Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelenoočka - 20. kapitola

01.08.2010 (09:45) • LLilith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3100×

20. kapitola – Před králi

Zírali na mě jak spadlí z višně. Využila jsem jejich překvapení a odešla z pokoje. Dohnali mě až v garáži.

„Co si jako myslíš, že děláš?“ syčel na mě Edward.

„Co asi? Setmělo se, tak jedu do Volterry. Nemusíte se mnou,“ vrátila jsem mu. Edward se už nadechoval k odpovědi, ale Alice ho zarazila. Nakonec jenom vydechl a nastoupil do auta. Cesta trvala pár hodin a proběhla v tichosti. Ve Volteře jsme zastavili u jednoho bočního vchodu a já vklouzla dovnitř.

Byl to málo používaný vstup, takže jsem na stráže narazila až těsně u recepce. V jedněch dveřích se objevila Jane a výsměšně si mě prohlížela. Nevšímala jsem si jí a šla dál, štíty jsem měla už dávno připravené. Jenže jsem udělala jen pár kroků a ozval se příšerný jekot. Rozeběhla jsem se k ní a přitiskla ji na zeď, rukou jsem jí zacpávala pusu.

„Jen se klidně snaž, na mě tvůj dar neplatí. A řev ti nepomůže, ať přiběhne sebevíc upírů, stejně dojdu tam, kam chci, a dostanu přesně to, co chci,“ zavrčela jsem jí do ucha a přitom využila příležitosti a půjčila si její talent. Měla jsem co dělat, abych se nezačala smát – byl to jeden z nejjednodušších talentů, byl jednodušší než ty obyčejné. Jen jsem musela mít zlost. Pustila jsem ji a šla dál, za chůze jsem trochu roztáhla štít. Jane šla tak blízko u mě, jak jen mohla.

Tak jsem i s ocáskem došla do recepce a odtud do trůnního sálu. Vypadalo to na nějakou poradu, všichni tři Volturiovi seděli na svých místech a kolem zdí stála celá garda se spoustou přihlížejících. Buďto ještě nezačali, nebo už skončili, tak jsem nakráčela doprostřed místnosti a prohlédla si tři upíry sedící na trůnu. Měli papírově jemnou kůži, křehkou na pohled.

„Dobrý večer, přišla jsem si pro Richarda,“ vybalila jsem to na ně hned ze začátku. Jednomu z tmavovlasých upírů – Arovi – to nejspíš myslelo nejrychleji, protože reagoval téměř okamžitě.

„Nečekali jsme, že přijdeš, Zelenoočko,“ promluvil naprosto klidně.

„Hmmm, asi jste měli. Podívejte, nemám na to celý den. Buď ho přivedete sem nebo Vám to tu trochu upravím, jak ho budu hledat sama. Je to jen na Vás,“ usmála jsem se na něj. Aro chvíli přemýšlel, a pak v davu upírů stojících za mnou hledal někoho konkrétního. Když ho našel, pokýval na něj rukou, aby přišel za ním. Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, že si vyžádal Eriku. Ta se nervózně přibližovala k trůnu a jako náhodou se dotkla jeho ruky. Arův výraz se na chvíli změnil.

„Vypadá to, že jsme v nevýhodě, ale my máme něco, co chceš. Uděláme obchod. Co nám za to nabídneš?“ nevzdával se tak snadno, jak jsem čekala.

„Nevím, podle mě Vám nemám co nabídnout.“ Lež, bylo mi jasné, co chce. Moje vzpomínky, ale to se mi nelíbilo. Uvidím, co se dá dělat.

„Co takhle potřesení rukou? Mně by to stačilo. Potom bych pustil tebe i Richarda,“ řekl nakonec po chvilce „usilovného“ přemýšlení.

„Takže pokud si s Vámi potřesu rukou, necháte nás jít? Napořád?“ ujistila jsem se.

„Ano, přesně tak, považuj tuto dohodu za platnou, jakmile mi stiskneš ruku,“ potvrdil a nedočkavě se ke mně natahoval.

„Nejprve ho přiveďte, ať vím, že to není past a že opravdu máte to, co chci,“ naléhala jsem na něj a ruce dala za záda. Aro jen mírně zavrčel a rukou na někoho mávl. Po pár vteřinách dveřmi vešel Richard, šli s ním dva upíři a drželi ho, aby se nerozeběhl pryč. Vrhla jsem na Ara varovný pohled. Stráže poodešli a Richard postoupil o pár váhavých kroků ke mně a trochu nevěřícně si mě prohlížel.

Sundala jsem batoh a hodila mu jednu termosku s krví. Mezitím jsem ho obalila svým štítem – jistota je když… Nevypadal zesláble, ale trochu si lokl. Pak jsem si v jeho myšlenkách ještě jednou přečetla svůj vzkaz vyrytý do dna víčka.

Když to nevyjde, uteč, cestu ti udělám. Venku je odvoz.

Podíval se na mě, a pak termosku zavřel. Teď jsem se konečně mohla věnovat Arovi. Přišla jsem až k jeho trůnu a podala mu ruku.