Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Životní zkouška ~ 23. kapitola

3.IsabellaCullen-LaPush

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Životní zkouška ~ 23. kapitolaMinulá kapitola skončila pro Edwarda i Bellu stejně. Ale jak to teď bude dál? Tento díl je celý o Belle a v příštím zjistíte, co se stalo s Edwardem. Příjemné čtení. :)

08.03.2011 (18:30) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2314×

23. KAPITOLA ~  Novorozená

POHLED BELLY:

Pro to, co jsem prožívala, jsem neměla žádné pojmenování. Takovou bolest jsem nikdy nezažila. Spalovala mě zevnitř a já měla pocit, že ze mě za chvíli nezbude nic než popel. Tak takhle má vypadat smrt?! Vždycky jsem myslela, že smrt musí být rychlá, bezbolestná, že tě osvobodí a na ničem už ti nebude záležet, protože všechny starosti zmizí. Ale mýlila jsem se. Zjevně.

Nejhorší byla představa, že jestli zemřu, tak už nikdy neuvidím Edwarda. To by bolelo mnohem víc.

Moje srdce ještě zrychlilo, jako by závodilo s časem a  se smrtí zároveň. Jenže prohrávalo. Zběsilý tep začal zpomalovat a po chvíli srdce přestalo bít úplně. Bolest zmizela a s ní i všechno ostatní.

„Otevře oči za pět vteřin,“ oznámil dívčí hlas a já se pokusila odlepit od sebe oční víčka, která jsem při bolesti urputně tlačila k sobě, jako by to mohlo nějak pomoct. Uviděla jsem nad sebou růžovou lesklou látku. Překvapilo mě to, protože jsem viděla každou nitku, každou nepatrnou chybu za vzoru.

„Bello?“ promluvil hlas znovu a já se okamžitě posadila. Překvapila mě rychlost a plynulost toho pohybu.

„Jak se cítíš?“ Trhla jsem hlavou a uviděla drobnou černovlásku, která měla v očích jasné obavy a strach. Za ní stála vysoká blondýna, která se ustaraně mračila. K oběma jsem cítila značnou nedůvěru.

„Kdo je Bella?“ vyhrkla jsem. Černovláska věnovala překvapený pohled té blondýně a znovu se otočila na mě.

„Ty jsi Bella. Jmenuješ se tak. Pamatuješ?“ mluvila ke mně jako k plachému zvířeti.

Bella... Bella... Co mi to jenom říká. Urputně jsem přemýšlela a snažila se vzpomenout. Bylo to jako brodit se bahnem. Vzpomínky byly rozmazané a nejasné. Pak se mi to zničehonic vybavilo.

„Alice!“ vykřikla jsem a prudce ji objala. Už mi nepřipadala ledová jako dřív, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.

„Počkej! Umačkáš mě!“ upozornila.

„Tebe?“ zasmála jsem se. Alice je přece upír. Nemůžu jí ublížit.

„No, víš... On je teď z tebe... upír. Victoria tě kousla,“ začala opatrně vysvětlovat a já ztuhla. Ta rudovlasá žena byla Victoria?

„Chtěla tě zabít. Naštěstí já a Rosalie jsme ji od tebe odtrhly včas a zneškodnily ji. Ale její jed už byl ve tvém těle a ty ses začala měnit v upíra,“ pokračovala. Otřásla jsem se při slově zneškodnily.

„Proč...“ zašeptala jsem a očekávala příval slz, jenže nic takového se nekonalo.

„Tvůj bratr zabil jejího druha a...“

„Alice! Na tohle bude potom času dost. Musí mít žízeň. Nezapomínej, že je novorozená,“ skočila jí do řeči Rosalie a já si teprve teď uvědomila žár ve svém hrdle.

„Dobře. Půjdeme na lov,“ rozhodla a následně vyskočila z otevřeného okna. Rosalie ji napodobila.

„Budeš tam ještě dlouho?!“ křikla na mě Rose z venku. Opatrně jsem přistoupila k oknu. Když jsem upír, tak by se mi nic stát nemělo, ne? Zhluboka jsem se nadechla a vyskočila. Slyšela jsem svištění vzduchu kolem uší a za pár vteřin už jsem měkce dopadla na travnatou zem. Potěšeně jsem se usmála jako malé dítě, které se právě naučilo chodit.

„Tak poběž!“ Obě dvě vběhly do lesa. Naposled jsem se otočila a uviděla moderní dům podobný tomu ve Forks. Kde to jsme?

Přestala jsem se tím zabývat a rozeběhla za nimi. Nebylo to těžké, protože jsem cítila jejich pach. Během pár okamžiků jsem je dohnala a běžela po jejich boku, dokud jsme se neocitly na okraji louky, na které se pásla vysoká. Žár v hrdle zesílil. Na nic už jsem nečekala a vrhla se na nejbližší srnu. Instinktivně jsem se jí zakousla do místa, kde jsem cítila hlavní tok krve. Horká tekutina, která se mi začala vlévat do hrdla, mi nechutnala, ale tišila tu otravnou žízeň. Nedočkavě jsem sála, dokud nebyla srna úplně bez krve, a pak se porozhlédla po další. Mnou vyděšené stádo se o kus posunulo. Bez problémů jsem ho dohnala a napila se krve. Znovu a znovu a znovu...

Musela jsem zabít pět zvířat, než se žízeň utišila a já byla schopná myslet na něco jiného. Všimla jsem si Alice a Rose, které zahrabávaly rozsápaná těla do země. Jakmile to dokončily, vydaly jsme se zpátky k domu. Cítila jsem se trochu trapně, že mě viděly, jak se krmím, a musely to po mě „uklízet“, tak jsem se to rychle snažila zamluvit.

„Kde se to vlastně nacházíme?“ zeptala jsem se Alice.

„Na Aljašce. V tomhle domě jsme bydlely předtím, než jsme se odstěhovaly do Forks.“

„A jak dlouho tu zůstaneme?“

„Dokud se nebudeš dost ovládat na to, aby ses mohla setkat s lidmi.“

„Což nejspíš nebude trval dlouho. Na novorozeného máš skvělé ovládání,“ vložila se do toho Rose.

„Skvělé ovládání?“ podivila jsem se.

„Jsi klidná, důvěřuješ nám, nevyšiluješ, nepokoušíš se nás zabít nebo utéct....“ začala vyjmenovávat. Já jsem na ni překvapeně zírala. Zabít je? Utéct? Vždyť jsou moje kamarádky. Co bych si bez nich počala? Zachránily mě před... mou rodinou. Můžu jim vůbec ještě říkat rodina?

„Proč...“

„Teď ne, Bello,“ přerušila mě Alice. „Podívej se na sebe. Vypadáš, jako bys lovila tygry a ne vysokou!“

Překvapeně jsem se povídala na svoje oblečení. Bylo tak akorát na vyhození, jelikož všude byly trhliny nebo skvrny od krve.

„Musíš se převléct. A tvoje vlasy taky nejsou v nejlepší stavu.“ Spolu s Rosalií vyběhla nahoru a já se neochotně vydala za nimi. Co si pamatuju, tak ve skříni Rosalie byly samé šaty, minisukně, vyzývavé topy a boty na podpatku. V Aliciině to bude určitě vypadat podobně.

„Vezmi si tohle a tohle.... a možná taky tohle,“ hodila po mě Alice kousky oblečení, jakmile jsem vešla do pokoje. „Je to sice Rosalie, ale moje věci by ti byly malé. Rose teď zajede nakoupit nějaké oblečení pro tebe, protože máte stejnou velikost, a já tě mezitím budu hlídat.“

Kývla jsem hlavou a začala se soukat do úzké minisukně. Měla jsem co dělat, abych to vztekle nevyhodila oknem ven.

Než jsem se oblekla, tak už byly obě dvě pryč. Sešla jsem dolů za Alice a snažila se při tom nespadnout ze schodů, protože rozhodně nejsem zvyklá na vysoké jehlové podpatky. Al už dole čekala na pohovce. Sedla jsem si vedle ní, i když mi to připadalo trochu směšné. Stání pro mě bylo stejně pohodlné jako sezení.

„Tak co jsi mi předtím chtěla, Bello?“

„Proč jsme utekly?“ zeptala jsem se na to, co mi už chvíli vrtalo hlavou.

„Copak jsi to neviděla? Chtěli mě zabít, protože jsem ti pomohla utéct. Když jsi byla v La Push, tak jsem neviděla jsem tvou budoucnost na několik dnů dopředu. Viděla jsem až, jak se ti podařilo utéct do lesa, kde tě... kde tě potom zabila Victoria.“

Ztuhla jsem.

„Co... cože... já...ona by mě...?“

„Ano. To byl tvůj osud. Změnila jsem ho, což sebou nese následky. Když změním osud, tak se mi často stává, že mi unikne něco z té „nové“ budoucnosti. A navíc po mě šla ještě smečka vlkodlaků, což mým vizím rozhodně nepomáhá. Proto se Victorii podařilo mě překvapit.

„Ale... vždyť by ji potom vlkodlaci zabili. Věděla to?“ Nechápala jsem to. Byla by to sebevražda.

„Věděla. Chtěla pomstít svého druha za každou cenu.“

„Aha,“ hlesla jsem. Co bych dělala já, kdybych ztratila Edwarda? A copak jsem ho už neztratila? Vždyť ani nevím, co s ním je. Co když... co když ho Volturiovi... ne na to nesmím ani pomyslet.

V ten moment mi došlo, že vlastně Victoriu chápu. Kdyby Edward zemřel, na ničem by mi už nezáleželo. Jela bych do Voltery a pomstila, i kdyby to mělo znamenat mou smrt. Bez Edwarda nejsem nic. Vlastně by to byl nejednoduchší způsob odchodu. Jako upír nemám moc možností.

Najednou se Alice zahleděla do dálky a na tváři se jí objevil zděšený výraz.

„Alice?! Alice! Co se děje?!“ zakřičela jsem. Nereagovala a pořád zírala do neznáma. Popadla jsem ji za ramena a zatřásla s ní. Trhla sebou a konečně se na mě podívala. Její výraz ale mluvil za vše.

„Tohle se nemělo nikdy stát...“

 

Opět strašně moc děkuju za vaše komentáře. Dnes se mi vůbec nechtělo dokončit rozepsanou kapitolu. Pak jsem se ale podívala, jestli nepřibyl nějaký komentář. A vida - přibyl. Přečetla jsem si ho a přistihla se, že se usmívám jako blbeček. No a potom jsem samozřejmě začala psát. :)

← 22. kapitola x 24.kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Životní zkouška ~ 23. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře