Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žijí mezi námi - Kapitola 7.

08.07.2010 (08:45) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5540×

Kapitola 7.

Ráno jsem si dal sprchu, a pak jsem se přesunul do obýváku, kde jsem se rozhodl počkat na ostatní. Na školu byl ještě čas, ale já jsem měl pocit, jakoby na mě v mém pokoji všechno padalo.

Ne, že by to bylo v obýváku o moc lepší. Svým myšlenkám jsem neunikl ani tady. Stále jsem přemýšlel nad Isanne. Proč si se mnou tak hrála? Bavilo ji snad vidět mě ztrápeného?

Kdybych byl do někoho zamilovaný, chtěl bych vidět svoji vyvolenou šťastnou. Bála se snad něčeho? Moment... já a zamilovaný? No, musel jsem si přiznat, že mě Isanne pobláznila, ale byl jsem do ní zamilovaný? O zamilovaných párech jsem přečetl spoustu knih, včetně Žijí mezi námi, viděl jsem spoustu filmů, kde byla hlavním tématem láska... Nikdy se mi ale nepoštěstilo ten cit poznat na vlastní kůži. Miloval jsem svoji rodinu, ale to bylo něco jiného. S určitostí jsem mohl říct akorát to, že jsem si zamiloval Isanneinu knihu, její věnování a dopisy. Ona sama mě zajímala, ale ještě jsem ji ani neviděl...

Najednou se ozvalo se shora zavírání dveří. Jak dlouho jsem tu seděl?

„Edwarde, proč jsi tady?“ zeptala se mě Rose udiveně, jen co sešla schody a objevila se v obýváku.

„Nemůže se dočkat školy. Dnes bude hledat svoji ztracenou Popelku,“ zašeptal jí Emmett do ucha a začal se smát. Jen jsem protočil oči, zvedl jsem se z pohovky a vyšel jsem ke svému autu.

Stál jsem na parkovišti opřený o svoje Volvo a sledoval jsem přijíždějící auta. Vždy, když jsem zahlédl nějakou dívku, zaměřil jsem se na její myšlenky. Asi u dvacáté už jsem toho začínal mít dost. Všechny měly v hlavě jen hadry, nakupování… Ta měla ráda toho, ale on ji nechtěl. Ta si užila super večer se svým klukem… Jestli měla být jedna z nich Isanne, tak jsem ji snad ani nechtěl poznat, napadlo mě. Něco mi ale říkalo, že to žádná z nich není. Její vyjadřování, jak jsem ho znal ze vzkazů pro mě, neodpovídalo mysli žádné té holky.

Táhle stojí Edward Cullen. Kdyby tak o mě stál…

A dost. Na tohle už jsem neměl. Pomalu jsem se vydal ke škole.

Ještě než jsem stihl vejít do dveří, s někým jsem se srazil. Ten někdo chtěl vstoupit do školy ve stejný okamžik jako já. Podíval jsem se vedle sebe a vykulil jsem oči. Na zemi seděla ta holka, se kterou už jsem se srazil za poslední dobu… třikrát? Tohle bylo počtvrté?

Natáhl jsem k ní ruku, ale ona ji odmítla a postavila se sama.

Podíval jsem se jí do obličeje. Chyběly jí brýle, trochu vzlykala, a jakmile zjistila, že se na ni dívám, sklonila hlavu. Bez brýlí nevypadala tak hrozně.

Rozhlédl jsem se kolem nás a našel jsem je. Jedno sklo bylo prasklé. Sehnul jsem se pro ně a podával jí je.

„Promiň, vážně mě to mrzí. Máš tady náhradní?“ zeptal jsem se jí. Zakroutila hlavou. Ani mě to nepřekvapilo. Ne, že bych znal moc lidí, kteří nosili brýle, ale rozhodně jsem nevěděl o nikom, kdo by s sebou nosil náhradní.

„A doma?“ položil jsem jí další otázku.

„Jo, ale ošklivé,“ zašeptala. Alespoň už nevzlykala. Zaměřil jsem se na brýle, které držela v ruce, a začalo mě zajímat, jak asi vypadají ty, co má doma, když je nazvala ošklivé. Tyhle teda také nebyly zrovna podle poslední módy.

„No, co se dá dělat? Ošklivé neošklivé, jak moc je potřebuješ?“

„Bez nich toho moc nevidím,“ přiznala potichu.

Zkoušel jsem jí přečíst myšlenky, ale jediné, co jsem tam našel, bylo moje jméno. Nenápadně jsem protočil oči. Co teď s ní?

„Tak já tě hodím domů, ty si tam vyzvedneš ty druhé brýle, a pak se vrátíme do školy. Co ty na to?“ navrhl jsem jí. Zvedla ke mně hlavu a na maličkou chvilku se mi podívala přímo do očí. Vážně nebyla bez brýlí tak ošklivá, jak jsem si původně myslel. Pak zase začala hypnotizovat zem.

Co je tohle za holku? Ani jsem se nedivil, že se s ní nikdo nebavil, že pro ostatní neexistovala.

„Tak co?“ zeptal jsem se netrpělivě. „Copak můžu za to, že se mi pořád pleteš pod nohy? Děláš to snad schválně?“ dodal jsem zvýšeným hlasem. Zavzlykala a rukama si zakryla oči. No paráda. Ještě tohle mi scházelo.

„Promiň. Nemyslel jsem to tak,“ řekl jsem a natáhl k ní ruku. Když jsem ji měl kousek od její hlavy, rychle jsem ji stáhl. To už by asi bylo moc. Musela jí stačit omluva.

Sáhla si rukou do kapsy, vytáhla kapesník a otřela si jím oči. Pak se na mě na vteřinku podívala.

„Tak jo,“ zašeptala. Oddechl jsem si, že se konečně rozmyslela a vyšel jsem k autu. Cupitala za mnou. Otevřel jsem dveře u spolujezdce a ona se posadila. Sedl jsem si za volant a vyjel jsem z parkoviště.

„Kde bydlíš?“

Šeptem mi popsala cestu, aniž by vůbec zvedla hlavu. Za pár minut jsem vjel do ulice, kde se měl nacházet dům, ve kterém bydlela.

„Tady,“ kuňkla a tak jsem zastavil. Odepnula si pás a vystoupila. Prohlédl jsem si dům. A nejen dům. V téhle ulici jsem asi nikdy nebyl. Domy zde vypadaly tak nějak… zchátrale. Ti co tu bydleli, asi neměli moc peněz. Proto chodila tak divně oblékaná.

Moc dlouho jsem nečekal a už jsem ji viděl, jak vychází z domu. Na očích měla brýle, které vypadaly hůř než ošklivě. Tlusté plastové obroučky, které měly hnědožlutou barvu. Snažil jsem se nedat na sobě nic znát.

Courala se, takže jsem měl možnost si ji pořádně prohlédnout. Dlouhé hnědé vlasy jí splývaly kolem hlavy. Do obličeje jsem jí neviděl, protože měla hlavu skloněnou k zemi. I když měla na sobě tak o tři čísla větší košili a o pět dlouhou sukni, vypadala její postava štíhle. Zase jsem zkusil její myšlenky, ale jakoby si v duchu stále opakovala moje jméno. Nic jiného se mi z nich nepodařilo vyčíst. Byla zvláštní a v jednu chvíli jsem se přistihl, že mi jí bylo líto. Asi neměla moc šťastný život.

Když došla k autu, vystoupil jsem, otevřel jí dveře a ona se zase posadila. Rozjel jsem se zpátky ke škole.

„Co kdybych si vzal ty tvoje rozbité brýle a nechal jsem je opravit?“ navrhl jsem jí po cestě. Lítost. Edward. Lítost. Edward. Lítost… Přečetl jsem si v její mysli. Lítost? Tahle holka nemohla být normální. Jaká lítost?

Neodpověděla mi a já se znovu neptal. Nechce, přemlouvat ji nebudu.

Zaparkoval jsem na místě, ze kterého jsme před pár minutami vyjeli.

„Děkuji,“ řekla šeptem, vystoupila z auta a rozběhla se ke škole. V hlavě si stále opakovala moje jméno. Až teď mi došlo, že jsem se jí vlastně nezeptal na to její. No, po pravdě pro mě nebyla tahle informace až tak podstatná.

Podíval jsem se na hodinky. První hodina už byla z části pryč. Počkal jsem před školou, a když zazvonilo, nenápadně jsem se vmísil do davu.

„Rozhodl ses, že se staneš ochráncem slabších?“ neodpustila si Alice, když mě potkala na chodbě.

„Tak co jsem měl dělat? Alice, kdybys viděla, v jaké ulici bydlí. Všechny domy tam vypadají tak zchátrale. Ani jsem netušil, že je ve Forks taková ulice,“ vyprávěl jsem jí. Zatvářila se smutně, a pak zaplula do své třídy. Moje byla ještě o kousek dál.

Na hodině jsem si uvědomil, že jsem v přítomnosti té holky s brýlemi zapomněl na Isanne.

Rozhlédl jsem se po třídě. Holek tu bylo dost, tak jsem si řekl, že bych mohl zkusit jejich myšlenky. Jen co jsem zjistil, že myslí na to samé, co ráno, nechal jsem toho. Takhle ji nenajdu.

Zazvonilo a já jsem vyšel ze třídy.

Právě jsem míjel tu holku z rána, když se chodbou ozvalo: „Viděl jsi, co má na ksichtu? No to mě podrž.“ Podíval jsem se na toho kluka, co to vykřikl a zpražil jsem ho pohledem.

Ani nevím proč, ale otočil jsem se a došel jsem tu holku. Zastavila se a podívala se mi do očí. Pak již tradičně sklonila hlavu.

„Kdyby sis to s těmi brýlemi rozmyslela, dej vědět,“ řekl jsem jí a v tu chvíli bylo na chodbě hrobové ticho.

S kým se to Cullen baví? Honilo se hlavou všem přihlížejícím. Jakoby se na chodbě zastavil život. Dokonce jsem mezi nimi zahlédl i Emmetta a Rose. Ti přemýšleli nad tím, co mě vede k tomu, abych se s tou holkou bavil.

„Nechceš hodit po vyučování domů?“ vypadlo ze mě nečekaně. Proč jsem to řekl? 

Chvíli se nic nedělo, jakoby se rozmýšlela, co má odpovědět. Pak začala zvedat pomalu hlavu. Zamrkala a pokusila se maličko usmát.

„Nerada bych ti byla na obtíž,“ zašeptala a sklopila oči.

„Sejdeme se po vyučování u mého auta, platí?“ V podstatě jsem jí nedal na výběr.

Nadechla se, a pak řekla šeptem a trochu stydlivě: „Platí.“

Proč pořád šeptá? Uvědomil jsem si, že jsem ji vlastně ještě pořádně neslyšel promluvit nahlas.

Trošku se usmála, aniž by se na mě podívala a dala se zase do kroku.

„Tak zatím,“ houkl jsem na ni a nabral jsem směr ke své třídě.

To nemůže být pravda. Cullen si z ní dělá určitě srandu. Proč by se s ní jinak bavil?  Přečetl jsem si v myšlenkách téměř všech okolo.

„Koukám, že tvoje mise stále pokračuje,“ zašeptala Alice, když se objevila vedle mě. Nadechl jsem se, že jí to vysvětlím, ale nenechala mě.

„Já vím, bráško, a je to od tebe vážně hezké,“ řekla, mávla na mě a zmizela ve své třídě.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Právě se nacházíme v půlce povídky. Ještě 7 kapitol a je konec. ;-)

Tím chci říct/napsat, že už se brzy dozvíte, kdo je kdo. :-D

Děkuji za přízeň.

Vaše EdBeJa

Kapitola 6. - Shrnutí - Kapitola 8.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žijí mezi námi - Kapitola 7.: