Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpátky do Forks - kapitola 10.

15.12.2009 (15:30) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 987×

„Dobrý den. Znám vaše… velkou část vaší rodiny. Potřebujeme pomoct,“ řekl William zoufalým, ale pevným hlasem, odhodlaným pro to udělat všechno.

Co ten tady dělá? poslala jsem Edwardovi myšlenku, ale asi jsem nebyla jediná.

„Tak dobře, pojďte dál,“ pozval ho Carlisle a ustoupil. Ve tváři měl jasně vytesanou nevědomost.

„Ahoj, Williame. Jak můžeme pomoci?“ zeptala se ho zdvořile Alice. V náručí chovala malou Sophii, která si čerstvě příchozího prohlížela od hlavy až k patě.

„Potřebovali bychom vaši pomoc,“ znaveně si povzdechnul. Asi pro něj bylo těžké o tom mluvit.

„Pardon, Carlisle, tohle je William. Chodí s námi do školy. Williame, tohle je náš otec Carlisle a tohle naše matka Esmé,“ Edward ukázal na ženu, scházející dolů k nám.

„Velice mě těší,“ řekla Esmé milým hlasem.

„Potěšení na mé straně. Promiňte, že k vám přicházím takhle nečekaně, ale potřebujeme pomoc. Vás se to ostatně týká taky,“ zase si povzdechl. „Někdo unesl Summer.“

Strnula jsem. „To byla ta žena, co byla s vámi?“ Vždyť je to upírka. Kdo by se o to pokoušel? Nebo tu byla lepší otázka: komu by se to povedlo?

„Ano, to je ona. Byli jsme na lovu. Vzdálila se od nás a my nečekali, že to bude nebezpečné. Pak nečekaně zaječela a… už nic. Dokonce jsme nemohli najít ani její pachovou stopu,“ seznámil nás se situací.

„Jak je to dlouho?“ zapojil se do konverzace i Carlisle. Na žulovém čele se mu udělala maličká vráska která obvykle značí, že mu něco dělá starosti.

„Tři dny. Přemýšlíme o možnosti, že by to mohl být nějaký upír se schopností zastírat stopy, ale stejně. Proč by ji někdo unášel?“

„Měla dar, že? Rozpoznat čeho se kdo bojí,“ řekl Edward a sledoval, jak William nevěřícně zírá. O Edwardově talentu nevěděl.

Willovy oči zabloudily k Ianovi, zachumlanému Rose v náručí. Pak střelily rychle k Sophii. Slyšel jejich srdce.

„Co to…?“ začal, ale nějak to nedořekl.

„To teď není důležité, ale jestli chceš… Pamatuješ si Nessie? Tu hnědovlásku, vysokou? Ona je moje a Edwardova dcera. Porodila jsem ji ještě jako člověk. A ona se zamilovala do přeměňovače, který se do ní otiskl. Neřeš, co to ten otisk je, prostě se do sebe zamilovali. A tak zplodili ty dva mrňouse. Iana a Sophii.“ Dmula jsem se pýchou.

Do místnosti přišli všichni členové rodiny. I Nessie vstala, aby se sem podívala, samozřejmě přes Jacobovy četné zákazy a domluvy.

„Proč by to někdo udělal?“ vrátil nás Emmett zpět k hlavní otázce této noci.

„Kvůli jejímu daru, myslím,“ odpověděl mu William.

„Ach, pardon. Posadíte se?“ nabídnula Esmé rychle.

„Ne, děkuju. Měl bych už jít.“

„Já myslím… Nepohádala se s někým v minulosti?“ Alice zvedla hlavu od Sophie, aby přidala myšlenku.

„Nevím O své minulosti nikdy nemluvila.“

„Ozveme se, jestli něco najdeme,“ řekl mu Carlisle. „A taky nebude vůbec žádný problém zorganizovat malou pátrací akcičku.“

„To… budete hodní. Děkuju, nashle,“ rozloučil se rychle a vyletěl ven do tmy.

„Proč mám takový pocit, že to má něco společného s tím, co jsme,“ zamumlala jsem si pro sebe.

„Jak to myslíš?“ zamračil se Jasper.

Všichni v místnosti otočili hlavu mým směrem aby si poslechli novou teorii.

„No, kolik mají upíři nepřátel?“

„Jednoho. Vlkodlaky.“

„Hele, čokle. Říkal jsem si, nechtěl by ses převtělit v něco jiného? Například veverku? Tak bys aspoň míň smrděl,“ navrhnul čoklovi Emmett.

„Velice dobrý nápad! A já ti s tím pomůžu, chceš? Vymlátím z tebe tu tvoji dušičku, že už se nebude mít kam vrátit,“ podporovala Rose Emmettův návrh a už se chystala ke skoku.

„Nechte si to. Mimochodem, Emmette, ani to nebylo vtipný,“ setřela je Alice.

„Bello, myslíš toho Leinýho?“ vyvalil na mě oči Jacob.

„Já si nemyslím vůbec nic, jenom dávám návrhy. No, je to možný, ne? Třeba se tomu vlkodlakovi Summer připletla do cesty a on ji unesl, aby ji později zničil, ne?“

„Jacobe, zaveď nás prosím k Lee,“ promluvil na něj Edward a přitáhnul si mě těsněji k boku. Určitě nebude chtít, abych šla na vlka s nimi. Viděla jsem tu nesmlouvavost v jeho očích.

„Dobře.“

„Jdu taky.“ Musela jsem to zkusit.

„Ne, nejdeš,“ odporoval mi Edward. Neříkala jsem to snad?

„Nech ji, Edwarde, ať se sama rozhodne,“ uklidnil ho Carlisle mírným hlasem a já se na Edwarda vítězně usmála.

„Jedu,“ řekla Alice klidně. Nebála se Jasperova odporu.

„Zůstaň tady, prosím,“ šeptal Jacob Nessie.

„Jasně, že zůstanu. Kdo by se jinak postaral o Iana a Sophii?“ usmála se na Jacoba a políbila ho na rozpálené čelo.

„Já tu zůstanu. Nějak se mi ta nechce,“ řekla Rose a pohladila Iana po hlavičce, porostlé hustými černými vlasy.

„Jasně. Můžeme?“ zeptal se Emmett. Tady se většinou projevovala jeho nehorázná netrpělivost. On byl vlastně vždycky dítě a myslím, že nikdy ani nedospěje.

„Nessie, zavolej prosím smečce v Denali, že máš děti, jo? V tom spěchu jsem jim to jaksi zapomněl říct.“ Jakoby si Carlisle myslel, že ho neuslyšíme, když bude šeptat.

„Ano, kapitáne.“

„Tak můžeme?!“ zase Emmett, jak jinak.

„No jo, Emmette, uklidni se,“ okřikl ho Jasper.

Carlisle vyběhl a všichni za ním. Jacob se samozřejmě musel cestou zastavit, aby se přeměnil. Nechtěl roztrhat svoje oblíbené kraťasy, nehledě na to, že kdyby se tak stalo, Alice by mu doplnila šatník nepraktickými a hezkými věcmi.

Jako první běžel Edward, za ním Carlisle, Jasper, pak huňatá obluda, Emmett, Alice a já jsme běžely bok po boku a Esmé byla jen nepatrný kousek za námi. Edward asi četl trasu k Lee v Jacobově mysli, protože ani jednou nezaváhal. Vedl nás hustým lesem, plným louží, bláta a mokrých větví, které mě čas od času šlehly do tváře. Alice vždy zanaříkala, když šlápla do něčeho kluzkého a ušpinila si tak boty, které jsou stejně jen na jedno použití. Pak ale Edward zastavil a já okamžitě zjistila, proč.

Pod nos mi vlítla Willova známá vůně. Byla čerstvá, ani ne půl minuty stará.

„Williame!“ křikl Emmett do lesa.

Odpovědí mu byl rychlý dusot nohou a k němu se z větší dálky přidal ještě jeden. William k nám přiběhnul během chvilky.

„Ahoj,“ řekl nechápavě. Podíval se na každého, ale mně věnoval zvlášť dlouhý dvouvteřinový pohled. Čekala jsem, že po něm za to Edward vystartuje a rozerve na kusy, ale nic se nestalo.

„Myslíme, že už ji máme,“ řekl mu Carlisle klidně.

Za Williamem se objevil ještě jeden muž. Měl tmavě hnědé vlasy, svalnaté tělo, krásnou tvář a zlaté oči. Vyzařovala z nich dobromyslnost, strach a nebojácnost. Byl velice podobný Emmettovi…

„Ou!“ vykřikl Emmett a chytil se za pusu, jako by řekl něco neslušného. Vyvalil na svalovce oči a stál tam jako přimražený. Co to s ním je?

„Emmette?! Jsi to ty?“ zahřměl svalovec.

„Co se děje?“ zeptala jsem se. Je to snad Emmettův známý?

„Kyle? Brácho, pojď na mou hruď!“ zahulákal Emmett a objal se s Kylem. „Ty bizone jeden, kde se tu bereš?“

„Zrovna jsem se tě na to chtěl zeptat. Co ty zlatý očíčka?“ prstem ho do jednoho šťouchnul. Člověku by takhle normálně vydloubnul oko, ale Emmett se zachechtal a hned mu to vrátil pořádnou pěstí do břicha.

