Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žijí mezi námi - Kapitola 11.

12.07.2010 (07:00) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4876×

Kapitola 11.

„Nezapomeň se dnes zase vybavovat se svým novým objektem zájmu, Edwarde,“ nabádal mě se smíchem po cestě do školy Emmett. Ignoroval jsem jeho poznámky.

Rozhodl jsem se, že se budu chvíli ve škole Isabelle vyhýbat. Nechtěl jsem v ní živit její mylné představy o nás dvou.

Na hodinu, kterou míváme společně, ale nedorazila. Možná je nemocná, napadlo mě. Ne, že bych jí to přál, ale alespoň se chvíli neuvidíme.

„Tak jak ti to jde s tou holkou? Kdy se budete brát?“ ptal se mě na obědě Emmett a opět se poťouchle usmíval. Asi si připadal hrozně vtipný.

„Vzhledem k tomu, že není ve škole, tak dobře,“ odpověděl jsem mu klidným hlasem.

„Nuda,“ zamumlal Emmett a tím byla diskuze na téma Isabella a já ukončena. Snad už mi dá pokoj.

Večer jsem si zašel s Alice a Jasperem na lov. Nepadlo ani slovo o Isanne. A ani o Isabelle.

Od chvíle, kdy jsem četl tu knihu, se můj život změnil. Měl jsem pocit, že mám pro co žít. Že mě něco žene kupředu. Od poslední autogramiády, kdy jsem sice viděl Isanne, ale bylo to naposled, co jsem ji mohl vidět, se můj život začínal pomalu vracet do starých kolejí. Starých a nudných. Jedinou změnou bylo to, že jsem teď měl pravděpodobně další „fanynku“ v podobě Isabelly.

***

Víkend probíhal celkem v pohodě do té doby, dokud jsem v televizi neviděl Isanne. Sledovali jsme, přesněji Emmett, Rose a Jasper sledovali, nějaký zápas v televizi. Byla přestávka a v televizi běžely upoutávky na další pořady. A v jedné té upoutávce jsem zahlédl Isanne. Mluvila o své knize a lákala diváky na nějaký diskusní pořad o knihách. Měl začínat těsně po skončení zápasu. Přelétl jsem očima zbytek své rodiny a zjistil jsem, že jsem jediný, kdo si jí v televizi všiml. Rozebírali zrovna, jak dal kdosi gól. Zvedl jsem se, že půjdu do svého pokoje. Nikdo mi nevěnoval pozornost, tak jsem vyšel schody a zapadl do pokoje.

Zapnul jsem si notebook. Jen co se nažhavil, jsem zadal do vyhledávače Isanne Siddon. Hned v prvním odkazu jsem našel článek, ve kterém se psalo, že bude dnes Isanne hostem v pořadu o knihách. A byla tam i její fotka. Usmívala se na ní. Byla skutečně krásná. Ale i ta fotka na mě působila nějak chladně. Snažil jsem se přijít na to, proč to tak cítím, ale nepovedlo se mi to.

Našel jsem si online vysílání televize, kde měl být pořad s Isanne. Do konce zápasu zbývalo jen pár minut.

Slyšel jsem Alice, která přišla za ostatními. Posadila se, a jakmile byl zápas u konce, opakovali v televizi upoutávku na pořad, který měl následovat. Alice si té upoutávky jako jediná všimla a upozornila na ni ostatní.

„Edwardeee!“ zavolal na mě Emmett. Ach jo. Zaklapl jsem notebook a vyšel jsem z pokoje.

„Co se děje?“ zeptal jsem se ho, když jsem došel do obýváku. Dělal jsem jakoby nic.

„Sedej, v telce bude ta tvoje spisovatelka,“ oznámil mi nadšeně. Konečně ji také uvidím. Alespoň zjistím, jaké typy se líbí Edwardovi.

Protočil jsem oči a posadil jsem se vedle Alice. Podívala se na mě a usmála se. Pokusil jsem se jí úsměv vrátit, ale asi se mi to moc nepodařilo, protože se na mě Alice zamračila. Děje se něco, Edwarde? Myslela jsem, že budeš rád, že uvidíš Isanne. To si říkala nějaká vědma, když neviděla, že jsem chtěl ten pořad sledovat o samotě ve svém pokoji? Stále se na mě zamračeně koukala, tak jsem lehce zakroutil hlavou.

„Pššt,“ upozornil nás Emmett a upřel zrak na obrazovku. Prý pššt a jediný, kdo tu celou dobu mluvil, byl on.

Otočil jsem hlavu k obrazovce. Moderátorka nám představila nějakého mladého spisovatele jménem David White, pak ženu jménem Vanessa Moorse a nakonec přejela kamera na Issane.

„Hmm, hezká,“ poznamenal Emmett, aniž by spustil oči z obrazovky. Rose do něj žďuchla, ale s ním to ani nehnulo.

Sledoval jsem, jak každý spisovatel představoval ostatním svoji knihu. Jako poslední se dostala ke slovu Isanne. Mluvila o knize a já jsem se po chvíli přistihnul, že ji vlastně neposlouchám.

Proč to tak bylo? Tak moc jsem si ji přál vidět, a když jsem ji viděl, byla pro mě… zklamáním? Jo, zklamáním. Protože vůbec nebyla taková, jak jsem si ji vysnil. Byla krásná a v tom to asi bylo. Byla až moc dokonalá. Nechtěl jsem, aby byla moje Annabella dokonalá. Její dokonalost mě nepřitahovala. Líbila se mi kniha, kterou napsala. Příběh, který se v knize odehrával. Líbila se mi její věnování v knihách, která napsala přímo pro mě. I její vzkazy. Z těch jsem cítil… lásku. Jakoby jí na mně záleželo. Kniha je věnována mé jediné lásce… To přece mluví za vše…

Až když se Emmett s Rose postavili a oznámili nám, že jdou k sobě, jsem se zaměřil na obrazovku. Bylo po všem. Pořad skončil.

„Co se děje, bráško? Skoro ses ani na televizi nepodíval. Já jsem myslela, že tě Isanne zajímá,“ zeptala se mě potichu Alice, když jsme zůstali v obýváku sami.

„Já nevím, Alice. Když se na ni dívám, nic necítím. Je pro mě… cizí.“

„Ale vždyť jsi ji chtěl tak vidět. A co ta věnování v knize? A vzkazy?“

„To je právě ono. Chtěl jsem ji vidět a je krásná, ale jako žena mě nepřitahuje, protože z ní necítím… nic. Když si ale přečtu vzkazy, které mi napsala, je v nich všechno… Jakoby je psal někdo jiný. Rozumíš mi, jak to myslím?“ Podíval jsem se na ni a viděl jsem, že přemýšlí.

„Asi jo. Je to zvláštní, protože i na mě působí hrozně chladně. Ale ty vzkazy…“ řekla šeptem, pokrčila rameny a pohladila mě po vlasech.

„Neboj se, však my tomu přijdeme na kloub, bráško,“ pošeptala mi do ucha, zvedla se a za chvíli už jsem slyšel, jak otevírá dveře svého pokoje.

***

Až do rána jsem přemýšlel nad tím, že si musím Isanne vypudit z hlavy. Knihy a vzkazy jsem schoval do nočního stolku. Nechtěl jsem, aby mi ji cokoliv připomínalo.

Po cestě do školy jsem se snažil zapojit do hovoru s ostatními. Emmett utrousil poznámku, že už jsem to zase já a mě to docela potěšilo.

Ve škole jsem zjistil, že je Isabella asi ještě stále nemocná, protože ani dnes nedorazila. Alespoň jsem se nemusel obávat toho, že bych se s ní srazil, nebo že bych se jí musel nějak šikovně vyhýbat. Stejně bylo zvláštní, že do mě poslední dobou tak často narážela. Zamyslel jsem se a došlo mi, že už jsem se s ní párkrát srazil i v minulosti. Jak to, že mi to došlo až teď? No, tak nebylo to až tak podstatné, to je pravda. Ona nenarážela jen do mě. Viděl jsem ji párkrát sbírat si svoje věci ze země, takže musela mít potyčku i s někým dalším. Asi to fakt nedělala schválně. Že by až tak špatně viděla? Její mysl mi toho zatím moc neprozradila, takže jsem nemohl říct, že by byla stále zamyšlená. Vlastně jsem toho o ní vůbec moc nevěděl. A proč bych také měl?

***

Ani ve čtvrtek nebyla Isabella ve škole. Byla skutečně nemocná? Nebylo koho se zeptat. Nikomu nechyběla. S nikým se ve škole nebavila… no, spíš se nikdo nechtěl bavit s ní. Už mě i napadlo, že bych zajel k nim domů, ale pak jsem si řekl, že by si asi myslela, že jsem se zbláznil. Moment… Proč jsem nad ní přemýšlel? Edwarde, vzpamatuj se. Tohle se ti nepodobá. Nabádal jsem se.

Proč by mě mělo zajímat, co s ní je? Co mě vedlo k tomu, že jsem se po ní každý den ve škole nenápadně pídil? Bylo to snad proto, že jsem si uvědomil, že se vlastně nechci trápit kvůli Isanne a moje mysl se teda začala… samovolně zaobírat tou holkou s brýlemi? Musel jsem si přiznat, že jsem si fakt nerozuměl. Jakoby si dělala moje mysl, co chce.

Došel jsem k autu a zjistil jsem, že jsem odešel ze třídy, aniž bych si sbalil svoje věci. Prostě jsem je tam nechal ležet na lavici. To se mi nikdy nestalo. Dělal jsem to vždy automaticky. To jsem byl až tak mimo?

Když jsem šel zpátky do školy, potkal jsem ostatní. Řekl jsem jim, že jsem si tam něco zapomněl a ať počkají chvilku u auta. Koukali na mě jako na zjevení.

No, samozřejmě. Všechny moje věci ležely na lavici. Sebral jsem je, protočil jsem oči a zamířil jsem k východu ze školy.

„Na co myslíš? Měl jsem dojem, že už tě ta I-něco pustila,“ řekl Emmett a zakroutil hlavou. Neopravoval jsem ho. Isanne mě pustila, ale další holka od I mi teď zaměstnávala mysl.

Hodil jsem si na postel věci do školy a seběhl jsem schody. Kluci sledovali nějaký další zápas, tak jsem si k nim přisedl.

Když zápas skončil, domluvili jsme se, že bychom si mohli jít zalovit. Emmett už si plánoval, jak si uloví medvěda.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V příští kapitolce se máte na co těšit. Protože...

Edward něco najde a něco zjistí. ;-)

Už nám zbývají jen tři kapitolky, takže od příště vám začnu odhalovat, kdo, co, proč a jak. :-D

Děkuji za komentáře.

Vaše EdBeJa

Kapitola 10. - Shrnutí - Kapitola 12.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žijí mezi námi - Kapitola 11.: