Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život není spravedlivý 11. kapitola

Pohled Belly

Jeli jsme autem asi hodinu a pak jsme vystoupili u luxusního módního centra.

,,Wau. To je něco." ujelo mi.

,,To teda ségra." oplatila mi Clea.

,,Jdeme na to!" řekli jsme unisimo a začali se smát.

Pak jsme konečně vešli do prvního obchůdku. Mně s Cleou zavřeli holky do kabinek a házeli nám všelijaké věci, takže jsme z něj vycházeli jak vánoční stromečky. Dali jsme koupené věci zpět do auta a šli do dalších obchodů. Takhle jsme prochodili všechny obchody a jednu restauraci kde jsme se naobědvali. Jednou přijeli kluci a my jim všechny věci dali, ať je odvezou domů. Samozřejmě naše nadšení neopětovali a radši rychle utekli, protože jsme je chtěli vzít, ať si také něco koupí.

Potom jsme zamířili do obchodního centra s malými dětmi. Vybrali jsme, ale jen pár hraček, protože jsme nevěděli pohlaví miminka.

Doma už nás čekala mamka s tátou. Ostatní prý byli na lovu.

Hmm, na lovu. Spíš nás nechtěli potkat. pomyslela jsem si.

,,Víš, Bello, měli by jsme udělat útrazvuk, protože vidím, že ti bříško sice jen malé, ale prostě ti narostlo. Souhlasíš?" zeptal se mě táta.

,,Právě proto jsme se vrátili." řekla jsem a společně jsme šli do jeho "soukromé ordinace".

Lehla jsem si na stůl a on mi začal mi přejíždět po břiše tím přístrojem a koukal na obrazovku za mnou.

,,Panebože." ujelo mu.

,,Co je? Stalo se něco? Je mé miminko v pořádku?" ptala jsem se hystericky a vstala jsem, abych se podívala na obrazovku.

,,Ježiši." řekla jsem, ale to už mě objímal táta.

Já budu dvojitou matkou. Budu mít dvojčata! řvali mé myšlenky.

,,Myslím, že ostatní vyrazí dveře, když nepůjdeme dolů, Bells." ozval se táta.

,,Tak jdeme." řekla jsem a otevřela dveře. Šla jsem přímo ke schodišti s tátou v patách. Všichni dole koukali jen na mne.

,,Já... nečekám jedno mimčo, ale dvě." řekla jsem a oni na mě zírali s otevřenou pusou.

,,Já budu dvojitá babička!" zašeptala láskyplně mamka a hned byla u mě a objímala mě.

Pak jsem se vystřídala u ostatních v náručí a všichni mi děkovali, i když jsem nepochopila proč. Nakonec jsem se musela zeptat.

,,Tati a víš co to bude?"

,,No  holčičko, myslím si, že to bude ... holka a kluk." řekla a já se zajíkala štěstím. Takhle jsem si to vždy přála. Mít dvojčátka. Holčičku a chlapečka.

,,Už víš, jak se budou jmenovat?" zeptala se mě mamka.

,,No, zatím ne, ale rozhodně nechci, aby bylo podobné tomu jejich otce."

,,Dobře zlatíčko, nech to zatím být. Třeba je pojmenuješ až po porodu. Jak budeš chtít." řekla maminka a láskyplně se na mne usmála.

,,Takže budou dva prcci." ozvalo se zamnou a já se otočila. Stála tam Kais s trochu zvětšeným břichem.

,,Tak jsme na tom stejně. A jak ty je pojmenuješ?" zeptala jsem se.

,,No, já jsem nad tím vlastně ještě nepřemýšlela, ale myslím si, že tě dají za chvíli do blázince, protože se tady bavíš se psem. Nechceš, aby mě taky slyšeli?" zeptala se mě Kais.

,,No pokud to dokážeš tak klidně."

,,Ale já to nedokážu to jedině ty. Musíš si to usilovně přát. Soustředit se na to."

,,Dobře zkusím to." opáčila jsem.

Začala jsem se na to soustředit a Kais pořád něco mumlala. Poznala jsem, že jsem to dokázala, když se v jejich tvářích objevilo překvapení.

,,Jak to, že toho psa slyším?" zeptal se Josh.

,,No, já ji slyšela vždy, ale vy ne a teď ji budete slyšet taky a mimochodem ona bude mít taky štěňata. Jsme spolu prostě spjaty osudem, viď Kais."