Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život je nespravedlivý - 9. kapitola

11.11.2009 (18:30) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1794×

9. kapitola – Upíři versus vlkodlaci

Pohled – Bella

Myslela jsem, že snad umrznu. Od úst mi stoupal kouř, nohy i ruce mi mrzly, ale nejvíc to odnášelo mé nenarozené děťátko. Cítila jsem tu palčivou bolest v podbříšku. Snažila jsem na ni tolik nemyslet, dokonce jsem si i polohlasně zpívala, ale čím déle jsem tam stála, tím více to bolelo. Pomalu jsem začínala litovat svého odvážného rozhodnutí, že budu návnada. Stejně se zatím nikdo nechytil.

Už jsem to chtěla zabalit a zavolat na ostatní, že to zkusíme zase zítra, ale hodiny na věži začali odbíjet a v ten moment se na konci temné ulice objevily tři mně už dobře známé postavy. Lekla jsem se, ale to by nebylo nejhorší. Z ničeho nic mne ochromila ukrutná bolest břicha, a já cítila, že něco není v pořádku. Nemohla jsem udělat nic jiného, než se odporoučet k zemi.

Vzápětí vyběhl z druhého, bližšího konce ulice někdo další, a běžel směrem ke mně. Vypadal, že mi chce pomoct. Když jsem si dotyčného mohla dle možností aspoň trochu prohlédnout, ztuhla jsem. Tak od tohohle člověka si pomoct nenechám.

Pohled – Edward

Všichni vlci zpanikařili. Nikdo nepočítal s dalším člověkem navíc. A k tomu ještě chudák Bella měla nejspíš bolesti, něco se s ní stalo, a my jí nemohli jít pomoci, abychom nezkazili náš předtím skvěle vykonstruovaný plán. Zajímalo mě, kdo se k Belle dostal tak rychle, a přemýšlel jsem, jak toho nevinného dostat co nejdál odtud. Ale když jeho postavu osvítilo světlo z pouliční lampy, nedržel jsem se. Byla to Ashley! Klečela u Belly a snažila se jí pomoci, ale ta s ní nekomunikovala. Upíři už byli od nich jen pár metrů. To jsem nemohl nechat dopustit. Nemohl jsem dnes večer přijít hned o dvě milované bytosti, to prostě nešlo!

Na nic jsem nečekal, a vystartoval z úkrytu ven. Silou jsem odhodil Bellu i Ashley kousek stranou a mohl jsem jen doufat, že jsem jim neublížil. Ujistit jsem se už ale nestačil, protože mi do zad něco tvrdě narazilo a já byl v mžiku ve vzduchu také.

Ostatní vlci nevěděli co mají dělat. Carlisle sám z toho byl také zmatený, to jsem poznal hned, co jsem se proměnil v obrovského vlka se zlatavou srstí. Za sebou jsem uslyšel řvát Bellu. Ohlédl jsem se, ale to byla chyba. Jeden z těch pijavic mě silou udeřil holení.

Byl jsem v boji proti nim jediný, ale ne dlouho. Přesně podle mého očekávání se ke mně brzy připojil i Jacob, a tentokrát jsem byl i rád. Ale upíři byli stejně v přesile. V myšlenkách jsem poslal otcovi vzkaz. Ten si nevšímal mých nápadů na úspěch a radši postupoval podle sebe. Snažil se rozmístit zbývající vlky okolo upírů.

Bella znovu zakřičela. Jacob teskně zavyl. Já se vrhl po té blonďaté pijavici a snažil jsem se mu rozdrásat hrdlo.

Carlisle a ostatní se konečně také zapojili do boje. Snažili se nejrůznějšími kroky dostat k upírům tak, aby je lehce a rychle zneškodnili, ale tihle upíři byli až moc proradní a vychytralí. Určitě jsme je překvapili, ale i tak bojovali, a bojovali velmi dobře.

Ta žena odhodila jednoho z našich na stranu, a ten dopadl na ostrý hrot u plotu. Už se nezvedl, jen slabě vyl. Carlisle mu běžel na pomoc, a my tak měli o dalšího bojovníka míň.

Najednou okolo mě proletěl další vlk. Lépe řečeno, vlčice. Ashley znovu zasáhla, vzdala snahy pomoci Belle a radši se snažila pomoct nám. Nemohl jsem se na to ani dívat. Zuřil jsem, že se k nám přidala, vždyť se jí něco může stát.

Chtěl jsem Ashley vytlačit z toho rumraje příšer, ale ona se nedala.

Edwarde, nech těch snah, oba moc dobře víme, že se vám hodí každá ruka. Nic se mi nestane. Navíc tě nemůžu nechat bojovat samotného, taky mám o tebe strach! Poslala mi Ashley v myšlenkách. Ale copak to jde, nechat dělat hlouposti toho nejdražšího člověka v životě, kterého znám?

Jeden z těch upírů po mně znovu vystartoval, naštěstí jsem uhnul. Vzápětí Bella začal znovu křičet, tentokrát o pomoc. Otočil jsem se a spatřil, jak se nad ní sklání ta rudovlasá žena a chystá se jí ublížit. Zavrčel jsem a chtěl na ni skočit, ale někdo mě předběhl. Když jsem zjistil kdo, málem jsem umřel.

Ashley skočila po té pijavici a utrhla jí ruku. Hned na to ji žena odkopla stranou. Zavrčel jsem silněji. Toho už bylo moc. Pohár mé trpělivosti právě přetekl. Vrhl jsem se po té upírce zezadu a jedním rychlým škubnutím jsem jí utrhl hlavu. Ani nevím kde se tam vzal, ale kousek od nás plápolal oheň. Neváhal jsem a hlavu hodil do něj. Pak už i zbytek jejího rozškubaného těla. Když to viděli ostatní upíři, zalekli se a utekli. Kupodivu jsme je nepronásledovali, táta nám dal rozkaz zůstat na místě.

Ze všeho nejdřív jsem se proměnil a běžel ke zraněné Ashley. Měla naštěstí jen pár škrábanců a nebylo to nic vážného. Na chvíli jsem ji zvedl do své náruče a něžně ji políbil. Nikdy bych si nedpustil, kdyby se jí něco stalo.

Pak jsem se přesunul k Belle, která na tom byla o poznání hůř. Ležela v bezvědomí na chodníku a u nohou kaluž krve.

Pohled - Bella

Když jsem byla znovu při vědomí, nechtěla jsem ani za nic vědět o světě. Nechtěla jsem se probudit a poslouchat další špatné zprávy, kterým jsem se v poslední době nemohla vyhnout. Chtěla jsem jen svatý klid, nic víc, bylo toho tolik? Proč nemůžu jednoduše umřít? Rozhodně by to více lidem pomohlo než uškodilo. Nebýt mě, nemá Edward problémy ohledně našeho milostného trojúhelníku. Nebo je to snad už čtyřúhelník? A nebýt mě, nebudou muset vlkodlaci řešit ty děsivé upíry. Proč jen musí být všechno tak složité? Proč se mi musel zhroutit celý svět? A proč se pokaždé stejně proberu s vědomím, že další den bude ještě horší? Jak vysokou daň ještě budu muset zaplatit?

Pomalu jsem otevřela jedno oko, a pak i druhé. Samozřejmě, že jsem nečekala nic jiného než bílou barvu všude okolo a nepohodlné nemocniční lůžko pode mnou. V pokoji jsem byla kupodivu sama. Aspoň nemusím hned ze začátku poslouchat ty soucitné řeči, které během dne určitě přijdou. Nenáviděla jsem se, nenáviděla jsem nemocnice, nenáviděla jsem celý svět.

Za pár minut přišel do pokoje můj gynekolog spolu s davem mých drahých přátel (byli to vlastně ještě přátelé?). Přišel Jacob, Alice, Jasper, Emmet, Rose a bohužel i Edward. Jaké štěstí, že nepřivedl taky Ashley.

„Dobré ráno, slečno Swannová, jak vám je?“ zeptal se mě doktor a všichni ostatní napjatě čekali co odpovím. Podle výrazů v jejich tvářích jsem musela vypadat děsivě.

„No, jde to. Mohla bych vědět, jakým způsobem se mi podařilo ocitnout se zase v nemocnici?“ Popravdě, ani za nic jsem si nemohla vybavit poslední události, při kterých jsem ještě vnímala. Byly zahaleny jakousi mlhou a stejně mi nedávaly smysl.

„Začala jste krvácet.“ Chvilku mi trvalo než jsem si uvědomila všechny souvislosti. Koutkem oka jsem sledovala zamlklé obličeje mých návštěvníků.

„A co mé dítě? Bude v pořádku?“ Naprosto mne pohltila vlna zoufalství. Mé děťátko bylo to jediné, co jsem měla, má jediná jistota. A teď jsem snad měla přijít i o tu jedinou nepatrnou jiskřičku v mém životě?!

„Měla jste ohromné štěstí. Krvácení jsme podchytili hned v začátku, a mohli jsme tak zasáhnout. Ale nebýt vašich přátel, dítě by to nepřežilo. Dopravili sem vás během několika málo minut.“ Podívala jsem se na Jaka, ale ten sklopil oči před mým pohledem. Zato Edward se pyšně dmul, jako by spasil celý svět.

Zhnuseně jsem si odfrkla, ale v hloubi duše jsem mu za to byla vděčná.

„Když budete v pořádku, mohli bychom vás pustit už zítra. To je vše, co jsem vám chtěl říct. Kdybyste vy něco potřebovala, stačí zavolat.“ Doktor kývl hlavou na pozdrav a odešel. V místnosti jsem zůstala už jenom já a partička mých návštěvníků. Ale nemluvili jsme. Nikdo netušil, jak začít. Nakonec to vyřešila jako vždy Alice.

„Tak, kdo jde se mnou na kafe?“ Většina to pochopila, ale Jacob a Edward stáli na místě jako přikovaní. Alice si mírně odkašlala, ale stále to nepomáhalo. Bylo mi jasné, že jeden z nich tu se mnou zůstane a já si tak moc přála, aby to tentokrát byl Jacob. Nechtěla jsem poslouchat Edwardovi řeči o včerejšku, jeho nesmyslné fráze o lásce ke mně i k Ashley. A navíc, Jacob byl teď můj “přítel“, pokud se tomu tak dá říct, protože ve skutečnosti jsem hrála jen divadlo. A aby mělo takový účinek jaký jsem potřebovala, musela jsem trávit co nejvíce času s Jacobem. Bylo to ode mě nehorázně hnusné a sprosté, ale já byla zoufalá. A zoufalí lidé dělají zoufalé věci.

„No tak, Jacobe, zvu tě taky na kafe, pojď.“ Ale Alice očividně fandila spíše Edwardovi. Jak jinak, byl to její bratr.

Jacob jen nerad odcházel, Alice ho musela prakticky odtáhnout ven. A napětí mezi mnou a Edwardem rostlo. Ani jeden z nás nemluvil. Edward si jen přisedl k mému lůžku a čekal, že začnu. Nejspíš si myslel, že se mu pověsím kolem krku a budu mu do konce života děkovat. Ale tak jednoduché mu to neudělám.

„Měl jsi mě tam nechat. Potratila bych a ty bys měl klid. Mohl by sis užívat nekonečných radostí s Ashley a jednou s ní zplodit třeba vaše vlastní dítě. Takhle budeš dělat ještě otce z rozvrácené rodiny.“ Při těch slovech jsem se mu nedívala do očí. Zkoumala jsem obyčejnou bílou přikrývku a dělala, že mě to hrozně baví. Edward na můj proslov nejdříve nereagoval, ale po chvilce trapného ticha si uvědomil, že by bylo vhodné, aby také přidal svůj názor.

„Já jsem nikdy neřekl, že to dítě nechci. A ani by to nebyla pravda. Jsem nadšený, že budu tatínek. Jen to přišlo v nevhodnou dobu. A taky ber v potaz to, že nám ještě není 30, Bello. Jsme mladí, nevím jak sis představovala, že budu prve reagovat. To dítě chci, stejně jako ty, a jsem připravený se o něj postarat. A stále tě miluji, nemohl bych tě tam jen tak nechat. A i kdybych tě sem nedovezl já, udělal by to Jacob.“ Jeho jméno vyřkl se značným odporem. Ale já jeho slovům prostě nemohla uvěřit. Jak si jen troufl nalhávat mi něco, co nemůže splnit?! On mě už jednoduše nemůže milovat, proč to nepřiznat na rovinu a udělat to všem lehčí? Protože to by nebyl Edward. On se vyžíval v melodramatických situacích, aspoň v poslední době mi to tak připadalo.

„Víš co, jdi si taky na kafe. My dva si už nemáme co říct. Mám teď Jacoba,“ řekla jsem mu naschvál. Věděla jsem, že ho to zraní a naštve. A já z toho měla škodolibou radost. Byla jsem sobec.

„A jsi s ním šťastná? Miluješ ho doopravdy?“ Jeho otázka mne zaskočila. Ukazováčkem mi pozvedl bradu, a tím mě donutil podívat se mu do těch jeho nádherných jantarových očí. „To dítě čekáš se mnou. Ať se ti to líbí, nebo ne, já jsem otec, ne Jacob. Mezi námi dvěma to ještě neskončilo, Bello. I kdybychom se nenáviděli, to dítě bude potřebovat matku i otce. A já jsem připraven stát se právoplatným otcem.“ Poté se zvedl a pomalu odcházel. Zírala jsem na ty dveře, kterými odešel ještě hodně dlouho.

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život je nespravedlivý - 9. kapitola: