Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Životní zkouška ~ 25. kapitola

23.03.2011 (21:45) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2495×

25. KAPITOLA ~ Boj za svobodu.

POHLED BELLY:

Najednou se Alice zahleděla do dálky a na tváři se jí objevil zděšený výraz.

„Alice?! Alice! Co se děje?!“ zakřičela jsem. Nereagovala a pořád zírala do neznáma. Popadla jsem ji za ramena a zatřásla s ní. Trhla sebou a konečně se na mě podívala. Její výraz ale mluvil za vše.

„Tohle se nemělo nikdy stát...“

„Co?! Co se nemělo nikdy stát?! No tak mluv!“ zakřičela jsem znovu. Alice mi jen věnovala ten její pohled, který znamenal jen jediné - nemůžu ti to říct.

„Kašlu na to, že mi to nemůžeš říct! Stejně jsi už celou budoucnost změnila!“

Alice se zhluboka nadechla a pak konečně promluvila.

„Jde o Edwarda... oni... oni ho zabili,“ řekla a já měla pocit, že se mi právě zhroutil celý svět.

„Jak... to přece... to není možné... vždyť...“ koktala jsem neschopná dostat ze sebe jedinou smysluplnou větu. Jak jsem to mohla dopustit! Umřel na úkor mě! Kdybych Alice zabránila měnit budoucnost a nechala naplnit svůj osud, tak by mohl ještě teď žít!

„Neboj, bude v pořádku,“ ujistila mě a moje zoufalství se rázem změnilo na vztek.

„Jsi normální?! Víš jak jsem se vyděsila?!! Proč mi to děláš?!“ ječela jsem na ni. Ona si povzdychla a mluvila dál.

„Poskládají ho dohromady. Vyděsilo mě to, co se teprve stane. Ani trochu se to nepodobá tomu původnímu osudu. Jak jsem řekla. Tím, že jsem změnila tvou budoucnost, jsem změnila úplně všechno. Nic nevychází tak, jak by mělo.“

Už jsem se raději na nic neptala, protože jsem měla strach z toho, co se stane. Jenom jsem se spolu s Alice nepřítomně dívala z okna a nevnímala okolí. Bylo lepší na nic nemyslet. Nevím, jak dlouho to trvalo. Možná hodinu, možná dvě... přerušila nás až Rosalie, která se vrátila z nákupů.

„Jsem tady! Nevěřily byste, co se mi stalo. Jeden prodavač mě...“ zasekla se v půlce věty, když si všimla napjaté atmosféry.

„Co se stalo,“ hlesla.

„Musíme odjet do Volterry. Hned,“ řekla Alice ledovým hlasem a okamžitě vstala z pohovky.

„Ne! Už ne, Alice! Nemůžeš pořád měnit budoucnost! Věděla jsi, že se všechno může změnit! Ale vykašlala ses na rizika i na můj názor a zachránila Bellu! Musíš přijmou následky!“ protestovala Rose.

„Ne, Rosalie, ty to nechápeš. Je mojí povinností napravit, co jsem způsobila!“ namítla a okamžitě vyběhla z místnosti. Slyšela jsem ji, jak vytahuje věci ze skříní a balí je. Rosalie si povzdychla a vydala se za ní. Daleko ale nedošla, protože ve dveřích se zjevila Alice obtěžkaná několika kufry a taškami.

„Jedeme!“ oznámila.

„Teď hned?“ divila jsem se. Chtěla jsem jet Edwardovi pomoct, ale... Bylo by něco jiného, kdybych měla alespoň den na to, abych si všechno urovnala v hlavě a připravila se. Tohle ukvapené rozhodnutí mi rozhodně moc odvahy nepřidávalo...

„Jo!“ křikla Alice a hodila po mně jednu z tašek.

„Počkej, ale co Bellino sebeovládání?“ zavolala za ní Ještě Rosalie, jenže to už Alice seděla v autě a startovala. Zmateně jsme se po sobě podívaly a vyběhly ven za ní.

„Ale co Bellino sebe...“ chtěla zopakovat svou otázku, když jsme se dostaly k autu, než ji Alice umlčela svým známým gestem. Poklepala si na spánky.

„Když já nevím, jestli to zvládnu,“ namítla jsem. Ona se jen zamračila a gesto zopakovala. Potom kývla hlavou směrem k zadním sedadlům, což nejspíš byla výzva k nasednutí do auta. Připadala jsem si jak v němém filmu.

Celá nervózní jsem se posadila na sedadlo a zapnula si pás, čemuž se Rosalie začala smát i přes vážnost situace. Hodila jsem po ní pohledem „co je tu k smíchu“, jelikož jsem měla co dělat, abych neutekla zpátky do domu, a ona mi to rozhodně nezjednodušovala. Na setkání s lidmi jsem se zrovna ještě necítila.

Uklidni se, Bello. O nic nejde. Jen pár lidí a spousta krve co... snažila jsem se uklidnit. Bohužel moje myšlenky vždycky nějak skončily u krve.

Dokážeš to. Pro Edwarda to určitě dokážeš, přesvědčovala jsem sama sebe a konečně se trochu zklidnila, což netrvalo moc dlouho. Alice zastavila na parkovišti před letištěm a můj klid byl v tahu.

„Tak pojď,“ vybídla mě Rose. Pomalu jsem vystoupila z auta a nedýchala, zatímco mi Alice opět přidělila nějaká zavazadla. Vzala jsem je a rychlostí šneka se vydala do letištní haly. Raději jsem se ani neptala, jak to Alice zařídí, když nemá můj pas, protože bych se pak musela znovu nadechnout a to by nejspíš moc dobře nedopadlo.

Po vyzvednutí lístků a odbavení zavazadel jsme prošly kovovým rámem a pak třicet minut čekaly na náš let. Když už jsem konečně seděla v právě vzlétajícím letadle, myslela jsem si, že už mám nejhorší za sebou. Omyl. Upoutala jsem pozornost nějakého stevarda, který mi prostě musel vysvětlovat, jak se používá sklápěcí stolek na jídlo, a ptát se, zda něco nepotřebuju, na což jsem odpovídala jen zavrtěním hlavy a úspěšně při tom ignorovala jeho rádoby svůdné pohledy. Horší situace nastala, když se začal vyptávat na věci, na které zavrtění hlavy rozhodně nestačilo. Naštěstí mě vysvobodila Rose, která také opravdu nutně potřebovala vysvětlit, jak se sklápí stolek na jídlo. Vděčně jsem se usmála a rozhodla se raději předstírat spánek pro případ, že by se stevard rozhodl vrátit.

POHLED EDWARDA:

Otevřel jsem oči a viděl před sebou jen černou látku. Trochu jsem nadskakoval do pravidelného rytmu, jako by mě někdo nesl. Nadzvednul jsem hlavu a zjistil, že se nacházím v lese a někdo mě nese přehozeného přes rameno. Ta černá látka byla dotyčného tričko. Pořád jsem byl ale zmatený. Jak jsem se sem dostal?

Pak se mi vybavilo to, co se stalo ve Volterském hradě. Vždyť bych měl být mrtvý... nebo ne?

Bleskově jsem seskočil a postavil se na vlastní nohy. Přede mnou stál obzvlášť vysoký a svalnatý upír s tmavými vlasy a úsměvem od ucha k uchu.

„Tak naše Šípková Růženka se už probudila,“ zasmál se. Očividně měl dobrou náladu, což se nedalo říct o ostatních upírech, kterých tu bylo celkem dost. Hned vedle toho smějícího se hromotluka stál blonďák se spoustou jizev po celém těle. Chtěl jsem okamžitě utéct, ale trochu mě uklidnilo, když jsem mezi všemi poznal Eleazara. Ještě tam byla tmavovlasá žena držící ho za ruku a za nimi tři blondýny, které si mě nedůvěřivě prohlížely.

„Kde to jsem?! Kde jsou moji rodiče? Co se stalo s Arem a jak to, že nejsem...“

„Pomalu, mladej,“ přerušil mě ten hromotluk a já měl sto chutí zakroutit mu krkem. Kdo je tu u něj mladej?!

„Poté, co jsi se neuváženě pokusil zabít Ara, jsme museli vyjednávat. O tvůj život a o naše propuštění, protože jsi tam rozhodně zůstat nemohl. A všichni z nás už navíc delší dobu toužili po svobodě. Jenže Aro by nás nikdy nepustil. Především ty, kteří mají schopnosti. Ale pak mu Esmé nabídla něco tisíckrát lepší. Svoji schopnost,“ pustil se do vysvětlování Eleazar.

„Jakou schopnost?!“ zajímal jsem se. Matně jsem si vzpomínal, že v denících bylo něco o schopnosti mé matky.

„Dokáže pouhou myšlenkou zabít upíra, člověka... v podstatě cokoliv.“ Překvapeně jsem vydechl. Čekal jsem všechno, jenom ne tohle.

„Nevypadá na to, co?“ zasmál se znovu ten hromotluk, který mi už pomalu začínal lézt na nervy.

„Neprovokuj ho, Emmette. Je rozzuřený,“ upozornil jej blonďák.

„Proč tedy Ara a jeho gardu nezabila?“ zeptal jsem se Eleazara a pokusil se ignorovat Emmetta.

„Protože to zatím neumí. Nikdy svou schopnost nepoužila. Esmé opravdu není typ, který by se vyžíval v zabíjení. Aro se ji už mnohokrát snažil přesvědčit, aby začala schopnost trénovat a přidala se do gardy. Jenže marně. Obětovala se pro nás všechny. Především pro tebe. A Carlisle zůstal s ní.

Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechnul. Doufal jsem, že po otevření očí budu zpátky ve Forks u svých adoptivních rodičů a především u Belly, že se probudím z téhle noční můry a budu zase člověk.

„Řekl mu už někdo, že upíři nemůžou spát?“ zeptal se Emmett. Otevřel jsem oči a chtěl ho něčím praštit po hlavě, jenže ten blonďák mě chytil za ruce.

„Pusť mě ty... ty...“ zavrčel jsem na něj.

„Jaspere,“ doplnil mě.

„Je mi jedno, jak se jmenuješ! Chci zpátky na hrad!“

„Nemůžeme zpátky. Tentokrát by nás už nenechali poskládat tě dohromady,“ upozornil mě Eleazar.

„Já tam své rodiče nenechám! Nevím, jak vy, zbabělci, ale já se vracím, abych bojoval!“ rozhodl jsem se. Všichni se na okamžik zdáli být zaskočeni, ale postupně se jim ten nápad začal líbit.

„Neblázněte! Zabijí nás! Proti nim nemáme šanci. Jsou v přesile!“ mírnil nás Jasper.

„No a?! Všichni chceme svobodu. A Carlisle a Esmé si ji zaslouží taky!“ odporoval jsem.

„Přesně tak. Jdeme,“ zavelel Emmett a já se usmál, protože poprvé řekl něco smysluplného, co mě nepřihánělo k šílenství.

Předposlední kapitola je za vámi. Po ní bude už jenom epilog. :)

← 24. kapitola x Epilog →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Životní zkouška ~ 25. kapitola: