Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelenoočka - 5. kapitola

22.06.2010 (10:45) • LLilith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4388×

5. kapitola – Odhalení

Asi v půlce cesty jsem ucítila známý pach. Ten pitomý upír, co zase chce? Za chvíli jsem ho uviděla, stál za jedním stromem a opíral se o něj. Přemýšlel, jak nejlépe by měl začít. Nedostal šanci.

„Myslíš si, že jsi neviditelný nebo že si tě nevšimnu, když si stoupneš za strom? To mi do konce života nedáš pokoj? Pořád mě budeš jenom sledovat?“ vystřelila jsem na něho. Trochu se zarazil, ale nakonec se dostal k tomu, co chtěl.

„Neměla bys tudy chodit domů, nevíš, na co tady můžeš narazit. Nebo na koho. Kdo ví, co všechno se ti může stát,“ zlehčoval situaci. Já jsem na to náladu neměla.

„Jo, máš pravdu, mohla bych tu narazit na tebe, nikdo jiný kromě pár srnek tudy nechodí.“ To ty jsi tady ten nejnebezpečnější, ale ne pro mě.

„To se mi jako snažíš naznačit, že jsem nebezpečný?“ Trochu se uchechtl.

„Já nic nenaznačuji, vím, že jsi nebezpečný, vím, co všechno umíš.“ Trochu mě to začalo bavit, chtěla jsem vidět jeho výraz, až uslyší pravdu.

„Nevíš nic!“ úplně normálně se mi vysmál.

„Mluvíš leda o sobě, mě do hlavy nevidíš, upíre!“ vyprskla jsem na něho. Na zlomek sekundy se zatvářil překvapeně, ale pak nasadil pohrdavý výraz.

„Pokud si to myslíš, proč tady ještě stojíš? Nevíš, že ti mohu během chvilky vysát krev?“ zeptal se s vážnou tváří.

„Mohl bys, kdyby ses opravdu živil lidskou krví. Jo, a ještě bych musela chtít.“ Teď jsem byla naprosto v klidu. Preventivně jsem rozšířila svůj fyzický štít, ještě by něco mohl chtít zkoušet.

„To nezáleží na tobě, ale na mě. Těch pár metrů mě nezastaví,“ řekl a rozeběhl se. Hodně rychle. Začala jsem ho litovat. Za pár vteřin vrazil do štítu. Ozvala se rána. Edwarda to odhodilo tři metry dozadu, ale ustál to.

Tvářil se hodně překvapeně, musela jsem se začít smát, už to nešlo vydržet. Pomalu popošel dopředu, natáhl ruku a dotknul se štítu. Pomalu ho obcházel, hledal slabinu. Pak ho napadlo něco jiného.

„Tak dobře, máš pravdu. Ale řekni mi, jak jsi na to přišla? A co jsi zač ty?“

„Nemusím ti nic říkat a věř mi, že pro to mám dost dobré důvody.“ Nevěřím mu, to je celé.

„Když se nedostanu k tobě, dostanu se k jiným – třeba k tvému otci. Viděla jsi, jak rychle se pohybuji, nemáš šanci mě předběhnout, ani ho varovat,“ vyhrožoval. Úplně klidně mi sprostě vyhrožoval. „Uvědom si, že jsi obyčejný člověk.“

„Chceš se vsadit? Dáme si závod, ke mně domů, kdo je první na kraji lesa, vyhrál. Když vyhraješ, řeknu ti, co budeš chtít. Když vyhraji já, přestaneš se mě vyptávat a vyhrožovat. Jo, a už nikdy se nepřiblížíš k mému domu. Platí?“ Podmínky jsou dané, navíc si hodně věří. Souhlasil a hned vyrazil.

Běžel docela rychle, ale postavila jsem před něj štít a předběhla ho. Než stihl oběhnout neviditelnou překážku, stála jsem u domu. Z lesa vyběhl chvilku po mě. Usmíval se. Nechápala jsem proč. Ale nemusela jsem čekat dlouho. Vteřinku za ním vyběhla z lesa Alice a skočila po mě. Pro jistotu jsem se těsně obalila fyzickým štítem. Alice mě objala, ale tvářila se zklamaně.

„Myslela jsem, že jsme kamarádky,“ řekla uraženě.

„Myslela jsem, že se vidíme prvně v životě,“ vrátila jsem jí to. Edward se chechtal. Věděl, co udělám, ani mi nemusel číst myšlenky.

„Máme dohodu, tak sbohem,“ připomněla jsem Edwardovi a odešla do domu.