Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život Alice Brandon - 2. kapitola

03.10.2010 (07:45) • maky21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1452×

2.kapitola

Zjsitili mi epilepsii.

Vážně.

Sesypala jsem se z toho.

Bojím se i jít si odskočit, abych třeba nedostala záchvat. A taky to vysvětlilo to divné vidění. V obchodě nemůžu pracovat, protože na tom nejsem dobře, ale stejně tu trávím většinu času. Přímo se děsím toho být sama.

Sem tam poprosím Jaspera aby se mnou zůstal přes noc doma. My dva jsme si začali opravdu rozumět, ale neustále se v mé přítomnosti tváří, jak kdyby ho něco bolelo. Proč? Na to nedokážu odpovědět..

Právě dnes tu je. Kdo jiný než Jasper? Nějak necítím ve své kůži. Už od rána. Prostě je mi blbě. Ale radši to nikomu neřeknu, protože co kdybych měla třeba rakovinu, nebo tak něco? To už bych vážně nepřežila! Už teď si nikdo neodpustí to ťuťu ňuňu. Moc pozornosti mi teď nesedí... Dřív mi nedělalo problém vyskočit na nějaké diskotéce na stůl a pořádně to tam rozjet, ale teď mi vadí i když mi někdo pochválí tričko... Možná jsem jen přestárlá puberťačka... Tak to bude... Ale, šáhla jsem si na čelo, možná budu mít teplotu... „Jaspere?" zeptala jsem se.

„Ano?" otázal se potichu.

„No... Vím že si budeš myslet, že se ze mě stal totální hypochondr, ale mohl bys, prosím, zkusit, jestli nemám teplotu...?"

„Nevím, proč bych si to měl myslet. Tohle je úplně normální reakce..."

„Moment... Jak to víš?"

Jasper vypadal, jako by něco provalil, ikdyž se nezačervenal. „No... Studoval jsem psychologii..."

„A nechals toho, abys mohl prodávat v obchodě?" Úplně jsem zapomněla na mé rozpálené čelo. O to mu asi šlo, ale nevadí...

„To by bylo na dlouho..." zamumlal.

„Ale já mám čas," ujistila jsem ho.

„No, víš... co ta teplota?" Zmetek jeden! Já to z něj dostanu, i kdybych ho měla mučit, já nevím jak dlouho!

„No, víš..." vytáčela jsem se podobně jako on, „co ta psychologie?"

„Já se ptal první," řekl s úsměvem alá měsíček na hnoji.

„Super!" zavrčela jsem.

„Máš u sebe teploměr? Nebo ho mám jít koupit?" usmál se na mě, jako když dospělák chlácholí děcko, kterému vzali hračku. Opět mě zalila ta divná vlna klidu, přes kterou jsem cítila vztek jen velmi mlhavě. Jak to ten Jasper dělá?! Dělá to vůbec on? Jak mě to napadlo? Jsem nenormální...

Když jsem se probudila - já spala?!

Nevím. Prostě jsem otevřela oči a podívala se po pokoji. Jasper se na mě usmíval.

„Řekl bych, žes teplotu neměla, jenom jsi byla unavená."

„Hmm..." zívla jsem. „Takže, Jazzi... K té psychologii..."

„Těžko se mi o tom mluví..."

„Ty o mně víš první poslední," postěžovala jsem si.

„No dobře..." vzdychl s úsměvem. „Asi o mně nevíš ještě pár věcí... Můj otec patří k horním patnácti procentům. Měl jsem, na co jsem si ukázal. Jedinou podmínkou otce bylo, že musím jít studovat. Souhlasil jsem, nepřišlo mi nijak náročné souhlasit a potom to nedodržet. Jenže tatínek na mě měl nachystanou strategii. Chtěl jsem byt - měl jsem ho mít. Ale; musel jsem se učit. Na konci semestru jsem propadl u zkoušky - byt si vzal zpátky. Další semestr jsem chtěl auto - dobře, ale musím se učit. To jsem zvládl, tak mi auto zůstalo. Ale jak jsem měl dělat bakalářské zkoušky, tak mi otec řekl, že si mám vydělávat na další studium sám. Že mám třeba pronajímat byt, on mi to už platit nebude. Nechtěl jsem se vzdát svého luxusu... tak jsem tady," ukončil to poněkud náhle.

Chvíli jsem si přemílala jeho minulost v hlavě. Neměl to zrovna lehké, ale taky ne zas tak těžké... Zajímalo by mě, co by dělal v mé situaci. Asi by to řešil jinak než já... přemýšlím, jestli v září půjdu do školy, protože se fakt nechci zhroutit na pódiu, někdy na vánočním koncertu...

„Měl bych jít," přerušil mé rozjímání Jasper

„Už? " protáhla jsem zklamaně obličej. Byla to škoda... s Jasperem se mi žilo líp... chápu, že musí jít za svou rodinou, ale nějak se mi nechce ho pustit... asi jsem příliš majetnická...

„Tak dobře," rezignovala jsem, „ale ať se ti nic nestane, ano?" Koukla jsem se do jeho hnědnoucích očí. Vždycky, když se na ně začnu ptát, vymluví se na něco jiného. Zrovna včera ho zachránil táta, který se vrátil z obchodu.

„Tak ahoj," rozloučil se Jazz. Úplně jsem zapomněla na to, že má odejít.

„Ahoj," odpověděla jsem.

Z pozadveří na mě vykoukl táta. „Zlato, něco jsem ti přivezl," řekl a do dveří strčil hlavu malý pejsek!

„Jéé, tatí, co se ti stalo?" vyklouzlo mi. O pejska škemrám zhruba od svých sedmi let.

„No, četl jsem, že kynologická terapie někdy může pomoct při epilepsii..."

„Nekecej," rozesmála jsem se a padla mu okolo krku. Takže pod tím tvrdým jádrem mě asi fakt má rád... Táta se opatrně vymanil a vycouval. Ale já jsem už měla oči jenom pro psíka...

Pejsek byl něco jako pudl, nedalo se to jen tak určit... Zatím vypadal jako kulička z kudrlinek.

„Tatínku?" zeptala jsem se potichu a opatrně taťuldy, sakra, už mluvím jak Hurvínek, který seděl na mé židli a s úsměvem mě pozoroval. Vím, nebylo nejlepší ho dráždit... ale.

„Copak, zlato?" zeptal se taťu... taťka.

„Víš... jak dlouho jsem už nebyla na nákupu?" zeptala jsem se ho opatrně.

„Alice..." povzdechl si.

Je ještě paranoidnější než já. Zkusím to jinak.

„Víš, že Jazz studoval medicínu? Takže kdyby se mi něco stalo, dokázal by mi pomoci?"

„Cože?"

„No, ano," horlivě jsem přikyvovala. Nepřekvapilo mě, že to neví, Jasper je takový... charizmatický ale mlčenlivý typ.

„Alice, vy dva spolu trávíte dost času, moc se mi to nelíbí...ale když ti to udělá radost..."

Nákupy s Jazzem... Je to sice kluk, ale co jiného mi zbývá? Půjdu do toho největšího obchůdku pro zvířata - coby - půjdu do všech obchodů pro zvířata, co jsou tady v okolí, a koupím tam pejsánkovi krásný oblečeníčko! A kostičky na hraní! A... všechno možný!

„Alice" zavrtěl táta varovně hlavou, když viděl mé rozjímání. „Ty shopaholiku, " zavrtěl prstem. „Ne, abys mu koupila oblečení. Víš, jak ho tím svážeš?" No jo, to mě nenapadlo! Chudák pejsek mít za paničku mě. Trošku jsem zčervenala.

Ale i tak, můžu mu nakoupit obojků, misek, hraček... „Ty budeš ten nejrozmazlenější pudlík," mazlila jsem se s... Beníkem. Ten mi oňufával a olizoval celý obličej. „Počkej, to lechtá." Už zase jsem se smála. „Děkuju, tati," zašeptala jsem nakonec.

Ale už tam nebyl.

Spokojeně jsem usínala...

„Ale Jasperovi to řekneš sama!" zahřímal táta ode dveří.

„Dobře..." zazívala jsem. Neuvědomovala jsem si, co to znamená, téměř jsem spala...

Když jsem se probudila, přistihla jsem se, jak vzpomínám, co se mi to zdálo... Něco velmi kouli příjemného... Už to mám! Byla jsem prachatá a vykoupila jsem všechny obchody na Zeměkouli... Dobře já... teď mi musí bohužel stačit, že jdu s Jasperem - do prčic! Budu mu to muset nějak šetrně oznámit... To půjde těžko... i když... A najednou... Klika cvakla, dvéře letí, Jasper vchází do dveří. A-ou!

„Ehm, Jaspere?"

Smál se hned ve dveřích - plus pro mě?

„Ano, Alice...?" Jo, stěží zadržuje smích. Ale teď mu náladu zkazím. Nebo ne? Praly se ve mně dva protichůdné pocity. A on se uculoval čím dál víc.

„Hm... šel bys se mnou dneska nakupovat...?"

„Hm... A co když ne...?"

„Tak tě donutím násilím?"

Posmutněl. „Kdybys věděla..." zamumlal. Ale nerozuměla jsem mu.

„Promiň...tak nemusíme jít..." řekla jsem, protože se ve mně zvedla náhlá vlna nostalgie? Nevím, ale jako by byla mimo mě, mou mysl... Byla podobná tomu klidu, který mě občas zaplavil v jeho přítomnosti. Divné. Jasper chvíli zatínal zuby.

„Tak...když ti to udělá radost, tak jo..." Byl tak... já nevím...zdvořilý. Jako z jiného století...

„Díky!" samou vděčností jsem ho objala Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Ale to jsem byla já. Ta pravá já. Ne ta levá, ta, od té doby s tou epilepsií.

„Jo! Jo, jo, jo, jo, jo!" zakřičela jsem samou radostí.

„Nákupy!" zaječela jsem, až se stěny otřásaly. Někdy mezi tím jsem pustila Jaspera. Usmíval se. To je dobře... Ještě ani netuší, co ho čeká... chudáček...

„Tatí?" zakřičela jsem. Jako kdyby nebyl vedle v pokoji.

„Já vím," ozvalo se ze... stěny? Odkdy stěny mluví? Jo aha, to byl táta... Tak nic, no...

„Potišeji, Alice..." napomenul mě ve dveřích. „Jaspere, pojď na moment, prosím..." Takže dostane poučení, jak má se mnou zacházet... Tak s nákupy ještě počkám.Ale nevadí... Uvědomila jsem si, že mi nevadí nic, teda pokud je v mé blízkosti Jasper... Co se to se mnou děje?

A tak tatínek školil, školil... školil... a konečně se otevřely dveře, v nich Jasper, za ním táta, v ruce peněženku a na tváři úsměv. „Tady máš maníky a ne, ať se ti něco stane," mrkl ne mě. S Jasperem? To určitě!

„Díky tatínku, jsi skvělej!" řekla jsem místo toho. Převlečená už jsem byla, zatímco taťka školil, stihla bych to nejmíň milionkrát!

„Jedeme!" zavelila jsem a táhla Jaspera s jeho tichým „Ano poručníku," na ústech, za ruku.

Zdráhal se mě dotknout. Proč...? Jestli to souviselo s jeho očima... Dnes byly opět tmavší. Ne, moje zvrácené za vlasy přitažené teorie nechám plavat... Jasper mě poslušně následoval... téměř vojenským krokem! No a co, tak byl na vojně no, jako většina kluků! Jsem paranoidní, epilepsie je na nic...

Zabouchly se dveře a už se jelo. Řídil Jasper, který přijel v, hádám, novém stříbrném Volvu. Řídit uměl, to je pravda.

„Máš ráda motorky?" zeptal se najednou

„Jo," odpověděla jsem, ale nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.

„Tak ti něco ukážu," odvětil. Na otázky, kerými jsem ho napadla, nereagoval. Po chvíli jsme zastavili. Vylezla jsem z auta a co nevidím? Na proti mně se blýskala úžasná silniční motorka, na které jezdí takoví ti dárci orgánů.

„To nemyslíš-"

„Myslím,“ přerušil mě Jazz s úsměvem.

„Ani náhodou! Ne, tu motorku si nevezmu! Vždyť nemám narozeniny, svátek, nic jiného..."

„Ale Alice, to mi neuděláš," nasadil psí oči. Kašlala jsem na to. Prostě tu motorku nemůžu přijmout, to nejde.

„Co kdybych při jízdě dostala záchvat...?" nadhodila jsem.

„Nemysli na to, jinak ho dostaneš. Neštvi mě, sedej na motorku a užívej si tu volnost, vítr ve vlasech, svobodu..." I o něčem takovém, jako je motorka, dokáže mluvit tak... romanticky.

„Dobře," řekla jsem. „Mám ale jednu podmínku."

„No?" zeptal se zvědavě.

„Budeš mě učit," nechápavě na mě pohlédl. „Já na motorce jezdit neumím," řekla jsem a udělala jsem psí oči.

„No dobře," rezignoval. „Tak co, vezeme se do obchoďáku?" zeptala jsem se s jiskřičkami v očích. Jasper přikývl.

„Na, vem si tohle," řekl a hodil po mně helmou. Byla hezká, zelená. Najednou mi ale něco docvaklo.

„Jaspere?" zeptala jsem se. „Ty nemáš peníze na školu a kupuješ mi motorku?"

„Alice..." povzdechl.

„To je složité..."

„Vysvětli mi to," vybídla jsem ho s ledovým výrazem.

„Nevím, kde začít..."

„Od začátku?"

„To by bylo na dlouho..."

„Já mám čas." Jasper protočil oči v sloup.

„No... bratrancův táta, můj strýc, koupí bratránkovi všechno, o co si řekne. Alice, je to trapné a omlouvám se za to.

„Ještě nemáš za co."

„Dozvíš se. No, bratránek má vše, o co si řekne, a tak to bylo i s tou motorkou... Ale, strýc mu ji koupil bez jeho vědomí, a jemu se nelíbila barva nebo něco v tom smyslu... A tak mi ji strýc dal. A já ji dávám tobě. Promiň, byl to špatný nápad, omlouvám se, že ti předávám něco, co jsem dostal a co se mi nehodí... Mělo mě napadnout, že se zeptáš. Nedokážu popsat, jak je mi to líto."

A tak se jelo. Jízda motorkou byla naprosto úžasná, přesně jak řekl Jasper. Ten vítr, ta svoboda.... no prostě skvělé! Řekla bych, že to skončilo až moc rychle.

Jasper zastavil a oba jsme seskočili z motorky. Stáli jsme před takovým hodně vysokým obchodním domečkem. To se bude nakupovat. V duchu jsem si zamnula ruce.

Podívala jsem se na Jaspera a málem to seklo. Tvářil se neskutečně bolestně...

„Jaspere...?" oslovila jsem ho tiše. „Co se stalo?" Zatnul svaly a vykouzlil na tváři jakýsi takýsi úsměv.

"Ale nic. Jdeme?" otevřel mi dveře. Divné. Na to jsem nebyla u svých vrstevníků zvyklá. Je jako...z jiného století. Neřekl, že mu je špatně, prostě se mnou jde. Neřekl, že bych ho tím otravovala, prostě šel. Gentleman. Dokonalý gentleman.

„Vážně jsi v pořádku?" váhala jsem. Ale zalila mě vlna klidu. Chtěla jsem se cítit jinak, ale... nějak jsem nemohla.

To bylo opravdu velmi podezřelé. Jasper už mi otvíral dveře od toho obrovitého obchůdku a já jsem nemínila nechat ho čekat. V rámu dveří jsem se zasekla. Pusa se mi otevřela a já na ni málem spadla. To, co jsem viděla, bylo naprosto dokonalý, úžasný a kdovíco ještě. To... bylo fascinující!!

Jasper mi naznačil, že by se do mé pusy vešla celá jeho dlaň a s úsměvem mi ji zavřel. Stále jsem nebyla schopna se pohnout a dál jsem zírala, jak, promiňte mi to slovo, debil.

***

Viděla jsem v tom skle záblesk... nějaký střípek, útržek... Šli jsme s Jazzem z obchodu, on ověšený taškami, nechtěl mi dovolit, abych něco vzala...

„Alice, jsi v pořádku?" znejistěl. Dlouho jsem neodpovídala.

„J-jasně," zakoktala jsem. „Jo, jsem v pořádku, jdeme?"

"Tvé přání je mi rozkazem," zaševelil a znělo to jako větřík v listoví...

„Nechceš zajít někam na jídlo?" zaptal se mě Jasper s úsměvem na rtech. Do toho nákupu jsem se tak zažrala, že jsem si nevšimla, jak mi začalo kručet břiše. Krucinál! Jasper se uchichtl a sám si sobě odpověděl „Asi ano. Že?" Kývla jsem.

„Tak pojď, zajdem si do jedný suprový restaurace."

„Ehm..." významně jsem se podívla na tašky v jeho rukách.

„To neřeš," opáčil.

„Tak, veďte mě, pane Whitlocku," vyzvala jsem ho.

„Tudy, slečno Brandonová," ukázal mi cestu. To mě baví!

„Jazzi...?"

„Ano?"

„Nechceš mi dát nějakou tašku?"

„Ne, nechci," ujistil mě bohorovně. Ověšený jak vánoční stromeček a ještě mi otevírá dveře od resturace...

„Jaspere, neštvi a dej mi něco!" Jenom se usmál a mě zalila vlna klidu. Je to k vzteku, muset se cítit klidně. Ale jinak jsem nemohla.

„Alice, jsi unavená a hladová, běž si sednout a s taškama si nedělej hlavu." Poslechla jsem ho a vydala se ke stolu vedle okna.

Jasper se chvíli bavil s číšníkem a nakonec se vydal ke mně se dvěma jídelními lístky. „Takže, co si dáš?" zeptal se potichu.

Bylo mi to úplně jedno, hlavně že je tady. Ale otevřela jsem lístek a přelétla ho pohledem. Co chvíli jsem ale těkala očima k Jasperovi. Zadumaně si pročítal menu. ¨

„Tak, máš vybrané?" vzhlédl náhle s úsměvem.

„Hm.. asi salát s kuřecími kousky.. vypadá to, že se to dá jíst," uchechtla jsem se. V jídle jsem byla, jsem a budu vždy vybíravá.

„No a co pití?" zeptal se Jasper.

„Třeba Sprite," usmála jsem se. „A co ty?" Vypadal, jako by stěží zadržoval smích.

„Já nic," usmál se.

Byla, jsem a budu zvědavá, a proto jsem se zeptala: „Proč? Držíš dietu?" Chvíli o tom přemýšlel a pak záporně zavrtěl hlavou.

„Jaspere Whitlocku, nemůžeš se mi celý den tahat s taškama, strávit den na nákupech a tvrdit, že nemáš hlad!"

„Ne, nemám..."

„Jazzi... Dej si něco."

„Alice, vážně, ne." Došel k nám číšník, nechtěla jsem se před ním předvádět. Jasper to zřejmě poznal, usmál se a vyřídil mu naši... dobře, mou objednávku. Číšníkovi to asi přišlo divné, ale nic neřekl.

„Miluju profesionály." Jasper se na mě významně podíval poté, co číšník odešel.

Když jsem dojedla, Jasper zavolal číšníka. Než přišel, něco mi docvaklo. Jasper mi to chce platit?! To teda ne! Vždyť si musí jít vydělávat na studio. Spražila jsem ho pohledem. Když přišel číšník, řekla jsem: „Já zaplatím." Jasper se na mě podíval a zamračil se. S andělským úsměvem jsem zaplatila.

On mi to ale bohužel vrátil a nechtěl na mě promluvit... sakra...

„Pane Whitlocku?" otázala jsem se. On jako že nic a beze slova vzal tašky... sakra...

„Pane Whitlocku?" zeptala jsem se ještě jednou. Obrátil se, ale já jsem viděla, jak mu cukají koutky.

„Copak si přejete, slečno?" podíval se na mě zvysoka a uraženě. Uf, musela jsem skoro vyvrátit hlavu, má aspoň metr devadesát.

„Myslím, že jste za mě odmítl nezaplatit, když jsem protestovala, nesouhlasil jste. Na, Jazzi, vem si ty peníze. Pro můj duševní klid."

„Alice... Ne," řekl pevně. A věděla jsem, že je to poslední slovo. I přesto jsem zkusila osvědčené psí oči. Jenom se usmál. „Ali... vážně ne."

„Proč?" naléhala jsem umanutě.

„Protože je to proti mé výchově a mým zásadám."

„Tak je porušíš!"

„Ne. Co ti na tom vlastně tak vadí?"

„Hm," naoko jsem se zamyslela, "myslím, že vůbec nic. Teda kromě toho, že jsi se mnou celý den na nákupech. Že se mi taháš s taškama. Že musíš být vyřízený jak žádost a přesto se ani nenajíš..." Něco mi docvaklo.

„Moment...nenajíš... tys nejedl jenom proto, abys za mě mohl zaplatit, že?" zaútočila jsem.

„Ne, tak to není." vymlouval se.

„A jak to teda je?" bojovně jsem vystrčila bradu.

„No... víš..." vytáčel se a vypadal, jako by mu to v hlavě šrotovalo. „To ti řeknu jindy," dokončil a nasedl na motorku, ke které jsme za našeho rozhovoru došli.

Nejdřív byl problém, kamže to s taškami, ale nakonec je dal Jasper na řidítka motorky, takže vypadala jako vánoční stromeček.

„Pevně doufám, že cestou nic neztratíme," usmála jsem se a opřela si hlavu o Jazzova široká záda.

„Helmu," řekl najednou.

„Cože?" nerozuměla jsem.

„Říkal jsem, aby sis vzala helmu."

„Dobře, no." Natáhla jsem se pro ni. Jasper mi ji podal a užuž se chtěl rozjet.

„A ty co? Kdybysme se vysekali..."

„No, Alice... Je to na dlouho, helmu nepotřebuju."

„Ne že bych chtěla podceňovat tvé řidičské schopnosti, ale stát se může cokoliv." A co bych bez tebe dělala...? dodala jsem v duchu. S povzdechem si vytáhl svou přilbu. Nasadil si ji a vypadal v ní... jak jinak, úžasně. Zatímco já zas jak kretén, určitě.

„Jsi spokojená?"

„V rámci možností ano."

„Jak v rámci možností?" nechápal.

„Kdybys nejedl, abys za mě mohl zaplatit, bylo by to dokonalé."

„Alice, tak to nebylo..."

„No dobře, no..." Rozjeli jsme se a já si opět vychutnávala tu úžasnou rychlost, vítr ve vlasech (spoutaných přilbou), svobodu...

Jízda skončila až příliš brzo. Neochotně jsem si sundala helmu. Vlasy jsem teda měla fakt suprově vyfoukané. Ale vzduch je super živel. Jasper seskočil z motorky, pobral všechny tašky, zatímco jsem ho vraždila pohledem a vyprovodil mě až ke dveřím. Tam mi teda konečně předal všechny tašky. Odemykaje jsem je všechny pobrala. Jak jsem otevřela dveře, odložila jsem si, na prahu se otočila na špičkách a letmo Jaspera políbila na tvář. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Okamžitě jsem zrudla rozpaky, dílem proto, že ty tašky byly vážně těžké a on mi je tahal celý den, dílem kvůli tomu, co jsem právě udělala.

Jasper se ke mně přiblížil obličejem, jako kdyby mě chtěl políbit. Ale na ústa. Asi tak milimetr ode mě se zastavil, jako kdyby žádal o svolení. Překonala jsem tu vzdálenost mezi námi a poprvé jsme se políbili. Jeho rty chutnaly jako jahody v medu, jako slunečný den, jako čokoláda. Prostě dokonale, jako on sám...

Až příliš brzy se odtáhl.

Pokusila jsem se ho znovu políbit, skončilo to moc rychle. Jasper se bolestně zatvářil a zašeptal: „Omlouvám se..." Absolutně jsem nechápala za co. Nechal mě tam tak stát a odešel k autu.

Rozběhla jsem se za ním, ale on nastartoval a odjel. Zastavila jsem se na konci chodníku a rozbrečela jsem se.

Tohle byla ta chvíle, kdy mi docvaklo, že to pouto mezi námi, nebylo jen přátelství, ale počátek lásky. A já blbá jsem si to neuvědomila.

Slzy mi sékaly po tvářích a já klesla na kolena. Jako kdyby nebe vyslyšelo mé pocity, začalo pršet.

I když, nebyla to spíš láska jenom z jedné strany...? Proč se tak cukal? Jako kdyby se mu na jedné straně chtělo mě dál líbat, ale něco v něm ho přemohlo... Nemanželské dítě? Blbost, zas až tak starší než já není. Je to děvkař a bál by se, že by mi ublížil? Taky blbost, nikdo není tak ohleduplný.

Kapky mi stékaly po tvářích, vlasy a oblečení jsem měla promočené. Vzpomněla jsem si na tašky s věcmi pro Bena, musejí být úplně promočené.

Začínala mi být zima.

Zvedla jsem se a pomalým krokem jsem se vydala pro tašky a do domu.

Náhle jsem byla naprosto vyčerpaná.

Dotáhla jsem tašky do pokoje, jakž takž je vybalila a natáhla se do vyhřáté měkkounké postele... A uvažovala o tom, jaké to bylo, když tu byl Jazz se mnou. Změní ten polibek něco? Bude se dál chtít jenom přátelit? Co sakra měl znamenat jeho úprk?

S takovými myšlenkami jsem usnula.

Jen bych chtěla dodat, jak mi to Kari ve škole připomínala, viď, Kari, že v příští kapitolce bude Alice vzpomínat na svou minulost.

3. kapču budu psát já a 4. moje vzácná spoluautorka Rajce1.

Autor: maky21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život Alice Brandon - 2. kapitola: