Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Životní zkouška ~ 17. kapitola

25.01.2011 (14:30) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2756×

17. KAPITOLA ~ Zamilovaný idiot

POHLED BELLY:

Nemohla jsem od ní odtrhnou zrak. Byla tmavovlasá, bledá a neuvěřitelně krásná. Ovšem nejvíc mě zaujaly její oči, které měly zlatou barvu. Nikdy jsem nikoho takového neviděla. Nedokázala jsem ji ani nějak pojmenovat. V takových případech se často používá slovo exotický, ale k její sněhobílé pleti se něco takového vůbec nehodí...

A taky ten její výraz. Takový vševědoucí. Jako by věděla...

„Ahoj, já jsem Alice!“ představila se, jakmile jsem došla až k lavici, a energicky napřáhla ruku před sebe. Teď mi spíš připadala jako malý hyperaktivní elf. K roztřepenému krátkému účesu a upřímnému úsměvu to dokonale sedělo.

„Bella,“ řekla jsem a přijala její ruku. Při stisku jsem málem ucukla. Její ruka byla neuvěřitelně ledová, ale naštěstí jsem se včas ovládla.

„My budeme skvělé kamarádky!“ oznámila jako hotovou věc.

„Ano,“ hlesla jsem. Něco v jejím hlase mi nedovolilo ani na vteřinu pochybovat o pravdivosti těch slov. Chtěla jsem se zeptat, odkud je, ale předběhla mě.

„Já a moje sestra Rosalie jsme se sem přistěhovaly o víkendu. Jsme z Aljašky.“

„A co vaši rodiče?“ divila jsem se. Naši by mi nikdy nedovolili, abych se někam jen tak odstěhovala.

„Umřeli před pár měsíci. Sestře už je dvacet pět a dostala mě do péče. Přestěhovaly jsme se sem, protože na Aljašce nám rodiče všechno připomínalo,“ vysvětlovala. Udivilo mě, že o tom dokáže takhle vyrovnaně mluvit. Jako by to už bylo spoustu let a ne pár měsíců.

„To mě mrzí. Promiň.“

„V pořádku,“ ujistila mě a pak se soustředěně zahleděla do dálky a po chvíli se usmála.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Nic. Jenom jsem si na něco vzpomněla.“

„Aha,“ zašeptala jsem ještě a pak už se věnovala výkladu učitele. Stále mi to ale vrtalo hlavou. Něco mi říkalo, že nemluvila pravdu.

Po zazvonění mě Alice popadla za ruku a táhla ze třídy. Raději jsem se už na nic neptala.

Všichni nás na chodbě propalovali pohledy. Kluci obdivnými a holky závistivými. Alice vzbuzovala rozruch. Připadala jsem si jako ve výkladní skříni. Jenže ona mě pořád rychle táhla dál, dokud jsme nedošli k Edwardovi.

„Tak zatím.“ Téměř ta slova zazpívala a pak se vytratila.

„Ehm, ahoj,“ promluvil Edward jako první.

„Ahoj,“ odvětila jsem a poprvé po dlouhé době se mu podívala do očí. Jeho zelený pohled mě už po tolikáté učaroval a já nebyla schopná se podívat jinam.

Vyrušilo nás až zvonění oznamující, že je přestávka u konce. Edward odtrhl pohled jako první.

„Už musím.“ Na chvíli zaváhal, pak mi odhrnul pramínek vlasů z obličeje za ucho a krátce políbil. Hned poté odešel. Překvapeně jsem se za ním dívala, dokud nezmizel za rohem. Teprve potom jsem se konečně vydala na hodinu.

„Ale. Slečna Swanová nás poctila svou návštěvou? Vy jste se snad v první třídě neučila, že po zazvonění musíte být v učebně?“ zaironizoval si učitel, když jsem vešla dovnitř.

„Promiňte. Ženské potíže,“ oplatila jsem mu to a ještě se na něj zašklebila. On okamžitě zrudnul a raději se otočil zpátky k tabuli.

„Jedna nula pro tebe,“ zašeptala Alice, která opět seděla na místě vedle mého. Tiše jsem se zasmála a posadila se. Alice se mi začíná zamlouvat čím dál víc.

***

„Ale moje auto je ale na opačné straně!“ upozornila jsem Alici, když mě po škole zase popadla za ruku a nekompromisně směřovala ke kanárkově žlutému Porsche.

„Svoje auto teď nebudeš potřebovat. Jedeš k nám,“ oznámila.

„Cože?“ zaskočilo mě to.

„Rosalie tě moc ráda pozná!“

„Ale vždyť se vůbec neznáme!“ namítla jsem.

„Žádné ale. Po dnešku už se známe. Říkala jsem ti přece, že z nás budou nejlepší kamarádky. Tak neodmlouvej a pojď!“

„Dobře,“ kapitulovala jsem a obsadila místo spolujezdce. Neušly mi obdivné komentáře spolužáků směřované na nápadné auto.

Alice nastartovala a vysokou rychlostí odjela z parkoviště. Začala jsem pochybovat o svém rozhodnutí. Známe se sotva den a už ji jedu navštívit domů doprostřed lesa? Jenže Alice mi moc nepřipadá jako typ na masového vraha nebo tak něco. Ta představa byla dost směšná. Bylo mi s ní skvěle a uvolněně jako s Angelou.

„Alice?“ prolomila jsem ticho.

„Ano?“ odvětila a zamračila se.

„Jak si se setrou můžete dovolit stěhování, nový dům a takové auto?“

„Rodiče byli bohatí. Nechali nám spoustu peněz.“

„Aha...“ Chtěla jsem se ještě na něco zeptat, ale ona mě předběhla.

„Kdo byl ten kluk na chodbě?“

„Edward.“

„Tvůj kamarád?“ hádala.

„No... tak nějak,“ snažila jsem se z toho vykroutit.

„Nelži mi, já to poznám,“ upozornila mě a zářivě se usmála.

„Ono je to trochu složité... Vysvětlím ti to jindy,“ odbyla jsem ji.

„U nás doma,“ rozhodla a přidala na rychlosti, pokud to ještě bylo vůbec možné.

Asi po pěti minutách Alice zastavila u obrovské vily obklopené lesem.

„Páni,“ nepokrytě jsem obdivovala jejich dům. Na dva sirotky si žijí opravdu dobře.

„Alice!“ zakřičel někdo zevnitř a já leknutím nadskočila. Než jsem se nadála, tak se venku najednou objevila rozzuřená blondýna.

POHLED EDWARDA:

Zíral jsem na svůj odraz v zrcadle a přemýšlel o událostech posledních týdnů. Vypadám pořád stejně, ale jsem jiný. To ona mě změnila. Bella.

Vždycky jsem holky bral jenom jako bezcenné hračky na jedno použití. Ji jsem chtěl dostat ze všech nejvíc právě pro její nepřístupnost. Později jsem zjistil, že mě to k ní táhne z jiného důvodu...

K žádné z těch holek jsem nikdy nic necítil. Smál jsem se všem, co používali slova jako láska, milovat a navždy, protože jsem si myslel, že láska neexistuje, že je to jen pitomé slovo. Lidi prostě cítí fyzickou přitažlivost k opačnému pohlaví a nazývají to láska. Za ní se skrývá jen lež, přetvářka a nevěra. Bral jsem to. Prostě to byl fakt.

Jenže když jsem ji poznal blíž, všechno se změnilo. Kdyby mi někdo před pár měsíci tvrdil, že něco takového někdy řeknu, tak bych se mu vysmál, ale teď... teď to klidně přiznám. Miluju ji. Přesně tak! Miluju Bellu a nehodlám se jí vzdát. Když nejsem s ní, je to, jako by mi chyběla polovina mne samého.

A teď je ze mě to, čemu jsem se vždycky vysmíval.

Lituju, jaký jsem byl. Přímo to nenávidím! Protože ona mi nevěří! Nevěří, že ji opravdu miluju, přestože jsem jí to řekl. Nic z toho, co jsem kdy řekl, jsem nemyslel tak vážně.

Nejvíce mě užírala ta nevědomost. Co ke mně cítí ona? Co pro ni znamená polibek? A odpustí mi někdy?

Nechápu, jak jsem Jacobovi mohl uvěřit. Mělo mě to napadnout! Nenávidí mě. Proč by se obtěžoval jet k nám domů?! Jsi takový blbec, Edwarde! Belle nevěříš, ale Jacobovi ano?!

Už je to týden, co se mnou nemluví. Každý den, kdy kolem ní musím jen tak projít, mě ničí...

„Hej! Vnímáš?“ drcnul do mě Mike, který vedle mě sedává na trigonometrii.

„Jo, jasně. Jen jsem se trochu zamyslel.“

„To teď děláš pořád,“ poznamenal a vzápětí zazvonilo. V myšlenkách stále ještě u Belly jsem nacpal svoje věci do batohu a jako poslední vyšel ze třídy na chodbu, kde jsem ji uviděl. Bella. Vypadala nádherně, jako vždy. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Až po chvíli jsem si všiml, že vedle ní stojí ještě někdo. Drobná bledá dívka, která by mě za jiných okolností určitě zaujala, ale vedle Belly její okatá krása neznamenala nic.

„Tak zatím,“ rozloučila se s ní ta neznámá dívka a odešla.

„Ehm, ahoj,“ promluvil jsem, ale ona se stále dívala někam za mě.

„Ahoj,“ oplatila pozdrav a konečně se mi podívala do očí. Začal jsem se v tom pohledu utápět. Klidně bych takhle zůstal napořád, jenže se ozval zvonek a strhl mě zpátky do reality.

„Už musím,“ oznámil jsem a po chvilce váhání, zda si to můžu dovolit, jí odhrnul pramínek vlasů, který jí spadl do obličeje, a políbil na rty. Teprve pak mi došlo, co jsem si to vlastně dovolil, a rychle odešel.

Jsem zamilovaný idiot.

Omlouvám se, že mi poslední dobou tak trvalo psaní nových kapitol, ale měla jsem toho hodně ve škole. :) A doufám, že mě neukamenujete za ten Edwardův pohled. Myslím, že zamilované nebo romantické scény nejsou zrovna moje parketa. :D :)

← 16. kapitola x 18. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Životní zkouška ~ 17. kapitola: