Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpátky do Forks - kapitola 1.

29.10.2009 (11:30) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2846×

„Máš ještě hlad?“ zeptal se mě Edward, zrovna když jsem dopila velikého medvěda.

„Ne. Nevešla by se do mě už ani veverka,“ povzdechla jsem si. Přišla jsem k němu a chytila ho kolem pasu a on mě objal svými svalnatými pažemi kolem ramen. „Co se děje?“ zeptala jsem se. Zdál se mi nějaký zaražený.

„Nic. Jenom se musíme stěhovat. Kde bys chtěla bydlet, teenagerko?“ usmál se na mě svým zářivým úsměvem. Ještě, i když po dvou stech letech, jsem si na jeho krásu úplně nezvykla, takže bych vsadila cokoliv na to, že kdyby ve mně ještě něco kolovalo, rozjelo by se to na plné otáčky.

„Forks!“ vyklopila jsem na něj bez rozmyslu. Vlastně jsem to navrhovala vždycky. Chtěla jsem navštívit Charlieho hrob a podívat se, jak městečko vypadá teď. Když jsem tam před více než dvěma stoletími odcházela dobrovolně, ještě jako člověk, aby mohla moje matka Renée prožít několik let s manželem Philem o samotě a aby s ním mohla cestovat, Forks jsem nesnášela. Teď mi to ale přijde jako přemýšlet o ztraceném domově, kam bych se bez rozmyslu zase vrátila.

„No jasně. Carlisle říkal, že to budeš zase navrhovat,“ zakoulel očima.

„Ale proč ne? Myslíš si snad, že třeba Jassika vykládala svým vnoučatům, že tu před padesáti lety bydlela nějaká divná a izolovaná rodina, jejíž člen si vzal za ženu nějakou holku a že měli hezkou svatbu? To si zrovna nemyslím,“ argumentovala jsem.

„Dobře, tak to navrhni,“ řekl odevzdaně. „Vlastně mi záleží jen na tom, abychom byli spolu.“ Naklonil se ke mně a něžně mě políbil. Zajela jsem mu prsty jedné ruky do měkkých a hustých bronzových vlasů a druhou jsem mu hladově hladila svalnatou hruď pod košilí.

„Mohli byste laskavě toho olizování nechat? Někdo vy tu mohl vyklopit žaludek a Nessie by to rozhodně nebyla,“ ozval se Jacob. Byli s Renesmé asi sto metrů od nás a zrovna moje dceruška zahodila bezvládné tělo vysátého jelena na zem, nasáklou vodou, což jsem poznala jen podle zvuku žuchnutí.

„Zcela a naprosto souhlasím s mámou. Chci si připomenout, kde jsem se narodila,“ zašvitořila krásným hláskem směrem k nám a nevšímala si miláčkova rýpnutí.

„Jako bys sis to nepamatovala,“ mumlal si Edward pro sebe. „Jacobe, řekl bych, že jestli hodně brzy nezměníš tok svých myšlenek, ten žaludek ti převrátím sám,“ zahrozil můj krásný manžel sametovým hlasem.

„To vy mě k tomu doháníte, já za nic nemůžu,“ slyšela jsem, jak spěšně chytil Nessie kolem pasu a rychlým krokem si to mířil k našemu domu.

Edward příšerně zavrčel a už chtěl vyběhnout, ale honem jsem si před něj stoupla a políbila ho. Když jsem si všimla jeho překvapeného pohledu, odpověděla jsem, že zkrátka nechci mít mrtvého zetě, teď, když si chtějí ten slib zopakovat a obnovit. No, nebyla by to pak svatba na dvě věci? Přitáhla jsem si ho blíž a vášnivě líbala, zatímco mi pomalu vyhrnoval triko. Nechali jsme se unášet touhou po tom druhém a nevnímali, že uplynuly už tři hodiny od chvíle, kdy jsme vyrazili na ten tak vydařený lov. Na východě se objevily první červánky a já zaslechla, jak asi dva kilometry blízkou silnicí projelo první auto.

„Musíme jít,“ naposledy jsem ho políbila a šla hledat kalhoty a triko. Edward se skutečně zlepšil – přestal mi trhat oblečení, místo toho pochopil, že čím je pomalejší a decentnější, tím víc mě dráždí. Ale trvalo mu to asi třicet let a ještě pořád nevím, jestli na to přišel sám, nebo mu to někdo řekl. Možná to byl Jasper, protože Alice se vždycky hrozně zlobí, když najde triko za nekřesťanské peníze na dva kusy, ale stejně všechno po jednom nošení vyhodí. Tak tuhle logiku nechápu a asi nikdy nepochopím.

„Vysvětlíš mi něco?“ zeptala jsem se ho se svraštěným obočím o dvě vteřiny později, už oblečená a připravená k odchodu, stejně jako on.

„Hmm?“ zdálo se, že mě poslouchá jen na půl ucha.

„Proč nechceš, abychom se přestěhovali do Forks?“

Zadíval se na mě zmučeným výrazem. Připomnělo mi to tu scénu ve Volteře, už navěky vytesanou do mé dokonalé paměti. Nevydržela jsem to a natáhla ruku, abych ho pohladila po tváři. Něžně mi do ní vložil hlavu a hladil mi svými dlouhými prsty hřbet ruky. Chvíli se mi díval do očí a zdráhal se odpovědět, ale věděl, že by se z toho jen tak nevykroutil.

Povzdechl si, celkem zbytečně. „Bojím se, co to s tebou udělá,“ zašeptal. „Vidět tam otcův hrob bude pro tebe určitě nesnesitelně těžké, už vůbec nemluvě o věcech, které by ti ho připomínaly. Zamysli se nad tím, prosím. Nebudeš to ty, která se budeš dívat denně na ten smutek.“

To my skoro vyrazilo dech.

„Jo, a opravdu netoužím poznat dědice Newtonových hormonů,“ zasmál se, ale jeho oči byly pořád smutné.

„Dobře. Ale já tam opravdu chci! Chci si to připomenout. Se smrtí těch, co mám ráda jsem se už stejně smířila, tak co?“ pokrčila jsem rameny.

„Jestli tam opravdu tolik chceš… budu hlasovat pro,“ usmál se na mě mým oblíbeným úsměvem, ale jeho zlaté oči se stále ještě rozzářit nechtěly. „Že mě nechytíš!“ zjevila se mu jiskra v oku a on vystřelil do lesa, jen se za ním prášilo.

„No, jasně že ne! Zpomal,“ rozběhla jsem se stejným směrem a užívala si ten krásně osvěžující vítr ve vlasech. Dokud jsem byla člověk, opravdu jsem Edwarda nechápala, proč s tím tolik nadělá. Prý úžasný pocit. Houby! Jenom mi bylo vždycky špatně, ale na konci života se to začalo trochu lepšit. Teď jsem mu musela ale dát zcela zapravdu.

Slyšela jsem, jak přibrzdil a jen tak poklusával, dokud jsem ho nechytila za ruku. Zrychlil, sice jen o trochu, ale stejně jsem mu pořád nestačila.

Podíval se na mě, v očích se mu zase blýskla jiskra, která říkala, že dostal nápad. Stejně jako v dobách, když jsem byla člověk, si mě vyhoupl na záda plnou parou letěl domů. Nejdříve mě to trochu vyděsilo, ale nakonec se mi ten pocit začal líbit. Tohle ještě nikdy neudělal. Připomínalo mi to časy, kdy jsem byla novorozená a uháněla lesy zrovna takovou rychlostí.

Za minutu jsme byli před bílou vilou a slyšeli, jak Emmett vtipkuje na náš účet.

„Copak jste tam dělali? Bello, neměla bys tolik jíst, budeš tlustá,“ řekl Emmett naoko pohoršeným hlasem.

Oba dva jsme na něj přes skleněnou stěnu zavrčeli, ale to ho jen rozesmálo.

„Nepotřebuješ váhu? Nebo že byste celou dobu posilovali?“ posmíval se.

„Emmette, pamatuješ si ještě na tu sázku z dob, kdy jsem byla novorozená?“ zeptala jsem se ho, když jsme zrovna vcházeli zadním východem.

„No jo, no jo!“ šáhnul po ovladači na naštvaně přepínal kanály na televizi.

„Jacobe, nechtěl bys zase vidět smečku?“ zeptal se Edward, jakoby mimochodem. Natáhl se na gauč a mě potáhl s sebou. Díval se na Jacoba, který byl zrovna v půlce tunelování ledničky. Vystrčil hlavu a málem se mu štěstím nerozcupoval obličej na několik malých kousíčku, kvůli tomu oslepujícímu úsměvu, kterým ukazoval všechny své zářivě bílé zuby.

„Jasně! Kdy vyrážíme?“ nadšeně si poskočil.

„Kdo ještě chce do Forks?“ podívala jsem se po všech členech rodiny v pokoji.

Alice se chviličku mračila, jak dumala nad odpovědí. „Já jsem pro. A ty?“ podívala se na svého milence.

On jen přikývl, samozřejmě. Šel by za ní i na kraj světa. Natáhl se a něžně ji políbil na temeno, pokryté hustými černými vlasy. Oplatila mu to pohlazením po tváři.

„Šedesát procent!“ zvolala jsem nadšeně. „Co vy, Carlisle a Esmé?“ Zase jsem se jich měla zeptat jako prvních! Tu chybu jsem poprvé udělala jako člověk, když se ke mně Edward vrátil. Docela jsem toho litovala.

„Nevidím problém. Jenom snad… musíme si změnit jméno. Kdyby se podívali do historie, vypadalo by to divně,“ zasmál se.

„Smithovi, nebo Whiteovi! Whiteovi je docela trefné, ne?“ Alice si popleskala pravou tváři a kouzelně se zasmála.

„To se mi líbí,“ přidal se Emmett. Rosalie otráveně zakoulela očima.

„Co takhle něco blíž civilizace? Minule tam byla docela nuda,“ stěžovala si Rose, ale stejně věděla, že to je prohraný boj.

„Naposled jsi tam byla bůhví kdy, tak toho nech! A Bella žadoní o Forks už dlouho, příště si sama řekni, kam chceš jet,“ setřela ji Esmé. Tak takhle ostrou jsem ji neviděla hodně dlouho.

„Jdu balit!“ vyskočila Alice, zatáhla mě za ruce a postavila na nohy, namířila prst k Nessie, která měla právě v puse rohlík, aby přišla k ní a vystřelila nahoru, nejdříve do Esméina pokoje. Všechno tam měla sbalené za několik minut a zezdola se v tu ránu ozval Emmett.

„Mám dům! Jak by se vám líbily tři pokoje a jedna koupelna?“ zněl zcela vážně, ani stopa po humoru. To ho totiž vždycky prozradí.

„Emmette, nedělej si ze mě… Ty… Phe!“ plácla ho po hlavě Rose. Musela to být pořádná šlupka.

„Dobře, dělám si pšouky, ale za to mě hned nemusíš bít, ne? Pamatujete si toho chlápka, co koupil ten starý dům? Jeho bůhvíco ho chce zase prodat, cena je odporná – tudíž není ani trochu zkušený v tomhle směru, zdá se, že je ve stejném stavu, jako jsme mu ho předali, což je teda něco… a možné ihned přidat do košíku!“ zaradoval se svým zvučným basem a vyskočil na nohy. „Hned mu zavolám,“ zaslechla jsem, jak vytáčí číslo a k uchu si přidělává handsfree. Vstal a šel pomoct Rose s balením.

Po celou dobu jsme se my tři ani nehnuly, abychom slyšely všechno, ale pak mě obklopila úleva. Na starý domov jsem se upřímně těšila.

„Teď půjdeme do vašeho pokoje,“ zavelela Alice k Nessie.

„Jacobe, běž to uklidit!“ zděšeně sykla a vykulila oči. „Alice, ani krok! Běž nejdřív k mámě, jo?“ pohodila hlavou směrem ke mně.

Zaslechla jsem, jak Jacob vyletěl nahoru, zaklapnul dveře, Edward pořádně zavrčel, Jasper ho uklidňoval, že už je Nessie dospělá a Emmetta něco strašlivě pobavilo.

„To vás nenapadlo to uklidit?“ upřela jsem do dcerušky šokující pohled. Tohle ještě nikdy neudělali. Vždycky to bylo v lese, nebo tak. Prostě daleko od Edwarda a Emmetta, hodně hodně daleko.

„Nestihli jsme to,“ pokrčila rameny.

Alice, která celý máš rozhovor potichu poslouchala, najednou zkameněla a zorničky se jí rozšířily. Po několika vteřinám jsem zaslechla manželův smích a Alice se pohnula a rozesmála se s ním.

„Co je? Co je? Řekni mi to!“ žadonil Emmett.

„Uklidni se, on ti to poví, viď, že jo? Nebo rovnou nám?“ dodal opatrně Jasper, aby si to Edward nerozmyslel.

„Ale nic! Jenom se budu líbit několika holkám ve Forks, to je všechno,“ zase se zasmál.

„Dělá si srandu? Odkdy ho tohle těší? Co tam vlastně bylo?“ zeptala jsem se zvědavě naší drobné vědmy.

„Opravdu nic zvláštního. Eda se jen bude líbit několika holkám a ty zas několika klukům, opravdu to je všechno. Zdá se mi to, nebo jsou ve Forks opravdu jen samí nadrženci?“ zamračila se na mě, ale pak se rozesmála úžasně zvonivým hlasem a Nessie se přidala.

„Dobrý, můžeme k nám,“ oddychla si. Jacob uklidil, paráda! „Ne, víš co? Zabalím si to sama, ano?“ jako by jí něco docvaklo a vyletěla ze dveří bleskovou rychlostí.

Daly jsme se tedy do balení našeho pokoje, ten nám zabral nejvíc, kvůli Edwardově trochu objemnější sbírce CDček. Svoje soupravy si ale pán sbalil sám, stále mě totiž neopustil pocit, že kdybych na to šáhla, rozbilo by se to a Alice měla starosti spíš s tím, kam dát oblečení, aby se nezmuchlalo, takže neměla čas.

„Dědečku, budeme tenhle dům prodávat hned?“ zeptala se Nessie z vedlejšího pokoje. Ona prostě věděla, jak ho naštvat.

Něco si zamumlal pod vousy. „Myslím, že bychom si ho mohli ještě na nějakou dobu nechat, ne?“

„Emmette, kdyže se tam můžem nastěhovat?“ promluvil Jasper. Možná se bál, že balíme příliš brzy.

„Hned!“ zvolal realitní agent radostně.

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do Forks - kapitola 1.: