Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zloději v utajení 3. kapitola - Zabydlení

19.05.2010 (13:30) • Rosa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2595×

3. kapitola

Odešla jsem do pokoje, tam byl nachystaný počítač, tak jsem ho zapnula. Bylo tam i oblečení na převlečení, takže jsem se převlékla. Najednou se otevřely dveře od pokoje a v nich stál…

Nemohla jsem tomu uvěřit, to snad není možné, proč zrovna já?

„Co tady chceš?“ zeptala jsem se zase toho pitomce.

„No já jsem sem byl poslán, takže to spíše ty tu jsi špatně,“ řekl vcelku s klidem.

Než jsem stihla něco říct, rozezněl se počítač a na příjmu byl můj šéf.

„Dobrý večer, tak máte pro mě ty klenoty?“ zeptal se můj šéf.

„Samozřejmě, že je mám, ale tady ten hňup, co stojí vedle mě má druhou polovinu a já jsem stihla ukrást jen půlku,“ dodala jsem.

„No vždyť to byl záměr, věděl jsem, že budete tvořit dobrý tým. Konečně jsem našel tu správnou dvojici k sobě,“ řekl jako by se nic nedělo.

„To nemůžete myslet vážně, já tady s touhle nánou pracovat nebudu. Jediné, co umí je se polívat, nadávat a histerčit, to nemám za potřebí,“ dodal ten hlupák.

„Nemysli si, já bych s tebou taky v životě nepracovala. S takovým arogantním, namyšleným hlupákem, který si o sobě myslí, že je krásný a všichni mu podlehnou.“

„Óóó tak to jsi mě potěšila, že si taky myslíš, že jsem hezký. Já to věděl, že po mně jedeš už od začátku.“

„Tak už dost, konec hádání. Vy dva budete spolupracovat, ať už dobrovolně, či nikoliv. Nezapomínejte, že mám vaše milé v hrsti a nechcete, aby se jim něco stalo. Takže by bylo na čase se pořádně představit,“ řekl a pobídl mě.

„No dobrá, já jsem Bella.“

„Edward,“ řekl a podal mi ruku.

„No vidíte, že to jde, když se chce. Ještě bych měl na pravou míru uvést to, co už asi tak trochu tušíte. Bella je, Edwarde, poloupírka a, Bello, Edward je upír. To jen pro případ, že by vám to vrtalo hlavou. A jako malý dárek vám řeknu, že já jsem taky upír, takže bych se o nic nepokoušel, protože na mě nemáte. A teďka k úkolu, který vás čeká. Pojedete do školy, pro tebe Edwarde, jsem zařídil místo učitele a pro tebe Bello místo studentky. Budete se snažit vžít do vaší role a pokusíte se zjistit, jestli tam má někdo talent. Postupně budu přidávat další informace a úkoly. Ubytování máte zařízené na internátě a budete bydlet společně. Nahlásil jsem, že jste příbuzní, konkrétně strýc a neteř,“ řekl a odpojil se.

„Tak jdeme do toho teda,“ neříkala jsem to moc nadšeně.

„Hold to budeme muset nějak vydržet,“ řekl poraženecky.

Došli jsme k autu a on si sedl za volant. Vydali jsme se směr Forks. Cesta uběhla vcelku rychle, asi to bylo taky tím, že jsem na chvilku usnula. Uslyšela jsem až hlas, který mě budil.

„Bello, vstávej, už jsme tady,“ řekl.

„Nech mě ještě spát, já nebudu nikoho poslouchat a dělat, co někdo chce.“

Dlouho se nic nedělo, když najednou jsem byla celá mokrá.

„Jak jsi jen mohl, ty, ty, ty, ty,“ nemohla jsem ze sebe nic lepšího vykoktat. Zrovna jsem vypadala jako mokrá slepice.

„No co, nějak jsem tě musel dostat z tvého přiospalého stavu. Ještě jsem měl vymyšlený jeden způsob, ale ten by se ti líbil ještě určitě méně no, i když u tebe člověk nikdy neví, zvlášť když neslyším tvoje myšlenky,“ řekl a zarazil se.

„Co jsi to řekl, ty čteš myšlenky?“ zeptala jsem se.

„No ano, ale nemusíš hned panikařit, nevím, čím to je, ale tvé myšlenky neslyším.“

„No to je jedině dobře, ale tak zase bys aspoň slyšel, jak moc tě nemusím.“

„Tak už pojďme se ubytovat na internát,“ řekl.

Nic jsem nenamítala a byla jsem ráda, že se snad za chvíli budu moci převléct z mokrého oblečení. Ředitelka nám dala klíče a my si šli prohlédnout náš byt.

Byt se skládal z jedné ložnice, naštěstí tam byly dvě postele, koupelny a kuchyně propojené s obývacím pokojem. Byl vybaven docela luxusně, byla tam i televize a moderní vybavení. Hned jsem se rozběhla k oknu, kde jsem si zabrala tu hezčí postel, no ale stejně Edwardovi to mohlo být jedno, když nespí. Pak jsem na stůl položila počítač, přes který budeme komunikovat s Amem.

Šla jsem směrem ke koupelně, že se konečně převleču z toho mokrého oblečení a dám si sprchu, když v tom mně tam naschvál vlezl on.

„Okamžitě mě tam pusť, víš, že jsem tam šla jako první, tak mi nedělej ještě větší nachvály,“ zařvala jsem na něj.

„Smůla jsem rychlejší, no a znáš to, kdo první přijde, ten dřív mele.“

„Tak to jsi přehnal,“ řekla jsem a vlezla za ním do koupelny. Stál tam jenom v trenýrkách a já se musela koukat na jeho vypracované tělo. To snad není možné, až teď jsem si uvědomila, že je opravdu nádherný.

„Tu pusu si můžeš zavřít, nebo ti tam vletí moucha,“ dodal a já si teprve teď uvědomila, že mám otevřenou pusu.

„To víš, já jsem ještě pořád ospalá, tak zívám,“ řekla jsem a doufala, že na to skočí, aby ho zase nenapadlo, že po něm jedu, nebo něco podobného, člověk nikdy neví.

„To si povídej někomu jinému, já vím, že se ti líbím, ale máš smůlu, opravdu nejsi můj typ.“

Ani nevím, co mě to napadlo, ale začala jsem se k němu přibližovat, a pak mu lehce rukou přejela po jeho svalnaté hrudi, jeho oči zčernaly a potichu vzdychl. Tomu jsem se musela potichu zasmát a využila jsem jeho chvilkového rozhození a vyhodila ho za dveře a rychle zamkla, aby nemohl dovnitř.

„Tohle ti nedaruji,“ řekl za dveřmi.

„Už se celá bojím,“ odvětila jsem.

„Měla bys,“ dodal.

Mě hošánek nezastraší, ale už jsem nic neříkala a nechala to plavat. Konečně jsem si sundala to mokré oblečení a dala si teplou uklidňující sprchu. Pak jsem vylézala a zjistila jsem, že jsem si nevzala žádné suché oblečení na sebe. Bohužel jediné oblečení, které tam bylo, bylo to mé mokré, nebo Edwardova košile a jeho kalhoty. Ani osušku jsem tam neměla.

Nezbylo mi tedy nic jiného, než si vzít jeho košili a kalhoty na sebe. Musím říct, že pěkně voněly, stejně jako on. Ale dost, nebudu takto na něj myslet.

Vyšla jsem z koupelny a on vypadal zaraženě.

„To mě obdivuješ až natolik, že chceš chodit v mém oblečení,“ zeptal se.

„Namlouvej si to dál,“ řekla jsem a rychle si vzala svůj kufr a odešla do koupelny.

Převlékla jsem se, a pak mě napadlo, že bych mu mohla ještě něco provést. Přeci jenom musí poznat, že si se mnou zahrávat nemůže. Vyhrabala jsem z kufru lepidlo, když jsem uviděla jeho šampón na vlasy, trochu jsem mu ho zředila. No co nemá si se mnou chlapeček zahrávat.

Trochu jsem se smála, ale pak jsem nasadila vážnou tvář, aby nic nepoznal. Vyměnili jsme se v koupelně a já čekala, co se bude dít.

„Ááá, pomóóóc,“ ozvalo se.

Autor: Rosa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zloději v utajení 3. kapitola - Zabydlení: