Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelenoočka - 18. kapitola

24.07.2010 (07:00) • LLilith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3562×

18. kapitola - Minulost

„Moje pravé jméno je Bellissa. Příjmení si už nepamatuji, za těch více než 20 let jsem jich prostřídala hodně. Jmen samozřejmě taky, ale tohle si pamatuji.

Vyrůstala jsem v jednom ze spousty dětských domovů, město jsem také zapomněla. Nikdo na mě nebyl zlý, ale rodina mi hodně chyběla. Jednoho dne šel kolem nějaký muž, sledoval mě, jak se snažím šplhat. Tělocvik mi nikdy nešel, byla jsem naprosto levá. Chvíli jsem to zkoušela sama, ale pak mě to přestalo bavit, tak jsem přišla k jednomu klukovi. Věděla jsem, že on v tělocviku vyniká, každý v něm viděl budoucího atleta, který vyhraje každý závod. Jenom jsem se ho dotkla a po chvíli zkusila šplh znovu. Nebyla to sice žádná sláva, ale nakonec jsem tam vylezla docela rychle. Té změny si nešlo nevšimnout.

Po pár dnech se ten muž vrátil zpátky a odvedl si mě s sebou. Když jsme šli po ulici a já se mu chtěla představit, zarazil mě a zeptal se, jestli mi může říkat Zelenoočko. Souhlasila jsem. Tehdy mi to bylo docela jedno, bylo mi osm.

Žila jsem s ním ve velkém domě, chodila do školy a užívala si života jak jen malé dítě může. Po pár letech mi přišlo divné, že se mnou nejí, že v noci nespí a nechodí na slunce.

Tehdy mi prozradil co vlastně je. Když mi řekl, že je upír, myslela jsem si, že je to jen další z jeho šílených her, ale on se tvářil naprosto vážně. Celou noc mi vyprávěl o svém druhu a o tom, jak se k nim přidal on. Byla jsem spíš nadšená, protože se mi otevřel nový neprozkoumaný svět.

Potom začal mluvit ještě vážněji o svém výzkumu. Je pravda, že jsem mu moc nerozuměla, ale jedno jsem si z toho vyvodit dokázala. Jednou mě taky promění v něco, jako je on sám, ale nikdo si toho nevšimne. S touhle nadějí jsem žila několik dalších let.

Ze začátku byl nadšený z mojí reakce, ale čím víc jsem se ho ptala, kdy mě už konečně promění, tím víc byl nešťastný. Tou dobou jsme už žili každý sám, tak se nejspíš utěšoval nadějí, že pokud nebude chtít, tak zůstanu taková, jaká jsem.

S mojí přeměnou se jen těžko vyrovnával. Učil mě vše, co jsem jako upír musela vědět. Chodili jsme spolu lovit a cvičit. A vykládal mi o ostatních upírech, které za svůj život potkal. Takhle jsme žili ještě dvanáct let. Jenže před pár týdny byla z Volterry poslána hlídka, aby zjistila, jak je Richard daleko.

Pro tuhle situaci jsme měli jen jediné řešení – já musím zmizet a on umřít. A kvůli tomu jsem přišla do Forks,“ uzavřela jsem své vyprávění a podívala se na dva upíry, sedící proti mně. Alice vypadala trochu překvapeně, ale snažila se nedávat to příliš najevo. Zato její bratr se neudržel. Vypadal víc než překvapeně a v hlavě mu to pěkně šrotovalo.

„Takže tvoje vlastní schopnost je…“ začala pomalu Alice.

„Přebírání talentů druhých,“ dokončila jsem za ni.

„Jak…“ chtěla vědět víc.

„Stačí mi jeden dotyk, jednou si sáhnout na jejich kůži,“ vysvětlila jsem.

„Tak proto nemáš ráda objímání!“ došlo jí konečně.

Ale já jsem se tě dotkl hned první den, cítil jsem tvoji teplou kůži. Takže to znamená, že…

„Ano, máš naprostou pravdu, Edwarde, už nejsi jediný, kdo dokáže číst myšlenky tak jako ty,“ zazubila jsem se na něho. V jeho hlavě to začalo šrotovat ještě rychleji, jak si připomínal všechny naše rozhovory. Po tváři se mu začal rozlévat vědoucí výraz. Pak si ale na něco vzpomněl.

„A kdo tě tedy přeměnil, jestliže Richard ne?“ zeptal se.

„Udělala jsem to já.“