Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Životní zkouška ~ 20. kapitola

19.02.2011 (12:00) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2269×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

20. KAPITOLA ~ Tři trůny

POHLED BELLY:

„Protože...“ zasekla jsem se. „Protože tě miluju!“ Edward se usmál a sklonil se ke mně.

„Taky tě miluju,“ zašeptal a spojil naše rty. Bylo to přesně jako v těch hloupých zamilovaných a přeslazených filmech. Chtěla jsem, aby ten okamžik nikdy neskončil. Jenže něco takového bohužel není možné.

„Brzo se vrátím, slibuju,“ řekl a já tvrdě spadla z toho růžového obláčku na zem.

„Prosím. Potřebuju tě!““

„Ty to zvládneš. Věřím ti,“ ujistil mě, naposled políbil a odešel, protože letadlo už mělo brzo odlétat. Otočila jsem se a se slzami, které se mi tlačily do očí, jsem vyběhla na parkoviště, kde jsem se naplno  rozvzlykala.

Něco mokrého mi dopadlo na nos. Vzhlédla jsem a uviděla zataženou oblohu, ze které začínaly padat kapky vody. Snažila jsem se tomu nevěnovat pozornost, ale déšť zesílil a já byla během okamžiku mokrá až na kost. Musel na mě být úžasný pohled. Brečící zmoklá holka před letištěm, která se nemá jak dostat domů, protože její auto stojí už druhým dnem před školou.

Rozvzlykala jsem se ještě usedavěji, nasadila si kapuci, přestože už to bylo zbytečné, a zírala na mokrý chodník pod sebou.

Najednou přestalo pršet a já uviděla červené boty na podpatku, které ke mně přišly. Vzhlédla jsem. Přede mnou stála Alice a držela nade mnou natažený rozložitý černý deštník.

„Promiň, vize o počasí se můžou kdykoliv změnit. Pojedeme?“

„Dobře,“ zamumlala jsem a ochotně se nechala odvést do příjemně vytopeného a hlavně suchého auta.

„Vrátí se?“ zeptala jsem se po několika minutách mlčení. Alice se na mě podívala pohledem, který jsem už znala.

„Jasně. Nemůžeš mi to říct. Chápu to.“

„Promiň,“ omlouvala se a její obličej vypadal ztrhaně. Jako by ji něco trápilo.

„Ne, to je v pohodě,“ snažila jsem se skrýt zklamání. „Kam to vůbec jedeme?“

„K nám. Uvařím ti čokoládu. Jako malá jsi ji měla ráda, ne?“ oznámila už veselejším tónem. Trochu mě vyděsilo, že o mně toho tolik ví, aniž bych jí to někdy řekla.

„Sleduješ mě už dlouho?“

„Ode dne, kdy ses narodila.“

„Ale proč?“ nechápala jsem.

„Já... nevím. Jsem na světe už dlouho. Nikdy jsem neměla vize o někom, kdo by nějak nezasahoval do mé budoucnosti. My dvě jsme se původně neměly nikdy setkat. Nechápu to. Prostě cítím potřebu tě chránit. Změnit tvou budoucnost, přestože bych neměla.“

„Už jsi to někdy udělala? Změnila... budoucnost“ zajímala jsem se.

„Jednou. Je to už hodně dávno. Stalo se to v době, kdy jsem byla ještě novorozená a živila se lidskou krví. Byla noc. Měla jsem žízeň. Ulice byly v tuhle dobu prázdné. Ale někdo přece jen venku byl -Rosalie. Neodolala jsem a... kousla ji. Jenže v tom okamžiku jsem uviděla, co by se mohlo stát, kdybych ji nevysála. A to mě přesvědčilo. Přestala jsem a z ní se stal upír. Od té doby jsem už nikoho nezabila. Rosalie mi to ještě úplně neodpustila. Proto je tak protivná. Raději by zemřela jako člověk, než byla upírem.“ V jejím hlase byl smutek a bolest.

„To mě mrzí. Neměla jsem se na to ptát,“ omlouvala jsem se a urputně jsem se snažila zahnat představu drobné Alice jako vraždící nestvůry.

Ne, to je v pořádku. Jednou mi odpustí a bude ten život milovat. Kromě jiného,“ zasmála se a dnes už podruhé si poklepala prsty na spánek. Pousmála jsem se.

„Není to otravné, vědět všechno dřív, než se to stane? Nic tě potom nepřekvapí.“

„Mám ráda věci pod kontrolou,“ tvrdila. „A přestože vidím celý svůj život dopředu, není nemožné mě překvapit. Pokud někdo nečekaně změní názor, může se leccos změnit. Ale to se moc často netává. Na rozhodování lidí má často dost velký podíl jejich osud.“

„Takže moje rozhodnutí nejsou vlastně moje?“ vydechla jsem překvapeně. Ta představa se mi nelíbila.

„Ale ne,“ povzdychla si, „Je to mnohem složitější. Prostě se rozhoduješ ty, ale jsi při tom ovlivněná něčím, co se mohlo v poslední době stát, něco, co změnilo tvůj názor. Kdybych ti dnes neřekla, že nezabíjíme lidi, tak by jsi k nám domů nejela. Jenže já ti to řekla, takže jsi jela. Chápeš?“

„No... možná,“ odpověděla jsem.

„Nedělej si s tím starosti. Je to složité. Neumím to ani dost dobře vysvětlit,“ zamluvila to a zase se začala věnovat řízení.

„Jsme tady,“ oznámila vesele a já vystoupila. Znovu jsem musela obdivovat jejich  nádherný dům. V předsíni jsem si odložila bundu a Alice mě zavedla do kuchyně, kde začala připravovat onu slíbenou čokoládu.

„Posaď se,“ vyzvala mě, když jsem stále postávala u dveří. Kývla jsem a vydala se ke stolu. Jenže někdo mi stál v cestě.

„Ale to se podívejme kdo přišel. Naše malá lidská kámoška,“ zasyčela Rosalie těsně předtím, než se z ničeho nic zjevila ještě těsněji přede mnou.

„Jo. Přišla za věčně nafoukanou, protivnou a jedovatou upírkou,“ oplatila jsem jí stejným tónem.

„Nezahrávej si se mnou. Nemuselo by to pro tebe dopadnou dobře,“ vyhrožovala.

„Už se třesu,“ odsekla jsem a ona se ke mně ještě víc přiblížila, pokud to bylo vůbec možné.

„Měla by ses bát,“ upozornila mě.

„Až se budu bát, tak ti dám vědět, blondýno.“ Rosalie překvapeně zamrkala a pak zmizela stejně rychle, jako se objevila. Až teď jsem si vzpomněla na Alici. Otočila jsem se a setkala se tak s jejím pohledem. Bůhvíproč se usmívala od ucha k uchu.

„Co je?“ vyhrkla jsem.

„Nic.“ zakroutila hlavou a přišla si přisednout ke mě na gauč s hrkem báječně vonící čokolády.

POHLED EDWARDA:

Rozhlížel jsem se okolo sebe. Stál jsem na Piazzo dei Priori a hledal někoho, koho bych se mohl zeptat, kde najdu Volterrský hrad. Otec v denících často zmiňoval hrad takže to nejspíš bude tam.

Jenže moje myšlenky se už po několikáté rozutekly k Belle. Konečně mi vyznala lásku a já si odjedu. Měl jsem sto chutí vrátit se bleskově do Forks a políbit ji.

Zavrtěl jsem hlavou. Jen to tu rychle vyřídím a pak se vrátím. Jen... chci vědět, že jsou mí rodiče v pořádku.

Rozhodně jsem vykročil vpřed, ale v tom spěchu jsem si nevšiml postavy v tmavém plášti  a vrazil do ní.

„Pardon,“ zamumlal jsem a vzhlédl. Uviděl jsem neuvěřitelně vysokého muže s očima černýma jako noc a jasně bílou pletí. Okamžitě mi došlo, s kým mám tu čest.

„Hledám Ara. Mohl byste mě k němu dovést?“ zeptal jsem se bez váhání. Onen muž se hrozivě usmál a odhalil tak řadu ostrých zubů.

„Jistě. Aro nikdy nepohrdne takovou návštěvou,“ řekl a popadl mě za ruku. Po pár minutách chůze jsme se dostali až ke kamennému hradu, uvnitř kterého bylo něco, co jsem v upířím sídle vůbec nečekal – recepce.

„Vítejte, Felixi.“ Pozdravila ho světlovlasá dívka zpoza pultu. Felix její pozdrav přešel bez povšimnutí a vedl mě dál k výtahu. Když jsme procházeli těsně vedle pultu, všiml jsem si, že ta dívka má modré oči. Je člověk!

Nemohl jsem se tím dál zabývat, protože se za námi zavřely dveře od výtahu a vyjeli jsme někam do patra, kde jsme došli až k mohutným zdobeným dveřím. Felix otevřel a já se tak ocitnul ve velkém sále. V popředí byly tři trůny a na každém z nich seděl jeden muž. Ten s téměř bílými vlasy musí být Caius. Tmavovlasý ve středu je určitě Aro a poslední z nich je Marcus. Díky deníkům nemám problém to určit.

„Koho nám to vedeš, Felixi,“ otázal se pobaveně Aro.

„Chtěl váš vidět, pane,“ odpověděl mu a z tónu jeho hlasu mi přeběhl mráz po zádech.

„Co tě k nám přivádí?“ obrátil se na mě.

„Hledám svého otce,“ řekl jsem a jeho pobavený úsměv se ještě víc rozšířil.

„A kdo je tvůj otec?“

„Carlisle Volturi.“ Aro se zarazil a zamračil se.

„To je holý nesmysl! Nelži!“ rozkřikl se Caius.

„Klid, bratře,“ mírnil ho Aro. „To si přece můžeme jednoduše ověřit. Pojď sem.“

Váhavými kroky jsem k němu přistoupil. On vstal a chytil mě za ruku. Myslel jsem si, že mě zase někam povede jako Felix, ale on jen zavřel oči a nehýbal se. O tomhle se Carlisle v denících nezmiňoval. Co to má znamenat?!

„Neuvěřitelné,“ vydechl překvapeně, když mě konečně pustil a otevřel oči.

„Co se děje, Aro. Co je zač?!“ vyštěkl Caius.

„Zavolejte Carlislea a jeho ženu!“ rozkázal Aro pár upírům stojícím stranou, aniž by se obtěžoval odpovědět na otázku. Pak se otočil zpátky na mě.

„Tohle bude ještě zajímavé,“ řekl o poznání tišeji a usmál se stejně hrozivě, jako předtím Felix.

Doufám, že se to dalo alespoň číst a zanecháte komentář. Podle toho bude další kapitola. A děkuju všem za předešlé komentáře. :))

← 19. kapitola x 21. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Životní zkouška ~ 20. kapitola: