Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Životní zkouška ~ Prolog + 1. kapitola

27.10.2010 (15:15) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4094×

PROLOG

Nikdy jsem nepřemýšlela o svém životě. Bylo to tak lepší. Přetrpět každý nekonečně dlouhý den a neohlížet se na minulost. Teď to ale udělám, abych vám mohla vyprávět svůj příběh.

Už od narození žiju ve Phoenixu. Můj otec býval docela slavný. Byl to ten známý Charlie Swan, který vystupoval ve zprávách. Ve Phoenixu ho pořád všichni berou jako nějakou hvězdu. Nikdy jsem nepochopila, proč tomu tak je. Raději jsem se neptala.

Moje matka bývala modelka. Pořád je hodně krásná. S tátou se před lety rozhodli založit rodinu. Nechali kariéry a věnují se nám. Renée – tak říkám své matce – to nevadí. Charlie nám ale často vyčítá, že kvůli nám ukončil svou nadějnou kariéru, jako bychom za to mohli. To on si chtěl zakládat rodinu. Svět by se bez mé zbytečné existence obešel.

„To není pravda, Bello!“ řekl by určitě můj bratr Jacob, kdyby mě slyšel. Pořád mi připomíná, jak jsem důležitá a co pro něj znamenám. Můj o rok starší bratr je můj nejlepší a zároveň jediný přítel. Nejsem moc společenská nebo přátelská. Lidi ve škole si na to už zvykli a nemluví se mnou. To mi vyhovuje. Jsem nerada středem pozornosti.

Což se ovšem nedá říct o mém dvojčeti Dylan. Úspěšná, populární a všemi obdivovaná modrooká blondýna. Já jako nenápadná bruneta se jí nemůžu rovnat. Jsme totiž dvojvaječná dvojčata. Každý se diví, že jsme sestry, natož dvojčata. Ráda je v centru dění a vzbuzuje rozruch, což se jí tentokrát opravdu povedlo. Proto se teď stěhujeme do Forks. Malého deštivého městečka ve státě Washington.

Určitě vás zajímá, co se stalo. Že jste to vy, tak vám to teda povím.

Moje sestřička je totiž možná krásná, ale jinak je naprosto hloupá a povrchní. Vím, vím. Je to moje sestra a neměla bych něco takového říkat, ale opravdu taková je. Proto taky jednou došla domů se zprávou, že je těhotná. S kým? To neví ani ona. Je mi z ní zle. Charlie to málem nepřežil. Donutil ji jít na potrat a snažil se to utajit. Jenže Dylan má přece své „úžasné kamarádky“, kterým říká všechno. Absolutně všechno. A její kamarádky říkají všechno všem. Normální drbny. Takže si teď na nás všichni ukazují prstem. Dyl je ze své nové popularity samozřejmě nadšená. Jenže zbytek rodiny její nadšení nesdílí. Právě naopak.

A teď jsem tady. Na zadní sedačce tátova mercedesu a jedu do Forks... Tohle je můj „úžasný životní příběh“.

1. KAPITOLA ~ Šedá myš

„Bello! Mohla by jsi, prosím, vybalit nádobí?“ zeptala se mě Renée. Povzdychla jsem si.

„Nemůže to udělat Dylan? Ještě nemám vybalené všechny věci v koupelně!“ křikla jsem na ni a položila další lahvičku na polici.

„Nemůžu! Lakuju si nehty!“ zavolala Dyl.

„Slyšíš? Nemá čas, takže si v té koupelně pohni a začni s kuchyní!“ odpověděla mi Renée a já  se nezmohla na odpor. V naší rodině to tak chodí. Charlie žije jen svou prací a ostatní jsou mu naprosto ukradení. Renée a Dylan jsou jedna jako druhá. Povrchní a líné. Všechno za ně musím dělat já. Vždycky se vymluví na nějakou hloupost. Nemá cenu matce odporovat. Nejsem dospělá a musím ji poslouchat. Prozatím. Za rok mi už bude osmnáct a nic mě tu už držet nebude.

Nebo možná bude - Jacob. Kdyby tu byl, tak by se mě určitě zastal. Jenže nás jel zapsat na školu. Dneska je neděle. Zítra nastupuju na místní střední školu. Nejradši bych tam nešla.

Dovedu si to živě představit. Tři noví žáci na škole bude úplná rarita, atrakce... Splní se moje nejhorší noční můra – budu středem pozornosti. I když možná ne. Od toho tu je moje sestra. Ta mou situaci zlepšuje a zároveň zhoršuje.

Je neuvěřitelně krásná, takže většina pozornosti bude směřována na ni. To je ta lepší část. Jenže ona je taky pořádně sobecká. Během pár dnů bude na škole kolovat spousta drbů o mně. A kdo by neuvěřil mé milované sestřičce s andělskou tváří? Nejpozději do týdne budu absolutně bez přátel, ale to mi moc nevadí.

Nikdy jsem neměla žádnou kamarádku. Dyl proti mě poštvala snad všechny lidi na bývalé škole. Vždycky jsem byla a budu ta ošklivá šedá myš, sestra hvězdy školy.

V zamyšlení jsem upustila talíř, který se rozletěl na milion malých kousků.

„Nemehlo...“ okomentovala to Renée a dál volala se svou „kamarádkou“ z Phoenixu. Prý to tu bez ní nevydrží... To určitě. Stačí den a na nějakou kamarádku si ani nevzpomene.

***

Rozmrzele jsem vstala z postele. Budík mě nemilosrdně vytrhl ze spánku. Podívala jsem se z okna. Člověk by nevěřil, že je vůbec ráno. Venku je šero a zamračeno. Typické počasí ve Forks.

Oblékla jsem si župan a odešla do koupelny, jenže bylo zamčeno.

„Obsazeno!“ ozval se Dylanin hlas zpoza dveří.

„Co děláš v mé koupelně?!“ zeptala jsem se.

„V té mé mi na zem spadnul parfém a rozbil se. Je tam plno střepů. Mohla bych se pořezat!“ řekla v hraném zděšení. „Ukliď to tam.“

Rezignovaně jsem odešla do její koupelny. Málem jsem se udusila. Okamžitě jsem otevřela okno, aby se vyvětral ten parfém a začala zametat. Po chvíli jsem byla hotová.

„Už to mám,“ oznámila jsem jí přes dveře.

„Je odemčeno!“ zavolala a já vešla dovnitř. Dylan zrovna stála u zrcadla nanášela si řasenku. Nejspíš nemínila jen tak odejít. Pokrčila jsem rameny a začala si rozčesávat vlasy. Ona se po mně zkoumavě podívala a promluvila.

„Nejsi zase tak ošklivá, jenom to neumíš prodat.“ Popadla znovu řasenku a chtěla mě začít líčit. Rychle jsem ji odstrčila.

„Já nic prodávat nechci. Nejsem kus masa.“

„Jenže takhle si žádného kluka nenajdeš.“

„Já o žádného kluka nestojím. Nemíním se nechat zbouchnout nějakým blbcem jako ty.“

„Pch...“ urazila se a konečně odešla. Uklidila jsem spoušť, co tu po sobě zanechala, a oblékla se. Hnědé tričko a tmavé džíny. Snad v tom budu dost nenápadná.

V kuchyni jsem si ještě vzala jablko a spěchala ven, kde už na mě v autě čekal Jacob. Já svoje auto nemám. Sice bych ho mít mohla, ale nechci. Můžu si jen nechat zdát o tom, že by to bylo nějaké obyčejné auto. Musím přece reprezentovat naši rodinu, řekl by Charlie. Nemůžou si přece o nás lidi myslet, že jsme chudí... Je mi občas z té naší povrchní rodiny špatně. Vlastně skoro pořád.

Jacob zaparkoval auto a já jsem rychle vystoupila. Bylo tu už dost lidí. Dylan stála v hloučku smějících se holek. Stačilo jí pár minut na to, aby si našla „přátele“.

Sehnula se k jedné z těch holek a něco jí pošeptala. Ta holka se podívala na mě a zahihňala se. Bezva. Už to začíná. Nervózně jsem skousla ret a spěchala do budovy. V kanceláři jsem vyřídila nezbytné věci a pomocí plánku školy našla správnou třídu. Trvalo mi to ale dost dlouho. Do třídy jsem došla se zvoněním. Volné místo bylo akorát vzadu vedle sympaticky vypadající holky. Se sklopenou hlavou jsem prošla mezi lavicemi a sedla si za ní.

„Ahoj, já jsem Angela. Ty jsi tu nová, že?“ představila se.

„Jo. Já jsem Bella,“ odpověděla jsem jí a nejistě se usmála.

„Ve třídě je ještě jedna nová holka. Sedí támhle,“ ukázala na Dylan, která seděla vedle nějakého kluka a štěkavě se smála.

„To je moje sestra. Dylan.“

„Vážně?! Nejste si moc podobné,“ divila se.

„Já vím. Nikdo nemůže uvěřit tomu, že jsme dvojčata.“

„Dvojčata?!“

„Dvojvaječná,“ řekla jsem jí a sama se divila, kolik jsem jí toho řekla. Obvykle nejsem moc sdílná.

Potom už jsme nemluvily. Do třídy došel učitel a začal něco vysvětlovat. Tuhle látku jsme už brali na mojí staré škole, takže jsem raději sledovala Dyl, která pořád něco říkala tomu klukovi. Chudák. Já sama si vždycky připadám jako WC, když musím vstřebávat ten Dylanin slovní průjem...

Přetrpěla jsem několik hodin až do oběda. Většinu z nich jsem měla s Angelou. Byla sympatická a s nikým jiným se nebavila. Možná bych poprvé v životě mohla mít kamarádku. Po hodině historie jsme odešly na oběd. Sedly jsme si ke stolu, kde seděla parta studentů. Některé z nich jsem si pamatovala z předchozích hodin. Nevšímali si nás a my jsem si nevšímaly jich. Angela nejspíš neměla moc přátel, za což jsem ráda.

Do jídelny hlučně vešla Dyl, obklopená svými novými kamarádkami. Všichni se na ni dívali a ona se falešně usmívala na všechny strany. Po krátkém zaváhání si přisedla ke skupině kluků. Její stoupenkyně ji nadšeně následovaly. Jak může být někdo tak pitomý?

Pořád mrkala na kluka s bronzovými vlasy, který seděl naproti ní. Neviděla jsem mu do obličeje - byl ke mně otočený zády.

Angela si povzdechla při pohledu na moji sestru.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Nic, jenomže tvoje sestra určitě sbalí Edwarda.“

„Koho?“

„Ten kluk, co sedí naproti ní se jmenuje Edward Masen. Je naprosto úžasný, ale taky pěkně nafoukaný. Dost si o sobě myslí. Všechny holky by s ním chtěly chodit, ale on si vybírá jen takové husy, jako je tvoje sestra... teda promiň, nechtěla jsem urazit tvou setru.“

„Ne, to je dobrý,“ uklidnila jsem ji. „Vím, že je Dylan husa.“

V tu chvíli Edward vstal a otočil se. Zůstala jsem zírat s otevřenou pusou. Přestože jsem kluky opovrhovala, musela jsem přiznat, že tenhle je vážně pěkný. Pěkný je slabé slovo.

Setkala jsem se s jeho pohledem a on se sebevědomě usmál. Zamračila jsem se a podívala jinam. Nejenom, že je krásný, je taky pořádně sebevědomý a nafoukaný. K Dylan se hodí opravdu skvěle.

Snad se vám to líbilo a napíšete svůj názor. :)

2. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Životní zkouška ~ Prolog + 1. kapitola: