Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Životní zkouška ~ 6. kapitola

15.11.2010 (17:30) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2910×

6. KAPITOLA ~ Až tak moc tě nežere ...

Emily se ukázala jako milá a tichá dívka. Pořád pobíhala po domě. Buď vařila, nebo uklízela. Seth seděl v kuchyni u stolu a neustále se něčím cpal. Divila jsem se, jak se do něj toho může tolik vejít.

Zrovna jsem Emily pomáhala s nádobím, když dovnitř vtrhl udýchaný Jacob.

„Bello!“

„Co se děje?!“ zeptala jsem se.

„Angela...“ řekl a dál rychle vydechoval.

„Co je s Angelou?! Mluv!“ začínala jsem se bát.

„Ten upír někam zmizel. Našli jsme jenom...“ odmlčel se. „Její tělo. Mrzí mě to. Angela je mrtvá.“  Zůstala jsem na něj nechápavě zírat. Nedokázala jsem nic říct. Ten upír ji zabil! To přece nemůže být pravda. Ona nemůže být mrtvá. To prostě není možné! Proč ona?! Nikomu nic neudělala a přesto její život skončil tak brzo. Angela už není...

„Jak...“ pokusila jsem se promluvit ale nešlo to. Začala jsem brečet a nedokázala přestat. Jacob mě chlácholivě objal a nepomáhalo to ani trochu.

„Pomstíme se. Najdeme ho a zabijeme,“ sliboval mi Jake,

„Angele už to život nevrátí,“ hlesla jsem a znovu začala hlasitě vzlykat.

„Opravdu mě to mrzí, Bello. Kdybychom tam byli dřív tak...“

„To není tvoje vina!“ přerušila jsem ho. „Neobviňuj se z toho.“

„I tak si to budu vyčítat. Naším úkolem je chránit lidi. Selhali jsme.“

„Jacobe...“ chtěla jsem dál odporovat, ale nešlo to.

„Musím jít.“

„Kam?“ dostala jsem ze sebe.

„Musíme to jít ohlásit na policii.“

„Co jim řeknete?“

„Útok zvířete,“ řekl a odešel.

Znovu jsem propadla svému zoufalství. Co Angela dělala v tom lese? Nikdy mi nepřipadala jako „typ na procházky“.

Jacob nemá pravdu. Nemůže za to on, ale já. Kdybych je nezdržovala svým obviňováním, tak by do lesa šli mnohem dřív a nenechávali tam Setha samotného. Kvůli mně Angela zemřela.

POHLED EDWARDA:

Rozhlédl jsem se po parkovišti. Nikde jsem neviděl její auto. Dnes tu není. Povzdychl jsem si a vydal se ke škole.

Nerozuměl jsem tomu, co se to se mnou poslední dobou děje. Jako bych to ani nebyl já. Vždycky jsem holky bral jenom jako chvilkovou zábavu. Nikdy jsem to s žádnou z nich nemyslel vážně. Byly to vesměs samé blbky s pěknou tváří. Ona ale byla jiná.

Vždycky jsem všechny lidi dokázal nějak pochopit. Odhadnout, na co právě myslí. U ní to tak nebylo. Byla tajemná, chytrá a bezpochyby i krásná, přestože dávala jasně najevo, že si to o sobě rozhodně nemyslí. Pravý opak její setry, která mě už dost omrzela. Byla jen jedna z davu. Hloupá blondýna, která mě uhání a v duchu už si plánuje svatbu. Směšné. Navíc je ke všemu strašně žárlivá a pořád mě pronásleduje. Jako bych byl nějaká její věc.

Asi se s ní rozejdu. Pokud se tomu tak vůbec dá říct. Jenom ona si myslí, že spolu chodíme. Nemám teď na nějakou nánu čas. Musím Bellu dostat. Vždycky dostanu to, co chci. Ji chci ze všeho nejvíc právě kvůli tomu jejímu věčnému odmítání. Brzo mi bude zobat z ruky jako její naivní sestra.

„Ahoj, Edwarde!“ pověsila se mi kolem krku a chtěla mě políbit. Pootočil jsem hlavu na stranu, takže mě políbila jen na tvář a zatvářila se dotčeně. Ztrapnil jsem ji před jejím „publikem“. Kousek za námi totiž stály její stejně hloupé kamarádky, které se Dylan právě teď nepřejícně smály.

„Až tak moc tě nežere,“ zadeklamovala jedna z nich název jednoho filmu. Dylan se po ní nevraživě podívala a potom se na mě sladce usmála. Bylo to ubohé.

„Musíme si promluvit,“ oznámil jsem jí.

„Dobře,“ souhlasila a vyčkávavě se na mě podívala.

„V soukromí.“

„Proč? Klidně tady. Jsou to moji přátelé. Nemáme mezi sebou tajnosti.“

„OK. Rozcházím se s tebou.“ Má co chtěla.

„Cože?! Proč!“ zaječela.

„Buď tak hodná a nedělej scény,“ řekl jsem a odešel pryč. Vypadala zhrzeně a zároveň naštvaně. Podle toho co jsem o ní slyšel, není zvyklá kopačky dostávat ale dávat. Narazila.

Došel jsem do učebny biologie a sedl si do prázdné lavice. Bella asi vážně nedojde.

Celou hodinu jsem byl duchem nepřítomný. Pořád jsem na ni musel myslet. Byl jsem na sebe čím dál naštvanější, že jsem ji ještě nedostal. Obvykle to netrvá tak dlouho. Vlastně obvykle se ani nemusím snažit. Čím víc je odmítáte a urážíte, tím víc vás chtějí. Vždycky to tak bylo. Mohl jsem mít kteroukoliv, na kterou jsem si ukázal. Dokud sem nedošla ona.

Nikomu jsem se s tím nesvěřil – až na Mika.

„Je to jasné,“ řekl mi tehdy. „Miluješ ji.“

„Vtipné,“ odpověděl jsem mu. Je to blbost. Láska? Neexistuje.

Od té doby jsem se ji nažil dostat ještě urputněji, abych se s ní pak mohl rozejít a vysmát se Mikovi za ty jeho kecy o lásce. Jenže ona byla strašně nečitelná. Nevěděl jsem, co si o mně myslí a když jsem se s ní snažil mluvit, tak odešla. Bude to těžké.

***

Zrovna jsem byl v jídelně, když jsem se to dozvěděl. Ředitel nám rozhlasem oznámil, že Angela Weberová dnes dopoledne zemřela a že bychom měli přijít na pohřeb.

Angela? Nebyla to ta Bellina kamarádka? Pátral jsem v paměti ve snaze si vzpomenout. Všechny obličeje mi splývaly. Pořád jsem viděl jenom Bellu. Nakonec se mi podařilo vybavit si tmavovlasou dívku s brýlemi.

„Prý ji zabilo nějaké zvíře,“ oznámila Dylan a drze si přisedla vedle Mika – přímo naproti mně. Nevěnoval jsem jí jediný pohled, přestože jsem cítil, jak se na mě upřeně dívá.

„Ehm, Miku, dneska vypadáš skvěle,“ pokoušela se s ním flirtovat a já se jen výsměšně usmál. To mám jako žárlit?

„Máš dneska večer čas?“ zkusila to ještě jednou, přestože ji Mike ignoroval.

„Jo“ odpověděl jí stručně a ona se na mě vítězně usmála.

„Takže to bys mohl jít se mnou do kina?“ skočila jí do řeči Jessica.

„Jasně,“ souhlasil a Dylan celá zrudla. Nemohl jsem si pomoct a začal se smát. Ona prudce odsunula židli, která se převrhla a dopadla hlasitě na zem. Celá jídelna ztichla a ona s nosem nahoru odešla.

***

Po škole bylo na parkovišti neobvykle živo. Stálo tam policejní auto. V ředitelně vyslýchali pár studentů ohledně Angeliny smrti.

Na lavičce vedle auta seděla Bella. Oči měla opuchlé od pláče. Hned jsem dostal lepší náladu. Teď to bude snadné. Půjdu ji utěšit a dál to bude snadné.

„Ahoj Bello. Je mi moc líto, co se stalo Angele.“

„Nech si svou falešnou lítost proč někoho, kdo jí uvěří!“ vyjela na mě a rychle se zvedla. Přistoupil k ní její bratr a věnoval mi jeden varovný pohled.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se jí. Neodpověděla a místo toho s ním odešla k autu.

Tak tohle mi moc nevyšlo...

Uviděl jsem, jak ke mě míří Dylan. Ona si prostě nedá pokoj. Utéct už jsem nestihl.

„Ahoj, Edwarde.“ Na tváři měla zase ten nechutně sladký úsměv.

„Sbohem, Dylan,“ odvětil jsem jí a spěšně odešel k autu.

Chvíli jsem se zdržel hledáním klíčů v tašce. Když jsem je konečně našel, tak jsem za sebou uslyšel něčí kroky.

„Sakra, Dylan! Tak už to pochop. Je konec!“ řekl jsem, aniž bych se obtěžoval otočit.

„Konec? Možná tak pro tebe,“ ozval se za mnou hlas nějakého kluka. Otočil jsem se a uviděl Jacoba, který nevypadal zrovna přívětivě.

„Co chceš?“ zeptal jsem se. On si stoupl přímo přede mě a chytil mě pod krkem.

„Varuju tě. Nepřibližuj se k Belle, nebo by to pro tebe nemuselo dopadnout dobře. Rozuměl jsi?“

Tak jak se vám líbil Edwardův pohled na věc? Nebyla jsem si tím jistá, protože dosud to bylo jen o Belle. :)

← 5. kapitola x 7. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Životní zkouška ~ 6. kapitola: