Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Životní zkouška ~ 24. kapitola

16.03.2011 (20:15) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2375×

24. KAPITOLA ~  Novorozený

POHLED EDWARDA:

Bolest prostupovala celým mým tělem. Věděl jsem, co se se mnou děje. Aro se mému otci za jeho útěk pomstil tím nejhorším způsobem – vzal mi lidství a předurčil mě k životu bezcitné krvelačné zrůdy. Zničil tím to, za co Carlisle bojoval. On i Esmé ode mě odešli proto, abych mohl žít plnohodnotný lidský život. Jenže já se je rozhodnul najít. Vlastně si za to můžu sám. Dobře z těch deníků vím, jaký Aro je. Co jsem sakra čekal?! Že mě příjme s otevřenou náručí?

Bylo to horší a horší, ale nekřičel jsem. Nechtěl jsem Arovi udělat tu radost. Ale když oheň, který mě spaloval zevnitř, ještě zesílil, tak jsem začal mít problémy. Bylo stále těžší nekřičet a neproklínat Ara nahlas za to, co mi udělal. Naštěstí bolest začala postupně odstupovat z končetin. Už jsem si chtěl oddechnout, že je konec, ale v tu chvíli mi došlo, že oheň nezmizel. Jenom se všechen přemístil do mého srdce, které začalo bušit jako o závod. Tušil jsem, že už se proměna chýlí ke konci, a to byla moje jediná útěcha. Zběsilý tep se začal zpomalovat. Moje srdce se úplně zastavilo.

„Je konec,“ oznámil někdo. Rychle jsem otevřel oči a seskočil z postele, na které jsem ležel. Moje tělo se automaticky postavilo do obranného postoje. Teprve potom jsem se dokázal začít soustředit. Uviděl jsem Carlislea, Esmé a nějakého muže, jak stojí na druhém konci místnosti co nejdál ode mě. Carlisle měl v očích jasné obavy a Esmé vypadala, že by se každou chvílí rozbrečela, kdyby mohla. Tomu neznámému muži jsem moc nevěnoval pozornost.

„Jak asi dlouho bude trvat, než se naučí ovládat?“

„Takový zmařený život...“

„Jak nás mohl najít. Jedinou možností byly Carlisleovy deníky, ale ty přece spálil... nebo ne?“

Chytil jsem se za hlavu. Bylo to, jakoby se mi do ní dostalo několik dalších lidí. Nechápal jsem, co se to děje? Copak jsem se úplně zbláznil?!

„Edwarde, nás se nemusíš bát. Neublížíme ti,“ mluvil pomalu Carlisle a opatrně začal přistupovat ke mně. Esmé chtěla jít taky, ale ten muž si stoupnul před ni a nepustil ji dál.

„Mohl by jí ublížit. Přece jen je to potomek Ara...“

Zavrčel jsem.

„Klid, to je jen náš přítel Eleazar,“ snažil se mě otec zklidnit. Zhluboka jsem se nadechl a zrušil ten obranný postoj.

„Jak to děláte?!“ zeptal jsem se podrážděně.

„Děláme co?“ nechápal.

„Jste v mé hlavě!“

„Co..., o čem to mluvíš?!“

„Slyším vás ve své hlavě, jako byste něco říkali, ale neříkáte. Co se to k čertu děje!?!“ vyjel jsem na něj.

„Carlisle?“ promluvil Eleazar.

„Ano?“

„Myslím, že má schopnost,“ řekl. Nechápavě jsem se na něj podíval. Potlačil jsem ty hlasy v hlavě, abych vůbec mohl přemýšlet. Já a schopnost? Oba dva moji rodiče přece žádnou nemají. Z deníků vím, že schopnosti se dědí po rodičích. Aro byl tehdy zklamaný, když se u Carlislea neprojevila žádná úžasná schopnost kromě jeho obdivuhodného ovládání, které Arovi spíš vadilo.

„Cože? To přece nedává smysl!“ obořil jsem se na něj.

„Ale ano. Čteš myšlenky,“ tvrdil a já se rychle podíval na svého otce.

„Opravdu je to možné, Edwarde,“ potvrdil jeho slova Carlisle. „Některé vlastnosti nebo schopnosti se mohou dědit ob generaci. Aro dokáže přečíst všechny tvé dosavadní myšlenky, když se tě dotkne rukou. Nejspíš máš něco podobného. Co přesně slyšíš?“

„Slyším vaše hlasy, jako byste něco říkali, ale je to jen v mé hlavě. Je to strašné, protože křičíte jeden přes druhého. A nejenom vy. Mám dojem, že slyším myšlenky všech tady na hradě. Ale jde to potlačit. Když se na to přestanu soustředit, tak to ustoupí do pozadí a já se můžu soustředit.“

„Úžasné,“ vydechl. „Nejspíš slyšíš aktuální myšlenky ostatních, aniž by ses jich dotkl. Myslíš, že bys dokázal najít něčí myšlenky? Třeba... Arovy?“ Jeho výraz se z užaslého změnil na dychtivý.

„Dobře. Zkusím to,“ souhlasil jsem a s nevolí zase dovolil těm hlasům, aby vystoupily do mé mysli. Bylo to jako být v místnosti, kde mluvily desítky lidí. Jak mezi nimi mám najít Ara?!

Zkusil jsem si vybavit Arův hlas. Jakmile jsem si vzpomněl, tak jsem ho dokázal jednoduše najít. Soustředil jsem se jen na něj a nevnímal myšlenky ostatních.

„Měl bych už někoho poslat, aby se podíval, jestli skončila Edwardova proměna. Konečně se mohu Carlisleovi pomstít za jeho zradu a útěk. Edwardovo sebeovládání teď bude mizerné a já ho snadno donutím pít lidskou krev. Nic nebude Carlislea bolet tak, jako vidět, jak se z jeho syna postupně stává krvelačná stvůra bez trochy citů...“

Zavrčel jsem celý vzteky bez sebe a okamžitě se vrhnul ke dveřím, abych mohl dat Arovi konečně co proto. Jenže mě stavily dvoje kamenné paže.

„Pusťte mě! Hned!“ protestoval jsem.

„Ne. Musíš se uklidnit. Teď není příhodná doba na další problémy. Podařilo se ti najít jeho myšlenky?“

„Ano,“ zavrčel jsem znovu. „Chce mě donutit pít lidskou krev a udělat ze mě bezcitné monstrum, aby se ti pomstil.“ Carlisle i Esmé na mě zůstali vyděšeně zírat, jako by jim nedocházel význam mých slov. V tu chvíli jsem pochopil, jak moc by je to ranilo.

„Edward má okamžitě dojít do korunovačního sálu!“ rozkázala malá blondýna Jane se zlomyslným úšklebkem, když nečekaně vrazila dovnitř s několika upíry za sebou. Jenže já nikam jít nemínil. To ji ale nezastavilo.

„Odveďte ho!“ křikla na svou stráž a dva z nich mě okamžitě popadli za ruce a násilím se mě pokoušeli dostat ven z místnosti.

„Podává se oběd,“ dodala ještě, když jsme byli ve dveřích, a potom nadšeně zatleskala jako malé dítě.

„Ne, Jane! Prosím, nedělej to!“ naříkala Esmé a já se ještě stačil ohlednout. Měla hlavu složenou v dlaních, zatímco Carlisle ji objímal a upřeně mě sledoval.

„Díky, Jane. Teď může hostina začít,“ oznámil Aro, jakmile mě dovlekli do sálu. Potom se jeho pohled stočil na mě. Usmál se, udělal pár kroků dopředu. Aniž by se namáhal zeptat, tak popadl moji ruku a začal si číst moje myšlenky. Okamžitě jsem udělal to samé. Bylo to zvláštní a zároveň úžasné. On si bral moje myšlenky a já si je bral zpět.

„Konečně jde alespoň vidět, že jsi můj vnuk,“ prohlásil, když skončil. Zjevně měl na mysli mou schopnost tolik podobnou té jeho.

„Kde je Heidy?“ Otočil se znepokojeně po Jane a v tu chvíli dovnitř vešla tmavovlasá upírka s fialovýma očima. Nejdřív mě to trochu zarazilo, ale pak jsem mi došlo, že si nejspíš jen nasadila modré kontaktní čočky na rudé duhovky. Spolu s ní přišel zástup lidí. Po zavření velkých dveří se ke mně dostala úžasná vůně. Úplně mi to zaslepilo smysly a já se chtěl okamžitě vrhnout na nejbližší zdroj té lákavé vůně. Jenže jsem narazil na Arův radostný pohled. Přestal jsem dýchat a pokusil se uklidnit. Nesmím to udělat.

Arův pohled se změnil na rozzuřený. Rychle popadl nějakého muže a dotáhnul ho ke mně. Nechápavě jsem na něj zíral, dokud mi nedošel smysl jeho počínání. Natáhnul pravou ruku s obrovským prstenem k mužovu hrdlu a jedním prudkým pohybem rozřízl kůži. Při pohledu na tu rudou tekutinu jsem se neovládnul a zhluboka se nadechnul. Bylo to ještě intenzivnější než předtím. Bylo mi jasné, že už jsem prohrál… Snažil jsem se to ale co nejvíc zpomalit a pomalu postupoval k tomu vyděšenému muži ve snaze získat čas k přemýšlení a důvod, který by mi zabránil to udělat.

„No tak, Edwarde. Pomysli na to, jak tím všem ublížíš. Opravdu to chceš?“ nabádal mě můj vnitřní hlas. Vybavil jsem si zoufalou Esmé a Carlisleův pohled plný strachu, obav a taky naděje. Naděje, že jsem jeho syn, že to můžu zvládnout. Jenže to pořád nestačilo.

„Vzpomeň si na někoho dalšího,“ radil mi znovu.

„Koho dalšího!“ obořil jsem se na něj v duchu. Jenže hlas se už neozýval. Na koho si to mám... Bella! Před očima jsem uviděl její hnědé oči plné lásky. Ano, Bella za to stojí.

Znechuceně jsem od sebe odstrčil toho muže a rozhlédl se okolo. Aro mi momentálně nevěnoval pozornost a bavil se s obzvlášť vysokým a svalnatým upírem.

„Mám pro tebe úkol, Demetri. Pojedeš do Forks a najdeš Bellu Swanovou. Četl jsem Edwardovy myšlenky a ta dívka ví příliš mnoho. Zabij ji a pak se vrať.“

Zatmělo se mi před očima. Tak velký vztek jsem ještě nikdy necítil. Hlasitě jsem zařval a vrhnul se po Arovi.

„Zemřeš,“ poslal jsem mu myšlenku, jakmile jsem se ho dotkl. Chtěl jsem mu utrhnou hlavu, jenže... někdo to udělal mně.

Já vím, že tahle povídka se mi moc nepovedla, což navíc dokazuje stále snižující se počet komentářů. Bude už jen pár kapitol a potom  konec. :)

← 23. kapitola x 25. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Životní zkouška ~ 24. kapitola: