Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelenoočka - 17. kapitola

23.07.2010 (16:45) • LLilith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3417×

17. kapitola - Dopadení

V sobotu po obědě mě Charlie dovezl na letiště. Při loučení si samozřejmě nemohl odpustit otcovské rady, ale vydržela jsem to. Postupně jsem si vyzvedla obě letenky a čekala, až připraví letadla. Zatím jsem na nic nemyslela, nechtěla jsem dát Alici moc velký náskok.

Do letadla směr New York jsem nastupovala jako poslední asi tři minuty před odletem. U sebe jsem měla jen příruční tašku s doklady, penězi a šaty na převlečení. A ještě nesmím zapomenout na dvě termosky se zvířecí krví, kterou jsem nabrala na posledním lovu. Ještě teď se mi dělalo špatně od žaludku, jak jsem se sama přecpala.

Deset minut po startu mi zapípal mobil. Byla to SMSka.

Tak to si vypiješ.

Edward byl nejspíš tak rozzuřený, že delší vzkaz nemohl napsat. Jen jsem se ušklíbla a pohodlně se posadila.

V New Yorku mě ale štěstí opustilo. Nabízely se mi dvě možnosti. První, že poletím rovnou do Říma, ale budu muset počkat pět hodin. A druhá, že poletím s třemi přestupy do Pisy asi za hodinu. Druhá varianta se mi zamlouvala víc, přestože cesta měla trvat o dost déle, ale pro Alici bude těžší mě najít. Prostě si udělám výlet po Evropě.

Letenku jsem si koupila jen na první přestupní místo a plánovala jsem, jak se projdu po městě. Doufám, že mi to oba odpustí. Takhle jsem postupovala na všech letištích, kde jsem přestupovala.

Na letišti v Pise mě ale čekalo nepříjemné překvapení. U výstupu z letadla stál Edward a tvářil se jako bůh pomsty. Pomalu jsem k němu přišla, přičemž jsem se celou cestu dívala do země. Jeho myšlenky nešlo přeslechnout a byly plné nadávek a stížností na mou osobu.

„Ten cirkus okolo sis klidně mohla odpustit, stejně nám bylo jasné, že dřív nebo později sem dorazíš,“ zavrčel vztekle. Tak na tohle jsem nepomyslela. Teď se jich budu muset nějak zbavit. Ale zatím jsem to nechala plavat, protože jak řekl Edward, stejně jedu do Voltetry, tak by mě našli tam.

Alice na nás čekala v nějakém autě před letištěm. Edward mě prostě narval na zadní sedadlo a sám si sedl dopředu. Alice se rozjela, ale nejela ven z města, nýbrž do jeho centra.

„Kam jedeš?“ zeptala jsem se.

„Do hotelu, musíme promyslet další postup,“ odpověděl místo ní Edward. Pak už bylo jenom ticho.

U hotelu jsme byli za pár minut. Edward mě pořád držel za paži, jako bych mu měla každou chvíli utéct. Nejspíš zapomněl, že kdybych chtěla, tak mě neudrží. Nechala jsem se od něj vláčet až do pokoje, kde mnou mrskl na gauč a sám si sedl naproti.

„Myslím si, že teď je ten správný čas. Chci slyšet pravdu,“ řekl už trochu klidněji.

„Nemusím nic říkat, ani tady s vámi sedět. Ve Volteře vás prostě zavřu do štítu, ze kterého se nehnete, dokud nebudu pryč,“ vztekle jsem na něho zasyčela.

„Edwarde, má pravdu,“ připomněla mu Alice. „Přišli jsme ti pomoct. Jen si vyslechni náš návrh. Před Volturiovy můžeš jít sama, my počkáme venku v autech pro případ, že se něco zvrtne. Přinejhorším pošleš Richarda ven a my ho odvezeme. To je celé, nijak ti nebudeme zasahovat do tvé akce.“

„Dobrá, tohle by i šlo, pokud je to opravdu všechno, co máte v plánu,“ podívala jsem se na Edwarda. Ten se mezitím uklidnil úplně a přikývl mi.

„Víš, docela souhlasím s Edwardem. Konečně bys nám měla říct, co jsi zač,“ připomněla mi.

„Asi bych měla začít tím, že nejsem Bella Swanová,“ vrhla jsem po nich obezřetný pohled. Jen se pohodlně posadili, tušili, že to bude na dlouho. „Moje pravé jméno je Bellissa.“