Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život je nespravedlivý - 15. kapitola

20.11.2009 (14:30) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1675×

15. kapitola – Osud nebo kletba?

Pohled – Ashley

V hloubi duše jsem si přála, aby to bylo skutečné, aby se mi to jen nezdálo, ale nějak jsem tomu nemohla uvěřit. Kde by se tu teď vzal Will? Jak by mě našel? Ne, tohle musel být jednoznačně sen.

„Ashley,“ ale s každou novou minutou nabýval můj sen na realitě. Srdce mi tlouklo rychleji, když vyslovil mé jméno. Pomalu jsem se otáčela za tím hlasem, za mým přeludem, který, jak jsem právě zjišťovala, ve skutečnosti nebyl přelud. Byl tak krásný! Vypadal úplně stejně, jak jsem si ho pamatovala. Vysoká atletická postava, tmavé kučeravé vlasy, nádherná opálená tvář... Stát tu s ním v jiný den a jiný čas, určitě bych se na něj samou láskou a nadšením vrhla. Ale něco bylo špatně. Už jsem to necítila, tak jako dřív.

„Wille, co ty tady?“ vysoukala jsem ze sebe, dávalo mi to celkem zabrat. Po celou tu dobu, co jsem s Edwardem jsem si myslela, že i přes otisk stále miluji Willa naprosto stejně jako tomu bylo dřív. Ale zmýlila jsem, a tuto novinku jsem nesla dost krutě. Snažila jsem se na něj usmát, ale moc mi to nešlo. Nechápala jsem se, stejně jako už mnohokrát za poslední dobu.

„Dostal jsem vzkaz od toho Edwarda, prý jste se sem přestěhovali, proč jsi mi to neřekla? Ani netušíš jak moc se mi po tobě stýskalo.“ Takže za tím byl Edward. Jak mi to jen mohl udělat? Já se mu svěřila a on udělá tohle! Bezpochybně to myslel dobře, ale nedomyslel to. Copak netušil jak moc budu muset Willovi ublížit?

„Aha. No, mně se taky stýskalo.“ hlesla jsem. Netušila jsem, co mu mám říct, navíc všichni ostatní na nás napjatě zírali, jako bychom byli cvičené opice ze zoo. Mrzelo mne, že už nedokážu Willa milovat tolik jako dřív. Vinila jsem za to osud. Nejsem náhodou prokletá? My všichni? Milovala jsem Willa více než cokoliv jiného, a potom stačí jediný pohled na Edwarda, a všechno ostatní jde pryč. Něco málo zůstane, ale není to natolik silné, abych byla schopná říct chci jen tebe, Wille. Dokonce to nestačilo ani na to, abych mohla bez výčitek říct chci jen tebe, Edwarde. Tak co to se mnou ksakru je? Proč jsem najednou tak nerozhodná, a přesto vím, že Willa miluji nade vše a bez Edwarda nemohu žít?!

„Nechceš jít někam do soukromí, ať si můžeme o všem popovídat?“ zeptal se mě s nadějí v hlase. Nejspíš už poznal, že tu něco nehraje. Kývla jsem hlavou a vedla ho nahoru do mé a Edwardovi ložnice. Špatná volba, že? Ale mně už to bylo celkem fuk.

Pohled – Edward

Něco bylo špatně. Ashley nereagovala tak jak bych si představoval. Čekal jsem, že se mu s radostí vrhne kolem krku, ale nic podobného se nekonalo. Tolik jsem tomuhle pokusu věřil. Doufal jsem, že když se Ashley zase shledá s Willem, všechno bude zase jako dřív. Oni dva se dají dohromady a já s Bellou se zase vrátíme k sobě.

Ale něco tu bylo jinak, špatně. Mezi těmi dvěma panovala ta zvláštní energie jaká byla mezi mnou a Bellou. Směs obrovské lásky a zároveň šílené nemohoucnosti. Mise se nezdařila, jsem navěky odsouzen vybírat si mezi Bellou a Ashley, a přitom dopředu vím, že si stejně jen jednu nikdy nezvolím. Jsem prokletý!

Když Ashley vedla Willa nahoru, probudila se ve mně zvědavost a také trochu žárlivost. Nemohl jsem ji nechat odejít sním do naší ložnice samotnou. Musel jsem být u jejich rozhovoru.

„Počkejte, půjdu s vámi. Myslím, že s tím mám taky něco společného.“ Will na mě koukal sice až moc podezíravě, ale mně to bylo jedno.

Došli jsme do ložnice, kde si Ashley sedla na kraj postele a já seděl okamžitě vedle ní. Willovi nezbylo nic jiného, než si smutně povzdechnout a sednout si do křesla naproti.

„Takže, rád bych věděl o co tu jde.Podle toho jak se tváříte jsem celkem vyděšený.“ řekl Will  a zasmál se. Při řešení jiných problémů by to možná na odlehčení situace stačilo, ale ne u nás.

„Tak především bys měl vědět, že Edward je taky vlk,“ začala Ashley. Byla nervózní a mluvila až příliš rychle, ale zdálo se, že jí Will rozumí. „Pamatuješ si, co jsem ti tehdy říkala o vlcích a jejich osudu? Nebo dejme tomu, o jejich láskách?“ V jejím hlase byla patrná troška ironie. Musela to mít hrozně těžké. Najednou mi jí bylo strašně líto. A kdo je opět strůjcem všech problémů? Kdo jiný než já!

„No jistě, říkalas tomu otisknutí. Myslela sis, že jsme se my dva otiskli do sebe.“ Při té vzpomínce se Will zasnil a mě bylo okamžitě jasné, jak moc dobře jim spolu muselo být. A já zabloudil myšlenkami opět k Belle, i nám spolu bylo báječně.

„Ano, přesně to mám na mysli. Takže, když se zamyslíš, nedochází ti nic?“ Cítil jsem, jak se Ashley vedle mě chvěje, určitě se bála toho, jak Will zareaguje. Popravdě, i já z toho měl určité obavy.

„Počkej, chceš říct, že...“ Po krátké chvilce zamyšlení nás Will sjel nedůvěřivým pohledem. „Ne, to bys mi přeci neudělala.“ Osud neovlivníš, chlapče.

„Osud neovlivníš,“ Jako by mi snad četla myšlenky! „Kdybych mohla, zabráním tomu, ale je to silnější než já. Nedokáži to ovládat!“ Z očí ji vytryskly slzy.

„Je to silnější než my dva?“ I Willovi to vyrazilo dech. Uhnul před mým omluvným pohledem a snažil se dívat do očí Ashley.

„Já nevím! Nedokáži určit koho miluji více! Tebe miluji odjakživa a pravou nefalšovanou láskou, ale bez Edwarda můj život postrádá smysl. Nevím, jestli mě chápeš, ale já to tak prostě cítím.“ Will na to nic neříkal. Byl ponořený do své mysli a nad něčím usilovně přemýšlel.

„Nechci přikládat oheň do kotle, ale i já to tak cítím. Je ještě jedna dívka, kterou miluji tak jako tebe miluje Ashley, ale i přes naši lásku a dokonce i přes to, že s ní vychovávám dítě, nedokážu Ashley opustit. Takže jestli chceš být hrubý, vyřizuj si účty prosím se mnou, a neubližuj jí, ano?“ Byl jsem si jistý, že teď jednu schytám, ale Will byl daleko klidnější a trpělivější než já. A stále nad něčím uvažoval.

„Takže, jak to bude? Mám zase odejít a zmizet z tvého života, i když je to pro mne neuvěřitelně těžké? Udělám to aspoň tobě snazší?“ Nemohl jsem uvěřit tomu, jak v pohodě to Will vzal. Být já na jeho místě, vybuchnu vzteky. Ale bylo poznat, že ji opravdu hodně miluje a udělal by pro ni cokoliv.

„Odejít? To ne, to nesmíš! Když jsi tu nebyl, bylo to pro mne neuvěřitelně těžké přetvařovat se každý den hrát veselou, ale protože jsem tě neměla před sebou, neuvědomovala jsem si tvou ztrátu tolik jako teď. Kdyby jsi teď odešel, nevím, co bych dělala. Nesmíš odejít, prosím.“ Ashley plakala jako želva. Chtěl jsem, aby tu Will zůstal, chtěl jsem to pro ni. Ale on jen svěsil hlavu a zavrtěl jí.

„Promiň, ale nemůžu se dívat na to, jak si s jiným mužem, i když za to nemůžeš. Já bych to prostě nezvládl. A pokud si ani nemůžeš vybrat, je to tím pádem hotová věc. Není o čem diskutovat. Měj se hezky, rád jsem tě viděl a... buď šťastná.“ I přesto jak klidně Will vypadal, pod povrchem to v něm muselo vřít. Jinak by neodcházel.

Ashley propukla v hysterický pláč a vrhla se mu k nohám. „Prosím, odpusť mi to.“ vzlykala. Will si jí přitáhl nahoru a jemně a krátce ji políbil, měl jsem náhlé nutkání něco mu udělat.

„Není co odpouštět. Sbohem.“ řekl a v tu chvíli byl pryč. Ashley se znovu zhroutila k zemi a usedavě plakala. Nemohl jsem ji nijak utišit.

„To bude dobré, neboj.“ chlácholil jsem ji, ale ona se nedala.

„Můžu být chvíli sama? Chci přemýšlet.“ řekla mi a lehla si na postel, kde se zahrabala pod deku. Nechal jsem to tak, doufal jsem, že jí přemýšlení pomůže. Neměl jsem ani ponětí, jakou chybu jsem tenkrát udělal.

Rozhodl jsem se, že půjdu navštívit Bellu a mou dcerku. Aspoň někomu dnes snad udělám mou přítomností radost.

Bella mne přivítala radostným ahoj s Renesmee v náručí.

„Právě jsem ji dokojila.“ hlásila mi a podala mi mou překrásnou dceru. „Co se stalo? Tváříš se jak kakabus.“ Vážně to na mně bylo tak vidět? Budu na sobě muset zapracovat.

„Víš, dneska byl Ashley někdo navštívit.“ Tohle téma Bellu asi moc nepotěší, ale co jiného mi zbývalo? Lhát jsem nechtěl ani v nejhorším případě.

„Nepovídej... Neříkej, že máš konkurenci.“ řekla až skoro sarkasticky. O Ashley a vše co souviselo s ní se nerada bavila. Zvlášť když jsem do toho byl zapletený i já.

„Je to její bývalý přítel. Víš, nejdřív jsem se o tom s tebou nechtěl bavit, ale když nad tím tak přemýšlím, možná, že by to nebylo na škodu.“ Vlastně se to týkalo i Belly. Měla by to vědět.

„Tak povídej, jsem celá napjatá. Jen moment, půjdu Renesmee dát do postýlky.“ sebrala mi Renesmee z náručí a nesla ji do postýlky nahoře v patře. Když se vrátila, sedla si vedle mě a poslouchala.

„Taky cítíš tu energii mezi námi, že? A už milionkrát jsem ti opakoval, že miluju nejen Ashley, ale i tebe, ale že si mezi vámi prostě nedovedu vybrat, na to si taky vzpomínáš, ne? Tak si představ, Ashley měla přítele, který ji dnes přišel navštívit a oni dva to k sobě cítí úplně stejně.“ Bella nad mými slovy chvíli uvažovala, než odpověděla.

„Takže ty mi chceš říct, že mezi námi všemi je jakýsi milostný čtyřúhelník, kterého se do smrti nezbavíme?!“ Na okamžik jsem myslel, že z toho chce udělat jen srandu, ale ve tváři byla naprosto vážná.

„No, ne tak docela. Mezi mnou a tebou je jakési pouto, které je na chlup stejně od pouta mezi Ashley a Willem, mimochodem tak se jmenuje. A pak je tu ještě další pouto mezi mnou a Ashley. Začínám si myslet, že jsme prokletí.“

„V tom s tebou naprosto souhlasím. No a co je teda teď s Ashley. Vrátí se k tomu Willovi? Nechá nás dva být?“ Poznal jsem, že by si moc přála, abych řekl ano, ale nešlo to, zase ten prokletý osud!

„Ne. Už nejsme jen my dva Bello.“

„Já vím, jsme tři. Ty, já a Renesmee.“ Ani ona sama tomu snad nemohla věřit.

„Tak jsem to nemyslel. Ashley je na tom stejně jako já. Nemůže se rozhodnout mezi mnou a Willem. Promiň, ale s tím ani jeden z nás nic nenadělá. Je to náš celoživotní úděl.“ Bellu to až trochu urazilo. Otočila se ke mně zády a ruce sepjala kolem kolen.

„A já bláhová si myslela, že až se nám to narodí, budeš vědět, co je morálnější.“

„Tady nejde o morálku, Bello. Já vím, že správné je zůstat s tebou. A nejen, že je to správné, já bych si to i moc přál, ale nedokážu to. Mé tělo je rozervané na dva kusy, jeden blázní po tobě a druhý musí být s Ashley. Nevím, kdy to pochopíš, nebo jestli to vůbec někdy pochopíš, ale je to tak. Už nevím jak jinak ti to mám vysvětlit.“ Bella mlčela. Radši jsem musel změnit téma. „Hele, venku je krásně, nevezmeme Renesmee a nepojedeme se s ní projet v kočárku?“ Tenhle nápad se Belle zamlouval víc.

„Dobře.“ řekla a hned na to už běžela nahoru pro naši malou krásnou dcerku. Čekal jsem než přijde dolů a mezitím přemýšlel o našich možnostech. Ale žádné už jsme neměli. Bylo to tak, jak jsem před chvíli řekl. Nikdo z nás to nemůže změnit. Možná tak smrt... Moment, možná že to není tak špatný nápad...

V tu chvíli dolů přiběhla k smrti vyděšená Bella. Popadla mne za košili a začala mnou zuřivě lomcovat.

„Renesmee! Renesmee!“ opakovala pořád dokola jako bláznivá.

„Co je? Co je s Renesmee?!“ odpovědi jsem se bál.

„Je pryč!“

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život je nespravedlivý - 15. kapitola: