Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život Alice Brandon - 4. kapitola

30.10.2010 (19:15) • maky21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1630×

4. kapitola

Pomalu jsem otevřela oči.

Ležela jsem u sebe v pokoji. Jak jsem se sem dostala? Co ten záchvat? Nasadí mi konečně nějaké prášky?

Opatrně jsem se přetočila a podívala na hodiny nad nočním stolkem. Půl druhé. A podle toho, jaká je venku tma, asi odpoledne nebude.

Periferním viděním jsem zachytila záblesk něčeho na druhé straně postele. Bleskově jsem se otočila.

Začínám bláznit. Ale už definitivně. Vážně je možné, aby tu byl Jasper?

Jak jsem se otočila, zabolelo mě nad levým předloktím. Podívala jsem se tam. Krásná modřina. Asi z toho, jak jsem spadla, když jsem měla záchvat.

Zase jsem si lehla na záda, ještě opatrněji, a dívala se do stropu.

Uvažovala jsem o tom přízraku odpoledne: Může to nějak souviset s epilepsií? A co ty vize? Ano, doktoři se to budou určitě snažit vysvětlit nějak racionálně, jako že jsem teď přecitlivělá a víc vnímám okolí, proto se může zdát, že vídávám... věci. Prostě věci. Ale mamka se mnou mluvila! To se nijak racionálně vysvětlit nedá.

Že bych se přece jenom zkusila svěřit Jasperovi? Ikdyby si o mně myslel bůh ví co, může se na to podívat objektivně a pomoci mi. I když třeba tím, že se mnou zajde na psychiatrii. Stejně tam patřím, tak co.

Proč, proč zrovna já? Proč mi musela umřít maminka? Proč jsem se jí ptala? Proč mám epilepsii? Proč blázním...? Co znamenají ty vize?

Opět jsem se otočila k nočnímu stolku a sáhla po žiletce, která tam byla, jen jsem si jí nevšimla. Mou ruku zastavila druhá, strašně ledová. Jasperova... A já jsem neuvažovala nad tím, co tu dělá, jak se sem dostal, jak to, že nespí, prostě jsem mu padla do náruče a vybrečela se. Nebyla jsem vůbec unavená.

„Proč, Alice, proč to děláš?" přísně se zeptal, jak jsem se trochu uklidnila. Najednou mi bylo trochu trapně.

„Nevím... ono mi to pomáhá..."

„Nepomáhá. Jenom si to myslíš. Můžeš dostat otravu krve. Vzhledem k tvému momentálnímu stavu..."

„Proč to sem teď taháš? Co ty o tom můžeš vědět, jestli mi to pomáhá, nebo ne? Je to moje věc, o tom nic nevíš," trochu jsem se vztekala.

„To by ses divila..." Posmutněl.

„Ne, nedivila. Nebo to jste se taky učili na té tvojí škole? Jak se chovat k nemocným sebepoškozujícím se bláznům? Můžu za smrt mojí matky a toto je cesta, která mi pomáhá!" Trochu jsem se zastyděla, on je tu se mnou, místo toho, aby spal, a já se s ním hádám. Ale ty emoce musely ven, on byl blízko, tím pádem vhodný terč... Ale jak jsem vyslovila, že jsem zavinila maminčinu smrt, dolehla na mě celá pravda a já jsem se mu znovu rozbrečela v náruči.

Jasper se se mnou vůbec nehádal, i přestože jsem na něj před chvílí ječela, prostě tam se mnou byl. Bylo mi s ním strašně dobře. Asi jsem zase usnula...

Nevím, co se mi zdálo. Nebylo to nic konkrétního, spíš jenom souhrn citů. Ale bylo to příjemné. Nechtělo se mi vrátit se z říše snů. Jakmile jsem otevřela oči, uviděla jsem Jazze klimbat v křesle. Trošku jsem se pousmála a vyhrabala se z pelechu. Vážně se mi ani trochu nechtělo... Kupodivu mi pomohlo vyplakat se.

Najednou jsem byla smířená s tím, že mám epilepsii. No a co, to ještě neznamená, že jsem cukrová panenka. V noci se ve mně něco zlomilo. Ale kdo ví, kdy se vypořádám s tím druhým... Podívala jsem se po Jasperovi, uvažovala, jestli spí opravdu tvrdě. Nechtělo se mi totiž chodit do koupelny, abych se převlékla...

Riskovat, nebo ne? Dobře, od teď se zaobírám už jenom tímto typem starostí.

Nakonec jsem přece jenom vytáhla oblečení ze skříně a opatrně si sedla na postel, abych se převlékla tady. Zády k němu, ale pořád jsem se po něm dívala, co kdyby přece jenom nespal tak tvrdě... Jenom jsem si myslela, že by mi nevadilo, kdyby se probral, jak jsem se začala oblékat, odvaha mě rychle opouštěla.

Nicméně, zvládla jsem to, Jasper se neprobudil. Došla jsem před křeslo, ve kterém poloseděl, pololežel a dřepla si před něj. Takto jsem hodlala počkat, dokud se neprobere. Měla jsem štěstí, po chvilce pomalu otevřel oči. Pohled mu okamžitě sjel na mě a koutky se mu pomalu roztáhly do úsměvu.

„Čím jsem si zasloužil tak krásné probuzení?" zeptal se pořád s okouzlujícím úsměvem. Okamžitě jsem zrudla, ale taky se nepatrně usmála.

Trošku jsem se nadzvedla. „Omlouvám se. Strašně moc se omlouvám. Jsem strašná, ty kvůli mně spíš na křesle, dovedu si představit, jak je to nepohodlné, dokonce na mě dáváš pozor a já dovedu jenom ječet. Promiň. A děkuju. A promiň." Jenom mě chvilku pozoroval.

„Nebylo to vůbec tak nepohodlné, kvůli tobě bych se vyspal klidně i na žhavém uhlí."

Panebože... To... to bylo nádherné vyznání. Nebylo. Kdyby bylo, tak by včera po té puse neutekl. To bychom si ještě měli vyříkat.

„Poslouchej... Co to včera znamenalo...?" začala jsem opatrně.

„Co myslíš?"

„Ten... ten polibek." Zčervenala jsem.

„Alice... Byla bys tak hodná a zapomněla na to?"

„Chceš po mně nemožné."

„Nechci. Čas všechno zahladí..." Chtěl ještě pokračovat, ale skočila jsem mu do řeči.

„Tak to se teda pleteš. Není to tak jednoduché, zapomenout..." Nahrnuly se mi do očí slzy. Zase jsem si vzpomněla na maminku... Najednou si mě vyzdvihl a posadil na klín.

„V klidu, to bude dobré, omlouvám se, nechtěl jsem tě rozplakat. Uklidni se, pš-š..." tišil mě. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a jenom potichu vzlykala. Jemně mě hladil po zádech a pořád uklidňoval. Čekala bych, že se mé pocity smísí s tím zvláštním klidem, ale nestalo se tak. Nevím, jak dlouho jsme tak seděli.

Bylo mi u něj strašně dobře. Ale pořád mi to odmítal vysvětlit. Už jsem na něj nenaléhala. Jestli mi to bude chtít říct, udělá to. A jestli ne... už ze mě nevytáhne půl slova. Ne, to bych zrovna neřekla, ale nevím, jak dlouho vydržím mu nic neříct. Ale teď jsem byla dokonale spokojená i tak, když jsme spolu jenom mlčeli.

Nehodlala jsem to ticho prolomit, ale chci mít ve věcech jasno. Něco ve mně říkalo, ať to nekazím, druhá část - ta zvědavá - chtěla Jaspera podrobit pořádnému výslechu. Už jsem si na ty hádky ve mně zvykla... Trochu jsem se usmála.

„No vidíš, s úsměvem jsi daleko hezčí..." Sklonil se ke mně a zašeptal. To mě chce zničit? Podle toho, co mi ráčil říct, jsem pochopila, že náš vztah není možný, ale přesto mi skládá takové drobné komplimenty? Jenom se se ale unaveně usmála.

Zatloukat, zatloukat, zatloukat...

Ale i kdybychom měli být „jen" přátele, stačí mi to, pokoušela jsem si nalhat. Ale je to předem prohraná bitva. Proč se o to vůbec snažím... O kamarádství mi nejde, chci být celý den s ním v jeho objetí, vískat se mu ve vlasech, ochutnávat jeho rty... Ty dokonalé rty.

Vzpomínala jsem na ten polibek, zašimralo mě při tom v břiše. Jazz trochu zatnul pěsti.

„Na cos teď myslela?" zašeptal mi do ucha. Jenom jsem si skousla ret, znovu se nechala unášet na vlně vzpomínek. Lehce mě vzal za bradu a otočil můj obličej k jeho.

„Mohla bys mi to říct...?" Nervózně jsem se pousmála a znovu chvilku myslela na včerejšek...

Najednou udělal něco, co bych nečekala. Ještě chvilku se mi díval do očí a potom mě lačně políbil.

Věnováno mé drahé misppuli

Autor: maky21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život Alice Brandon - 4. kapitola: