Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zkouška lásky - kapitola 2.

30.01.2010 (16:15) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1999×

„Všichni připraveni?“ zeptal se Carlisle. Dnes večer jsme všichni pozváni na charitativní večírek. Má podpořit boj proti AIDS a jelikož je Carlisle uznávaný lékař a boháč, nesmí tam chybět.

„Ano, už můžeme vyrazit,“ zazpívala Alice, když dokončila poslední úpravy na Jasperově kravatě. Bude to hodně dlouhý večer. Zase budu muset odhánět všechny ty ženy, dívky a dokonce i babičky. Ale je to pro dobrou věc, tak proč se neobětovat.

Lidskou chůzí jsme nasedli do svých aut a vyrazili. Jel jsem společně s Jasperem a Alicí. Bylo fajn být s nimi. Alice se prodírala budoucností, aby zjistila, kolik žen bude mít lepší oblečení než-li ona.

„Ale no tak Alice. Jedeme tam kvůli charitě a ne kvůli oblečení,“ řekl jsem jí, když už jsem asi po desáté viděl šaty od Diora. Jasper se jen zasmál a nechal našemu vnitřnímu rozhovoru prostor. Někdy je to dost matoucí, ale nejhůře to snáší Emmett. Neustále chce vědět každou maličkost, která se děje kolem něj.

Asi po dvaceti minutách jsme dojeli před muzeum, v jehož sále se koná večírek. Vystoupili jsme z aut a řidiči si od nás vzali klíčky, aby mohli zaparkovat. Jakmile jsme všichni vstoupili do hlavního sálu, všichni na nás upřeli pohledy. Ano, moc dlouhý večer...

Po několika minutách ale lidé civět přestali, takže jsme se mohli konečně uvolnit. Sice jsme na to zvyklí, ale je to neskutečně otravné.

„Carlisle, příteli. Rád tě zas vidím a tvou krásnou ženu také,“ řekl starší muž. Typoval bych mu něco přes šedesát let. S Carlislem si přátelsky podali ruce a Esmé políbil ruku.

„Jamesi, rád tě znovu vidím. Dovol, abych ti představil své děti Emmetta, Jaspera, Edwarda, Alici a Rosali,“ představil nás Carlisle a James se se všemi přivítal.

„A jak se vám líbí dům?“ zeptala se ho Esmé.

„Je to skvost. Moje žena z něj byla nadšená. Za chvíli přijde a ráda by ti vyjádřila své díky osobně. Nyní mě ale prosím omluvte. Musím se přivítat s jedním starým známým.“

„Jistě, bude mi potěšením,“ odvětila s ladností v hlase Esmé.

A tak měl večer plynout. Měli jsme prohodit pár slov s tím a s tím, nenápadně vylévat šampaňské do květináčů a tak podobně. Najednou k nám přistoupila starší žena. Bylo jí asi sedmdesát let. Byla malá, měla šedivé krátké vlasy a krk jí zdobil perlový náhrdelník, který vkusně kontrastoval s tmavě fialovými šaty. Až moc mi připomínala současnou anglickou královnu.

„Dobrý den, mladý muži,“ oslovila mě, „vidím, že jste se bavil s panem Jamesem Serasem.“

„No, vlastně ani ne. Spíš jsme se jen představili. Zná ho ale můj otec Dr. Carlisle Cullen.“ Musel jsem se z toho nějak vyvlíknout. Nechci tady strávit zbytek večera klevetěním s touto starou dámou. Ale co už, stejně mě lepší program nečeká.

„Já jen, že je to velmi známý člověk. Prý zbohatl na drogách a pašeráctví, víte?“ Snažila se se mnou navázat nějaký hovor. Předstíral jsem zájem. Nemohu přeci jen ignorovat dámu. Je to nevhodné. Jakmile ale její slova uslyšeli Jasper a Emmett, hned mi stáli za zadkem.

„Vážně?“ zeptal se jí Emmet.

„Och ano. Prý je to nějaký mafián. Ale lidé si ho váží, nebo spíš bojí a cení. Je velmi, ale opravdu velmi bohatý. Ale podle mě, nemá myšlenky správně uspořádané.“ Mluvila, jak jsem se dozvěděl Emmilie Owenová.

„Jak to myslíte?“ zeptal se pro změnu Jasper, kterého debata úplně pohltila.

„No, jeho manželka by měla být věkově spíše jeho vnučkou. Je jí teprve osmnáct let. Ale co se šušká, tak s ním žije už několik let a jejich vztah začal, když byla ještě dítě. A rozhodně pro ni nebyl jako starší bratr nebo otec. Je to jen obyčejná zlatokopka a on je bud' slepý , nebo to ví a nezná hrdost. Vidíte? Támhle jsou.“ A ukázala prstem kamsi za nás.

Můj pohled zaostřil na padlého anděla. Měla na sobě černé šaty bez ramínek, které obkreslovaly její štíhlou postavu a dole se ladně řasily. Její vlasy měly temně hnědou barvu a vlnily se jí až po konec zad. Její hnědé oči rámovaly husté řasy a podtrhovaly jej šedočerné oční stíny. Plet' měla bílou, téměř jako my až na její červená líčka.

Když jsem si myslel, že lidé na nás civěli při našem příchodu, tak nyní jim vypadávaly oči z důlků.

Byla tak přenádherná. Její chůze byla tak ladná. Na její tváři se její plné narůžovělé rty zvedly do úsměvu. Zavěsila se do Jamese a mě přepadl zvláštní pocit.

Oba dva směřovali k nám. „Já už raději půjdu, pánové.“ Omluvila se Emmilie a odešla.

„Carlisle, Esmé. Dovolte abych vám i rodině představil svou manželku Isabellu Serasovou.“

Ani nevím, co to do mě vjelo ale chytl jsem její ruku a políbil ji. Díval jsem se jí do očí. „Jsem Edward Cullen,“ představil jsem se jí.

„Těší mě.“ Její hlas mě ohromil. Byl tak jemný a vřelý. Emmett do mě drcnul.

Hej brácho v klidu. Civíš na ni už pět minut.

„Velmi ráda jsem vás poznala. Omluvte mě.“ A s tím odešla spolu se svým mužem. Chtěl jsem vědět, co si o mě myslí. Zaměřil jsem se na její myšlenky, ale nic. V její hlavě bylo ticho. Nechápal jsem to. Zaměřil jsem své myšlenky na servírku, která roznášela šampaňské, ale její myšlenky jsem slyšel naprosto jasně a zřetelně.

Bože taková nuda. No jen si popíjejte zbohatlíci. Vsadím se, že ty šaty co na sobě máte, stojí víc než vydělám za rok. Doufám, že se tím přepychem zadusíte.

Znovu jsem se zaměřil na Isabellu. Ale nic! Nic! Co to má znamenat?

„Líbí se ti?“ neodpustil si Emmet poznámku. Celá má rodina se otočila na mě a jen vyjeveně koukali.

„Zdá se, že se Edward zamiloval,“ popichoval mě Emmett.

„Alice, vidíš její budoucnost?“ zeptal jsem se. Alice se zaměřila a v její hlavě jsem viděl, jak Isabella odjíždí domů a mluví s Jamesem.

„To je zvláštní...,“ poznamenal jsem.

„Co je zvláštní?“ zeptal se Carlisle.

„Já ji neslyším,“ odpověděl jsem. Pořád jsem na ni hleděl a zkoušel proniknout do její mysli. Bezúspěšně.

Po celý večer jsem to zkoušel znovu a znovu. Ale nešlo to. Mysl ostatních jsem slyšel perfektně. Ale ona... nic. Byl to děsný pocit. Občas mě načapala, jak na ni upřeně hledím. Začervenala se a odvrátila pohled. Nevím přesně proč, ale líbilo se mi to. Měl jsem nutkání k ní přijít a slyšet znovu ten hlas, mě určený. Chtěl jsem se jí znovu dotknout. Nevím, co se to se mnou děje...

„Edwarde? Edwarde?“ vyrušila mě Esmé.

„Ano?“ odpověděl jsem.

„Už odcházíme.“

Ale já ještě nechtěl odejít. Chtěl... co jsem vlastně chtěl? Jediné, co jsem věděl bylo to, že nechci odejít. A také jsem věděl, kvůli komu jsem nechtěl odejít. Proč to ale tak je? Je to jen pro to, že nechci odejít bez toho, abych rozluštil její mysl?

Velmi neochotně jsem opustil sál. Když jsem šlapal schody, moje nohy jakoby mnohonásobně ztěžkly a já byl v té chvíli obyčejný člověk. Cítil jsem bolest v nohou a nutkání se otočit. Alice se otočila na podpatku a vytáhla mě z muzea.

Můžeš mi říct, co jsi měl v plánu udělat? Viděla jsem jenom mlhu, ale rozhodně by to nedopadlo dobře.

„Sám nevím,“ odpověděl jsem a tím dnešní konverzace skončila.

předchozí kapitola Shrnutí další kapitola

Tady se můžete podívat na Isabelliny šaty. Ještě jednou prosím o KOMENTÁŘE.