Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelenoočka - 19. kapitola

26.07.2010 (13:00) • LLilith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3493×

19. kapitola - Přeměna

Před dvanácti lety jsem bydlela v Albuquerque. Zrovna byly prázdniny a já se jen tak toulala po městě. Hodně jsem se užírala myšlenkami na důvody odkladu mé přeměny, málo jsem si všímala, kudy chodím, až jsem se dostala do části města, kde to moc neznám. Nevím, proč jsem tam nechodila, ale to místo jsem prostě neměla ráda.

Když jsem to zjistila, našla jsem nejbližší zastávku a čekala na jakýkoliv spoj, který pojede pryč odtud. Za chvíli jeden přijel, ani jsem se nedívala, kam vlastně jede, a nastoupila. Sedla jsem si dozadu a začala se rozhlížet po cestujících. Bylo jich tu docela hodně, ale ne tolik, abych na všechny neviděla. Po chvilce jsem se zarazila – kousek ode mě byl Richard. Seděl tváří proti mně, ale četl si, takže si mě nevšiml. Skrčila jsem se za starší paní, která seděla přede mnou, a čekala, kde vystoupí.

Jel skoro až na konečnou. Začínala jsem mít strach, že si mě všimne, ale najednou se zvedl. S ním se zvedla většina zbývajícího osazenstva autobusu. Najednou jsem dostala nápad. Pokud ho budu sledovat, zjistím, kde bydlí. Svůj výzkum provádí jenom doma, takže bych mohla… Rozhodla jsem se okamžitě. Vystoupila jsem s ostatními a přes hlavu přetáhla kapuci. Se svými vlasy jsem přece jenom hodně nápadná. Pomalu jsem se šourala za ním a klikala do mobilu, abych byla méně nápadná.

Za chvíli došel k malému domku, vylovil z kapsy klíč, odemkl a vešel. Chvíli jsem ho sledovala – chodil po domě od jedné věci ke druhé a v podstatě nic neudělal. Pak toho nechal a odešel do patra. Ale nikde se žádné světlo nerozsvítilo. Vím, že upíři svítit nemusí, ale tenhle konkrétní žil v lidském světě už víc jak půl tisíciletí, takovéhle věci dělal automaticky. Takže musel jít výš.

Pro dnešek jsem toho nechala a vrátila se domů. Před spaním jsem si připravila nějaké věci na zítřek a vše nechala na náhodě. Už nějakou dobu říkal, že má jed hotový, takže by ho měl schovávat v domě. Ovšem budu ho muset najít rychle, ještě dřív, než se vrátí, aby proti tomu nemohl nic udělat.

Druhý den brzo ráno jsem se plížila kolem jeho plotu. Schovala jsem se za nedaleké křoví a doufala, že vítr fouká správným směrem. Asi za půl hodiny vyšel ven, zamkl a klíč schoval do kapsy. Hned potom vystřelil pryč, jako by šel pozdě. Zajímalo by mě, jak dlouho stepoval přede dveřmi, než byl ten správný čas.

Vyběhla jsem na verandu a začala hledat klíč. Jak jsem říkala, žije s lidmi moc dlouho, takže dělá takové úchylné věci, jako je třeba schovávání klíče pod rohožku nebo… Jasně, do květináče. Rychle jsem odemkla a vklouzla dovnitř.

Moc jsem se nerozhlížela, to co hledám, je na půdě. Rychle jsem vyběhla schody a otevřela malá dvířka na jejich konci. Vstoupila jsem do malé soukromé laboratoře. Rozhlédla jsem se kolem. Kromě stolů s laboratorním sklem tu toho moc nebylo. Jen velký stůl s jednou zásuvkou a kovová skříňka. Rozhodla jsem se nejprve pro stůl. Na povrchu nic nebylo, tak jsem otevřela zásuvku. Byl v ní notebook, pár volných listů papíru a klíček. Ten jsem si vzala a zkusila jím odemknout skříňku. A světe div se, ono to šlo.

Jediné moje štěstí bylo, že byl neuvěřitelný puntičkář. Když něco mělo štítek, tak vevnitř bylo přesně to, co bylo napsáno na štítku. Ve skříňce ležely tři injekční stříkačky. Ne ty moderní, ale staré kovové, na každé byl štítek. Upravený jed – 1 dávka. Jak jsem čekala. Opatrně jsem jednu vzala a odnesla ji na stůl.

Z tašky jsem vytáhla paruku s maskou a nasadila si to. Asi to zní ujetě, ale když si představím, co slíznu za přeměnu, tak se mi nechce dráždit hada bosou nohou. Jeden prohřešek stačí. Sedla jsem si na zem a zkusmo ze stříkačky vymáčkla trochu tekutiny. Stříkačka byla docela velká a skoro plná, málem mě to odradilo. A teď ta nejdůležitější otázka: kam jed aplikovat?

Nejlepší by asi bylo do srdce, ale hrudní kost sama sobě neprorazím. Krční tepna taky nepřipadala v úvahu, to bych do sebe nemusela dostat všechno. Nakonec jsem se opřela o zeď a hrot jehly přiložila k loketní jamce. Jehla byla strašně tlustá, ale aspoň jed poteče rychleji. Nadechla jsem se a propíchla si kůži až po žílu. Pak jsem jen tlačila píst dolů.

Šlo to z tuha. Když jsem v sobě měla už půlku obsahu, začala jsem hořet. Takhle silnou bolest jsem nečekala, stříkačka mi vypadla z ruky. Skvělý, takhle spíš umřu než se přeměním. Sebrala jsem své zbývající síly a našla na zemi stříkačku. Opět jsem přiložila hrot k žíle. Po předešlém vpichu nebylo ani památky. Znovu jsem si propíchla kůži. Šlo to o trochu víc ztuha než předtím. Za chvíli už do mě opět proudil jed. Svezla jsem se na zem a čekala, až bude všechen uvnitř.

Za pár minut – nebo hodin – mi došlo, že víc jedu už do mě nenateče. Zkontrolovala jsem stříkačku. Jak jsem pořád tlačila na píst, jehla mi probodla ruku, ale vypadalo to, že všechen jed je uvnitř. Už jsem nebyla schopná stříkačku vytáhnout, tak jsem ji nechala tam.

Myslím, že proměna už navždy zůstane bolestivou, ať se vymyslí jakákoli opatření. Nikdy jsem bolest nesnášela dobře. Musela jsem řvát jako šílenec, sousedi si toho určitě všimli. Nejspíš zavolali Richarda, který mě pak odnesl pryč.

Probudila jsem se ve stanu uprostřed lesa. To, co jsem si vyslechla, bych nikdy nikomu nepřála. Richard byl naštvaný, odmítal se se mnou bavit, pokud to nebylo nezbytně nutné. Trvalo mu dva roky, než mi to přestal vyčítat.

A jak jsem se po probuzení cítila? Jako slepec, kterému dali oči, a on prvně viděl duhu. Jako hluchý, kterému se zázrakem uzdravily uši, a on prvně uslyšel zpívat ptáky. Jako chromý, který dostal protézy a konečně se mohl proběhnout po lese. Jako bych předtím ani nežila. Jako Šípková Růženka, když se probudí po stoletém spánku.

Ale zároveň jsem si připadala jako největší lhář na světě, jako nejhorší zločinec, jako nejpodlejší zrádce. Kvůli Richardovi. Ten po mě jen hodil termosku s krví a odešel ze stanu.