„Víte, co by od vás bylo nesmírně šlechetné? Kdybyste nám konečně řekli, co se tady děje!“ řekla jsem jim klidným hlasem, ale očima jsem je propalovala, co to šlo. Vedle mě to nechápala ještě Esmé, Jacob, Carlisle a Jasper asi něco tušil. Ti ostatní to už pravděpodobně viděli ve vizích nebo si to přečetli v něčích myšlenkách.

„Bello, to je můj brácha Kyle! To je dobrý, co? A já si zrovna včera říkal, že by bylo hezké, kdybych navštívil tvůj hrob.“

„No, to by bylo milé. Emmette, představíš nás?“

„Jo, jasně. Tak, tohle je Carlisle, Edward, Jasper, Esmé, Bella, Alice a Čokl,“ ukazoval na nás rukou.

Jacob nebezpečně zavrčel.

„Promiň, překřtím tě na Mokrého psa.“

Zase zavrčel.

„Říkej mu, jak chceš. Tohle je fakt největší sranda, když ti nemůže odpovídat,“ Emmett a Kyle se tomu společně zasmáli.

Čokl si uraženě odfrkl.

„Tak na co jste přišli?“ řekl William a přivolal tak zpátky Kylovu pozornost.

„Známe jednu… no, to samé, co je Jacob, akorát že vydané v opačném pohlaví a ta chodí s vlkodlakem, který možná nesnáší upíry. Rozhodně je velká pravděpodobnost, že je to on,“ vysvětlil Emmett situaci.

„Aha. Kde bydlí?“

„Už jen asi dva kilometry odsud.“

„Počkat. Angelo! Harte!“ zařval Kyle na lesy.

Zamrazilo mě na zádech. Vzpomněla jsem si na svoji kamarádku z Forks Angelu. Jak Edward tvrdil, Angela měla velice čistou a hezkou mysl. Zastesklo se mi po ní ochromující silou.

K nám přiběhl nejdřív Hart a kývnul nám na pozdrav. Jako vždy se choval chladně a z jeho výrazu nešlo určit, o čem přemýšlí. Druhý dusot nohou sílil, až se větve odhrnuly a do kruhu nevpadla vysoká dívka s hnědými vlasy a krásným obličejem.

„Angelo!“ vykřikla jsem pro změnu já. Velice dobře jsem poznávala ty rysy ve tváři, hnědé vlasy, dlouhé jen po spodní čelist, hubenou postavu a dobro ve zlatých očích. Myslím, že jsem úžasem otevřela pusu.

„Bello!“ Skočila mi kolem krku a pevně mě objala. „Skoro bych tě nepoznala. Je to spousta let, že?“

„No, to teda! Jak to, že jsi upír?“ Odtáhla jsem si ji na délku paží, abych si ji lépe prohlídla.

„No, někdy ti to budu vyprávět. Vy dva jste pořád spolu? To je dobře. Co… Představíš  nás?“ Malinko se zasekla u Jacoba.

„Emmetta, Jaspera a Jacoba si určitě pamatuješ. Tohle je Carlisle a Esmé, naši rodiče a Edwarda a Alici znáš.“

„Jasně. Těší mě. Jacobe… Kdy ty jsi se naposled holil?“ řekla najednou a rozesmála tak všechny okolo, kromě Jacoba, který protočil oči, rozesmál něčím ještě víc Edwarda a někam odkráčel.

„Měli bychom jít, nebo nám navigátor zdrhne,“ připomněl Edward a rozběhl se za chlupáčem, jak Angela chytře podotkla.

„Jak se to stalo?“ zeptala jsem se Angely po chviličce běhu.

„Jeli jsme s Benem jednoho dne do Seatlu,“ odmlčela se a zatvářila nějak zvláštně. „Zrovna ten den mě požádal o ruku. Bylo to asi pět let potom, co jste odjeli, takže mi bylo dvacet pět. Silnice byly mokré a kluzké a Ben to neodhadl správně a…“

„Hele, já si opravdu nemyslím, že by bylo zrovna úžasný, kdyby vás slyšeli už teď,“ řekl Jasper. Zpomalil a dostal se tak blíž k nám. Tváři se trochu nakvašeně a soustředěně. Mezi obočím se mu dělala vráska.

„Jednou voják, vždycky voják. Uklidni se, Jaspere. Bude to v pohodě, ale když chceš…“ pokrčila jsem rameny a usmála se. Cítila jsem najednou, že se potřebuju pekelně soustředit, ale nevěděla jsem na co. Sklapla jsem, přestala se usmívat a přemýšlela jen nad tím, jak porazit vlkodlaka.

„Kdo to dělá?“ zeptala se Angela a vytrhla mě z transu.

„Jasper. Má schopnost ovládání citů,“ odpověděla jí Alice, která se najednou zjevila to jejím boku. „Máš nějakou schopnost ty?“

„Jo. Když něco nechci říct, tak nemusím. I kdyby mi někdo četl myšlenky, mučil a já nevím, co všechno ještě dělal, nedozví se to.“

„To je dobrý. Já vidím budoucnost, Bella má psychický štít, to je obrana, Edward čte myšlenky…“  Alice se rozpovídala.

„Stejně, jako to umí Aro?“ malinko cukla ramenem dozadu, když vyslovila jeho jméno. Co jí udělal?

„Ne. Edward slyší jen to, na co právě myslíš. Odkud znáš Ara?“

Jasper na ně zepředu zavrčel, aby už byly zticha a zesílil ještě i to soustředění u mě. To je pech!

Holky taky zmlkly a soustředily se na cestu.

Před námi se začal někdo po krátké chvilce smát hlubokým hlasitým hlasem a další, mnohem známější, se k němu přidal. Kyle a Emmett, jak jinak. Kdyby nebylo mého upířího sluchu řekla bych, že ten druhý smích je jen odezva prvního. Nejspíš vystrašili půlku lesa. Možná by se měli začít připravovat na Jasperův skok. Opravdu vypadal, jako že je rozzuřený k nepříčetnosti.

Odvahu všech překryla vrstva strachu a podezíravosti.

„Jaspere, prosím…“ uklidňoval ho Edward klidným hlasem. Zdálo se mi to, nebo když se otáčel dozadu kontroloval, jestli ještě dýchám? Měl v očích pátraví pohled. Je neuvěřitelné, jak lidmi cloumá ten Jasperův dar.

Zdálo se, že to na něj zabralo, protože to dal pryč skoro úplně.

Povzdechla jsem si a zašeptala sama k sobě: „Jednou voják, vždycky voják.“

Po pár minutách běhu jsme se konečně přiblížili k místu, kde Leah bydlí. Upřímně, i když jsem byla upír, měla jsem z ní strach a tentokrát to nemělo nic společného s Jasperovým talentem. To její vystoupení ještě v dobách, kdy jsem byla těhotná s Nessie ve mně nechalo opravdu hluboké šrámy.

„Fuj, tady něco smrdí a Jacob to není,“ šeptal Emmett a teatrálně si zacpával nos.

„Ticho,“ okřikl ho Carlisle.

„Jdeme?“ naznačila Alice posunkovou řečí.

„Sakra, co to dělám!“ Carlisle se najednou vzpřímeně postavil a plavným krokem se vydal ke dveřím dvoupatrového domku. Po několika vteřinách váhání ho napodobil i Edward, William, Kyle a pak ostatní.

Carlisle dvakrát zaklepal na dveře. Věděl, že jsou tam. Zevnitř se ozývaly dva tlukoty srdcí, jeden pomalejší, než druhý. Předpokládala jsem, že ten rychlejší je Lein.

Někdo přišel ke dveřím a otevřel je. Stála v nich žena se snědou pletí, velice krásná – Leah. Nechala si narůst vlasy až k ramenům a zdálo se celkově, že malinko zkrásněla. Poznávala jsem v jejích očích ten chladný výraz, kvůli kterému se mi chtělo odsud utéct.

„Zdravím. Co chcete?“ vyštěkla na nás. Zdálo se, že nebyla zrovna dvakrát nadšená, že nás vidí.

„Ahoj, Leo. Chceme si promluvit s tvým druhem,“ odpověděl jí Carlisle slušně.

„Je na lovu.“

Jacob na ni zavrčel. Poznal lež.

„Leo, chceme si s ním jen promluvit. A s tebou ostatně taky. Někdo unesl jednu upírku z Forks. Summer. Neznáte ji?“ Carlisle byl opravdu slušný a její jednání si nezasloužil.

„Ne.“

„Leo,“ promluvil k ní Edward. „K ničemu nedojde, věř mi. Kdyby něco, Jasper to kočíruje, viď?“ otočil se na bratra, který jen jednou přikývl.

K čemu myslí, že dojde? Snad ne k rvačce. Měla jsem strach a ne jenom o svoji rodinu, ale i o Williama, Angelu a Kyla. Dokonce trochu i o Leu, aby se jí něco nestalo. Nechtěla jsem, aby byla prolita jediná kapička krve. Bylo mi z toho zle, pokud to je vůbec u upíra možné.

V očích se jí zaleskla jiskra váhání.

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do Forks - kapitola 10.: