Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelenoočka - 6. kapitola

23.06.2010 (14:30) • LLilith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4115×

Takže lidičky, za tak brzké přidání další kapitoly byste měli poděkovat mému příteli. Večer totiž odešel za ,,milenkou" - potřeboval si doladit přehazovačku a pak se pokochat pohledem na své z poloviny nové kolo. A protože jsem zůstala sama, učit se mi nechtělo, padla volba na další kapitolu.

Ale moc si na to nezvykejte!:)

6. kapitola – Pomsta

Myslela jsem, že si užiji chvilku klidu, ale v pokoji na mě čekalo překvapení v podobě Alice. Povzdechla jsem si, zavřela dveře a chtěla ji vyhodit kudy přišla – oknem, ale Alice byla rychlejší.

„My dohodu nemáme!“ řekla vesele a sedla si na postel. „A kamarádky budeme do dvou hodin. Věř mi, viděla jsem to.“

„Další talentovaná? Pokud jo, měla bys mi být vděčná za to, co jsem venku udělala. Věř mi,“ povzdychla jsem si. Stačí mi talent od úžasného Edwarda.

„Nevím, proč by ti mělo vadit objímání. A talent mám, vidím budoucnost. Viděla jsem, jak spolu závodíte, ale neviděla jsem výsledek. Pěkně jsi mu to natřela. Ještě ho nikdy nikdo nepředběhl,“ vychrlila ze sebe. Asi jí pořádná kamarádka chybí. Jen jsem ji mlčky sledovala.

„Nechci vědět, co jsi zač, to je tvoje věc. Asi máš dobrý důvod neříct nám to, takže ho budu respektovat,“ dělala na mě psí oči.

„Dobře, ale co chceš dělat? Nebudeš tu doufám pořád sedět,“ souhlasila jsem.

„Ne, už půjdu. Jenom se chci zeptat. Ty máš dva štíty, že? Fyzický a psychický. Ten psychický umíš taky ovládat?“ ptala se.

„Jo, mám je oba a oba umím skvěle ovládat. Proč?“ nechápala jsem, kam směřuje.

„Uvidíš zítra,“ zvedla se a vyskočila z okna.

Ráno jsem se nemohla donutit k odchodu. Ani Alici jsem vidět nechtěla, s tím její objímáním, doufám, že se to odnaučí. Vyrazila jsem později, takže jsem do třídy dorazila těsně před učitelem.

Alice seděla v zadní lavici a mávala na mě. Nedůvěřivě jsem se na ni podívala, ale sedla jsem si vedle ní. Na opačném konci třídy seděl Edward a mračil se na nás. Taky jsem se na něho zašklebila, chtěl mi to ještě jednou vrátit, ale přišel učitel.

Alice ke mně posunula útržek papíru, jestli bych jí taky nemohla schovat pod psychický štít, aby měla chvilku pokoj od Edwarda. Udělala jsem to. Kývla jsem na ni. Ona se v tu chvíli dívala na svého bratra, který se na nás otočil s nenávistným pohledem. Jeho myšlenky mě hodně urážely, ještě že Alice nic neslyšela. Podívala jsem se na ni, ale ta už něco sepisovala na jiný kus papíru. Nechala jsem ji být a sledovala vztekajícího se Edwarda.

Za pár minut ke mně Alice přisunula papír. Byl popsaný z obou stran. Většinou šlo o nápady, jak „pozlobit“ Edwarda, výjimečně některého jiného sourozence. Asi nad tím přemýšlela dlouho, některé věci byly opravdu zábavné. Na konci se mě ptala, co provedeme dneska. Označila jsem jeden řádek a dala se do toho.

Obě jsme se zadívaly na Edwarda. Ten se snažil přijít na to, co děláme. Na chvíli jsem stáhla svůj psychický štít a pomyslela si jeho jméno. Okamžitě si toho všiml a otočil se na nás.

Pomsta. To jediné jsem si pomyslela. Hned potom jsem psychickým štítem obalila Edwarda. Nečekal to. Teď byl dokonale stíněný, neslyšel ničí myšlenky. Došlo mu to téměř hned. Začal uvažovat, co by měl udělat on nám, ale teď nemohl nic. Začal se ošívat, dokonce se i víc soustředil na výuku, aby nikdo nic nepoznal.

Na tohle čekala Alice. Vytáhla mobilní telefon a oznámila to zbytku rodiny. Pak se obrátila na mě a začala se mnou rozebírat některé návrhy. Mluvily jsme tak potichu, že nás nikdo neslyšel, ani Edward, když už nemohl odposlouchávat. Ještě jsem jí sdělila, že štít bude držet, jen dokud budu dostatečně blízko něho, takže až skončí škola, je po legraci.

Celý den jsem byla ve třídě s oběma upíry, protože Alice změnila rozvrh sobě i bratrovi. Ten z toho moc nadšený nebyl. Vymýšlel pomstu, ale Alice viděla záblesky budoucnosti, takže věděl, že je stejně nejspíš nikdy neuskuteční. Po třetí hodině přestal být naštvaný a začal si užívat klid ve své hlavě. Ani jsem neřekla Alici, že už to vlastně není trest, ale relaxace. Docela jsem mu to přála.

Nejhorší to pro něj bylo při obědě. Seděla jsem s Cullenovými u stolu a vše sledovala zblízka. Všichni, kromě Edwarda, potichu seděli nad svým jídlem a snažili se nesmát na celou jídelnu. Nejvíce jsem se smála já a Alice, obě jsme měly možnost nahlédnout do jejich představ.

Všichni se domluvili, že budou přemýšlet o pomstě Edwardovi a samozřejmě mu to řeknou dopředu. Edward se mračil na ty, co se smáli nejvíce, ale v koutku mysli byl rád, že neví, co by mu vyvedli. Několikrát se objevil nápad zničení auta, pokaždé v jiném provedení.

Rosalie by ho rozmontovala do posledního šroubečku.

Emmett jednoduše rozšrotoval – mlátil by do něho tak dlouho, až by nebylo poznat, co to dřív bylo.

Jasper chtěl auto naplnit lidskou krví (z transfuzí), ale pak to zavrhl, protože si uvědomil, že by to sám nezvládl. Ale ta představa se mu líbila.

Ještě padlo poschovávání všech CDček, které Edward měl, plus přeházení v obalech. To vymyslel Jasper, jako náhradu za auto.

Ještě se mi líbil druhý nápad od Rosalie – zabavení veškerého jeho šatstva, přičemž by mu kluci nic nepůjčili. Alice to ještě trochu rozvedla – nechala by mu akorát plesové šaty a lodičky, samozřejmě v jeho velikosti.

Ke konci přestávky vypadali všichni spokojeně, teda až na jednu výjimku, ale z toho jsem si nic nedělala, podle mě mu to patří, zvlášť když jsem viděla, jak všem ostatním nějak zavařil svým úžasným darem. Být na jejich místě, tak na další hodinu nejdu a pomstím se mu doopravdy, ne jenom v myšlenkách.

Po posledním zazvonění jsem Edwarda „osvobodila“. V první chvíli vypadal, že je mu to nepříjemné, ale pak na všechny vrhl pohled typu buďte rádi, že nevím, na co jste mysleli.

S každým jsem se rozloučila a šla domů. Šla jsem normální lidskou rychlostí, užívala jsem si okolí. Během pár minut mě dohnal Edward. Pořvával na mě, že na něho mám počkat. Tak to teda fakt nechápu. Jsme v lese a ten kousek by uběhl za chvíli. Otočila jsem se a čekala, až se ke mně doplazí. Všiml si mého otráveného výrazu.

„Neběžel jsem, nechtěl jsem tě vyděsit, narazit na neviditelnou stěnu mi stačí jednou za věčnost,“ vysvětlil. Čekala jsem bez pohnutí. Když si uvědomil, že by mohl konečně říct, co chtěl, začal.

„Jsi pěkná zrádkyně! Jak je možné, že se dáš do kupy s někým, jako Alice?!“ začal mě obviňovat.

„Alice není zvědavá.“ Na to mohl přijít už dávno. „A navíc s tím přišla první. Zbytek tvých sourozenců se přidal, rádi si užijí srandu.“

„Jak to, že jsi Alici odpověděla na její otázky?“ tohle znělo ublíženě.

„Neptala se, co jsem, ale co umím. To je rozdíl, nemyslíš?“

„Pro tebe. No nic, já jdu,“ řekl a zmizel v lese.

Rozeběhla jsem se domů, chtěla jsem si ještě zajít na lov. Batoh jsem hodila za dveře a vyrazila do lesa. Za chvíli jsem chytila králíka. Domů se mi nechtělo, tak jsem si řekla, že trochu prozkoumám okolí.