Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelenoočka - 9. kapitola

07.07.2010 (13:45) • LLilith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3999×

9. kapitola – Špeh

Další den jsem strávila o samotě. Sice jsem byla ve škole plné lidí, ale nechtěla jsem se s nikým bavit. Cullenovi se tvářili nespokojeně, nejvíce Alice – těšila se na další vtípek, ale nevnucovali se. Celý den jsem proseděla sama. Docela jsem si to užívala. Jessica přemýšlela, že by si sedla se mnou a vytáhla ze mě, co se dělo včera při obědě (bylo jí divné, že se všichni smáli a jen její miláček Edwardeček se šklebil jako hejno čertů), ale cítila se dotčeně, že si jí už nevšímám jako dřív, takže si sedla jinam. Při obědě ji potěšilo, že sedím sama, myslela si, že mě Cullenovi nechtějí.

V pátek si ke mně sedl Edward. Moc jsme nemluvili, jen občas. Celou dobu mě pozorně sledoval a v hlavě si promýšlel různé teorie o mně. Občas ke mně posunul papírek s otázkou. Na některé jsem odpověděla, na některé ne.

Třpytí se jenom tvoje druhá kůže?

Ano.

Takže se můžeš v podstatě svléknout z kůže a být jako normální upír? Jak dlouho můžeš být bez kůže, má to nějaké omezení?

Mohu, ale je to nevratné, kůže by se potom nezacelila. Jinak, záleží na velikosti řezu. Pokud chybí malý kousek, tak kůže zase doroste, ale s většími jsem to nezkoušela.

Takže se nikdy netřpytíš?

Když denně strávím několik hodin na přímém světle, tak trochu ano. Když jsem po 6 týdnů každý den víc jak 12 hodin na slunečním světle, tak zářím skoro jako upír, až na tu duhu.

Piješ krev?

Sem jsem nic nenapsala, nevěděla jsem, jestli mám říct pravdu nebo lhát. Nijak to nekomentoval, jen napsal další otázku.

Tvoří se ti jed?

To jsem se na něho jenom usmála, ať si to vyloží, jak chce.

Tvojí schopností je štít? Psychický a fyzický? Máš ještě nějaký? Jak moc je dokážeš ovládat?

Ne, to není můj talent, ale dokážu ovládat oba štíty hodně dobře. Jiný druh štítu nemám.

Jaký talent teda máš?

To je tajné.

Na nic dalšího se mě nezeptal, jen zpracovával informace. Když jsem mu neodpověděla ohledně pití krve a jedu, vytvořil si dvě teorie.

Jedna byla, že jsem poloupír – potomek upíra a člověka, ale nebyl si jistý, jestli je to vůbec možné. Předpokládal, že v tom případě bych krev pila.

Druhá, že se v nějaké fázi pokazila přeměna – sama od sebe, nebo to mohl způsobit nedostatek jedu, genetická porucha… To bych krev nepila, a když nemusím lovit, nepotřebuji jed.

Ale ani jednou si nebyl jistý, bude se muset zeptat Carlislea na některé podrobnosti. Po zbytek dne zvažoval, která teorie je pravděpodobnější a bojoval s touhou se mě na to zeptat.

Nakonec škola skončila a já šla domů. Venku lilo jako z konve, takže jsem nemohla nikam vyrazit. Musela jsem se s tím smířit, ale slunce jsem postrádala čím dál víc. Nakonec jsem si vytáhla nějakou knížku a začetla se. Po chvíli mě ale vyrušily cizí myšlenky.

Tak by mě zajímalo, co teď dělá. Kvůli té pitomé sázce nesmím k domu… A její myšlenky neslyším… Alespoň doma by ten štít nemusela používat, přece neví, že ji sleduju.

Opatrně jsem se podívala k oknu. Asi 200 metrů od domu se třásl strom. Byla to vysoká stará borovice, mezi ní a mým oknem nebyla žádná překážka… Skvělé, leze na strom, aby mi viděl do pokoje! Začala jsem litovat, že nemám závěsy, jen záclonu, která pro jeho zrak není žádnou překážkou.

Tak, odsud ji můžu krásně pozorovat, určitě si mě nevšimne. Kruci, v pokoji nejspíš není, kde teda je? Počkat, nevidím na postel… Škoda, nejspíš sedí tam…

Měl pravdu. Moc dlouho jsem si číst nevydržela, navíc měl přijet Charlie a já měla chuť na nějaké pořádné jídlo (ani králík ani pizza). Odložila jsem knihu na noční stolek a šla do kuchyně. Pustila jsem si hudbu, byla to směs openingů z anime seriálů, tak jsem z paměti tahala japonské texty (ne že bych je dokázala přeložit) a zpívala. Hlasitost jsem nastavila skoro na maximum, takže jsem jeho otravné myšlenky téměř nevnímala. Teď mě pozoroval skrz kuchyňské okno, schovaný za nedalekým rododendronem. Nemohla jsem se schovat, okno bylo docela velké a kuchyň docela malá, tak jsem se aspoň věnovala jídlu.

Za necelou hodinu bylo hotové, Charlie přijel právě včas. V televizi běžel zase nějaký zápas, jídlo si tedy vzal do obýváku a já s ním odešla do pokoje. Po jídle jsem udělala nějaké úkoly a k mé veliké radosti Edward slezl ze stromu a odešel.

Po půlnoci a pravidelné kontrole šel Charlie spát, ale já jsem byla vyspaná dost, tak jsem šla Edwardovi oplatit jeho „návštěvu“. Oblékla jsem se (nehodlám venku pobíhat v noční košilce, i když zima by mi nebyla), vyskočila z okna a začala hledat Edwardův pach. Nejvíce ho bylo pod borovicí, stopa vedla kolem rododendronu do lesa. Ještě jsem se rychle rozhlédla po okolí, jestli mě někdo nesleduje, a rozeběhla se.  Za pár minut jsem už viděla jejich dům.

Stál docela daleko za městem na větší louce. Vedla k němu úzká příjezdová cesta, která ústila před velkou garáž – každý mohl mít své auto a i tak tam muselo být docela prázdno. Před ní stála dvě auta – stříbrné a černé (v autech se nevyznám, zase tak moc mě neuchvátila).

Dům měl dvě patra a byl obrovský. A hlavně byl skoro z půlky prosklený, což se mi hodilo. Snad ve všech místnostech svítilo světlo.

Opatrně jsem vylezla na nedaleký strom, nechtěla jsem opakovat chyby pana zvědavého, aby na mě nepřišli. V přízemí seděla upíří žena, kterou jsem neznala, a něco psala do počítače. Jinak ve spodním patře nikdo nebyl. Ze stromu bylo dobře vidět i do jednoho pokoje v patře, ale byl prázdný.

Zaposlouchala jsem se do myšlenek v domě. Nejdřív jsem uslyšela Alici. Seděla v jednom pokoji společně s Jasperem a přemýšleli, co budou dělat zítra. Alice se snažila navrhnout nějakou kolektivní činnost, ale v budoucnosti žádná taková nebyla – víkend by trávili v malých skupinkách, což se jí nelíbilo. Jasper se jí to snažil vymluvit a lákal ji na nákupy, ale marně.

Další silný mentální hlas patřil Edwardovi, právě se snažil nenápadně z nějakého jiného muže – Carlislea – vytáhnout odpovědi na otázky, které ho dnes napadly. Carlisle z něho byl docela nervózní a nechtěl mu odpovědět, dokud se nedozví, jak na takové otázky přišel a co tím sleduje. Edward mu to samozřejmě nechtěl říct – nechtěl, aby to vypadalo, jako že se o mě nějak moc zajímá.

Nakonec jsem uslyšela i Rosalii s Emmettem, kteří se… No, věnovali se jedem druhému a nejspíš nechtěli být rušeni, nikdo jiný si jich také nevšímal. Nechápu, jak jim to mohlo projít v takové rodině – všichni upíři s dokonalým sluchem, navíc jeden čte myšlenky a další vidí do budoucnosti. Pravděpodobně se všichni naučili nevšímat si druhých v podobných chvílích. Nechala jsem je být.

Edward mezitím odešel do zatím prázdného pokoje. Odpovědi nedostal žádné, prý „když nemůžeš odpovědět ty mně, tak já tobě taky nemůžu“. Vztekle přecházel po pokoji a snažil se vnímat hudbu, kterou si hned po příchodu pustil. Po pár minutách se uklidnil dostatečně na to, aby se mohl věnovat nějaké smysluplné činnosti. Vybral si knihu a začetl se do ní. Chvíli jsem si četla s ním prostřednictvím jeho mysli, ale docela jsem se nudila, tuhle knihu jsem četla už několikrát. Zklamaně jsem se připravila k odchodu, myslela jsem si, že v domě plném upírů je větší zábava než s mrtvolami.

Po pár krocích začalo silně pršet. Roztáhla jsem kolem sebe fyzický štít – spolehlivě mě ochrání před deštěm, ale na veřejnosti jsem to nedělala, je to docela nápadné. Doma jsem se převlékla a šla spát.