Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Změnili jste mi život! Prolog + 1. kapitola

13.06.2012 (20:00) • TerryBells • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2281×

Prolog:

Ahoj, jmenuji se Isabella Marie Swanová. Mám po pás dlouhé zvlněné hnědé vlasy, které jdou na sluníčku jemně do červena. Moje oči jsou tmavě hnědé a moje pokožka je velice bledá.

Můj otec je Charlie a matku neznám, když jsem byla malá, tak nás opustila. Nikdy jí to nezapomenu.

Ale co už, je to skoro patnáct let. Je mi sedmnáct let a s mým otcem se mám doopravdy skvěle. Chodíme spolu rybařit, cestujeme spolu a podnikáme různé jiné vylomeniny, ale není až tak výřečný, jako bych byla já.

Co bych řekla o svém otci? No, je šéf místní policie v našem malém městečku jménem Forks. Jak už jsem říkala, není moc výřečný a mně to vyhovuje.

Můj nejlepší kamarád je Jacob Black. Je velice milý, je snad jediný, komu mohu věřit. Má velice tmavou pokožku a krátké černé vlasy, věčně rozježené na všechny strany. Na rameni má tetování. Za to tetování si může sám, prý on a jeho parta z hecu šli k tatérovi a ten, kdo se nechá tetovat, je borec. Nakonec to dopadlo tak, že se nechali potetovat všichni, aby nebyli za sračky. Tak mi to vysvětloval Jacob. Nad tou vzpomínkou jsem se musela zasmát, Jacob zazvoní u nás doma s tím, že ho otec zabije, až zjistí, co si nechal udělat.

Jacobův otec Billy Black je zároveň nejlepší kamarád mého otce. Jacobův otec je na vozíku, prý měl strašlivou autonehodu.

Tento víkend se můj táta rozhodl, že naše malá partička složená ze mě, jeho, Jacoba a Billyho pojede na chatu do vysokých hor.

Už jsem se nemohla dočkat…

Kapitola 1.

Pohled Bella:

Ležela jsem ve svém pokoji, když mě táta zavolal, že máme návštěvu.

U dveří právě stál Jacob a Billy, ten seděl. Jacob jako vždy polonahý, nechápu, proč si někdy nevezme tričko. Přiznávám, má vážně vymakané tělo, ale i tak by se mohl někdy obléknout celý.

„Čau, Bells,“ pozdravil mě a usmál se.

„Ahoj, Jacobe, tak co, už jste se domluvili, kdy pojedeme?“ zeptala jsem se a můj pohled směřoval na tátu.

„No, vidíme to tak na zítra odpoledne,“ odpověděl mi Billy a já přikývla na znamení, že souhlasím.

„Je pátek a já musím do školy, tak zatím,“ řekla jsem a pohled směřovala na tátu. Sebrala jsem z věšáku velice teplou bundu a batoh.

Samozřejmě, je pátek a tím pádem nejstudenější den. Jak předvídatelné. Musela jsem se pro sebe uchechtnout, ale vážně už mě to dost štvalo.

Nasedla jsem do mého postaršího autíčka a už jsem jela směrem ke škole. Jen co jsem dojela na parkoviště, už na mě hulákala má kamarádka Angela.

„Víš, co je nového?“ zeptala se mě. Já jenom zakroutila hlavou, že nevím.

„Přistěhovala se sem velice zajímavá rodina, myslím, že se jmenují nějak Sumelovi, ale nejsem si tím jistá.“ Už jsem si vzpomněla, táta říkal, že se sem někdo má přistěhovat, ale Sumelovi se nejmenovali.

„Ang, nejmenují se náhodou Cullenovi?“ Ang jenom rychle přikývla na znamení, že mám pravdu. Procházely jsme parkovištěm a já si všimla, že na úplném konci stojí stříbrné Volvo a motorka. V tu chvíli jsem si uvědomila, že to bude velice zazobaná rodina.

Pohled Edward:

„Rodinná porada,“ slyšel jsem zezdola Carlislea. Stejně už jsem věděl, o co jde.

„Tak… Za pár hodin pojedete do školy. Po škole, asi až kolem půlnoci, pojedeme na lov do hor.“ Samozřejmě. Musel jsem sem chodit? To už vím od včerejška, když nad tím v pracovně uvažoval.

„Doufám, že tam budou nějací medvídci,“ myslel si Emm a já na něho kývl. Samozřejmě začal poskakovat a měl tu největší radost na světě. Rose se začala smát s ním a objala ho.

Šel jsem do svého pokoje a začal číst knížku. Chybělo mi necelých deset stran, když na mě Alice začala řvát, že se musíme připravovat do školy.

„Alice! Ještě máme dvě hodiny,“ křikl jsem na ni.

Za okamžik byla v mém pokoji. Měla ten svůj divný výraz, věděl jsem, co to znamená. Má vizi!

Začetl jsem se jí do myšlenek.

Viděla mě a nějakou krásnou upírku s červenýma očima. Držel jsem ji v objetí na nějaké louce. To byl konec vize.

Alice mi vlítla okolo krku.

„Gratuluju, gratuluju.“ Byla jako blázen.                                                                                                              

„Alice, k čemu mi, prosím tě, gratuluješ?“ Podívala se mi do očí, jako by to bylo úplně jasné.

„Ty to nechápeš? Budeš mít holku a tím pádem mou další oběť nákupů, mou kamarádku. Možná i sestru.

„Alice! Ty jsi magor.“ Za námi už stál Emmett, který se zase neovladatelně smál.

„Edí, ještě nějakou novinu nám nechceš říct? Třeba že je upír?“ Zase ty jeho hlášky.

„Emme, to nebylo vůbec vtipné,“ ozvala se Rose, která mezitím přišla.

„To taky nebyl vtip, ale holý fakt.“ A zase další záplava smíchu.

„Fakt, fakt, fakt…“ opakoval si pořád dokola Emmett v mysli.

Už mě štval, tak jsem šel do obýváku.

„Edwarde Cullene, okamžitě se vrať. Musím tě upravit, jdeme poprvé do školy a ty musíš vypadat skvěle,“ poslala mi v myšlenkách Alice.

Když jsme přijeli ke škole, tak se jako obvykle všechny oči stočily k nám. Vystoupili jsme z mého Volva a Jasper z motorky. Ty jejich připomínky, někdy si myslím, že by měly být mládeži nepřístupné, ale co, už jsem si zvykl a nechal jsem to plavat.

Jediná Rose se v tom vyžívala. Vždy chodila se vztyčenou hlavou a nosánkem trochu nahoru, ale jinak byla vždy vážně dobrá kamarádka, nebyla sobecká a vždy ráda pomohla.

Mířili jsme si to ke kanceláři, kde jsme si měli vyzvednout rozvrhy a nějaké papíry.

Otevřel jsem dveře a pozdravil.

„Dobrý den, jsem Edward Cullen a s mojí rodinou máme studovat na této škole. Carlisle je můj táta, volal vám.“ Jak vidno, i tu paní za stolem jsem očaroval.

„Ale, ale jistě,“ zakoktala se ta paní.

„Jistě, volal nám před týdnem. Tady máte papíry, které si necháte podepsat od učitelů. Na konci dne mi je vrátíte,“ podávala nám všem papíry.

„Rosalie Haleová a Emmett Cullen, vy máte nastoupit do třetího ročníku.“ Rose vše odkývala.

„A Jasper Hale, Alice a Edward Cullenovi, vy nastoupíte do druhého ročníku.“ Mezitím Rose a Emm odešli.

Sekretářka nám dala papíry a s úsměvem nám ještě řekla, ať se nám ve škole líbí.

Podíval jsem se na rozvrh. První hodina algebra, druhá angličtina, potom portugalština, oběd a potom biologie.

Jak divné, že se hodiny Alice a Jaspera shodují.

No, já měl každou hodinu sám, ale mně to nevadí. Jsem samotář, já s tím nic nenadělám.

Vešel jsem do třídy…

Pohled Bella:

„Tak ahoj, Ang, uvidíme se na obědě,“ řekla jsem Angele. Ona mi ještě stihla zamávat.

Vešla jsem do dveří učebny, samozřejmě páteční algebra. Jak já ji miluju, ironie ze mě přímo sršela.

Míjela jsem katedru a mířila jsem si to přímo do poslední lavice.

Posadila jsem se a studovala jsem sešit. Všechno umím, s potěšením jsem ho zavřela a už jsem se zaobírala vlastními myšlenkami.

Zazvonilo a já jsem čekala na příchod učitele. Najednou se otevřely dveře. No, tak dneska učitel překvapil - nešel o čtvrt hodinu později jako obvykle, ale ve dveřích stál ten nový kluk.

No musím uznat, žádný, ale opravdu žádný kluk se mu nemůže rovnat.

Měl bronzové vlasy, které byly mimochodem rozčepýřené do všech stran. Na sobě měl černé kalhoty a košili barvy slonové kosti. Byl doopravdy kus, ale věřím, že to bude ten největší děvkař. Kdo by taky nebyl s jeho vzhledem? No já rozhodně ne. U toho jsem se musela uchechtnout. Ani jsem si nevšimla a on seděl vedle mě.

„Je tady něco k smíchu?“ zeptal se tím nejmedovějším hlasem na světě.

„Ne, jenom jsem se zamyslela,“ odpověděla jsem pohotově. On se na mne díval tak nějak frustrovaně.  Nechápala jsem to.

„Já jsem Edward Cullen,“ představil se, teď byla řada na mně.

„Já jsem Isabella Swanová, ale říkej mi Bello,“ řekla jsem mile.

„Proč sis přisedl zrovna ke mně?“ zeptala jsem se s tím, aby to snad nepůsobilo drze.

„No, pokud sis nevšimla, tak je u tebe jediné volné místo.“ U toho se uchechtnul.

Já jsem debil, ale vážně - sedne si ke mně ten nejkrásnější kluk, kterého jsem kdy viděla a já se ho zeptám, proč si sedl ke mně.

Už jsem cítila, jak rudnu, no super.

„No vidíš, promiň. Nevšimla jsem si toho,“ řekla jsem rychle, aby si nemyslel, že jsem opožděná.

Do třídy naštěstí vlítl učitel s tím, že se nemáme bavit. Na půl jsem poslouchala učitele a na půl jsem se zaobírala Edwardem, který nedával pozor a tvářil se frustrovaně.

No neřešila jsem to a naplno, teď už naplno, jsem se věnovala algebře. Na konci hodiny jsem si sbalila věci a už byla připravená k odchodu, když mě Edward zastavil a řekl, abych na něj počkala, že má další hodinu angličtinu a neví, kde to je.

„Mám taky anglinu, takže není problém,“ počkala jsem na něj.

Vyšli jsme na chodbu, kde na nás všichni zírali. Bylo mi to celkem nepříjemné, ale Edward vypadal, že si v tom libuje…

Pohled Edward:

Vešel jsem do třídy. Všichni okamžitě spočinuli na mně. Nahodil jsem svůj známý úsměv. Už jsem slyšel jenom myšlenky:

„Páni, ten má zadek.“

„Ať se jde bodnout. Ještě jeden úsměv a můžu to s Bellou vzdát.“

Uviděl jsem v jeho myšlenkách její obličej. Byla nádherná! Hnědé dlouhé vlasy a oči jako rozteklá čokoláda.

No, chlapečku, tak u ní asi nemáš šanci. U toho jsem se ještě víc usmál.

Najednou jsem si všiml, že ta dívka sedí úplně v zadní lavici.

Smála se! Čemu se směje?!

Neváhal jsem a šel za ní.

Ponořil jsem se do jejích myšlenek a prázdno, ani ťuk, prostě mlha. Jak to dělá? Sedl jsem si a hned jsem se musel zeptat, proč se tak směje.

„Je tady něco k smíchu?“ zeptal jsem se.

„Ne, jenom jsem se zamyslela.“ Zamyslela se!  A já neslyším ani ťuk. Jak je tohle možné?

Je na čase se představit.

„Já jsem Edward Cullen,“ řekl jsem. Teď jsi na řadě ty!

„Já jsem Isabella Swanová, ale říkej mi Bello,“ řekla a podívala se na mne těma nádhernýma očima. Ještě chvíli a utopil bych se v nich.

„Proč sis přisedl zrovna ke mně?“ zeptala se mě nevinným hláskem. To je dobrá otázka, proč jsem si k ní sedl? Uvažoval jsem a přitom jsem se rozhlédl po třídě. Už jsem na to přišel, nikde nebylo místo, jenom u ní. Ha!

„Proč sis přisedl zrovna ke mně?“ Při tom jsem se uchechtnul. Ale ne nijak arogantně pokud vím, přišel jsem na to až teď.

Bella se začala červenat. To jsem nechtěl! Doufám, že se necítí trapně…

Najednou dovnitř vrazil učitel a kvákal něco v tom smyslu, že se nemáme bavit.

Pane učiteli, já nevím jak vy, ale se mnou je pořád někdo ve spojení.

Zbylou hodinu jsem se snažil připojit na Bellu, ale nic. Vůbec nic.

Po pěti minutách jsem to vzdal, nemělo to cenu, a tak jsem se zaposlouchal do myšlenek toho kluka, co mi ukázal Bellu.

„Já toho novýho zabiju! On si sedl k Belle?! Tak teď už šanci nemám vůbec.“ Ty jsi neměl šanci ani předtím, ale co, nechám ho v tom.

„Příští hodinu má Bella angličtinu. Zase s ní nebudu, jen doufám, že angličtinu nemá i ten Hullen. Nebo jak to říkala Angela.“ Hullen, dělá si legraci?

Takže Bella má angličtinu, paráda, já taky.

Tak teď jsem se zamyslel ještě víc. Proč je to super? Co ta holka se mnou dělá?

Zazvonilo a Bella už vstávala ze židle.

No nic, je čas na můj šarm!

„Počkej, nevíš náhodou, kde je učebna angličtiny? Asi bych ji do zazvonění nenašel.“ Lhát, lhát a zase lhát.

„Jasně, počkám.“ Její hlas zněl jako milion zvonečků.

„Mám taky anglinu, takže není problém,“ dodala ještě.

Už jsme byli na chodbě, když jsem si uvědomil, že na nás každý zírá. No, mně to nevadilo, ale Belle asi ano, protože byla zase červená.

Každý přece musí vědět, že Cullen má tu nejhezčí holku.

Cože mám? Jakou holku? Co si to myslím!

Podle kluků na škole tady byla nejžádanější, aby taky ne, když byla tak nádherná. A dokonce moc hezky voněla, ale to už si můžu myslet jenom já. Při té představě jsem se musel uchechtnout.

Najednou promluvila.

„Takže, slyšela jsem, že tady máš i rodinu?“ zeptala se. Myslíš Adams family? Chtěl jsem jí odpovědět, ale myslím, že by to bylo divné.

„Jo, mám. Dvě sestry Alice a Rose a dva bratry Emmetta a Jaspera,“ sděloval jsem. Jo a jsme upíři. Chtěl jsem dodat, ale neudělal jsem to.

„A ty máš nějaké sourozence?“ zeptal jsem se.

„Ne, nemám, jsem jedináček, ale mám kamaráda, který je skoro jako můj bratr,“  řekla. Takže kamaráda? Nechtěla říct kamarádku?

Bože, nad čím to uvažuju?

Zazvonilo a my jsme byli zrovna ve dveřích učebny.

„Jestli chceš, můžeš si sednout zase ke mně,“ řekla.

„Bude mi velkým potěšením,“ odpověděl jsem a byl jsem šťastný jako Alice, když vidí novou kolekci od Prady…

Autor: TerryBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Změnili jste mi život! Prolog + 1. kapitola :