Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zlomené srdce- 1. Rozhodnutí

14.11.2012 (15:15) • • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1634×

SACRAMENTO, KALIFORNIE

Jedna z Emminých vlastností byla opravdu velká důvěřivost. Hayley to nikdy nebrala jako velké plus, zvlášť pokud uvážila, kolikrát se v dnešní době člověk spálí právě díky důvěřivosti. Tentokrát však za to byla nesmírně ráda. Emmina práce vyžadovala hodně cestování, a ačkoliv se snažila omezit délku jejích mimoměstských pracovních povinností na minimum, jednou dvakrát do měsíce se stalo, že musela odjet na několik dní pryč. V té době Hayley zůstávala u některé ze svých kamarádek. Emma by ji nikdy nenechala v domě samotnou na tak dlouho. Nešlo o to, že by jí nevěřila, ale o to, že kdyby se něco stalo, Hayley by se nemusela dovolat pomoci.

Teď ale Emma pojede do Evropy. Hayley by s ní mohla jet, problém byl v tom, že by tam nemohla chodit do školy a každý týden se stěhovat do jiného města, to nebylo nic pro ni. Ona byla spíš klidný typ, Sacramento milovala. Emma naopak nikde nevydržela moc dlouho, cestování milovala jako nic jiného. Její tatínek pracoval na velvyslanectví, díky čemuž se stěhovali opravdu hodně a jako malá tak procestovala velký kus světa. Hayley věděla, že vzít si ji k sobě pro její opatrovnici znamenalo tohohle všeho se vzdát a na cestě po Evropě by její handicap byl přítěží. Proto nakonec, ač nerada, přistoupila na možnost stěhování k matčině rodině, pokud ještě někdo z nich žije, a přesvědčila Emmu, že takhle je to skvělé, že se na to těší a že do Evropy jet nechce. Možná za pár let, až dodělá střední. Svůj odmítavý postoj při jejich minulém rozhovoru na toto téma vysvětlila tím, že to pro ni byl jen šok.

A Emma tomu opravdu uvěřila. Využila svých kontaktů a také sociální pracovnici, která měla na starost Hayley, aby vypátrala možné žijící příbuzné Elizabeth Webbové. Jestli byla úspěšná, to se měla Hayley dozvědět večer, až přijde ze školy.

A ten okamžik se přiblížil až moc rychle. Zrovna skončila se svou přednáškou v Centru pro děti a mládež postižené zrakovými a sluchovými vadami. Trávila tam každé pondělky, středy a pátky po škole a mezi různými přednáškami, ať už těmi, kde byla jako divák, nebo těmi, kde byla jako přednášející, pracovala s menšími dětmi postiženými závažnější zrakovou vadou. Mnoho z nich se se svým handicapem nedokázalo vyrovnat. Mnohdy jim to neusnadňovalo ani jejich okolí, jako v případech, kdy tyto děti chodily do normální školy. Tím obdobím si také prošla, proto chápala, čím si prochází oni, a snažila se jim co nejvíce pomoci. Pro ni tam tehdy nikdo nebyl a nikomu takovou situaci nepřála. Ale teď už byl čas jít domů, na což ji upozornila maminka Veronicy, devítileté dívenky, se kterou procvičovala Braillovo písmo.

Hayley si proto neochotně sbalila věci a zamířila ven, kde na ni čekalo taxi. Protože bydlela na druhé straně města, než bylo Centrum, cesta jim zabrala necelou hodinu. Jako obvykle se totiž nevyhnuli dopravním zácpám. A tuto hodinu strávila přemýšlením nad svou budoucností. V hlavě si přehrávala nejrůznější scénáře, ale ani jeden nedokázal vykreslit její obavy a představu, že by měla žít s úplně cizími lidmi. Nakonec se okřikla, že nad tímhle nemá cenu přemýšlet a uvidí, jak se to všechno vyvine. V koutku mysli se utěšovala představou, že Emmě se nepodaří najít rodinu její matky a nakonec zůstane tady. Věděla jistě, že rodiče Christie by si ji k sobě vzali, kdyby to nešlo jinak.

Emma už na ni čekala a tentokrát nebyla sama.

„Hayley, poprosila jsem slečnu Wilsonovou, aby k nám dneska přišla. Něco jsme našly.“ Slečna Wilsonová byla mladá, osmadvacetiletá sociální pracovnice a Hayley byla první případ, který dostala na starost před šesti lety, kdy se svou prací začala. V té době zemřela Hayleyina matka.

Ačkoliv by měla být šťastná, že očividně našly někoho z její rodiny, v tu chvíli se jí udělalo tak špatně, že si musela sednout, aby se tam nesložila. V ten okamžik na ni naplno dolehly všechny její obavy. Pravděpodobně to na ní bylo hodně poznat, protože Emma se ozvala svým typickým starostlivým hlasem.

„Je ti špatně? Počkej, dojdu ti pro sklenici vody. Nejsi nemocná? Nebylo ti dnes špatně ve škole?“ Za jiných okolností by ji Hayley s úsměvem odbyla, ale teď byla vděčná za vodu, protože jinak by za chvíli skončila na zemi. Po několika minutách, kdy se vzpamatovávala z náhlé nevolnosti, se všechny tři přesunuly do obýváku, aby si mohly promluvit.

„Takže Hayley, jak už ti Emma řekla, v našem pátrání po tvé rodině jsme byly úspěšné. Protože se tvá matka očividně snažila zpřetrhat všechna pouta se svou rodinou, nebylo zrovna lehké se dopátrat k jejímu původnímu příjmení, od kterého jsme pak odvodili naše hledání. Ale když znáš správné lidi, dozvíš se všechno. Díky tomu jsme zjistili, že tvoje matka pocházela z jednoho z indiánských kmenů v blízkosti Seattlu ve Washingtonu. Emma správně uhodla, že dívka na těch fotografiích, které mně i tobě ukázala, je její sestra. Ta stále bydlí v rezervaci. Už jsme ji kontaktovali a teď čekáme na její odpověď.“ Odmlčela se, aby to mohla Hayley strávit. Bože, tak její matka opravdu měla sestru. Ale proč jí o ní nikdy neřekla? Proč jí zatajila, že někde má rodinu? Proč jí vzala možnost poznat své prarodiče, tetu a další možné příbuzné? Jako by nestačilo, že nikdy nepoznala tátu ani jeho rodinu.

Když ani po dlouhé chvíli ticha nic neřekla, otočila se slečna Wilsonová na Emmu. „Mohla bys nás s Hayley nechat chvilku o samotě?“ Emma přikývla a s obavami v očích opustila místnost. Hayley to ani nezaregistrovala. Stále přemýšlela nad tím, co tak strašného se stalo, že její matka tohle všechno zatajila. Když upřela nevidomé oči na teď už prázdné Emmino křeslo, slečna Wilsonová na ni promluvila.

„Emma mi řekla o vaší situaci. A pokud se nemýlím, tohle řešení není ideální ani pro jednu z vás.“ Její hlas vrátil Hayley do reality a ona přikývla. Slečna Wilsonová proto pokračovala.

„Přesto jste s tím obě souhlasily, totiž že ty se přestěhuješ ke svým příbuzným.“ Hayley opět přikývla a snažila se najít smysl této jasně zřejmé skutečnosti. Slečna Wilsonová si povzdechla. „Podívej, Hayley, znám tebe i Emmu už hodně dlouho a vím, že vy obě jste jako matka a dcera, ale přesto se tě musím zeptat. Je to opravdu to, co chceš, a neučinila jsi toto rozhodnutí pod nátlakem ze strany jiné osoby?“ Ačkoliv se snažila to potlačit, uniklo jí krátké, hysterií zavánějící zasmání. Jestli tohle chce? Samozřejmě, že ne! Z jakého důvodu by se měla chtít přestěhovat k lidem, které v životě nepotkala, místo aby zůstala s Emmou, kterou zná celý svůj život? Nakonec se ale po krátkém vnitřním souboji, kdy vážně zvažovala myšlenku, že to prostě odmítne, zhluboka nadechla a řekla to jedno slovíčko, které jí změní celý život.

„Ano.“ Několikrát polkla ve snaze zbavit se knedlíku, co se jí začal tvořit v krku, a pak pokračovala pevným hlasem. „Chci se přestěhovat ke své tetě a je to pouze mé rozhodnutí, ke kterému mě nikdo nenutil.“ V tom druhém nelhala.

QUILEUTSKÁ REZERVACE, WASHINGTON

Jako obvykle pršelo. Dopoledne toho dne trávila část mládeže z rezervace opravou jednoho z domků, který silně poničila nedávná bouře. Mezi touto nepočetnou skupinou bylo i několik na první pohled nepřehlédnutelných chlapců. Od ostatních se lišili nejen tím, že byli neobvykle svalnatí a měli všichni stejné tetování, ale především tím, že ačkoliv venku bylo sotva dvanáct stupňů, měli na sobě trička. Žádné mikiny ani bundy, prostě jen trička. Tito chlapci právě teď seděli v rohu ne moc velké místnosti a o něčem se tiše dohadovali. Nejvyšší z nich, podle vzhledu i nejstarší, se právě zašklebil a začal něco vysvětlovat chlapci vedle sebe.

„Vím, že tvoje máma je naštvaná, Embry. Ale nemůžeme s tím nic dělat. Snažili jsme se přemluvit Sama, aby ti nedával noční hlídky, ale nechce o tom ani slyšet. Znáš ho. Ale pokud to tvoji mámu alespoň trochu uklidní, mohli bychom si je prohodit.“ Embry zavrtěl hlavou.

„To je dobrý. Nemůžete si brát moje hlídky. Jak dlouho už jsi nespal, Jaku? Osmačtyřicet hodin? Víc? Sam se snaží mi to co nejvíc usnadnit, ale nemůže mě vynechat. To ani nechci. A navíc,“ potutelně se usmál, „řek´ bych, že máma už nešílí tolik jako dřív. Myslím, že dokud se budu vracet v celkem ucházejícím stavu, nebude tolik vyšilovat. Jsem přece v pubertě. To kluci dělávají, ne?“

Tomu se všichni zasmáli. Věděli, že se jejich příteli během jeho nočních ,výletů´ nemůže nic stát. Zatím. Ale jeho matka to nevěděla. Každou noc chodila svého syna kontrolovat, jestli je v posteli, a on byl každou noc pryč. Každé ráno, poté, co probděla téměř celou noc, po něm křičela, jen co se objevil ve dveřích. A on večer zase utekl. Na jednu stranu chápali její výčitky a strach. Na druhou stranu to považovali za přehnanou reakci. Oni tohle nikdy nezažili, protože jejich rodiče byli v kmenové radě nebo tušili, o co jde. Věděli tedy o jejich malém ,chlupatém tajemství´, jak tomu říkali. Embryho matka však neměla ani tušení a Embry sám jí to odmítal říct, ačkoliv mu to dovolili. Nechtěl svou matku vystavovat zbytečnému nebezpečí.

Ještě chvilku se bavili o různých věcech a nezapomněli ani na pár vtípků na účet několika nepříliš milých lidí. Když jim zvonek oznámil konec pracovní doby, kterou tu měli stanovenou, sbalili si své věci. Stále jen v džínech a tričkách vyšli přímo do deště, který během doby, kterou strávili v domku, zhoustl. Ostatní děti jen nevěřícně vrtěly hlavou a v duchu se jim smály, že kvůli své blbosti budou nemocní.

Embry zamířil přímo domů. Jeho matka měla dnes přijít pozdě, proto se chtěl ještě trochu prospat. Věděl, že jakmile přijde, zase se budou hádat. Poslední dobou ostatně nedělali nic jiného. Zatímco jeho matka se neustále snažila si s ním promluvit, on se jí, zatím celkem zdařile, vyhýbal. Jeho přátelé se ho neustále snažili přesvědčit, aby své matce řekl pravdu, i když věděli, jaká to nese rizika. Jejich rodiny to většinou věděly dříve než chlapci sami, proto tak úplně nechápali, proč jí to odmítá říct. Věděl sice, že by tyhle hádky a vyhýbání skončily, ale stálo to za vystavení matky takovému riziku? Na to odpověď znal. Ne. Proto taky věděl, že z toho nemůže vinit nikoho jiného. Dříve vinu svaloval na Sama a ostatní kluky, ale teď už to chápal. Věděl, že je to na něm.

Natáhl se pro malý budík, který ležel převrácený na nočním stolku, jak dnes ráno pospíchal na stavbu. Nastavil ho tak, aby ho probudil před sedmou. Nevěděl, kdy přesně máma přijde, a tak se chtěl vyvarovat jakékoli možnosti, že by se potkali. Povzdechl si. Už byl tímhle vším unavený. Natáhl se na postel a usnul ještě dřív, než jeho hlava dopadla na polštář. Stejně jako Jacob, i on už nespal víc jak den.

Probudilo ho až bouchnutí dveří. Zmateně vyletěl z postele a jeho pohled zamířil ven z okna. Už se stmívalo, takže bylo pozdě. Přestalo pršet, místo toho bylo všude bahno a plno vody. Ohlédl se na budík. Osm. Jak to, že neslyšel buzení? Než stačil udělat cokoliv dalšího, domem se rozlehl hlas jeho matky.

„Embry? Embry! Jsi doma?“ Slyšel kroky směřující k jeho pokoji. Rychle si oblíkl tepláky a přešel k oknu, aby mohl vyklouznout ven. Jeho ruka vystřelila k rámu a rychle vysunula okno nahoru. V té samé chvíli se otevřely dveře a v nich stála jeho matka. Viděl její zklamaný výraz v tváři, který jako by mu do srdce vypaloval díru. Nemusela nic říkat, její oči to prozradily za ni. To už se ti to tu tak hnusí, že utíkáš oknem? Protože přesně takhle to vypadalo. Nadechla se a promluvila, aniž by se na něj dál dívala.

„Potřebuju s tebou mluvit. Mohl bys jít prosím se mnou do obýváku?“ S povzdechem za ní zamířil, když se beze slova otočila a tiše přešla do malého, leč útulného obýváku. Byla to vlastně taková větší předsíň, ale jejich domek byl malý, a tak museli brát, co bylo. Paní Callová se posadila na sedačku a Embry se usadil proti ní do pro něj malého křesla. Třídil si myšlenky ve snaze připravit se na hádku, kterou očekával. Nechtěl matce říct něco, co by jí mohlo ublížit, jako minule, když byl tak vytočený, že mu to vyklouzlo, než si stačil uvědomit, co vlastně říká. Proto na něm bylo znát opravdové překvapení, když matka znova promluvila.

„Dneska se nechci hádat, Embry. Už jsem z toho vyčerpaná. Jde tu o něco jiného.“ Embry poznal, že je nervózní. Těkala pohledem po celé místnosti, než se uklidnila natolik, že se mu mohla podívat do očí. „Pamatuješ, když jsem ti jako malému vyprávěla příběhy o naší rodině?“ Ačkoliv se podivil nad směrem, kam se tento rozhovor ubíral, přikývl. Že by mu matka konečně řekla, kdo je jeho otec?

„Takže si pamatuješ, že mám sestru.“ Zastavila se, když si uvědomila, že použila nesprávný čas. „Tedy, měla jsem. Před šesti lety zemřela. Neslyšela jsem o ní už téměř sedmnáct let, co utekla bez jediného slova vysvětlení. Až do teď. Vyhledali její rodinu kvůli určité situaci, která si žádá náš souhlas.“ Sáhla do kabelky a vytáhla úhledně složený, úředně vypadající papír. Embry byl zmatenější s každým dalším slovem, které si tam přečetl. Nakonec vzhlédl k matce, aby mu to vysvětlila ona.

„Jak jsi z toho jistě pochopil, tvoje teta Elizabeth má dceru. V dopisu, který mi poslala úřednice ze sociální péče, stojí, že Hayley, Lizinu dceru, svěřili do péče rodinné přítelkyni, která si o to zažádala hned po Lizině smrti. Ta teď ale musí na několik měsíců odcestovat do zahraničí a my se máme rozhodnout, jestli chci Hayley do své péče, aby se k nám mohla přestěhovat.“ Teď už si připadal jako naprostý blbec. Že se k nim má ta holka nastěhovat, to pochopil. Nechápal ale proč a taky že se jej matka vůbec ptá na svolení. I kdyby řekl ne, stejně by si ji sem mohla vzít. Přesto, když si to uvědomil, rozhořel se v něm plamínek naděje, že by se jeho vztah s mámou mohl přeci jen spravit, když s ním probírá takováto rozhodnutí. Když jí očividně záleží na jeho názoru.

„Proč nejede se svou opatrovnicí? Jet do zahraničí na několik měsíců se nepodaří každý den.“ Paní Callová opět sáhla do kabelky a podala mu fotku. Na ní byla přibližně šestnáctiletá dívka, pěkná, s blond vlasy a zářivým úsměvem. Měla sluneční brýle, takže si nemohl prohlédnout oči, ale i tak mu přišla poměrně sympatická. Opírala se o železné zábradlí, za kterým se o kousek níže rýsovala pláž a moře. Čisté a průzračné, ne jako u rezervace.

„To je ona?“ Když jeho matka přikývla, ještě chvíli zkoumal fotku své sestřenice a pak svou pozornost upřel zpět na matku. Chtěl zopakovat svou předchozí otázku, ale nestihl ani otevřít pusu.

„Bohužel, Hayley jet nemůže. Obě by chtěly, ale její handicap by to všechno ztížil, a proto se rozhodly takto.“ Teď už byl zvědavý. Handicap? „Hayley je nevidomá.“

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlomené srdce- 1. Rozhodnutí: