Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelenoočka - 3. kapitola

20.06.2010 (10:15) • LLilith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4327×

3. kapitola – První setkání

Celé dopoledne na mě koukali kluci, snažili se zapůsobit a velice ochotně se chtěli bavit o čemkoli. Jednoduše jsem je ignorovala a snažila se poslouchat holku, která teď šla se mnou. Ne, že by hovořila o něčem zajímavém, byla to taková mladá drbnička, ale potřebovala jsem se docela rychle dostat do obrazu.

Celou dobu jsem vyhlížela upíry. V podstatě by to mohla být zkouška, jestli budou schopni odhalit, co jsem zač. Za jiných okolností bych se těšila, ale teď jsem je vnímala jako možnou hrozbu. Mohli být v kontaktu s Itálií, musím být opatrná.

Uviděla jsem je až při obědě. Vešli spolu, koupili si jídlo a sedli si k jednomu stolu na kraji jídelny. Byli nepřirozeně bledí s kruhy pod očima a zároveň nadpřirozeně krásní jako bohové. Jídelnou propluli, jako by se vznášeli. Seděli nad svým ,,jídlem" a zabývali se svými vlastními myšlenkami.

Vypadali, že tvoří dva páry. Oslnivě krásná blondýnka se ramenem opírala o tmavovlasého svalovce, který byl největší ze všech upírů a mě připadal větší než jakýkoli člověk, kterého jsem kdy potkala. A nebylo jich málo.

Druhý pár tvořil blonďatý kluk se spoustou jizev od upířích zubů a jedu, o něčem se velmi živě a velmi rychle bavil s druhou upíří dívkou. Měla rozčepýřené tmavé krátké vlasy a drobnou postavu. Navzdory svému vzrůstu působila jako velká osobnost, kterou je třeba krotit ve všech směrech.

Poslední upír - kluk - se tvářil jako páté kolo u vozu. Seděl trochu bokem od ostatních a občas očima zabloudil po jídelně příliš rychle na lidský zrak. Bronzové vlasy měl ledabyle rozházené kolem hlavy, budily dojem, jako by se ráno zapomněl učesat nebo cestou do školy prošel hurikánem. Jinak byl docela nenápadný v porovnání se svými sourozenci a hodně uzavřený do sebe.

Hodně se stranili lidí, nejspíš jim nechtěli ublížit, podle barvy očí se živili zvířaty. Opravdu vtipné. Potichu jsem se usmála, ale ta holka, co mě doprovázela, si toho všimla. Podívala se na podivnou skupinku, ušklíbla se a spustila podrobný výtah o jejich „životě“.

„Tak už sis jich taky všimla, že? Jsou hodně jiní. S nikým se nebaví, moc nejí – těm holkám se nedivím, asi chtějí být modelkami, tak musí trénovat – a nejspíš skrývají nějaké tajemství," říkala a taky na ně koukala. Všichni v tu chvíli vzhlédli a podívali se na nás. Slyšeli ji, přestože šeptala. Mírně zčervenala a dál se dívala jenom na mě.

„Ví se, kde bydleli předtím, kde bydlí teď, ale nikdo tam ještě nebyl, co dělají jejich rodiče a že rádi vyrážejí do divočiny. To je všechno, nejspíš se ani o nic nezajímají, jako by všechno a všichni byli pod jejich úroveň. Zprava Rosalie a Emmett, Jasper s Alicí a nakonec náš božský Edward. Jsou adoptovaní, takže spolu můžou chodit, ale je to divné,“ snažila se mi ještě tišeji sdělit nutné informace. Kývla jsem, že jsem slyšela a zeptala se jí na něco jiného, abych si mohla poslechnout, o čem se baví. Potřebovala jsem se jen trochu soustředit.

Za celou dobu jsem viděla (a slyšela) mluvit jenom Edwarda. Docela to vypadalo, že mluví sám k sobě.

„Nevím, neslyším ji.“ Jeho poznámku jsem moc nechápala, musel nás slyšet obě, má dokonalý upíří sluch.

„Však já na to přijdu,“zamumlal, pak chvíli počkal. „Když myslíš.“

„Ne, jdu taky.“ A zvedl se s ostatními.

Že by uměl něco zvláštního? Asi jim vidí do hlavy. To by vysvětlovalo mlčenlivost ostatních i jeho odpovědi. Nejspíš to bude psychické, takže u mě má smůlu, dokud si hlídám štít, bude se muset ptát. Ušklíbla jsem se a vrátila se k Jessice. Právě se mě ptala, jestli tu hodlám i přespat. Všichni už odešli na hodinu. Zvedla jsem se a šla taky.

Teď jsem měla mít biologii. Už dvakrát jsem ji studovala na vysoké, takže nepočítám s žádným velkým překvapením ze strany učitele.

Už ve dveřích jsem si všimla, že jediné volné místo je vedla upíra – Edwarda. Skoro jsem si začínala myslet, že všichni chodí do jiného ročníku. Mimochodem, momentálně jsem byla ve druhém. Edward se zatím zarytě koukal do stolu, jako by se ho snažil zapálit pouhou myšlenkou – asi se taky chystal na nudu, mladý upír by s lidmi těžko vydržel.

Poprvé mě zaregistroval, když jsem si sedla vedle něho. Nechala jsem ho, aby si srovnal myšlenky. Vybalila jsem si tužku a sešit, sedla si a pak se na něj podívala. Vypadal zmateně. Ani se mu nedivím, páchla jsem tak, jako bych bydlela s jedním jeho druhu.

Když jsem se mu podívala do očí, mírně se zamračil, ale hned nato se neodolatelně usmál. Teda neodolatelně pro člověka, na mě tyto úsměvy nepůsobily.

„Už ses vynadíval? Tady nejsme v ZOO, abys mě pozoroval jako nějaké exotické zvíře." mírně jsem na něho vyjela. Spíš jsem chtěla vidět jeho reakci na někoho, komu nevidí do hlavy ani ho neokouzlí.

„Odpusť, nechtěl jsem být nezdvořilý, jmenuji se Edward Cullen,“ omluvil se a podal mi ruku. Skvělé, ani ho nemusím k ničemu přesvědčovat, jeho talent bych si mohla užít.

„V pořádku, Bella Swanová.“ A potřásla si s ním rukou.

„Neměla bys mít červené oči?“ zeptal se po chvíli s úsměvem, asi mě zkouší zblbnout, abych se prokecla.

Ne, já nejsem upír závislý na lidské krvi. Ale nahlas jsem to neřekla. Ještě že mám svůj štít.

„Je nezdvořilé utahovat si ze vzhledu ostatních lidí. A navíc to není ani vtipné, ani originální,“ tvářila jsem se naoko naštvaně. Už se nadechoval k odpovědi, ale učitel zvýšil hlas a vrhl po nás významný pohled. Otočila jsem se od něho a upřeně sledovala učitele.

Tou dobou už jsem v hlavě měla pěkný zmatek. Ozýval se v ní hukot jako na nádraží. Skvělé, takže myšlenky slyší. Tohle mi nějaký čas potrvá.

Můj soused neměl až do konce hodiny příležitost znovu promluvit. Já jsem vystartovala se zazvoněním, zůstal sedět jako opařený. Chtěla jsem ještě chvíli hrát uraženou.

Po cestě domů jsem se stavila nakoupit nějaké jídlo na večeři. Když jsem došla domů, ucítila jsem kolem jeho pach. Byl tady, musí o mě přece zjistit co nejvíc. Byl i u mě v pokoji, ale na nic nesahal. Uklidila jsem nákup a vyrazila do lesa.

Upíři jsou docela všímaví, budu muset častěji pít krev, aby se mi nijak výrazně neměnily oči. Normální člověk by si ničeho nevšiml, ale jenom proto, že všichni mají velice nedokonalý zrak. A navíc musím pít venku, kdybych měla krev v ledničce, tak by na to přišel při některé další návštěvě, tak pak by mě teprve čekal výslech.

Po pár stech metrech jsem začala utíkat naplno, už nehrozilo, že mě někdo uvidí. Když jsem byla dostatečně daleko, začala jsem lovit. Cestou jsem ucítila pach několika srnek, ale tolik krve nepotřebuji, stačí zajíc. Za chvíli jsem jednoho chytila. Byl docela vyděšený, ale jenom než zemřel, to se stalo okamžitě. Opatrně jsem ho vysála, kdyby mě pan zvědavý stopoval i sem, bylo by mu divné, že je na místě, kde končí moje stopa, krev. Zaječí tělíčko jsem položila na zem, za chvíli ho určitě najde nějaká liška, aspoň si přilepší.

Cestou zpátky začalo pršet. Stopa se trochu smyje, což je jenom dobře. Doma jsem se zabavila úkoly a přípravou večeře. Ještě jsem si pořádně vyvětrala v pokoji, potřebuji vědět, jestli okolo čmuchá i někdo jiný. A potřebuji mít přehled i o zvědavcích.

Kolem deváté jsem se připravila k předstírání spánku, déle jak tři hodiny jsem spát nedokázala. Seděla jsem v tmavém pokoji a naslouchala hlasům v hlavě. Docela jich ubylo, takže talent byl omezen vzdáleností. Mohla jsem se lépe soustředit na jednotlivé hlasy.

Nejlépe jsem slyšela Charlieho, seděl v obýváku a sledoval nějaký zápas, při něm si vybavoval nejrůznější informace a statistiky jednotlivých hráčů, vsadil se s někým z práce… Zase tak zajímavé to nebylo. Ostatním hlasům jsem moc nerozuměla, asi byly moc daleko.

Vytáhla jsem si počítač a začetla se do výzkumu. Kolem půlnoci mě přišel Charlie zkontrolovat, jsem hodně dobrá herečka. Ještě jsem si našla nějaké informace k výzkumu, přečtu si je zítra.