Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zmatení upíři aneb Hra na lidi - 2. kapitola

03.06.2011 (17:30) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2264×

2. kapitola

Když jsem si byla jistá, že táta opravdu spí, vysoukala jsem se zpod deky a převlékla se to tepláků a trička.

Chtěla jsem si to tady obhlédnout, přece jen tady chci nějakou dobu zůstat. Alespoň najdu místa pro lov.

Když jsem sem přicházela, všimla jsem si, že dveře trochu vržou, proto jsem raději zvolila okno.

Vyskočila jsem tedy oknem a do tváře mě okamžitě uhodila uvolňující vůně lesa a svěží chladný vánek.

Jo, tak tady se mi bude líbit.

Proběhla jsem si městečko. Připadalo mi spíš jako větší vesnička, ale líbilo se mi tady. Byla to příjemná změna, šířil se tady klid.

Pak jsem si šla prohlédnout les. Nikdy jsem se moc nebála tmy nebo něco takového, ale z toho lesa bylo cítit nebezpečí něco, jako by to bylo přímo útočiště predátorů. Otřepala jsem se, abych setřásla ten pocit.

Proskočila jsem křovinami a zůstala překvapeně zírat. Ocitla jsem se na nádherné louce. Záře měsíce mezi mraky lehce osvětlovala mýtinu mezi lesy. V dáli jsem slyšela lehce šumět potok, a i když na mýtině vládlo hrobové ticho, bylo mi tu krásně. Byla jsem zvyklá na ticho a užívala jsem si jej.

Nadšeně jsem se natáhla do mokré trávy a vdechovala vůni květin.

Ve Forks jsem sotva pár chvil, ale zamilovala jsem si jej.

Nepočítala jsem, kolik chvil uběhlo od té doby, co jsem přišla. Byla jsem tu jen louka a já…

Najednou jsem uslyšela zašustění. Rychle jsem se zvedla a přikrčila na blížící se útok. Pak jsem se ale zasmála nad svou pošetilostí. Vždyť to určitě byla jen veverka.

Pak jsem si však povšimla zářícího slunce.

A sakra! Jak jsem si toho nemohla nevšimnout? Táta už určitě bude vzhůru.

Co nejrychleji jsem se rozběhla k domu. Byla jsem už skoro u domku, ale slyšela jsem tátovi šouravé kroky ze schodů.

Rychle jsem proskočila otevřeným oknem a jen tak tak jsem se zahrabala do deky a předstírala, že spím.

Charlie se pozastavil a já se lekla, že si něčeho všiml. On se však odšoural až ke mně a políbil na čelo.

„Jsem rád, že ses vrátila, Bellinko," šeptl rodičovsky a po chvíli odcupital do kuchyně, kde se z postaršího kávovaru začala vinout vůně čerstvé kávy.

Z jeho slov byla cítit taková něha, že se mi z toho chtělo plakat. On je tak skvělý táta! Počkala jsem ještě chvíli a pak se jakože probudila.

„Dobré ráno, Bello," pozdravil táta a já se na něj unaveně usmála.

„Dobré, tati," šeptla jsem a on se rozzářil.

„Co si dáš na snídani?" ptal se.

„Já si něco udělám, neboj," ujistila jsem ho a raději si k sobě více přitiskla tlustou deku, pod kterou jsem stále zakrývala mokré tepláky a tričko celé od bahna.

„Tak se aspoň zvedni, já složím to deku," vyzval mě s úsměvem. Já vím, že to myslel dobře, ale on jako by mi četl myšlenky, kde přesně nechci, aby to řekl!

„To je dobrý, já to udělám," snažila jsem se jej odradit.

„Neblázni a vstávej," pobídl mě ještě jednou.

„Ehm, je mi zima…“ zalhala jsem a doufala, že mi uvěří.

Zamračil se.

„A ty se divíš, když máš celou noc otevřené okno?" zamumlal a zavřel okno, kterým jsem před chvíli přiběhla. Charlie se zarazil a zlobně si měřil pohledem bahnité skvrny na koberci, které, z naprosto neznámého důvodu, vedly k pohovce.

„Ehm, nevíš, od čeho to je?" zeptal se stále zkoumaje bahnité skvrny.

Mysli, Bello! Mysli!

„Jo, v noci mě přepadla horda zablácených veverek…“ plácla jsem to první, co mě napadlo…

Vážně, Bello? To je jediný co jsi dokázala vymyslet?! A to si říkáš inteligentní upírka?!

Charlie se hlasitě rozesmál, ale po chvíli zvážněl a díval se na mě jako na blázna.

Fakt super… Já se po čtrnácti letech objevím a místo, abych se tvářila jako inteligentní dcera mu nakecám, že jeho dům přepadla banda ublácených veverek…

„No… Oni se… asi… něčeho lekly… tak běžely… do prvního… ukrytu?" hádala jsem.

S tím už se Charlie naprosto válel po zemi smíchem.

„No myslím, že ty se mi tady o zábavu postaráš, ale tohle si uklidíš. No nic musím jít, nasnídej se. Jo a příště, až budeš někam chtít, večer jít… Tak jdi prosím dveřmi, Bello," přikázal mi s úsměvem Charlie a odešel.

Povzdechla jsem si a šla se vysprchovat.

Už jsem se sušila, když najednou u domovních dveří zacinkal zvonek.

To jsou tu tak brzy?

Natáhla jsem přes sebe to první, co mi přišlo pod ruku.

Když se zvonek u dveří naléhavě rozezněl podruhé, nevrle jsem přivřela oči. Ti lidé jsou tak netrpěliví!

„No jo, vždyť už jdu!" prskla jsem a otevřela dveře. Před nimi stálo pět osob. Na lidi možná až moc hezkých, ale co já vím. Možná mají mamku modelku.

„Ahoj, já jsem Alice a tohle je Rose, Emmett, Jasper a Edward," pištěla dívka malého vzrůstu s havraními roztřepanými vlasy. Pořádně jsem si je všechny prohlédla. Ale ten Edward mi přišel nějak povědomý, určitě jsem ho už někdy viděla… Jen si vzpomenout… Ach! To nemá cenu, kašlu na to!

„Ahoj, já jsem Bella. Omlouvám se, že tak otravuji… to táta…“ špitla jsem a sklopila zrak.

No co? Pokud si mám hrát na křehkého člověka, tak si to aspoň užiju, ne?

„Taky si myslím, že otravuješ, ale to víš… máma…“ odvětil ten kluk, co si říkal Edward, a já se na něj zlobně zadívala. Co si to dovoluje?!

„Já se o tvou pomoc neprosila ty, ignorante!" odsekla jsem naštvaně a zlobně přivřela oči.

„Ty jedna mrňavá…“

„Dost! Máme tady práci, tak se přestaňte hádat jak malý děcka!" křikla nazlobeně Alice a já zahanbeně sklopila zrak.

„Tak pojďte," pobídla jsem je a dovedla je do mého budoucího pokoje.

„Bella začne stropem, Edward si vezme dolní a Emmett horní část zdi, Jasper zalepí okna a Rose zatím zkusí seskládat nábytek," rozkázala Alice.

„A co budeš dělat ty?" zeptal se Emmett.

„Já? Já vás přece budu organizovat," pištěla nadšeně Alice, až mě z toho bolely uši. Blbý upíři sluch! Když slyšíte, i když špendlík spadne na zem klidně o několik pater níž, tak jak je asi slyšet řvoucí a pištící Alice?! No prostě, au!

S povzdechem jsem namíchala potřebnou barvu a stoupla si na štafle. Unuděnými a pomalými pohyby jsem začala natírat strop.

Měla jsem snad už půlku hotovou, když jsem si všimla, že pode mnou právě pracuje Edward. Přesně v místě kam mi dopadl kýbl s barvou, kdybych do ní „náhodou" šďuchla. Zakřenila jsem se a postrčila barvu, která neomylně slila celého Edwarda od hlavy až k patě.

Začala jsem se hrozně smát a Emmett se ke mně přidal.

Zdálo se mi to? Nebo právě Edward vrčel? Ne! Rozhodně se mi to zdálo.

„Ty mrcho! Co to má znamenat!" řval na mě.

„Ty řveš na mě? To ty si mi rozlil barvu! Čím mám teď podle tebe natírat?!" křičela jsem na něj a zadržovala výbuch smíchu.

„Já vím, že si to udělala naschvál!"

„Jo? Dokaž to!"

„Normálně jsi to na mě vylila!"

„A proč bych to asi dělala?!"

„Protože tě štvu!"

„Vidíš?! Sám to přiznáváš!"

„Nenávidím tě!"

„Tak to jsme na tom stejně!"

„Bitka! Bitka! Bitka! Bitka!" skandoval Emmett nadšeně.

„Sklapni, Emmette!" křikli jsme na něj naráz!

„Dost! Uklidněte se! Edwarde, ty se jdi převléknout, vzala jsem nějaké čisté oblečení a, Bello, ty se taky jdi převléknout, pojedete pro novou barvu!" rozkázala Alice.

„S ním nikdy!" vykřikla jsem pohotově.

„Nefandi si moc, nejsi můj typ," brblal Edward.

„To ještě aby, mít tě na krku, by bylo horší než peklo."

„Nápodobně!"

„No tááák!" protáhla znuděně Rose a protočila oči.

Naštvaně jsem se zvedla a odkráčela k mým kufrům, kde jsem si vybrala džíny, tričko a boty.

Na něj rozhodně čekat nebudu!

Nasedla jsem do svého broučka a nastartovala, najednou se dveře od spolujezdce prudce otevřely a v tu chvíli seděl na sedadle Edward. Tiše jsem zavrčela.

„Okamžitě vypadni!" rozkázala jsem.

„Ani mě nehne, zlato," řekl provokativně a poslal mi dráždivě vzdušný polibek. Nereagovala jsem na něj, jen naštvaně svírala volant.

„Řekla jsem, ať vypadneš!" rozkřičela jsem se na něj.

Ten idiot se však na mě jen hloupě usmíval.

„Tak, fajn, ale budeš zticha!" rozkázala jsem a vyjela.

Prostě ho budu ignorovat…

„Proč si přijela? A odkud?" zeptal se značným zájmem.

„Říkala jsem, že budeš zticha!" zavrčela jsem nevrle.

„A kdo říkal, že tě poslechnu?" zeptal se se smíchem.

Povzdechla jsem si.

„Nemám jediný důvod, ti to říkat," odsekla jsem.

Chvíli bylo ticho.

„Kolik ti je?"

Zasmála jsem se.

„Ty prostě nedáš pokoj, že?"

„Ne," řekl se smíchem a já se přinutila se zasmát taky.

„Je mi devatenáct," řekla jsem, aniž bych se na něj podívala.

„Nevypadáš na devatenáct," poznamenal.

Pokrčila jsem rameny.

„A tobě?"

„Dvacet," řekl prostě.

„Odpovíš mi na mou předešlou otázku?"

„Ne."

„Prosím," prosil a nasadil pohled štěněte. Zasmála jsem se.

„Autonehoda… Máma a její manžel umřeli na místě, já… to přežila," řekla jsem prostě. Řekla jsem vlastně pravdu… Pravdu, kterou z té „autonehody" vytvořili upíři a kdo ví jaká ještě havěť.

„To je mi líto," řekl a vypadalo to, že to myslí vážně. Ale co je mu do toho?

„Proč tě to zajímá?"

„Já vlastně ani nevím… Možná si jen něco nalhávám, ale hrozně mi připomínáš jednu mou… kamarádku. Už je to dlouho, co jsem ji naposledy viděl, ale prostě si nemůžu pomoct… Jste si v tolika ohledech podobné…“

„Taky jsi mi povědomí, ale nevybavuji si už odkud…“

Samozřejmě, že ho neznám! Moje lidské vzpomínky po přeměně, skoro všechny vybledly.

Dojeli jsme před obchoďák a beze slova jsme si to šinuli k obchodu s barvami.

Když v tom Edward najednou ztuhl a zatáhl mě za roh.

„Co to děláš ty, idio…“ Zacpal mi pusu rukou a ostražitě sledoval dění v uličce.

Co ten magor zase dělá? Naštvaně jsem ho kousla do ruky, kterou pořád svíral mou pusu.

„Au!" vykřikl a překvapeně na mě zíral.

Nevinně jsem se na něj usmála.

„Co se děje?" zeptala jsem se.

„No… Před nějakou dobou chodil s jednou holkou… Ale ona po mně pořád jede, ale já s ní nechci mít nic společného, vypadá to, že si mě všimla. Bože co mám dělat?" brblal zoufale Edward, až mi ho bylo líto.

Najednou se před námi zjevila nějaká blonďatá obluda.

Byla sice hezká, ale nic moc…

„Edwardééééé!" protáhla a mě si ani nevšimla.

„To je mi ale náhoda, co ty tady tak sám… Nechceš společnost?" zeptala se a nalepila se na něj. Edward se od ní co nejvíce odtáhl.

„Tanyo, tahle jsme už probrali, nechci tě," řekl rázně Edward a zamračil se na ni.

„Ale, Edíku, takové nesmysly si nech pro někoho jiného," namítla a znovu se na něj přilepila.

Když jsem zachytila Edwardův zoufalý pohled, rozhodla jsem se mu pomoct. No co? Aspoň bude sranda, ne?

„Hej! Obludo, můžeš ho, nechat bejt?!" křikla jsem na tu bloncku.

Ta si mě konečně všimla.

„A ty seš jako kdo?" zeptala se opovrhovaným tónem. Pche! Tak to přepískla.

„Jsem jeho přítelkyně," plácla jsem první věc, co mě napadla… A větší blbost tě nenapadla? Co teď?! Nadávala jsem sama sobě.

„Jeho přítelkyně? Rozhodně tak nevypadáš, vždyť od sebe stojíte více jak metr, pche, vymýšlíš si," smála se mi. To už jsem viděla rudě. Žádná hloupá bloncka se mi nebude smát!

S tou myšlenkou jsem ji od Edwarda jednoduše odtrhla a hned na to jsem ho vášnivě políbila na rty. Zdál se být překvapený, ale okamžitě se mé hře přizpůsobil.

Když se ale snažil dobýt jazykem do mích úst, kousla jsem ho. No co? Vymýšlet si nebude.

Po chvíli jsem se od něj odtrhla, ale zády se opřela o jeho hruď. Automaticky mě objal pažemi.

Tanya na nás vyjeveně zírala.

„Jak si mi to mohl udělat, Edwarde!" vzlykala a utekla. Hned jak zmizela, začala jsem se hrozně smát. Edward mě napodobil.

„Wow, ty si ale dračice," poznamenal s úsměvem.

Zářivě jsem se na něj usmála.

„Byla jsi senzační a moc děkuju, ale…“

„Ale co?"

„No, Tanya je největší drbna na škole…“ řekl smutně.

„Když se dozví, že spolu nejsme, tak mě zaprvé zabije a zadruhé se jí už nikdy nezbavím," brblal si smutně.

„Narážíš na to, že po mně chceš, abych předstírala tvou přítelkyni i ve škole?!" zeptala jsem se vyděšeně.

Naprázdno polkl.

Když o tom tak přemýšlím… Proč by to nešlo? Sledovat ty Tanyiny pohledy bude legrace a aspoň se zabavím, ne? Navíc Edward není tak škaredý a upřímně líbá skvěle… Kdyby se to jeho chování zlepšilo… Ne! Jen předstírat! Žádné city!

„Víš, co? Tak já to beru," řekla jsem s úsměvem. Rozzářil se.

„Děkuji, Bello!" zasmál se a objal mě. Já se od něj odtáhla.

„Teď nejsme ve škole!" napomenula jsem jej a on dal nevinně ruce za záda.

Zasmála jsem se a konečně jsme šli koupit tu barvu. Po cestě jsem se mě snažil naučit vše o jeho rodině a já zas vyprávěla o té své, to víte, kdyby se někdo ptal…

Dojeli jsme domů a vyšli do patra do mého pokoje. Rozhlédla jsem se a hledala štafle.

„Ehm, neviděl někdo ty štafle?" zeptala jsem se.

„No… My jsme s Jasperem blbli a ony jaksi nevydržely…“ brblal Emmett provinile.

Povzdechla jsem si.

„A jak mám podle tebe, teď natírat ten strop?" zeptala jsem se.

On se rozesmál.

„Vlez mi na záda," řekl.

Pozvedla jsem jedno obočí.

„Nemusíš být hned uražený."

On se rozesmál ještě víc.

„Ne, Bello, fakt mi vylez na záda, nadzvednu tě," smál se Emmett. Já si povzdechla a vyškrábala se Emmettovi na ramena, tak jako by on byl tatínek a já jeho malinká dceruška.

„Doprava…, rovně…, stát! Zpátky… Pozor lustr…, au!" brblala jsem a třela si naražené čelo. Emmett se nekontrolovaně smál a se mnou to třepalo jako na nějaké masáži.

„Nesměj se!" vrčela jsem a plácala ho po hlavě. To ho rozesmálo ještě víc, takže jsem s povzdechem musela malovat šišaté čáry.

Po hodině, jsme to konečně dokončili.

„Emmette, pojď sem broučku," zavolala Rose a Emmett se otočil tak rychle, že jsem se nestačila chytnout a padala jsem.

Už jsem se připravovala na tvrdý náraz, když najednou místo na zem, jsem dopadla měkce do mužských paží. Zmateně jsem se otevřela oči a pohled se mi zabodl do Edwarda.

Ten se na mě usmál.

„V náruči, tě dneska držím už po několikáté, ale víš co? Líbí se mi to," řekl s úsměvem a já se neobratně vykroutila z jeho objetí.

Kdybych byla člověk, byla bych rudá, až na zadku…

„Bello, už jsme seskládali ten nábytek a rozestavěli ho, líbí se ti to?" zeptala se Alice a já se konečně rozhlédla po pokoji.

Byla to nádhera.

„Je to nádherné, Alice, mockrát vám všem děkuji," šeptla jsem dojatě.

Najednou jsem zezdola uslyšela klapnutí dveří.

„Ahoj, děti!" zavolal Charlie do útrob domu. Au! Proč všichni tak ječí?

Charlie vyšel schody a přišel do pokoje. Překvapeně vydechl…

„Je to nádherné! Opravdu moc vám, děkuji," vydechl Charlie a obrátil se k Cullenovým.

„Rádo se stalo, pane Swane. Kdybyste ještě někdy něco potřeboval, stačí říct, ale už musíme jít. Tak dobrou noc. " řekla s úsměvem Alice.

„Jo a Bello, ráda jsem tě poznala, myslím, že budeme skvělé kamarádky," šeptla mi a usmála se na mě.

Stejně jako Alice, se se mnou rozloučili i ostatní, akorát Edward se ke mně ještě naklonil a řekl: „Těším se na zítřek."

Pak odešli.

Rychle jsem se osprchovala a zalezla do mé zbrusu nové postýlky. Samozřejmě, že jsem nemusela spát, ale aspoň vyzkoušet jsem ji mohla, ne?

S úsměvem na rtech jsem zavřela oči, a nechala si hlavou probíhat všechny vzpomínky…

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Gaba144: U první kapitoly si mi napsala, že nechápeš, jak nemohla poznat Edwarda Cullena. Jenomže Bella jej znala, když Edwardovi bylo pět. Nepřipadá ti, že by se mohl trochu změnit? A navíc Edwardovo původní příjmení je Masen, ne Cullen! A u prologu si my vytkla, že má Bella dvanáct let a kapitolu na to už jezdí autem... Naprosto nechápu kde si tu dvanáctku vzala. Prolog je z větší části psán, když Bella měla pět let. Pak tam byl přesun o 14 let později. akže jí je teď 19... Nevím kde máš tu dvanáctku. Možná by sis raději měla pozorněji přečíst článek, než budeš soudit. Děkuji za pochopení.

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zmatení upíři aneb Hra na lidi - 2. kapitola: