Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život je nespravedlivý - 17. kapitola

25.11.2009 (18:00) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1623×

17. kapitola – Poslední tažení

Pohled – Edward

Mým tělem otřásal neuvěřitelný vztek, když jsem spatřil, jak jeden z těch ničemných pijavic drží mou Ashley pod krkem. A to nebyl zdaleka jediný důvod ke vzteku. I ostatní členové mé rodiny byli v zajetí upírů, a mou jedinou dceru, Renesmee, choval ten jedovatě sladkej upír, který si říkal Aro. Jakmile své jméno vyslovil, v hlavě se mi začalo cosi vybavovat. Už jsme o Vultoriových párkrát slyšeli. Myslím, že mají být něco jako královská upírská rodina, která dohlíží na zachovávání upírských zákonů. Tehdy mi to přišlo k smíchu, ale dnes jsem byl vyděšený k smrti. Svou upírskou gardu měli totiž opravdu královskou. Nemohl jsem je ani spočítat.

Bella se vedle mě klepala jako ratlík, musela být vyděšená ještě víc než já. Pohledem stále hypnotizovala malou Renesmee, která se všemožně snažila z Arových rukou dostat pryč.

„Co od nás chcete?! Pusťte laskavě naši dceru!“ zařvala Bella a z očí jí znovu vytryskly slzy.

„Drahoušku, ty musíš být Bella viď? Opravdu mne moc mrzí, jak jsi dopadla. Myšlenky členů vaší rodiny o tvém stavu prozrazují dost.“ Ten slizoun jí ještě bude říkat drahoušku?! No to snad ne! A proč ještě nepustil Ashley?! „A co od vás chceme? Nic, jen jsme se přišli podívat na to, jak se takovým vlčím lidem žije. Víš, my jsme o vaší existenci neměli ponětí, dokud nám o vás neřekli naši noví přátelé James a Laurent.“

„No jistě, a proto s sebou táhnete celou armádu upírů?!“ zavrčela Bella. Zřejmě si neuvědomovala, jak nebezpečné je zahrávat si právě s těmito upíry.

„Bello...“ snažil jsem se ji uklidnit, ale ona se nedala.“

„Nech mě, Edwarde, copak nevidíš, že mají všechny zajaté?! Ty se o ně nebojíš?!“ Aro se zasmál a otočil se ke své gardě.

„Slyšíte to, přátelé? Bella se bojí o svou rodinu, která jí způsobila tolik bolesti, to je tak dojemné!“ Aro se smál a pár upírů se k němu přidalo. Ten smích ve mně vzbuzoval ještě větší touhu po pomstě. Ještě chvilička a neudržím se. „Bello, ty jsi jako jediná pořád ještě člověk. Máš daleko víc možností, než si myslíš, a tvá dcera taky.“ Bod zlomu právě nastal. Věděl jsem úplně přesně kam tím ten parchant míří. A to jsem nesměl dopustit.

Hrozivě jsem zavrčel a celý jsem se třásl vzteky. Musel jsem od Belly odstoupit, abych jí neublížil. A pak jsem se přeměnil. Blížil jsem se k Arovi a snažil se v něm vyvolat co největší pocit děsu. Ale on jen překvapeně zíral a nedával na sobě znát ani to nejmenší zděšení. Hlasitě jsem zavyl a rozběhl se pryč. Musel jsem se podívat, kolik přibližně upírů tady je. Oběhl jsem je kolem dokola a byl v šoku. Neměli jsme sebemenší šanci je někdy zničit.

Jeden z těch upírů na mě zasyčel, což mě naštvalo ještě víc, a tak jsem po něm skočil. Ostatní upíři se mu vydali na pomoc. Byli v totální přesile. Uvědomil jsem si, jakou jsem udělal chybu, a snažil se se dostat zase zpět k Belle. Ale upíři mi stále byli v patách.

„No tak hoši, uklidněte se. Nechceme jim přece ublížit, ne?!“ Aro se potutelně usmál a upíři jeho rozkazu poslechli. Ve vteřině mě přestali pronásledovat a vrátili se zpátky do svých řad. Aro teď nejspíš čekal, že se proměním zase zpátky, ale to jsem neměl ani náhodou v úmyslu. Dokud budu moct, budu bojovat. „Takže, Bello, neměla by si chuť přidat se k nám?“ Zavrčel jsem a stoupl si před Bellu.

„C – cože?“ zeptala se polohlasně, ale všechny ty pijavice ji určitě slyšeli dobře.

„No ano, myslím, že v téhle rodině už nemáš své místo, a já nemám rád, když se někdo trápí, a vím, že ty by ses tu trápila. Proto ti nabízím možnost volby. Rozhodni se dobře. Tvá dcera může jít s tebou.“

„Já vás asi dost dobře nechápu...“ Ale já to chápal až moc dobře a vůbec se mi to nelíbilo!

„Nechtěla by ses stát členem naší rodiny? Nechtěla bys podstoupit přeměnu v jednoho z nás?“

Pohled – Bella

Nikdy v životě bych ani chvíli nepřemýšlela nad tím, když by se mě někdo zeptal, jestli náhodou nechci být upír. Odpověď by byla jasná, odmítla bych. Ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát šlo o život mé dcery, tím jsem si byla jistá. Proč by mi ji jinak už nevrátili zpět?

Byla jsem tak nerozhodná jako ještě nikdy v životě. Když přijmu, stanu se jasným nepřítelem Edwarda a celé jeho rodiny, ale když odmítnu, zabijí Renesmee a možná i všechny ostatní. Tak co je horší?!

„No, tak co tomu říkáš?“ ozval se Arův hlas znovu.

„Já, já... nevím.“ hlesla jsem. Nemohla jsem se rozhodnout. Nechtěla jsem být upír, nechtěla jsem se přidat k těmhle odporným vrahům, ale co bych to byla za matku, kdybych souhlasila se smrtí mého dítěte?

Edward znovu zavrčel. Ani jemu se to zjevně nelíbilo.

„A co se stane s ostatními když přijmu, nebo když odmítnu?“ zeptala jsem se váhavě. Myslet si, že mi řeknou pravdu bylo naivní, ale co kdyby? Musím vědět PŘESNĚ jaké mám možnosti.

„Když přijmeš, budeš brzy ta nejšťastnější žena na světě. Nebudeš stárnout, nebudeš potřebovat žádné z lidských potřeb, budeš volná a nespoutaná. A tvá dcera může být taky taková. I jí můžeme nabídnout slibnou budoucnost. Ale pokud odmítneš, nikomu se samozřejmě nic nestane, pokud si se ptala na tohle.“ Nikomu se nic nestane?! Tak proč tu sakra ještě byli? A proč sem vůbec přišli? To jim jde jen o jednoho nového člena do jejich krvelačné rodiny?! Tomu jsem prostě nemohla uvěřit.

„Já... já asi radši zůstanu taková, jaká jsem, myslím...“ Nejistota z mého hlasu přímo čišela. Bála jsem se, co se bude dít dál, tolik jsem chtěla mít Renesmee zase u sebe. „Takže mi prosím vraťte Renesmee a pusťte i ostatní.“ zaprosila jsem. Bláhově jsem si myslela, že to bude tak jednoduché.

Aro trochu posmutněl a nespokojeně si vzdychl. „Jaká škoda... Mohla sis ušetřit tolik starostí... Nezlob se, ale nevím o vašem druhu skoro nic, nemůžu vás nechat jen tak odejít.“

„Ale vždyť jste říkal, že se nikomu nic nestane!“ Edward vrčel, že jsem skoro neslyšela, co vlastně říkám.

„Opravdu? Tak to mě moc mrzí, vážně.“ Když se Aro zamračil, celá jeho papírová tvář se zkrabatila vráskami. Už nevypadal tak přehnaně sladce, teď působil zuřivě. „Zabte je!“ rozkázal, když se znovu otočil za svými pijavicemi, které pevně svírali Carlisla, Ashley, Emmeta, Esme a Alice. Kde vlastně byli ostatní vlci? Snad je taky nezabili!

„Ne!!!“ zařvala jsem, ale můj hlas se ztrácel v Edwardově vrčení. A najednou jsem uslyšela další hlas, zcela nový a neznámý. A odlišný od hlasů upírů.

„Ne! Ashley!!! Neee!!!!“  otočila jsem za tím zvukem a uviděla mladého kluka asi mého věku. Upřeně sledoval upírskou gardu a ze všeho nejvíc upíra, který se chystal zabít Ashley. Hlava mi pracoval na plné obrátky než jsem si vzpomněla, kdo by to mohl být. Will.

„Ale, kdopak jsi ty? Snad ne další zasvěcený?!“ zvolal Aro. Příčilo se mu, že o světe upírů a vlkodlaků ví i někdo další, chtěl mít určitě všechno pěkně pod kontrolou.

„Pusťte ji! Prosím! Já jí musím něco říct! Musím jí poprosit o odpuštění! Prosím, smilujte se!“ řval Will, který všechny překvapil. Ale díky jeho příchodu se naštěstí pozastavil Arův příkaz všechny zabít. Byla jsem mu za to vděčná.

„Wille! Wille!“ snažila se řvát Ashley, ale upír co ji držel jí zakrýval ústa. Edward z toho byl celý nesvůj. Pořád se vrtěl a rozpačitě vrčel, nevěděl, co má dělat dřív. O všechny se strašně bál.

„Tak ty jsi ten Will, který se objevoval v Ashleyiných myšlenkách! Rád tě poznávám příteli!“ zajásal Aro. Ach bože, kdy jen tohle skončí?!

„Prosím, pusťte ji, já jí musím něco říct.“ opakoval pořád dokola.

„Jen mluv, ona tě slyší.“ pousmál se Aro. Will chvíli váhal, než začal mluvit. Ale nakonec se k tomu odhodlal, musel Ashley hodně milovat. Tak jako já miluji Edwarda, a tak jako se Edward miluje s Ashley. Je to moc složité.

„Ashley, prosím, odpusť mi za to, co jsem ti řekl. Já nechci aby to mezi námi takhle skončilo. Pořád tě miluju, prosím! Vím, že nedokážeš ovlivnit to, do koho jsi otisknutá a hodlám to respektovat. Jen jsem chtěl, abys věděla, že tě budu navždy milovat.“ Všechno to bylo tak smutné. Teď už je v téhle “hře“ zapletený i chudák Will. A já tušila, že to neskončí dobře.

„Ach, jak dojemné! Vy máte tak silné city! To je prostě fascinující!“ Na chvíli to vypadalo, že se Aro rozplyne blahem nad tím, co právě slyšel, i když se ho to vlastně vůbec netýkalo. „Ale začíná mě to trochu omrzovat. Co kdybychom si s vašimi osudy trochu pohráli?“ Ještě než to dořekl, držel už Willa další z upírů. Ashley zaječela a já nedokázala potlačit slzy, když jsem viděla k čemu se tu schyluje.

Aro nepatrně kývl hlavou a hned na to ležel Will nehybně na zemi. Ozvalo se jen křupnutí kostí. Žádný výkřik bolesti, žádné prosby o milost.

„Néééééé!!! Proč?! Co vám udělal?!?!“ ječela Ashley a zmítala se v upírově sevření. Slzy jako hrachy jí stékaly po tváři a vlasy jí padaly do očí. Edward zkameněl a já taky. Renesmee spustila pláč. Skoro jakoby tušila, co se právě stalo. Nevydržela jsem to a rozběhla se k ní i k Arovi, který ji dosud stále choval ve svém ledovém náručí. Edward znovu zavrčel a skočil mi do cesty. Upíři byli ihned v pohotovosti. Ale v tom zmatku najednou trochu povolili jejich sevření a Alice, Esme, Carlisle a Emmet jim proklouzli a přidali se k nám. Jen Ashley byla stále obklopena pijavicemi.

Když Edward viděl, že už není jediný vlk, protože ostatní se ihned přeměnili také, vydal se jí na pomoc.

Carlisle zavyl a za chvíli se z lesa ozvalo další zavytí, že by ostatní snad byli ještě naživu? Doufala jsem v to.

Upír, co ještě před chvíli Ashley držel ji nyní odhodil stranou a připravoval se na neodvratný boj s Edwardem. Aro a ostatní je jen sledovali. Zřejmě se dobře bavili. Ashley dopadla na zem a Esme běžela k ní. Ještě než k ní ale stačila doběhnout, přiblížil se k Ashley další upír, James. Tvrdě Esme nakopl a ta letěla vzduchem dokud nenarazila na kmen stromu. Okamžitě stála zase na nohou, ale do toho se ozval příšerný křik.

Bledý upír se skláněl na Ashleyiným hrdlem a lačně se vpíjel do její krve.

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život je nespravedlivý - 17. kapitola: