Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život je nespravedlivý - 12. kapitola

17.11.2009 (13:30) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1658×

12. kapitola – Upíři vrací úder

Pohled – Edward (po dvou měsících)

Je to už dva měsíce, co Bella  utekla z Forks hned potom, co ji Jacob Black požádal o ruku a ona ho odmítla. Celé dva měsíce! Bella byla touto dobou už v posledním devátém měsíci těhotenství. A my o ní neslyšeli ani slovíčko, nic. Charlie po ní dokonce nechal vyhlásit pátrání, ale po Belle jako by se zem slehla. Jako by najednou zmizela, z ničeho nic. Nechtěl jsem na to myslet, ale začínal jsem se bát nejhoršího.

A Charlie to měl snad ještě horší. Byla to jeho jediná dcera, ke všemu těhotná. Musela to být obrovská ztráta! Ale jakápak ztráta, Bella má určitě jen velmi dobrý úkryt!

Za ty poslední dva měsíce se mnou nebyla téměř žádná řeč. Věčně jsem ležel na posteli a zíral do stropu. Jediná Ashley mě tu držela, nebýt jí, vydal bych se Bellu hledat na vlastní pěst. Ale nemohl jsem. A to ne z důvodu, že bych nechtěl, ale proto, že bych nedovedl opustit jedinou bytost, která mi trpěla ty mé změny nálad. Byla jediná. Popravdě jsem otravoval už vážně všechny. Sledoval jsem, že se mi dokonce začínají vyhýbat. Svou pochmurnou náladu jsem šířil obrovskou rychlostí.

Jednou odpoledne si ke mně přisedla Ashley a rukou mi hýčkala vlasy. Usmál jsem se na ni tím nejpřesvědčivějším úsměvem ukazující dobrou náladu, jaký jen jsem zvládl. Ale ona mi to stejně už nevěřila. Řekl bych, že se smířila s tím, že já ji nikdy nebudu schopen naplno opětovat její city.

„Nechceš jít dnes třeba do kina?“ zeptala se sladce. Už dlouho jsme spolu nikde nebyli. Vlastně naposledy v restauraci spolu s Bellou a Jacobem. Jen ta vzpomínka ve mně vyvolala pocit úzkosti.

„Ne, asi ne, nezlob se.“ Nebyl jsem tak zdvořilý, jak jsem si přál. Chtěl jsem být hodný, tolik jsem chtěl umět skrýt své strasti a problémy a pocity stejně, jako to uměla Bella. Ale já byl oproti ní jen chudák. Ničema. Zloduch.

„Nemůžeš tu přece pořád jen sedět a čučet do stropu. Nutně se potřebuješ odreagovat, pojď, někam si vyrazíme. S tím, že Bella odešla nic nenaděláš, bylo to její rozhodnutí, je dospělá, nemůžeš ji tu držet přikovanou, i když k ní stále něco cítíš.“ Bylo mi jasné, že nikdo z mého okolí mé chování nepochopí, ale u Ashley mne to trochu zklamalo. Nejspíš jí došla trpělivost. Měla na to právo.

„Ale Bella je v devátém měsíci! Může kdykoliv začít rodit, a co pak?! Kdo jí pomůže? A co když se jí něco stalo? Ash, chápu tě, chápu, že mi nerozumíš, že se ve mně nevyznáš, protože já se v sobě taky pořádně nevyznám. Nevím c ocítím doopravdy, a co je jen nalajnované. Děsí mne to. Neumím žít dvojí život, nemůžu a ani nechci. Ale stejně tak neumím od sebe odstřihnou Bellu, zvlášť když s ní čekám dítě.“ Už tolikrát jsme to probírali. Tak často opakujeme stejná slova. A stejně to k ničemu není, je to zbytečné. Naše životy se těmito rozhovory nijak neposunuly dál. Posun nastává ve chvíli rozhodnutí, které u mne nepřichází. U mne jde stále jen o ty zbytečné a vysilující debaty, ze kterých stejně nic dobrého nevytěžím. Tak proč to vlastně pořád dělám? Tak proč se jednoduše nerozhodnu pro jednu věc a nezkusím to? Když to nebude fungovat, fajn, vrátím se zpátky k debatám, ale musím se aspoň trochu snažit.

„Tak dobře, jak chceš. Seď si tu a lituj se, to ti určitě pomůže.“ Ashley byla naštvaná. Více než obvykle. Nechtěl jsem ji trápit. Ona za to nemohla, to já byl zbabělec. Nevydržel jsem to a přitáhl si ji k sobě. Pevně jsem ji uchopil ve svém náručí a lehce se s ní kolébal jako s malým dítětem.

„Promiň, promiň, prosím odpusť mi. Já tohle neumím. Vážně se omlouvám. Mrzí mě to, kvůli tobě a rodině. Ale hlavně kvůli tobě. Jsi pro mě prioritou, něčím jedinečným, po čem každý touží. Jsi má osudová láska. Ale Bella je má pravá láska, a já to nemůžu ignorovat, i když chci. To ale neznamená, že tebe nemiluji. A ty to víš. Už tolikrát jsem ti to opakoval. Víš, že pro mě hodně znamenáš, víš, že bez tebe jsem nic, květina bez okvětních lístků, beruška bez teček. Odpusť mi, lásko, tak moc tě miluji a nedovedu ti to správně říct.“ Ashley si povzdechla.

„Nejhorší je, že to já jsem vám rozbila vaši nádhernou lásku. Nebýt mě, mohli jste si užívat Belliných těhotenských nálad spolu jako pár. A já vám to překazila. Všechno jsem zkazila. Neumím nic dobrého. Nejsem k ničemu.“ To ne! To si nesměla myslet! Copak takový anděl jako ona mohl pomýšlet na něco takového? Ona byla tou největší světicí jakou znám!

„Nech toho, vždyť to není pravda! Nebýt tebe, nepoznám, že slovo láska má více významů. Kdybych tě nikdy v životě nepoznal, jedna část mého já by mi chyběla. Nemluv takhle o sobě. To, co se stalo, mělo určitě nějaký hlubší význam, musíme v to aspoň doufat. A já nelituji toho, že tu jsi.“ Slova, slova, stále jen slova. Kde jsou skutky? Proč jsem tak zbabělý?

Odpoledne zazvonil telefon. Já jsem zrovna seděl u televize a sledoval nějaký pořad o vaření, i když jsem to vlastně skoro nevnímal. Carlisle telefon zvedl a jakmile uslyšel hlas volajícího, zbledl. Netušil jsem s kým to mluví, ale dobré zprávy pro nás nejspíš neměl. Otec s člověkem na druhém konci drátu hovořil hodnou chvilku, skoro půl hodiny. Netrpělivě jsem očekával až telefon zase zaklapne a poví nám, co se děje.

Když se tak konečně stalo, Carlisle se sesunul do křesla a obličej si zakryl dlaněmi. Přisedl jsem si k otci blíže.

„Tati, co se děje? Nějaké špatné zprávy?“ utěšoval jsem ho, ale táta se na mě jen zuboženě podíval. Mírně otevřel pusu, ale pak ji zase zaklapl. Nechápal jsem, co se děje. „No tak, mně to můžeš říct,“ nabádal jsem ho. Carlisle jen zavrtěl hlavou. Byl vyděšený skoro stejně jako já.

„Edwarde, zůstaň tu s Ashley a s ostatními, já si to vyřídím sám,“ řekl mi najednou a zmizel. Nepříjemné šimrání v břiše mi napovědělo, že ten “problém“ nějak souvisí i se mnou. Ale když do místnosti vtančila usměvavá Ashley, hodil jsem tyto starosti za hlavu. Aspoň na chvíli.

„Tak co, chceš dnešek zase trávit u televize?“ zeptala se mě.

„Co jiného mi zbývá?“ Přesně tak, můj život se stal stereotypním a nudným. Ale mě to tak zatím vyhovovalo.

„No tak já asi půjdu pomoct Esme. Chce na večer pozvat naše rodiče na večeři, tak jí pomůžu s přípravou.“ oznámila mi a zase odešla. Neuběhlo ale ani půl minuty a já opět nebyl sám. Jasper, přítel mé sestry, vletěl do našeho obýváku celý uřícený. Zastavil se u gauče a nabíral vzduch. Zvědavě jsem na něj koukal a čekal, až něco řekne.

„Carlisle už šel?“ zeptal se po chvilce a z čela si utíral pot.

„Jo, asi před deseti minutami. Proč? A ty o tom něco víš?“ Má zvědavost rostla.

„No jen tak. Tak já teda zase musim. Ale ty tu určitě zůstaň, jasné?“ Nejistě jsem přikývl a snažil se zachovat si chladnou hlavu. Proč každému šlo o to, abych zůstal doma? Co ostatní dělali, o čem bych neměl vědět? Co to bylo za divné tajemství, které se nesmím dozvědět? A měl jsem i spoustu dalších otázek.

Minutu nebo dvě jsem bojoval se svými vnitřními já. Jedno mi říkalo, abych je poslechl a zůstal poslušně na místě, a to druhé mi vnoukalo myšlenku, abych zjistil, co to přede mnou tají. Vyhrálo mé horší já. Zvedl jsem se, ohlédl se, jestli mě někdo nevidí a vyšel jsem ven, do sychravého stmívajícího se večera.

Nevěděl jsem, kde je mám hledat, ale bylo mi jasné, že když najdu jednoho, najdu i ostatní, určitě totiž budou pohromadě jako smečka. Mohl jsem se také proměnit a ihned tím zjistit jejich přesnou polohu, ale tím bych se prozradil a to jsem nechtěl. Radši jsem si dal načas s hledáním.

Měl jsem to štěstí, že Forks není žádné velkoměsto, a tudíž tu není moc míst, kde by mohli být. A nejpravděpodobnější místo jejich výskytu byl stejně les, takže tam jsem mířil nejdříve.

Už za pár minut jsem uslyšel vlčí vytí a šustění listí okolo, to jak se tu proháněli. Teď už o mě tedy nejspíše věděli.

Zbystřil jsem a poslouchal, co se kolem děje. Kdesi za mnou praskla větvička, ale já se neotočil. Užuž jsem se chtěl proměnit, když v tom jsem zaslechl něčí bolestivý vzdech. Ten hlas bych poznal na míle daleko. Bella.

Do nosu mne udeřil jak její pach, tak ještě pach druhý, naprosto odlišný od pachu vlků. Vůně toho mě štípala v nose, mělo to hodně sladký nádech. A to už mi pomalu docházelo, k čemu to tu vlastně spěje. Šel jsem ještě trochu hlouběji do lesa až jsem uviděl to, čeho jsem se bál.

Pod příkrovem stromů stáli dva upíři, se kterými jsme už jednou měli tu čest. A jeden z nich, ten blonďatý, držel vzlykající Bellu nebezpečně pod krkem. Před nimi stála smečka v celé své parádě, chyběl jsem jen já a Ashley (díkybohu že tu není). Obě dvě skupiny o něčem jednaly, nejspíš o Belle.

Neudržel jsem se a vystoupil zpoza stínu, ve kterém jsem se dosud ukrýval. Ruce jsem zatínal v pěsti a strašně moc jsem chtěl do něčeho praštit!

„Pusťte ji!“ zařval jsem z plných plic, až upíři skoro nadskočili. „Okamžitě od ní dejte ty špinavý pracky pryč!“ pokračoval jsem. Ten blonďatej slizoun se jen usmíval.

„No podívejme se, kdo se to k nám přidal! Už jsem si říkal, že je na čase aby ses taky ukázal. Co tě zdrželo?“ vysmíval se mi, ale jeho slova jsem příliš nechápal. Tázavě jsem pohlédl na vůdce smečky a ten jen provinile sklopil oči. „Takže ses rozhodl, že se přeci jen obětuješ, abys zachránil svou milovanou? Nebo bych měl říct spíš exmilovanou?“ Teď už jsem nechápal absolutně nic. O žádném obětování přece řeč nebyla, nebo mi snad něco uniklo? Upír vytušil mou zdrženlivost a došlo mu, že o ničem nevím. „Tobě to snad neřekli?“ zeptal se podiveně.

„Co my měli říct, parchante jeden pijavickej?!“

„V přední řadě, bych byl rád, kdybys mi říkal jménem, jsem James. A za druhé, dnes odpoledne jsem volal k vám domů a oznámil vám, že máme vaši drahou těhulku, se kterou zamýšlíme opravdu ohavné věci, pokud ovšem nepodniknete něco pro její záchranu. A tím něco myslím to, že se ty obětuješ. Jednoduše se nám vydáš na pospas. A víš za co? Vzpomínáš si na naši společnici, na Victorii? Zabil jsi ji, takže teď zabijeme my tebe!“ Jeho tón hlasu přešel ze sladkého cvrlikání do pomstychtivého vysmívání. A mně aspoň konečně docvaklo, co to mělo znamenat odpoledne, při tom telefonátu. Jistě, Carlisle se chtěl vyhnout jakékoliv ztrátě ze svých vlčích řad, notabene když to měl být jeho vlastní syn. Ale copak se můžu dívat na to, jak ubližují Belle?

„Fajn, tak ji pusťte a já se obětuju.“ řekl jsem to naprosto odhodlaně, vyznělo to daleko lépe, než jsem si myslel. Bella jen spustila další část svého srdce trhavého pláče.

„No tak to jsem vážně moc rád.“ řekl upír, ale tentokrát trochu zaskočeně, nejspíš nečekal, že se tak snadno vzdám. Vlci začali nesouhlasně výt na protest. Otočil jsem se k nim a řekl jim pár slov.

„Jsem moc rád, že jste mě chtěli chránit, ale já musím zase chránit Bellu, nemůžu ji tu nechat umřít, už tak jsem jí příšerně ublížil, já to prostě musím udělat. Vy si nic nevyčítejte, je to moje osobní rozhodnutí, rozumíte? A navíc to možná pomůže i všem ostatním, nejen Belle. Třeba pak bude konečně klid a vy tak budete moci žít tak jako dřív, v klidu a míru. Ochráním tím zároveň i Ashley. Vyřiďte jí prosím, že ji moc miluju, a ať si to nevyčítá. Mám vás rád, sbohem mí přátelé, sbohem má rodino.“ Domluvil jsem a upíři obdivuhodně zatleskali, i když mi bylo jasné, jak velkou srandu z toho mají.

„To bylo vážně dojemný, ale teď je čas na tvou oběť, vlčíku.“ zachechtal se ten černošský upír.

„Mám jen jedno poslední přání, prosím, ať se můžu s Bellou rozloučit.“ Ani jsem nedoufal, že by mi to dopřáli, ale stal se zázrak. James Bellu surově hodil mně k nohám. a čekal. Zvedl jsem uplakanou Bellu, teď mnohem těžší než dřív, ze špinavé země. Rukou jsem jí setřel slzy z obličeje a vlasy jí odhrnul z očí. Ve tváři byla bělejší než smrt. Oči měla od samého pláče napuchlé a ret zkousaný do krve. Vyděšeně na mě pohlédla.

„Ed – Edwarde...“ snažila se něco říct, ale moc jí to nešlo. Vzal jsem ji do náručí a kolébal ji ze strany na stranu. „Pr – pr – prosím, odpusť mi to. Všechno. Já, já, já nechtěla...“ vzlykala dál.

„Šššš, to bude dobré, neboj. Nevyčítej si to, za nic nemůžeš. Já bych se nemohl dívat na to, jak tě mučí, nebo jak umíráš. Je to mé svobodné rozhodnutí. Miluji tě, Bello, vždycky jsem tě miloval a vždycky budu. A i když jsem ti to nemohl názorně ukázat, ve svém srdci to tak cítím každý den mého života. Až do mé smrti to tak zůstane, je to jedna z mála věcí, které se nemění.“ Bella brečela ještě víc. S každým slovem nabíral její smutný pláč na intenzitě.

„Já tě taky miluji, Edwarde. Už dávno jsem pochopila, že ty se jí prostě nemůžeš vyhýbat, stejně tak jako nemůžeš zapomenout na mě. Ani já na tebe nemohu zapomenout, vždycky na tebe budu myslet jako na to nejlepší, co mě v životě potkalo, vždycky. Jen díky tobě jsem poznala, co to je láska.“ Její slova mi trhala srdce na miliony malých kousíčků. Nechtěl jsem opustit ani ji, ani Ashley, což bylo snad ještě horší vzhledem k tomu, že jsem se s ní nemohl rozloučit. Nebo to možná tak bylo lepší, sám nevím. Jediné co vím naprosto jistě je, že právě teď chci Bellu naposledy políbit. A tak jsem to udělal.

Své rty jsem přitiskl na její a znovu mnou projela vlna touhy a chtíče, které jsem v sobě musel tlačit a dusit jak nejvíce to šlo. Bella mi polibek oplácela se stejnou dychtivostí, věděla, že to je naposled. Stejně jako jsem to věděl já. Nakonec jsem se musel přinutit opustit její ústa, naposled se jí podívat do jejích krásných očí, teď zahalených pod dávkou smutku a bolesti, a vydat se k upírské dvojici. Ale něco mě přece jen ještě zadrželo. Úplně jsem se lekl a oněměl, když jsem znovu pohlédl na Bellinu tvář, nyní staženou naprosto odlišnou bolestí, a zjistil, že má paže, dosud položená pod Belliným klínem, abych ji mohl lépe držet v náručí, je celá mokrá a studená.

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život je nespravedlivý - 12. kapitola: