pro změnu Esmé. Zvedla ruce v přátelském gestu. „Nechtěli bychom, ale kdybys nám nedala na vybranou…“

V jejího hrdla se ozvalo děsivé zavrčení, které mě přinutilo sklonit se do útočného postoje. Myslím, že už by mě nic nedokázalo zastavit. Pomalu mi začínalo docházet, že Esméiny řeči byly vlastně lživé. Probudila se ve mně krvelačnost. Nevím, jestli to bylo tím, co je zač ona a jsem já, nebo tím, že jsem ji vlastně nikdy nemusela a ještě jako člověk jsem se jí dokonce bála. Chtěla jsem jí ukázat, kdo tu je teď silnější. Ani jsem si nevšimla, když sem doletěli Angela a William.

Leah se přikrčila ke skoku a znova zavrčela. V očích se jí blýskala stejná touha, jakou jsem měla já.

„Bello, neubliž jí!“ křikla na mě Esmé, ale já na to nebrala ohledy.

„Běžte se podívat, co se děje za rohem,“ procedila jsem skrz zuby. Napnula jsem všechny svaly a skočila jí přímo po krku.

Snažila se hbitě uhnout, ale já byla rychlejší. Oběma rukama jsem ji chytila kolem krku. Kdyby udělala něco, co by se mi jen trochu nelíbilo, byla bych schopná jí ve vteřině zlomit páteř a rozdrolit ji na jemný prach. A měla jsem příležitost se dokonce i přisát k té odpudivě páchnoucí srsti a nasávat krev.

Škubala sebou a házela. V jednu chvíli se svalila na zem, ale stejně jí to bylo houby platné.

Ani jsem nepřemýšlela nad tím, co právě dělám a z její páteře se ozvalo rupnutí, ze kterého by se mi jako člověku zvedl žaludek.

Leah zaskučela a přestala se hýbat. Věděla, že jí to za pár okamžiků zase sroste dohromady.

„Bello!“ křikla na mě Esmé a zakryla si rukou ústa.

„Dost, Bello! Vždyť ji zabiješ! Ne! Uklidni se!“ křičela na mě Angela. „Vždyť Esmé říkala, že jste staré známé!“ Ona netušila, co jsou oni za nadlidské bytosti a tak nemohla tušit, že tohle není pro Leu nijak nebezpečné, že bych jí spíš měla ještě přidat.

„V pořádku. Už ti to Leo nebudu dělat, jestli toho necháš,“ smlouvala jsem.

Zavrčela. Neměla na to ani pomyšlení a ve stejnou chvíli se z její páteře ozvalo další zakřupání, mnohem hlasitější, než to předešlé. Samozřejmě bolestivě zaskučela.

Za rohem se ozvalo zlostné zavytí a četná zavrčení. Dusot dvou těžkých tlap, které si snažily probít cestu skrz všechny ty upíry.

„Nech toho, Benjamine!“ rozpoznala jsem Jacobův hlas. „Myslíš, že bych je sem přivedl, kdybych věděl, že vás tu na místě popraví?! Měj trochu rozumu, prosím,“ zněl uraženě. Jako kdyby říkal: co si to o mně myslíš?

Když jsem se v rychlosti zamyslela, nikdy jsem neviděla skutečné děti měsíce. Jedno jsem ale věděla určitě: nemohly se přeměnit bez úplňku, který jsem zrovna v tuhle chvíli nikde neviděla. Obloha byla zatažená mraky a na obzoru se začínal prolévat červený inkoust – svítání. Představovala jsem si je stejně jako Jacoba, jen o trochu větší a silnější. Možná se dokáží přeměňovat i takhle a to s dětmi měsíce je mýtus.

Leah sebou zase zacukala a hluboko z hrdla se jí dralo vrčení, které postupně nabíralo na intenzitě. Posbírala všechnu svou sílu a snažila se vymrštit se na nohy, jenže já už byla připravená. Svěsila hlavu a zdálo se, že to vzdává, dokud se nezačala podivně třást. Ve vteřině jsem už pod sebou neměla chlupatou smradlavou obludu, ale hezkou dívku, která se snažila dostat z mého sevření.

„Nech toho,“ procedila jsem skrz zuby a držela ji, jak nejšikovněji jsem svedla. „Myslím, že teď kdybych ti něco zlomila, byl by to mnohem ošklivější pohled. Víš, ty nerozbitná nejsi,“ mile jsem se na ni usmála a uvolnila jednu ruku z jejího krku, abych chytila její neklidné paže.

„Edwarde, tohle bys měl vidět,“ křikl Emmett a Jasper vedle něj se rozesmál hlubokým smíchem. „Bello, když už chceš Edwarda podvádět… tak aspoň ne se psem,“ změnil svoji větu stejně rychle, jako Leah dokončila svoji přeměnu.

„Emmette, zmlkni a pojď mi trochu pomoct.“

Angela a Esmé tam celou dobu stály a hypnotizovaly nás dvě vyděšenýma očima. Myslím, že obě dvě byly stejnou měrou mateřské a oběma se příčil pohled na jakékoliv násilí. Tohle ale vymyslela příroda, ne já.

Jasper byl rychlejší. Chytil Leu za zadní nohy a uklidňoval ji pomocí svého talentu. Díky němu se všichni hned cítili líp.

„Díky,“ řekla jsem mu.

„Rádo se stalo.“

„Co jí to děláte?!“ ozýval se za rohem hluboký hlas, podbarvený strachem.

Ovládla mě zvědavost a musela jsem se jít podívat, jak vlkodlak vypadá. Na nic jsem nečekala a rychle zabočila za roh. Nejdříve jsem tam uviděla Edwarda, ke kterému jsem okamžitě taky šla, stojícího v hloučku upírů s prázdným kolečkem uprostřed.

Jacob se na to nechtěl dívat, tak se bezstarostně opřel zády o zeď a sledoval to z povzdálí.  Měl ve tváři zhnusení. Svoji část úkolu splnil.

Postavila jsem se mezi Alici a Edwarda a prohlížela si objekt uprostřed.

Nebyl tak vysoký jako Jacob, měl pískovcové vlasy, jeho pokožka byla dozlatova opálená, zelené oči olemované nijak dlouhými hnědými řasami a měl pořádně svalnaté tělo. Několik upírů ho přidržovalo za ramena a stlačovalo dolů, aby jim neunikl a ani neublížil. Benjamin se zdál faktem, že má za zády nepřátele dost znepokojen a odrazilo se mu to i ve tváři. Měl strach o Leu. Měl zkrabacené čelo.

„Je v pořádku, nic jí není,“ řekla jsem a zdálo se, že je mu hned líp. „Ale bude, pokud neřeknete všechno, co víte o Summer,“ řekla jsem rázně a Edward a Alice se na mě nevěřícně podívali. Co se to se mnou děje? Stává se ze mě masochistka? Začínám být stejná jako Jane?

Vytřeštil oči a jeho dech se maličko zrychlil. Zacukal rameny ve snaze se osvobodit z držení.

„Benjamine, vysyp to ze sebe nebo ti zmaluju ciferník. Viděl jsi už u nějakého vlkodlaka monokl? Ne? Měl bych ti asi vyprávět… Byl jsem zrovna v jižní Evropě…“ rozpovídal se Kyle, ale do řeči mu skočil Carlisle.

„Edwarde?“ Otázku mu asi poslal myšlenkami.

„Nejde to.“

„Číst?!“ vyjela jsem na něj. Samozřejmě, myslela jsem myšlenky.

Zavrtěl hlavou. Ta bezmocnost mu vadila. „Nevím, čím to je.“

„Jen chceme vědět, kdo je Summer, prosím,“ řekl Carlisle mile.

„A proč si proboha myslíte, že jsem to byl já? Stejně tak to mohli být další pijani Bloudy Marry,“ řekl pohrdlivě.

„Protože by ji nikdo neměl potřebu unášet. Prý neměla žádné nepřátele, jen ty přirozené,“ kývnul jeho směrem.

„Vymáčkni se, nebo Leu pořádně promasírujeme,“ pohrozila jsem. Začínala jsem mít obavy o svoje duševní zdraví. Jako by se mi to, že je to bolí líbilo. Moje touha, aby nebyla prolita jediná kapka krve zcela zmizela a já měla potřebu toho zapáchajícího tvora zneškodnit. Hnusil se mi, jako by byl podřadná bytost.

„Nic neřeknu.“ Spoléhal se asi na tvrzení, že jim nechceme ublížit. Jak hloupé!

„Opravdu?“ zvedla jsem jedno obočí.

„Bello, uklidni se,“ zašeptala Alice. Vzala mě za ruku a táhla někam do lesa. Po pár vteřinách běhu se zastavila a podívala se mi do očí.

„Co tady děláme? Chci být tam,“ řekla jsem prosebně.

„Na to zapomeň. Co se to děje? A vidím v tom tvém plánu maličké trhliny. Emmett ani Jasper by jí ublížit nedokázali. A ani nikdo jiný. Na to jsou všichni moc měkcí.“

„No, nevím jestli by zrovna i Kyle s Williamem…“

„Věř mi, nedokázali by to udělat ženě,“ utnula mě.

„Ale dokázala bych to já. Takhle získáme všechny informace mnohem snadněji, protože on ji určitě má hodně rád.“

V jejím výrazu se zalesklo zklamání. „Ty bys to udělala?“ Byla smutná. Tohle by rozhodně nikdy nikdo do mě neřekl.

„Já opravdu nevím, co se to se mnou děje. V jednu chvíli jsem chtěla Leu rozsápat na kousíčky a pak to už nešlo zastavit a…“ povzdechla jsem si.

Alice vedle mě zkameněla a vypadala překvapeně a vyděšeně zároveň.

„Alice! Máš vizi? Co tam je?“ chrlila jsem na ni otázky, ale ona se nemohla pohnout.

Zhluboka se nadechla a ještě pořád se nemohla pořádně vzpamatovat z toho, co právě viděla. Vydechla a zase.

„To je v pořádku, Alice. Já mám dost času,“ klidně jsem jí řekla, i když jsem se cítila jako na jehlách a sedla si na velký kámen.

Konečně na mě zaostřila zrak a nejistě se na mě usmála.

„Bello, tohle chování… asi se měníš… dostala jsi nový dar. Nevím to jistě, možná jsem to nepochopila správně, ale rozhodně to tak vypadalo. Nic dalšího nevím.“

„Cože?! Nový dar? To je šílený! Absurdní,“ mumlala jsem a vrtěla nevěřícně hlavou.

„Taky si říkám. Neslyšela jsem, že by nějaký upír dostal nějaký dar po dvou stech letech existence. Měl by se projevit za... pět minut. Asi. Nevím to jistě.“

Za pět minut budu mít nový dar? To je moc rychlé. Najednou jsem zjistila, že je dobře, že sedím, protože upír neupír, skácela bych se tu na zem.

„Co jsi tam přesně viděla?“ V hlavě jsem měla zmatek. Potřebovala jsem trochu času na urovnání si myšlenek.

„Stála jsi nad tím vlkodlakem a… nevím. Vyslovila jsi jen jedno slovo a on se zatvářil… vyděšeně a bolestivě. Možná to bude něco podobného, co umí Jane. Bolest…“ zasnila se.

V hlavě mi naskočila vzpomínka svíjejícího se Edwarda na zemi ve Volteře, zahalená jakousi šedou mlhou, která mi bránila vidět všechno jasně, jako dokážu teď.

„To ne!“ svěsila jsem ramena. Cítila jsem, jak ze mě vyprchává životní energie. Bude mě pohled na bolest těšit? Budu bezcitná masochistka, která nemá v sobě ani kousek slitování? Ty otázky mě nesnesitelně pálily.

Alice si sedla vedle mě a objala mě rukou kolem ramen.

„Máš strach?“ zašeptala. Její hlas byl jako bez života, který jsem jí já ukradla svým novým pohledem na svět.

„Ano.“

„Vrátíme se. Jen jsem se tě potřebovala zeptat, co se děje, ale teď… Určitě o nás budou mít starost.“

Přikývla jsem a vstala. Potřebovala jsem nutně Edwardovu náruč, do které bych se mohla stulit. Běžela jsem, co mi síly stačily. Cesta trvala jen několik málo vteřin. Když jsem vběhla na zahradu, obklopující dům, už tam nikdo nebyl. Všechny zvuky jsem slyšela přicházet z vnitřku domu. Vešla jsem společně s Alicí a viděla je, jak stojí v obývacím pokoji.

Benjamin a Leah seděli v křeslech, upíři stáli okolo a Jacob se někam vypařil.

Mám nový dar, poslala jsem Edwardovi v myšlenkách ponurým tónem. Opravdu jsem z toho neměla radost.

Trhnul sebou a zadíval se mi do očí, jako by se snažil to tam vyčíst. Pak se podíval na Alici, kde asi dostal konkrétnější vysvětlení a natáhl ke mně paže.

Vděčně jsem je přijala a opřela si hlavu o jeho svalnaté rameno. Vdechovala jsem jeho krásnou vůni a doufala, že nikdy nebudu muset pryč od něj.

„Jak dlouho tu žijete?“ zeptal se jich Carlisle mile.

Leah malinko vycenila zuby, nejdřív na Carlislea a pak na mě. Dívala se mi přímo do očí, aby bylo jasné, komu by nejradši zakroutila krkem za dvojnásobné zlomení páteře. Její hnědé oči byly plné nenávisti a odporu.

„Dva roky,“ odpověděl její partner vyrovnaným hlasem. Co chvíli pokukoval po Lee, která mě pořád sledovala očima plnýma odporu.

Z hrdla se jí ozvalo tiché zavrčení.

Měla jsem chuť na ni skočit a páteř jí zlomit znovu, ale než jsem se stačila jen pohnout, Leah se kroutila v bolestech a jako by se snažila dostat co nejdál ode mě. Ponořila se do bílého křesla jak nejhlouběji dovedla a její oči byly skoro pološílené.

Nechápavě jsem na ni zírala. Přišla mi zábavná a otravná.

„Bello! Ne, nech toho, prosím,“ říkal mi Edward naléhavým hlasem.

Nechápavě jsem se na něj otočila, ale jen co jsem pohnula hlavou, Leah se malinko uvolnila a pod mým pohledem se začal svíjet Edward. Zděšeně jsem celou vteřinu sledovala, jak se kroutí a syčí… bolestivě… pod mým pohledem… A v tu chvíli mi to došlo. Zavřela jsem oči a překryla je ještě pro jistotu dlaní.

„Edwarde… Promiň,“ zakňourala jsem. „Já opravdu nechtěla. Já netušila, že to dělám. Ono se to spustilo samo.“ Stála jsem tam a cítila na sobě pohledy všech přítomných. Byla jsem si jistá, že některé jsou mrzuté, nepřátelské a jiné vystrašené. Ať už byly jakékoliv, byly v právu. Jsem zrůda!

„Co se děje?“ zeptal se nechápavě Emmett. Oni o ničem ještě nevěděli.

„Já bych to chtěl slyšet mimochodem taky,“ přidal se Kyle. S bratrem byli opravdu stejní.

„Bella má nový dar,“ řekl Alice zlověstně.

„To je hloupost. To nemůže být pravda. Skutečně, to je vyloučeno. Musí to být něco jiného,“ odporoval jí Carlisle, ale znělo to spíš, jako by přesvědčoval sám sebe.

Cítila jsem se jako zvíře v cirkusu. Všichni na mě určitě koukali a někteří možná chtěli, abych jim něco předvedla, někteří ze mě možná měli strach. Bylo mi to nepříjemné.

„Edwarde, jsi v pořádku?“ špitla jsem. Slyšela jsem, jak vyskočil na nohy a poškrábal se na hlavě. Fyzicky se mi zdálo, že mu nic není.

„Už nic necítím, je to v pořádku. Alice, co ta vize?“ otočil se na ni, nebo jsem aspoň slyšela, jak udělal nějaký pohyb.

„Nevím, jestli jsem ji správně pochopila. Bella prostě udělala to samé, co jste teď viděli, nebo cítili, že?“

Cítila jsem kroucení hlavou z míst, kde stál William.

„Jak to? Vždyť ona… je stejná jako ostatní,“ odporoval Alicinu tvrzení. V jeho hlase byla nevěřícnost.

„Možná je to kvůli Nessie, chápeš. Třeba tě ovlivňovala už jako nenarozená a projevilo se to teprve teď,“ uvažoval Carlisle nahlas.

„Kdo je Nessie?“ zeptala se Angela zvědavě.Jasně, ona o ní nevěděla. Když jsem otěhotněla, do školy jsme už nechodili a dál už jsem ji nikdy neviděla.

„Naše dcera. Bella ji porodila ještě jako člověk, pak jsme ji ale museli přeměnit,“ vysvětloval jim Edward a já už si představovala, jak mají otevřené pusy.

„Děláte si legraci?!“ vyjel Benjamin. „Tak tohle je přesně důvod, proč by upíři nikdy neměli existovat. Vždyť jsi jí takhle zkazil celý život!“ V rozčílení máchal rukama kolem hlavy a já měla ukrutnou chuť se na něj podívat. Třeba jen jedním očkem… Asi ho někdo pohledem upozornil dříve, protože se Benjamin zase svalil do křesla.

„O tohle tu teď nejde. Budete nám to vyprávět později, ano? Kde je Summer?“ obrátil se Kyle na Leu a Benjamina.

„Pryč,“ špitla Leah.

„No, promiň vořechu, ale takhle bystrej jsem taky. Kde je? Co jste s ní udělali?“ naléhal dál.

„Klid,“ Carlisle zvednul ruku. „Chceme se jen zeptat a je nám skutečně líto, že se to takhle zvrtlo. Nedali jste nám ale jinou ale jinou možnost a spolupracovat jste nechtěli. Odpovězte nám a my zase půjdeme.“ Janě, že se to Carlisle bude snažit zakecat. To je mu podobné. Samý klid, diplomacie a mírumilovnost. Phe!

„Já znám rychlejší způsob,“ zamumlala jsem. Okamžitě jsem si tak přitáhla všechnu pozornost v místnosti. Zdálo se, že Leah velmi rychle pochopila.

„Prodali jsme ji vládnoucímu Lupusovi…“ zašeptala. Cítila jsem její znejistění.

„Komu?“ zamumlal Emmett.

„Lupus znamená v latině vlk. Je to jejich nejvýše postavený vlkodlak,“ vysvětloval William.

„K čemu mu bude?!“ vyjekla Angela.

„Potřebuje ji k výzkumu. Proč mají upíři mnohem vymakanější dary než vlkodlaci. Je to sice na nic, ale…“ Benjamina přerušil Kyle.

„No, kdyby si čoklové pořád jen neolizovali kulky, třeba by nabyli trochu toho… vymakanosti,“ uchychtnul se společně s Emmettem svému vtípku a slyšela jsem hlasité a dunivé plesk – Emmett, aby ukázal, jak moc se mu to líbilo praštil bratra vší silou do zad. Kyle se maličko pod tím náporem zakymácel a hned to Emmettovi oplatil dalším plesknutím.

„Uklidněte se,“ autoritativně jsem je okřikla a byla mile překvapená, když mě poslechli. „Kde sídlí?“

„Oni jsou kočovníci. Otlukují se po celé planetě. Myslím, že před rokem byli někde blízko Číny, takže teď by možná mohli být u Německa nebo tak,“ vysvětloval Benjamin.

„Bello, proč si neodkryješ oči?“ promluvila Alice.

„Ty víš, proč,“ ucedila jsem a povzdechla si. „Proč tohle musím mít zrovna já?“

„Ne, to nevím. Proč?“

„Nevím, jak to zastavit. Bojím se, že když ty ruce sundám, zase někoho trefím,“ zakňučela jsem a Edwardovy paže si mě přitáhly na hruď. Sundala jsem si ruce z očí a obmotala je pevně okolo jeho pasu. Hned jsem se cítila v jeho náručí dobře.

„Ach, Bello…“ zanaříkala Esmé. Přidělala jsem jí tím ještě starosti.

„Jdu ven. Promiňte, ale smrdí to tady, je tady moc lidí a já nechci nikomu… provrtat mozek. Leo, pozdravuj prosím Satha. Už dlouho jsem ho neviděla. Zatím,“ vyběhla jsem ven a nechala je tam stát. Utíkala jsem se zavřenýma očima. Moc mi to dobře nešlo, tak jsem je zkusil otevřít. Vkrádalo se mi do očí šedé světlo, ale nebyla jsem jím oslepená. Stála jsem někde v lese a dívala se na nějakou jedli.

Chtěla jsem být sama, ale nevěděla jsem kam jít. Na naši louku těžko, to by mě Edward našel. Normálně bych po jeho společnosti toužila, ale po tom, co jsem mu udělala bych se mu do očí podívat nedokázala, třebaže to byla jen nehoda. Trpěl kvůli mně a to bylo ještě horší, než setkání s Jane ve Volteře. Tady jsem ho mučila svojí vlastní rukou.

Rozběhla jsem se a ani jsem netušila, kam běžím. Neměla jsem cíl. Chtěla jsem jen úkryt před světem, to ticho. Běžela jsem na svoji normální rychlost opravdu pomalu. Když jsem neměla žádný cíl, nemusela jsem dodržovat ani žádné časové limity, že? Rozhlížela jsem se všude kolem sebe. Ptáci nezpívali, i když by měli, stromy si v ranním vánku šuškaly tajné zprávy, které chápaly jedině ony, všude okolo mě se ozývaly tlukoty srdcí. Ve tmě toho velkého lesa se vše zdálo tak maličké. Ten problém se Summer jako by se každou vteřinu stával lehčím a lehčím. Vždyť stačilo jen najít Lupuse, přeprat pár vlkodlaků nebo to dohodnout a bylo by hotovo.

Přede mnou stál jakýsi strom s kořeny na povrchu. Přesně takové místo jsem hledala. Sesunula jsem se k němu a uvelebila u jeho nohou.

Za několik posledních týdnů se toho tolik stalo. Přistěhovali jsme se sem, což bych nikdy nečekala, že se mi splní, potkali jsme Harta, Williama, Angelu a Kyla, Nessie má děti. Ten nápad s Francií bylo šlápnutí totálně vedle. Vždyť já ani ty žabožrout nemusím. Summer zmizela, potkala jsem Leu a poprvé ve své existenci i vlkodlaka, mám nový dar… Copak tohle není moc věcí najednou pro jakoukoliv bytost? Jak to mám vstřebat?

Chci k Edwardovi, proletělo mi hlavou. Samoty bylo dost a už jsem si všechno urovnala. Děti budu chránit co to půjde, samozřejmě. A s pátráním po Summer pomůžu, jak jen budu moci. Bylo by hezké mít ještě jednu kamarádku.

Moje myšlenky zabloudily k něčemu, co jsem potřebovala jako sůl – Edward. Už jsme nebyli o samotě dlouho a mně se po něm doslova sbíhaly sliny. Chtěla jsem zase cítit jeho dotek na mé obnažené kůži, dostávat polibky a slyšet krásná slova.

Asi jen půl kilometru ode mě bušily dvě velká srdce. Ta vůně doléhala až ke mně a já hned věděla, co to bude – medvědi. Už strašlivě dlouho jsem nebyla na lovu. Ta vůně mi rozdmýchala oheň v krku. Kdo by to kdy byl řekl, že budu mít chuť na medvěda – fuj! Ale já vlastně ani nic lepšího neznala, když jsem ještě nikdy neuklouzla. Dlouho jsem se nerozmýšlela a vyskočila za svou kořistí.

***

Dopila jsem a slastně mlaskla. Byla to pochoutka v porovnání s takovou srnou. Chtěla jsem se vydat směrem k domu. Nevěděla jsem ale, co budu dělat, jestli se ten můj dar zase spustí.

Zaslechla jsem čtyři velká dunící srdce. Byla mnohem silnější, než medvědí. Snad sloní, ale kde byste v severní Americe chtěli hledat slona? Zaposlouchala jsem se pořádně a hned zjistila, co mi to připomíná.

Zlostně jsem zasyčela a otřásla se nad tím pomyšlením.

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do Forks - kapitola 11.: