Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žít vzpomínkami se nevyplácí - prolog + 1. kapitola

12.10.2010 (11:30) • Enutka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1179×

   Prolog  

Seděla jsem v letištní hale a čekala, až mi přiletí letadlo a odjedu, za mou nejlepší přítelkyní Emily Youngovou. Už jsme se delší dobu neviděly, ale pořád jsme si hodně blízké. Pár věcí se změnilo. Emily je teď zasnoubená s nějakým Samem. Těším se, až ho poznám, prý má velkou rodinu, hlavně bratry, takže uvidíme co se z toho vyvine.

 Když letadlo vzlétlo, cítila jsem takové podivné vzrušení. Do La Push jsem se hrozně těšila, i když je tam celé dny pod mrakem, je super vrátit se tam, kde to znáte a kde jste vyrůstali. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem ve Forks a v La Push trávila tolik času. Jezdila jsem tam za mým tátou Charliem skoro každé léto, ale pak se odstěhoval do Phoenixu, protože chtěl být se mnou častěji. Vzpomínám si na své kamarádky, samozřejmě na Emily, Rebeku a Rachel Blackové nebo Leah Clearwaterovou. Všechny jsme byly jako sestry, ale pak se Charlie odstěhoval a já už se s nimi nevídala.

 Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem si nevšimla letušky, která mi nabízí občerstvení. Dala jsem si kávu a croissant a zase jsem se zamyslela.

Ve Phoenixu jsem byla docela šťastná, až do mých sedmnácti let. Byla jsem hrozně zamilovaná, já a Mike jsme byli jako jeden. Všichni věřili, že nám to spolu dlouho vydrží. Byli jsme pro sebe jako stvoření. Všechno bylo dokonalé, až do toho osudného dne. Bylo zrovna něco po čtvrté hodině, takže mi zbývaly tři hodiny na to, abych se zkrášlila. Zrovna jsem si chtěla jít napustit vanu, když zazvonil telefon. Zvedla jsem ho a Mikova máma mi řekla, že Mike měl autonehodu, a že leží v nemocnici. Šla jsem k autu a jela do nemocnice.

 Běžela jsem dlouhou chodbou, až jsem uviděla Mikovu matku. Podívala se na mě a pak mě objala. Čekala jsem co řekne, ale ty dvě slova, které vyřkla jsem nečekala.

Řekla: „Mike zemřel.“ A zase se rozbrečela.

Zhroutil se mi celý svět. A od té doby, už nejsem Izzie, jak mi všichni a hlavně Mike říkali. Nesnášela jsem své jméno. Isabell je takové staromódní. A tak jsem teď pro všechny Bella.  

1. kapitola

 Z reproduktoru se začalo ozývat staré známe, dámy a pánové děkujeme, že jste letěli s naší společností a bla bla bla. Počkala jsem než většina lidí vystoupí, pak jsem si vzala své příruční zavazadlo a šla si pro kufry. Když jsem měla své tři kufry, vydala jsem se hledat Emily a Sama. Nebylo tak těžké je najít. Em na mě mávala a já rychle přispěchala k ní. Objala jsem ji a šla se přivítat se Samem.

„Ahoj, já jsem Bella, ráda tě konečně poznávám,“ řekla jsem zdvořile. 

„Ahoj, jsem Sam, ale to už ty jistě víš," dořekl a usmál se na mě.

„Jistě, že ví,“ zapojila se Emily. „A teď mi musíš všechno povědět, jaký byl let? A jak dlouho jste letěli?“ zeptala se mě Emily a já poznala, že aspoň něco se nezměnilo.

„Let byl v pohodě a letěli jsme asi tři a půl hodiny," odpověděla jsem a chtěla si jít pro kufry, ale Sam už byl někde před námi i s mými kufry.

Došli jsme k dodávce, která zřejmě patřila Samovi. Chtěla jsem mu pomoct s mými kufry do náklaďáčku, protože jsem věděla, že jsou fakt těžké, ale Sam je zvedl, jako by skoro nic nevážily. Nijak jsem to nerozebírala, jen jsem mu poděkovala a nasedla.

Celou cestu do La Push jsme s Emily jen mluvily, mluvily a mluvily. Snad z nás Sama nebolela hlava. Když jsme vystoupili pomyslela jsem na to, že je to skoro, jako před šesti lety, když mi bylo dvanáct.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a před domem, kde bydlela Emily, stálo šest velkých kluků, no spíš, už mužů. Vydala jsem se k nim.

„Ahoj, já jsem Bella," představila jsem se a okamžitě jsem šla z jednich rukou, do druhých. Všichni mě zvedali do výše a představovali se. Takže jsem zjistila, že je tam Paul, Jared, Embry, Quil, Seth a jako poslední Jacob. Ten jediný se mi jen představil, pokýval hlavou a odešel. Nevypadal špatně, krátké černé vlasy, plné rty, nádherné vypracované tělo, ale byl hrozně odtažitý, to jsem nechápala. A někoho mi připomínal, ale nemohla jsem přijít na to koho.

Když se všichni někam ztratili a já si vybalila věci, sedla jsem si s Emily ke stolu a povídala si s ní. Nechtěla jsem začít hned tou otázkou, která mě pálila na jazyku, tak jsem začala zlehka.

„Emily, je to tu úžasné, naprosto nic se nezměnilo," řekla jsem a myslela to vážně.

 „Já vím. Taky se mi tu líbí a jsem ráda, že mám tak velkou rodinu, jakou jsem si vždy přála.“

„Jo, to koukám. Neřekla jsi mi, že má tolik bratrů a všichni jsou fakt milí.“

 „To jo, jsou to takoví mí obři," dopověděla a zasmála se.

 „Všimla jsem si. Emily… ehm… co proti mě ten Jacob má?“ Konečně jsem to ze sebe vysypala.

„No, víš Izzie… “

 „Už nejsem Izzie, jsem Bella," opravila jsem ji.

„Jo, jasně promiň,“ dořekla a začala znovu. „No, víš on obvykle takový nebývá, je milý, ale je nesvůj, že tu jsi.“

„Aha, ale proč? Co jsem mu udělala?“ optala jsem se zvědavě.

„No, on nebyl moc nadšený, že přijedeš, protože no… vždyť to je vlastně jedno," odpověděla a já byla ještě zvědavější.

„Pak se s tím smířil, ale když tě dnes viděl, vzpomněl si kdo jsi a je z toho nesvůj," pokračovala a já přemýšlela, odkud se můžeme znát?

„A odkud mě zná Em? Někoho mi připomíná, ale nemůžu přijít na to koho.“

„To je Jacob Black, je to bratr Rachel a Rebeky," odpověděla a já na ni zírala s otevřenou pusou.

„Cože? To jako vážně? Ten malý dlouhovlasý kluk, kterého jsem tak často vídala je Jacob?“ zeptala jsem se.

„Jo, překvapuje tě to, co?“ odpověděla a pořádně se zasmála.

„To máš pravdu, no myslím, že víc informací, už asi nerozdýchám," řekla jsem jí a spolu jsme se tomu pořádně zasmály.

Když jsme se uklidnily, pomohla jsem Emily s večeří a při tom jsme jen tak kecaly.

Jakmile jsme dodělaly večeři, šla jsem se převléknout do něčeho pohodlného. Vrátila jsem se zpět k Em, stoupla jsem si k oknu a dívala se ven. Za několik málo minut se objevilo sedm postav a já okamžitě pochopila, že to jsou kluci.

Všichni si sedli kolem stolu, a já čekala, kdy se tady objeví Jacob. V tu samou chvíli Jake stál ve dveřích a propaloval mě pohledem. Ten pohled nebyl nenávistný, spíš obdivný. To jsem tak docela nechápala. Nejistě jsem se na něj usmála a řekla:

 „Jsem ráda, že tě znovu vidím Jacobe.“

Autor: Enutka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žít vzpomínkami se nevyplácí - prolog + 1. kapitola: