Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život je nespravedlivý - 11. kapitola

15.11.2009 (20:15) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1859×

11. kapitola – Zbabělost

Pohled – Bella

Brada mi klesla, pusa se otevřela dokořán a já nenašla jediný způsob, jak ji zase zavřít. Oči jsem měla vykulené skoro metr před sebou a na pár vteřin jsem nemohla popadnout ani dech.

Tohle všechno se mi určitě jenom zdá, je to jen hloupý sen, ze kterého se brzy probudím a s úlevou zjistím, že mě čeká krásný den s příjemnou společností v podání mého miláčka Edwarda. Probudím se a zjistím, že Edward nemiluje nikoho jiného než mě, že nejsem těhotná, a že nemusím předstírat vztah s mým kamarádem, který mne právě požádal o ruku. Ale ve skutečnosti to byla všechno pravda.

„C – c- cože?!“ Víc jsem ze sebe dostat nedokázala. Ovládal mě stav naprosté dezorientace, chaosu a nerozhodnosti. Co mu na to mám asi tak říct? Řeknu-li ano, budu toho do smrti litovat a na Edwarda můžu rovnou zapomenout, ale řeknu-li ne, znamená to konec mé hry, ale především, konec mého vztahu s Jacobem.

„Ano, já tě naprosto chápu, vím, že ti to určitě vyrazilo dech, ale já si nemohl pomoct.“ Jacob trošinku znervózněl. U stolu vedle panovalo napjaté ticho, Edward s Ashley čekali, co odpovím. „Víš, já ten pocit úplně přesně neznám, ale když jsem poznal tebe, došlo mi, že ty jsi ta, kterou jsem vždycky hledal, že ty jsi kousek skládanky, která mi chyběla.“ Úplně přesně mi nedocházelo o čem to mluví. Chudák se začal celý potit, byl nervózní a já mu to příliš neusnadňovala. Nechtěla jsem ho trápit, ale stále jsem byla jako opařená. Nic jsem nemohla dělat. „Já sice naprosto vůbec netuším, jak to cítíš ty, ale už od začátku mi připadá, že jsme na tom snad trochu podobně. A já už bez tebe nedokážu žít, nedovedu to, už tě potřebuju k tomu, abych přežíval každý další těžký den. Jsi jeden z mých stěžejních prvků. A tak mě napadlo...“ Ale ne, začínalo mi to všechno postupně docházet. V hlavě mi to cvaklo tak hlasitě, že to snad musela slyšet celá restaurace. A jestli tuším správně, jsem v koncích. Úplných. „... nemůžeme do sebe být otisklí?“ A bylo to. Konec. Vyslovil to a tím pokazil všechno co se dalo. Nebyli jsme do sebe otisklí, to jen Jacob musel prožívat svou první velkou lásku velmi intenzivně. Popravdě řečeno, trochu mi to imponovalo, ale ne natolik, abych dokázala jeho nabídku aspoň zvážit.

„Jaku.... ach, jak jen ti to mám říct?“ Cítila jsem, že mu zlomím srdce. Byla to hloupost už od začátku. Neměla jsem si s ním tak bezcitně hrát, neměla jsem mu dávat zbytečné naděje. Teď ho to bude bolet o to víc.

„Řekni mi pravdu, to jak to cítíš. Nedbej na to, jak mi bude až uslyším pravdu. Já chci vědět všechno, všechno co si o tom myslíš.“ Měl výdrž, to se muselo uznat. Srdce mi pukalo nad tou ztrátou, která ještě vlastně ztrátou ani nebyla, ale brzy bude. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že někoho zabíjím.

„Jaku, víš, já... já tě mám hrozně moc ráda, vážně opravdu moc, nemáš ani ponětí, jak je mi s tebou fajn, ale... Ale je tu to ale... Já si nemyslím, že jsme se do sebe otiskli. Je pravda, že sama taky neznám ten pocit být do někoho otisknutý, ale řekla bych, že to musí být vzájemné. Jak už jsem řekla, mám tě vážně moc ráda, ale otisk je podle mě ještě něco silnějšího.“ Ta slova mne pálila v krku a na jazyku jako oheň. Věděla jsem, že Edward s Ashley poslouchají, a nerada jsem mluvila o otisku zrovna před nimi. Nechtěla jsem vypadat tak, jako že jsem se s jejich vztahem smířila. Pořád jsem ještě dokázala být zlá. „Možná, kdybys nám dal čas, možná bych to cítila ještě trochu jinak, ale takhle... já to prostě nemůžu udělat, Jaku, nemůžu si tě vzít.“ Sklopila jsem zrak a cítila horkou slzu stékající po mých lících dolů k bradě. Ublížila jsem mu, to jsem poznala hned, jak jen jsem domluvila. Vzdychl a svou ruku, do té doby položenou na mé dlani, odtáhl. Nikdo jsme nemluvili, a to ticho bylo snad ještě horší než to, co jsem před chvílí řekla. Přemýšleli jsme. Tušila jsem, že Ashley je z toho kapku zklamaná, chtěla, abych nechala Edwarda konečně napokoji, kdežto Edward měl nejspíš radost, jelikož Jacoba nikdy neměl příliš v lásce. Já přemýšlela o všech mých dosavadních skutcích, a došla jsem k názoru, že jsem příšerná mrcha. A Jacob? Nad čím mohl přemýšlet on? Nad tím, jak moc jsem ho ranila? Nad tím, co teď bude dělat? Nebo snad pomýšlel na to, jak si mě k sobě připoutat zpátky? Oba jsme už ale věděli, že to by nešlo. Možná, že kdyby k dnešnímu večeru nedošlo, mohli bychom někdy později po našem rozchodu, který byl jednou stejně nevyhnutelný, zůstat alespoň přáteli, ale takhle... Takhle to bylo vyloučené.

„Takže to znamená nejspíš konec, že?“ Jacobův hlas mě vytrhl z mých myšlenkových pochodů. Tolik jsem toužila odpovědět mu, že to není konec, že můžeme být přáteli, můžeme to zkusit znovu, ale lhát už asi nebylo na místě. Můj plán by mi stejně nevyšel.

„Je mi to moc líto, promiň, omlouvám se ti, vím, že jsem ti určitě moc ublížila.“ Mohla jsem teď říct cokoliv, ale stejně by to nespravilo tuto situaci. Všechno bylo ztraceno.

„Neomlouvej se, nemůžeš za to, co cítíš. Nezlobím se. Taky mě to mrzí, ale tím se netrap. Teď už bych měl asi jít. Takže, měj se hezky, Bello.“ Vstal, vzal si kabát a chtěl odejít. Nedokázala jsem ho jen tak pustit, musela jsem mu to aspoň trochu vynahradit. Vyběhla jsem od stolu a vrhla se k němu. Vletěla jsem mu do zaskočené náruče a políbila ho. Byl to dlouhý a intenzivní polibek, takový, ve kterém jsou všechny vaše emoce. Snažila jsem se do něj dát veškerou něhu a lásku a vášeň, kterou jsem v sobě našla. Chtěla jsem se s ním aspoň hezky rozloučit. Nechtěla jsem na něj zapomenout. Ale asi by bylo lepší, kdyby on zapomenul na mě.

Když jsme se od sebe odlepili, Jacob mě jemně pohladil po tváři, lehce se pousmál a pak... odešel.

V momentě byl pryč, na stole po něm zůstala jenom krabička s prstýnkem uvnitř.

Nemohla jsem vydržet nával všech těch smíšených pocitů, které mnou proudily. Objala jsem se rukama a snažila se udržet rovnováhu. Žaludek se mi zvedal. Po pár vteřinách jsem stejně skončila zhroucená a neschopná čehokoliv na zemi. Slzy mi už znovu brázdily obličej a skoro jsem nevnímala ani Edwardovi teplé ruce, které mi pomáhaly zase vstát. Něco si s Ashley šeptali, ale slovům jsem nerozuměla. Koneckonců, ani jsem jim nechtěla rozumět. Byla jsem na dně. Tiše trpím... umírám... Nebo je to jen další z mých podivných pocitů, protože teď si už po několikáté doopravdy přeji zemřít.

Pohled - Edward

Už jen to, že jsme se náhodně potkali ve stejné restauraci s Bellou a Jacobem věstilo něco zrádného. Tohle byla opravdu luxusní restaurace, v Seattlu byste nenašli lepší podnik. A bylo to znát všude. Vybavení, přístup personálu, ceny, ... Copak by si to Jacob Black mohl dovolit? Netušil jsem, že má tolik peněz jako my, Cullenovi.

Ke všemu nám jejich zdejší přítomnost zkazila s Ashley celý večer. Nejen, že jsem už byl hned zase jako vyměněný, dychtící po každé nové informaci o vztahu Bella + Jacob. A ještě když to Belle v těch tyrkysových šatech tolik slušelo, odolával jsem jen stěží mé potřebě otočit se a obdivovat její nádherný vzhled, včetně dekoltu.

Ale to nebylo stále to nejhorší. Když jsem slyšel ta slova, která ten zmetek vyslovil, myslel jsem, že bouchnu. Musel jsem celý zrudnout a zlostí jsem se třásl až jsem se skoro přeměnil. Nebýt Ashley (jako vždy zachránila situaci), která mi položila pod stolem ruku na stehno, všechno jsem málem zase zkazil. Ještě dlouho, dlouho poté pak vládlo v našem sále až pohřební ticho. Bella přestala na okamžik dýchat, a i já jsem měl s dýcháním velké problémy. Netrpělivě jsem čekal, co mu odpoví.

I když jsem věděl, že by bylo bláznovství ten sňatek přijmout, u Belly člověk nikdy nevěděl. Bylo to horší než jakékoliv jiné čekání mého dosavadního života. A nakonec mi mohl spadnout velký kámen ze srdce když ho odmítla. Dokonce jsem se přistihl, jak jsem na židli nepatrně nadskočil radostí. Choval jsem se jako malý spratek, který si neumí vybrat. Mrzelo mne to, už jen kvůli Ashley, která to z nás třech odnášela vždycky nejvíc.

Do pár následujících minut Jacob Bellu definitivně opustil, a nadobro zmizel z jejího života, aspoň jsem doufal. Ale myslel jsem jenom na sebe, jen na své pocity, a tak mi vůbec nedošlo, jak moc to muselo trápit Bellu. I ona určitě nesmírně trpěla, přinejmenším pod povrchem, pod svou hroší kůží, protože jsem věděl, že ona jen nerada dává najevo své city.

Když se zhroutila k podlaze, teprve pak jsem si všiml, že by neměla být sama, ne dnes večer. Přistoupil jsem k ní a pomohl jí zpět na nohy.

„Co s ní budeme dělat? Nechal ji tu úplně opuštěnou.“ Ashley byla za každých podmínek ta nejhodnější a nejmilejší osoba pod sluncem. Neměla Bellu ráda, a přesto se jí snažila pomoct. Obdivoval jsem ji.

„Promiň, vím, že nám to kazí večer, ale nerad bych ji tu nechal samotnou. Zničili jsme jenom tu rudovlasou upírku, ti dva tu můžou někde pobíhat s myšlenkou na pomstu, mohlo by se jí něco stát. A navíc se na ni podívej, je úplně zničená. Odvezeme ji domů, co ty na to?“ Ashley přikývla a pomáhala mi Bellu odnést pryč. Ta jako by vůbec nevnímala, co se kolem ní děj. Byla jako omámená, skoro jako zdrogovaná. Tolik mi jí bylo líto.

Naložili jsme ji do auta a odjížděli zpátky do Forks, kde jsme ji předali jejímu otci. Nejspíš tušil, o co jde, protože mi neuniklo, jak říká: „Ach jo, já mu to rozmlouval.“

Ale Bella se v poslední chvíli vzpamatoval a když už měla vejít dovnitř svého domu, vytrhla se nám, ustoupila o několik kroků dozadu, pak se otočila, nasedla do svého starého náklaďáčku a stačila říct jen: „Nezlobte se, musím to udělat. Sbohem, tati, mám tě ráda.“

A to bylo všechno. Pak se nejvyšší rychlostí, jakou z náklaďáčku dostala, snažila uprchnout. A my tři neměli slov. Nic jsem nechápal. Netušil jsem, co měla Bella v úmyslu, ale nic hezkého to nejspíš nebylo. Jen jsem doufal, že nehodlá udělat nějakou hloupost.

Pohled – Bella

Musela jsem to udělat. Musela jsem utéct. Nebylo jiné řešení. Přiznávám, je to zbabělost, utéct od problémů, ale já neviděla jiné východisko. A navíc je to tak osvobozující – tedy na chvíli, dokud vás nedostihnou výčitky. Ale na to byl zatím ještě čas.

Hodlala jsem změnit svůj život. Změnit si jméno, datum narození, prostě všechno. Chtěla jsem začít s čistým štítem. Ale to jsem ještě netušila, jaké další trable na mne číhají. A že číhali docela dost blízko...

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život je nespravedlivý - 11. kapitola: