Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zlo proměněné v dobro 1

15.03.2010 (18:45) • Ostruzinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1513×

Prolog

Nikdy jsem si nepřipadala výjimečná dokud jsem nepotkala jeho. Vypadal jako bůh a já si s ním připadala jako v ráji. Jenom s ním jsem byla šťastná a žila jsem. To co tomu všemu předcházelo bylo hrozné. Byla to jedna velká noční můra.

Myslela jsem si, že už nikdy nebudu šťastná. Potom co mi zemřeli rodiče a já se musela odstěhovat k tetě do města, které bylo tolik odlišné od mého milovaného Rochestru. Bylo to malé město jménem Forks. Nechtělo se mi sem tetu jsem poprvé viděla až týden před pohřbem. Byla to tátova sestra. Nevím, proč se pohádali a léta spolu nemluvili, ale nebylo na mě to vyřešit. Byla jsem jí vděčná, že si mě k sobě vzala a ušetřila mě tak dvou let v dětském domově, kterým mi hrozili.

Byla jsem šťastná s ním a doufala jsem, že to nikdy neskončí. Hluboce jsem se mýlila, každá pohádka má svůj konec, ale někdy i šťastný začátek, který si musíš tvrdě vybojovat a to já uměla, nebylo to poprvé, doufala jsem, že je to naposledy. On mne opustil a já byla nucena požádat o pomoc na místě, kterému bych se za jiných okolností vyhla.

Ještě jako člověk jsem o Volturiových moc dobrého neslýchala, ale na vlastní kůži jsem se přesvědčila o opaku. Mně pomohli když jsem to nejvíc potřebovala. On mě opustil a přesto zůstal se mnou, nechal mi to nejcennější co mohl. Čekala jsem jeho dítě. On a jeho rodina odjeli a já nevěděla co dělat. Nevěděla jsem co dělat a komu věřit. Lidé mi pomoc nemohli a mě napadlo jediné. Požádat o pomoc ty nejnepravděpodobnější – Volturiovi.

Narodila jsem se před 16-ti lety v Rochestru. Prožila jsem tu poměrně šťastné dětství a dospívání. Naše rodina, díky zaměstnání rodičů, byla poměrně bohatá a já si tak nemusela moc odpírat. Byla jsem jedináček, který dostal skoro vše o co si řekl. Měla jsem vlastní televizi, dévédé přehrávač, hifi věž a nemluvě o vlastním autě. Žádné štěstí a úspěch však netrvá věčně a já za ně měla zaplatit tvrdou daň. Byl to život mích rodičů, nevím proč museli zaplatit oni, ale já na své otázky nenaleznu odpověď. Už nikdy neuslyším kouzelný hlas mé matky, která mě láká na nákupy, nutí mě stávat abych nezaspala do školy. Nikdy už neuslyším hlas svého otce, jak škádlí mamku nebo mě.

Jeden známý rodičů zavolal otcově sestře, o které jsem nikdy neslyšela. Otec se o ní nikdy nezmínil, když přijela představila se mi jako Kate Weberová, také mě poprosila abych se jí neptala proč spolu s otcem nemluvila. Prý mi to jednou sama řekne. Nebyla jsem ten typ, který by se v tom rýpal.

Vlastně teď si vzpomínám, že jsem se ještě nepředstavila, jmenuji se Loren Stevensová a toto je můj příběh.

1. kapitola

Dneska je to týden, co mi při autonehodě zemřeli rodiče. Byla jsem nešťastná a nevěděla, co se mnou bude. Nechtělo se mi do dětského domova, ztratila bych tak všechno na co jsem byla zvyklá. Žila jsem v určitém standardu a nehodlala se ho vzdát. Můj otec byl celkem úspěšný právník a tak jsem se nemusela moc koukat na peníze a koupit si v rozumné míře co jsem chtěla. Mamka byla lékařka, velice úspěšná, jedna z nejlepších na klinice, nabízeli ji místo v L.A., ale ona se odtud nechtěla stěhovat. Nemocnice jí nabídla místo primářky na dětské chirurgii a ona ji přijala. Tuto funkci si užívala jen měsíc. Nemůžu uvěřit, že je to měsíc co jsme společně slavili její povýšení a plánovali dovolenou v Egyptě.

Celé to pokazila nehoda. Rodiče jeli nakupovat a na zledovatělé silnici dostali smyk. Otočili hodiny, dostali se do protisměru a tam je smetl kamion. Řidiči kamionu se nic vážného nestalo, utrpěl šok a měl zlomenou nohu. Rodiče na tom byli hůř, vážně zraněné je převezli do nemocnice, kde během operace zemřel otec. Matka byla po operaci stále ohrožena na životě, říkali, že pokud přežije noc, má vyhráno. Nepřežila, zemřela tři hodiny poté.

Není to fér, nestihla jsem se s nimi ani rozloučit. Proč mi je vzali? Proč? Na tuto otázku jsem nenašla odpověď, a nemůžu ji najít celý týden. Najdu ji někdy? Po tváři mi začali stékat slzy, celý týden jsem proplakala. Nechodila do školy a odmítala většinu jídla, které mi teta připravila.

Byla tu se mnou teta Kate, která je sestrou mého otce. Nikdy o ní nemluvil, nevěděla jsem, že nějakou mám, ale je tu se mnou a pomáhá mi. Zařídila pohřeb a na sociálce vyřídila papíry tak, abych mohla odjet s ní do města kde žije, ihned po pohřbu. Nechtěla jsem tam, ale nebyla jiná možnost. Chtěla jsem tu zůstat, ale všechno se na mě valilo. Viděla jsem je všude.

„Loren je čas,“ řekla teta, která přišla do mého, teď už skoro bývalého, pokoje.

„Já vím,“ odpověděla jsem jí. Zhluboka se nadechla a zvedla jsem se a my jsme zamířili k jejímu autu, které nás mělo odvézt na pohřeb a odtamtud jsme se měli vydat do mého nového domova. Do městečka jménem Forks, které mělo jen něco přes tři tisíce obyvatel. Celý dosavadní život jsem prožila v mém milovaném Rochestru, zde jsem měla všechno a kde jsem to všechno také ztratila. Teta zařídila prodej našeho domu a vše co mělo nějakou hodnotu, kromě několika obrazů a cenných kusů nábytku, prodala. Říkala, že peníze se mi budou hodit více. Až dokončím vysokou školu budu si díky nic moc zařídit nový domov. Měla jsem slíbeno nové auto, které jsem si mohla na naší zastávce v Seatlu koupit. Majetek mi rodiče nenahradí, ale je to jediné co mi po nich zbylo, to a vzpomínky, které jsem si odvážela a které mě měli doprovázet po celou věčnost. Staré pravidlo, že člověk si začne vážit věcí a lidí až když je ztratí je pravdivé a ani mně se nevyhnulo a já se o něm tvrdě přesvědčila.

Nastoupili jsme do auta a vyrazili směr místní hřbitov, kde měli rodiče odpočívat navždy v míru a klidu.

Obřad proběhl rychle, beze slov jen hudba, kterou rodiče milovali. Ke konci obřadu přišlo osm mužů, rodinných přátel, zvedli rakve a nesli je ten kousek na hřbitov na místo, kde rodiče měli bok po boku odpočívat. Poté, co poslední kousek hlíny dopadl na hrob, mi lidé začali přát upřímnou soustrast a odcházet. Ještě chvíli jsem se dívala na jejich hrob s vědomím, že se sem delší čas nedostanu. V duchu jsem se jim omlouvala a doufala, že mi odpustí.

Na rameni jsem ucítila jemný dotek. Teta. Dívala jsem se na ní přes závoj slz a nechala se odvádět, neustále jsem se otáčela, jako bych si to místo chtěla nesmazatelně vrýt do paměti. Teta mě odvedla k autu, posadila mě vedle sebe dopředu. Posadila se a kývla na mě hlavou, jako kdyby chtěla souhlas s tím abychom mohli odjet. Pohlédla jsem na ní, kývla hlavou a pustila rádio. Neměla jsem náladu si povídat a blíže se seznamovat, času na to budeme mít habaděj.

Vyjeli jsme z města a já se ohlédla jako kdyby to mělo být naposledy co jsem tady, nevěděla jsem, že mám pravdu a já své rodné město již nikdy neuvidím. Pohlédla jsem dopředu a nechala se unášet hudbou a myšlenkami.

2. kapitola

Shrnutí

Autor: Ostruzinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlo proměněné v dobro 1: