Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život smotaný do kolečka - Volterra

29.12.2009 (10:45) • RenesmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1141×

„Tam nahoře je Voltera.“ Řekla Lucy a pokynula bradou k městu, které čouhalo ze zalesněného kopce.

„Tak tam bydlí ti Volturiovi?“

„Ano, u města se odpojíme. V poledne asi za dvacet minut. Po náměstí bude procházet Haidy se skupinkou lidí, tak se k ním přidej. Zavede tě do hlavního sálu. Tam bude Aro, Claudius a Marcus.“

„Proč nejdeš se mnou?“

„Trochu jsem se s Arem rozhádala, protože jsem odešla, takže bys to asi neměla nejlehčí.“

„Aha.“

Po zbytek cesty jsme mlčeli. Lucy zastavila před bránou Volterry. Vystoupili jsme z ukradeného černého Ferrari  a vydali se svou cestou. Zatím co se Lucy vypařila někde kolem plotu, já jsem si to šinula rovně. Dívala jsem se okolo, kde asi bude můj budoucí domov. Stála jsem před obrovskou bránou, byla kovová a sem tam jí zdobili okrasné kudrlinky, nebo růže.

„Dove staiandando?“ zeptal se mě muž v modrém obleku a námořnickou čepicí.

„Umíte anglicky?“ zeptala jsem se a muž kývl hlavou.

„Kam máte namířeno?“ zeptal se lámanou angličtinou.

„Do centra města.“

„Promiňte, ale nemůžete jít dovnitř sama, jste moc malá. Kde máte rodiče?“ začal lamentovat.

„Už jsou uvnitř.“ Božsky jsem se na něj usmála. Muž si mě měřil, ale pak mě pustil.

Právě v čas. Viděla jsem nádhernou upírku a za ní několika početnou skupinu lidí. Nenápadně jsem se k nim přidala. Zrovna se zavřely dveře. Procházeli jsme přes recepci, kde seděla jen jedna dívka, asi kolem dvaceti. Rozhlížela jsem se po té místnosti. Všechno bylo tak, světlé a prostorné. Nic, co bych od upírů někdy čekala.

„Teď vás zavedu do přijímacího a jídelního sálu.“ Řekla sebejistě upírka. Jen takoví jako já, pochopili tenhle dvojsmysl.

Prošli jsme přes troje masivní dveře se starodávnými ornamenty.  Konečně jsme šli přes jednu dlouhou, tmavou chodbu, kde se rozléhal každý krok a úder srdce. Myslím že pro hladové upíry, mohlo být tohle jedině peklo. Haidy byla celou dobu zticha a snažila se jít co nejrychleji, ale taky aby nebylo nápadné že spěchá. Když jsme se blížili k dalším dřevěným dveřím, slyšela jsem jen slabé zvuky a vrčení.

„Klid Demetri, Haidy to nedělá naschvál.“ Ozval se hlas muže, který měl bezpochyby autoritu u druhých.

Konečně se dveře otevřeli. V místnosti bylo asi 20 upírů. Tři seděli na trůně, čtyři byli kolem nich a pak zbytek byl roztroušen okolo. Všichni měli černé oči jako Lucy, ale byli až moc klidní, na ty zvuky co se před chvíli odsud ozývali. Z trůnu vstal jeden muž a začal sladce povídat, při čemž přátelsky rozevřel paže.

„Vítejte, rád vás vidím. Už jsme na vás čekali. Může započít hostina.“ Když dořekl, zatleskal a najednou skoro nikdo nestál na svém místě.

Pokojem se začal ozývat křik a rozléhal se po místnosti. Během pár sekund leželo na zemi asi šest lidí. Všem bušilo srdce jak o život. Kolem mě se už taky seběhl pěkný hlouček upírů, kteří se snažili mě zabít dřív než jejich přátelé. Jen jsem se na ně ďábelsky usmála a skočila po ženě která byla hned vedle mě.

Jen koutkem okem jsme viděla že nějaký upír byl připraven ke skoku. Raději jsem se dál věnovala krvi. Sice jsem už byla docela vyprahlá, ale nějak jsem se nemohla skopojit s její chutí. Více mi chutnal ten kanec, vážně. Spíš to chutnalo odporně, jako vlkodlak. Ten prý chutná hnusně a taky hnusně smrdí. Teda to říkal jediný upír kterého znám. Znechuceně jsem tělo odhodila, i když v něm bylo kousek krve. Hned to vypila nějaká blondýna.

„To dítě! Ona mi vypila oběd!.“ Zahulákal muž menší postavy s bronzovými vlasy.

„Mohls sis jí dopít, chutnala odporně.“ Nakrčila jsem nad tím nos.

„Ale tak Demetri, snad nebudeš žárlit. Tady… ehm…“

„Katei.“

„Oh, ano. Katie měla určitě hlad. Poslyš kdo tě proměnil malá?“

„Nevím co to znamená, ale Lucy říká, že jsem poloupír.“  Usmála jsem se na něj.

„Poloupír říkáš? Je Lucy zde?“

„Samozřejmě.“

„A co tě přivádí k nám?“

„No, v dětském domově mi nedávali pořádnou stravu a potkala jsem Lucy, ta mi pověděla, že tady mají upíři útočiště?“

„Ale ovšem, u nás jsi vítána. Na trůnu sedí Claie a Marcus. Ta blondýna je Jane, ten kluk u ní je její bratr  Alec. Ten který si stěžoval je Demetri, náš nejlepší stopař. Felix, stojí vedle Claie, je náš nejlepší bojovník. Ta která nás přivedla je Haidy, v recepci jsi viděla Giannu  ta je ještě člověk. Pak je tady spoustu ostatních, které ti představím potom. Demetri ti zatím ukáže tvou budoucí komnatu. Já jsem Aro. Potom až budeš odpočatá, zkusíme jestli máš nějaký dar. Pokud ne, i tak to vadit nebude. Jak předpokládám, v hradu asi nemáme žádné oblečení na tebe a tak s tebou půjde naše RepliAlice nakupovat. Říkáme jí jen Alice, je to upíří klon, po jedné nesmírně talentované upírce, bohužel zdědila jen její dychtivost po nákupech.“

„Dobře dobře. Takže Aro co to znamená mít dar?“

„S tím se nezabývej má drahá. To je jen určitá schopnost, kteří mají někteří upíři. Vysvětím ti to po té, jestli ti to nebude stačit, ale teď si běž odpočinout.“

Už, už jsem otvírala pusu, ale Demetri mě popadl za ruku a táhl mě ze sálu. Šli jsme zase temnou chodbou, kde jsem se k němu raději přitiskla, protože mi teď připadaly stěny zlověstné.  Kroky se ozývali moc hlasitě, aby našlapoval pouhý upír a to mi asi nahánělo největší strach. Nezabočili jsme tam, kde jsem čekala, ale šli jsme směrem k výtahu, který pak zamířil do čtvrtého patra.

„Tak ty jsi Demetri?“ prolomila jsem trapné ticho.

„No jo a ty jsi Katei?“

„Jo.“ Zazubila jsem se na něj.

„Poloupír že?“

„Máš s nimi zkušenosti?“

„Minimální.“

„Kolik si jich potkal?“

„Jednu.“

„Ženu?“

„Dítě.“

„Co o nás víš?“

„Jen to, že stárnete rychle a živíte se objemy způsoby. Tělesné formy nejsou určité jak se dívám a dary taky ne.“

„Jak to myslíš tělesné formy?“

„No Renesme vypadá spíše jako  upír, z dálky. Tebe si každý spletl s člověkem.“

„Jo jsem na prd.“

„Ale ne, jsi něčím výjimečná.“

„Vzhled to asi nebude.“

„Nemyslím.“ Řekl Demetri, ale moc potichu že jsem ho skoro neslyšela.

„Tady máš pokoj.“ Usmál se na mě a otevřel dveře.

Tak  tohle byl naprostý luxus. Prostorná místnost s několika dveřmi vedoucími do jiných místností. Tohle byl podle všeho obývák mého pokoje. Bylo to jako prezidentské apartmá. Nábytek byl sladěn do červeného saténu a jedna plazmová televize.

„To je nádhera.“ Vydechla jsem.

„Nijak zvlášť, měla bys vidět pokoj někoho kdo tu bydlí díl.“

„Třeba tvůj pokoj?“  mrkla jsem na něj. Demetri se mi zasmál.

„Například, ale já jsem nebyl přidělen za chůvu abys byla se mnou ve stálém kontaktu.“

„Jasně. Hele tak jestli bys dovolil, šla bych si teda lehnout.“

„Jo. A Katei?“

„Ano?“

„Kolik ti je vlastně let.“

„Tři měsíce.“

„Vypadáš na pět.“

„Díky.“

„Pokud to bereš jako poklonu.“ Jen jsem obrátila oči v sloup a zavřela za sebou dveře.

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život smotaný do kolečka - Volterra: