Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Životní zkouška ~ 3. kapitola

05.11.2010 (19:00) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2958×

3. kapitola ~ Půlnoční boj

Už asi po padesáté jsem odhrnula roletu a podívala se ven. Devět hodin večer a Jacob se ještě nevrátil. Tohle se mu nepodobá. Mám o něj strach. Co by dělal tak dlouho v lese? Nebo spíš – co se mu může stát v lese?

Říkala jsem to tátovi, když se vrátil z práce, ale jenom zamumlal něco neurčitého jako:

„Někde bude. Je to velký kluk. Ví, co dělá.“ Potom odešel do pracovny a už se neukázal. Tolik pokud jde o jeho starostlivost o vlastního syna.

Znovu jsem vyhlédla z okna. Nic. Jenom tma a nejasný obrys stromů na okraji lesa. Pořád se tam musím dívat, přestože vím, že i kdyby se Jacob vracel, tak bych ho v té tmě nejspíš neviděla.

Deset hodin! Kde je?! Když jsem to řekla mámě, tak jen mávla rukou a dál si pilovala nehty. Opravdu k pláči. Jsem snad jediná v téhle rodině, kdo si o něj dělá starosti.

Půl dvanácté! Tak a dost! Jdu tam! Kdyby se mu něco stalo, tak bych si to nikdy neodpustila. Potichu jsem sešla po schodech do kuchyně, kde jsem popaměti vyhrabala baterku z šuplíku, kde se skladují věci, které moc často nepoužíváme. Baterka patří mezi ně.

Zadním vchodem, který vedl rovnou na zahradu zakončenou lesem, jsem vyšla ven. Pohled na noční les byl opravdu strašidelný. Vážně tam mám jít? Nemám to nechat až na ráno?

Ale Jacob je tam někde venku! Co když ho třeba napadlo nějaké zvíře a on někde leží v bezvědomí? Při té představě jsem se otřásla. Nemůžu ho tam nechat. Ještě naposled jsem se nejistě ohlédnula na dům a potom odvážně vykročila vpřed. Patnácti pomalými kroky jsem přešla nevelkou zahradu a vstoupila do tmavého lesa.

Rozsvítila jsem baterku. Sem už z domu nikdo nedohlédne. Kužel světla ozářil kus úzké lesní cesty přede mnou. Raději jsem se nerozhlížela kolem. Svítila jsem si jen pod nohy, abych neupadla na nerovném terénu.

Najednou se někde nad mou hlavou ozval zvláštní zvuk. Strachy jsem trnula na místě, dokud se neozvalo zahoukání. Jasně. Klid, Bello! Je to jen sova, nic víc!

Znovu jsem se vydala vpřed. Asi bych měla začít pořádně hledat Jaka. Snad se alespoň držel cesty.

„Jacobe! Jaku!“ volala jsem. Odpovědí mi bylo jen mrtvolné ticho. Byla jsem ale čím dál nervóznější a šla jsem stále rychleji. Pak jsem si uvědomila, že už nikde nevidím cestu! V tom spěchu jsem z ní sešla. Chtěla jsem se vrátit, jenže kterým směrem jsem vlastně přišla? Nějakou dobu jsem bloudila pořád dokola. Všechny stromy mi připadaly stejné. Nedokázala jsem najít cestu zpět a začala panikařit. Měla jsem doma alespoň nechat vzkaz! Nikdo teď neví, kde jsem! No, to vlastně nevím ani já. Co mám dělat?!

Uslyšela jsem něco, co znělo jako prasknutí. Jako by někdo šlápl na suchou větvičku...

Prudce jsem se otočila a utíkala pryč od toho zvuku. Jenže praskání nabývalo na intenzitě. Někdo za mnou běží!

Ještě víc jsem zrychlila. Jenže ten za mnou taky. Ucítila jsem ledový závan větru a najednou přede mnou někdo stál. Zkoprněla jsem strachy. Tohle rozhodně není Jacob.

Ten dotyčný se ke mně sehnul. Měl sklopený zrak, jako by se mi díval na krk. Potom ale vzhlédl a já uviděla jeho oči, které v té tmě byly tmavě černé. Připadalo mi, že na nich vidím červené odlesky. Muž se usmál a odhalil tak řadu hrozivě špičatých zubů.

Chtěla jsem ječet, ale nebyla jsem schopná vydat ani hlásku. Ten neznámý se sehnul blíže k mému krku a v ten moment do něj něco narazilo a povalilo ho to na zem.

Nevím, co mě to popadlo, ale místo abych vzala nohy na ramena a utekla co nejdál, tak jsem rychle namířila baterku přímo na ně. Vyrazilo mi to dech. Byl to člověk s karmínovýma očima, který zápasil s nějakým obrovským zvířetem s rudohnědým kožichem. Nejdřív jsem si myslela, že je to medvěd, jenže pak mi došlo, že je to vlk. Jak se mu ten zvláštní člověk může bránit?

Vzduch prořízlo kovové zaskřípění a vlk mu odtrhl ruku, která vypadala jako z kamene. Netekla mu ani krev! Další zaskřípění a ten muž přišel o... hlavu! Udělalo se mi špatně a pak už si nic nepamatuju. Omdlela jsem.

***

Probudila jsem se a nechápavě se podívala na světle modrou stěnu mého pokoje. Co tu sakra dělám?! Vždyť jsem byla hledat Jacoba v lese a pak... Vybavily se mi všechny ty strašné vzpomínky. Bylo to jako vystřižené z nějakého hororu. Muž s karmínovýma očima, vlk o velikosti koně... Nebo spíš vlkodlak? Nejhorší vzpomínka byla ovšem na trhání těla toho zvláštního muže...

Vyhrabala jsem se z postele a zamířila k Jakeovi do pokoje. Musí přece existovat nějaké rozumné vysvětlení.

Otevřela jsem dveře a spatřila Jaka, jak si klidně oddechuje na posteli. Byl oblečený do ustřižených džínsů, které jsem na něm ještě neviděla. Jeho ruce zdobily čerstvé krvavé šrámy.

„Jacobe! Jacobe vstávej!“ zatřásla jsem s ním. On si promnul oči a nechápavě se na mě podíval, jako by se nic nestalo. „Můžeš mi laskavě říct, kam jsi včera zmizel?! Jsi normální?! Víš, jaký jsem měla o tebe strach? V noci jsem se sebrala a šla tě hledat do lesa a potom tam byl ten vlk a červenooký člověk a...“ umlkla jsem půlce věty. Díval se na mě jako na blázna.

„Bello, vrátil jsem se o půlnoci a ty jsi spala na židli u okna. Přenesl jsem tě do postele a šel taky spát. Nebyla jsi v žádném lese. Asi se ti jen něco zdálo,“ říkal tónem, jakým se mluví na malé hloupé děti.

„Ale bylo to tak skutečné!“ namítla jsem.

„Byl to jen sen!“ Znělo to jako rozkaz. Znovu měl ve tváři ten neuvěřitelně naštvaný výraz jako včera odpoledne.

„A co ty šrámy na tvých rukách?“ zeptala jsem se.

„Upadl jsem! Stačí, nebo mě tu chceš vyslýchat dál?!“ Jeho tvář nabrala rudou barvu. Byl bez sebe vzteky. Pomalu jsem pozpátku vycouvala ze dveří a odešla.

V pokoji mě přepadl pocit úzkosti. Co se s Jacobem stalo? Už mě nemá rád? Proč je na mě takový? Nic jsem mu přece neudělala.

A co ta včerejší noc? Opravdu se mi to jen zdálo?! Bylo to tak reálné, tak... Prostě to nemůže nebýt pravda. Nejsem blázen. Musí být nějaký důkaz. Něco, co mi potvrdí, že jsem tam opravdu byla.

A právě v ten okamžik jsem dostala nápad. Baterka! Rozeběhla jsem se ze schodů a zastavila se v kuchyni. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela šuplík. Nebyla tam. Takže nejsem blázen?

V předsíni jsem si vzala bundu a obula si boty. Je sobota, ale kromě mě a Jacoba nikdo není doma. Alespoň jsem ušetřena vlezlých dotazů své sestry.

Šla jsem tou samou cestou jako včera. Nevěděla jsem, kde jsem sešla z cesty, ale v mokré a blátivé půdě byly stopy, které pak vybočily z cesty. Když jsem se v noci snažila najít cestu, kroužila jsem pořád dokola. Pak jsem konečně našla to, co jsem hledala. Zablácená baterka ležela na zemi přede mnou. Zvedla jsem ji. Jako důkaz poslouží dobře.

Jenže co se týče důkazů, už tu nic dalšího nebylo. Mou pozornost ale upoutalo malé ohniště. V podstatě to ani nebylo ohniště. Jenom popel. Souvisí nějak s tím, co se tu včera stalo?

Jenže... Co se tu vlastně včera stalo? Už nebylo pochyby o tom, že se to stalo. Jake mi lhal. Kvůli čemu? Jak to s ním souvisí? A jak to souvisí se mnou? Čeho jsem to včera byla svědkem?

Začala jsem brečet, aniž bych si to uvědomila. Ztratila jsem svého nejlepšího přítele. Kvůli čemu?

Dalo se to aspoň číst? :) A jinak zase platí, že čím víc komentářů, tím dřív další kapitola.

← 2. kapitola x 4. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Životní zkouška ~ 3. kapitola: