Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelenoočka - 13. kapitola

16.07.2010 (12:15) • LLilith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3754×

13. kapitola -  V noci

Musela jsem v tu chvíli vypadat strašně komicky, protože Edward na mě vyvalil oči. Myslím to doslova, oči mu vylezly několik milimetrů ven z důlků. Když jsem si toho všimla, nasadila jsem pečlivě nacvičený, nic neříkající, výraz.

„Koukej to přetlumočit své rodině, nebylo by dobré mluvit za ně, když neznají všechny podrobnosti.“ Vyháněla jsem ho z domu.

„Dobře, půjdu se jich zeptat.“ Nejspíš konečně pochopil, že já svůj názor… Ne, nic nepochopil. Myslel si, ne věřil, že do zítřka k nim sama přiběhnu žádat o pomoc. Že když mi dá nějaký čas na rozmyšlenou, tak si uvědomím svoji chybu a svoji hloupost.

Hned, jak odešel, dorazil Charlie s velkým úlovkem. Z jedné větší ryby  jsem hned začala chystat večeři, zbytek jsem zamrazila. Charlie mě chvíli sledoval a vyptával se, co jsem celý den dělala a co plánuji na zítřek. On pojede za kamarádem sledovat fotbal na velké televizi (ta, co měl teď, byla podle mě velká dost, ale já nejsem sportovní fanoušek), tak chtěl vědět, jestli se tady nebudu nudit.

Ujistila jsem ho, že buď podniknu něco se svými novými kamarády, nebo se vydám na pěší túru po okolí, takže nejspíš nebudu celý den doma. Vypadalo to, že si oddechl. A taky, že jo. Nechce mě tu nechávat samotnou a navíc ho potěšilo, že se nestraním společnosti a vytvářím si nové vazby. Nechala jsem ho při tom.

Večer jsem se cítila psychicky naprosto vyčerpaná, ale pár hodin spánku to spraví. Usnula jsem hodně brzo, ale déle, jak tři hodiny, jsem stejně nespala. Probudila jsem se chvíli před půlnocí. Charlie už spal, asi chtěl být na zítřek odpočatý. Po pár vteřinách mi došlo, proč jsem se probudila. Celý můj pokoj naplňoval upíří pach. Zaposlouchala jsem se do myšlenek. Edward právě hodnotil můj první obrázek.

„Řekni mi, jak se mám vyspat, když musím čichat ten tvůj smrad,“ potichu jsem na něho zasyčela. Prudce otočil hlavou ke mně a upustil výkres zpátky na stůl.

„Promiň, vyvětrám,“ zašeptal, otevřel okno a dál si mě nevšímal.

„Není ti to ani trochu hloupé?“ zeptala jsem se opravdu překvapeně.

„Co mi má přijít hloupé?“ nechápal mou narážku.

„Třeba to, že tě načapám uprostřed noci ve svém pokoji, jak se mi prohrabuješ věcmi,“ napověděla jsem mu.

„No, žádnými věcmi se ti neprohrabuji, jen se dívám na dva obrázky na tvém stole. A v tvém pokoji jsem proto, že tě hlídám,“ odpověděl naprosto klidně.

„A před kým mě hlídáš?“

„Sám před sebou.“ Přiběhl k mojí posteli tak rychle, že jsem sebou trochu cukla. Neměla jsem natažený štít, proto se mě dotkl – lehce mě pohladil po tváři – a odklonil se. Sedl si na druhý konec postele a pozoroval mě.

„Pokud nemáš nic lepšího na práci. Ale budu spát, takže jestli by ses nudil, klidně odejdi.“ Zavrtala jsem se do peřin a snažila se nemyslet na to, že mě přes noc bude pozorovat upíří kluk. Ani nevím, proč jsem ho prostě nevyhodila, ale asi proto, že by stejně vylezl na nějaký nedaleký strom.

Hmmm, to je dobré, nechala mě u sebe. Třeba časem…

Úžasné myšlenky, ale to se dřív dočkáš Godota, než…

Probudila jsem se o dvě hodiny později naprosto odpočatá. Ležela jsem se zavřenýma očima a přemýšlela,  jestli to byl sen nebo skutečnost. Otevřela jsem oči – skutečnost. Edward seděl na stejném místě, jenom v ruce držel knihu. V pokoji bylo docela chladno, venku začalo pršet. Vstala jsem a zavřela okno.

„Takže když bdíš, čichat můj smrad ti nevadí?“ zeptal se. Jen jsem protočila oči. Podívala jsem se, co čte. Vybral si jednu moji knihu – Noční hlídku od Lukjaněnka. Knížka docela nápaditá, ale ti upíři…  Sedla jsem si zpět na postel.

„Co myslíš, jsem taky 'jiný'?“ uchechtl se.

„Pokud se nedokážeš proměnit v obrovského netopýra, tak asi ne.“

„Třeba patřím ke Světlu, to bych se na netopýra měnit nemusel.“

„Nemyslím si, že by Světlo podporovalo upíry.“

„Ale já přece nejsem upír,“ odporoval mi.

Ne, nejsi, jsi akorát tak padlý na hlavu, a to pořádně.

„Nesměj se, opravdový upír se v noci plíží do ložnic krásných pannen spících v průsvitných košilkách a pije jejich krev. Uznej, že tohle já nedělám,“ vysvětloval svoji definici upírství.

No, vplížil ses uprostřed noci ke mně do pokoje. Hodně lidí by o mě řeklo, že jsem krásná, takže to je také splněno. A v průhledné košilce nespím, ale vzhledem k rozdílným dobám by se má košilka dala považovat za dostačující. Takže…

„Chybí jen to pití krve, na to máš ještě několik hodin,“ dokončila jsem nahlas. „Podle mě se s tou definicí ztotožňuješ. Hodláš mě přepadnout, až se nebudu dívat, nebo čekáš, že ti to dovolím?“ S těmi slovy jsem naklonila hlavu na stranu o odhrnula si vlasy z krku. Při pohledu na něj jsem málem vyprskla smíchy.

„Nesměj se a přestaň si zahrávat se svým životem!“ zasyčel na mě vztekle.

„Nebo co?“ nemohla jsem se přestat smát. Vím, že je to ode mě hnusné, ale když on mi tak nahrává. Po chvíli jsem se uklidnila a vrhla na něj omluvný pohled. On se taky zklidnil.

„Už nebudeš spát?“ ptal se trochu ustaraně.

„Ne, já toho moc nenaspím.“

„Co já bych dal i za takovou chvilku. Co většinou děláš, když nespíš?“

„Tak různě. Poslední dobou hodně přemýšlím. Než jsem se přestěhovala sem, tak jsem v noci kreslila, nebo si četla, ale většinou jsem vyrážela do nočního města. To se tady nedá – jednak je všude zavřeno a jednak by to bylo moc podezřelé, tady nikdo po nocích necourá po městě,“ vysvětlila jsem mu.

„Máš tady nějaké starší obrázky?“

„Bohužel ne. Jak trávíš noci ty? Pokud si teda nedokazuješ, že nejsi upír,“ zasmála jsem se.

„Občas s rodinou, občas sám. Ta druhá varianta je pro mě těžší, za těch několik desetiletí, co jsem naživu, jsem stačil přečíst většinu knih, poslechl snad všechnu možnou hudbu a naučil se několika jazykům. Poslední dobou je pro mě hodně těžké zabavit se. V podstatě jsem za tebou přišel z nudy.“ Poslední věta ho pobavila. „Co jsi kreslila?“ ptal se zvědavě.

„Většinou svět kolem sebe. Krajinu, města, části svého domova, lidi, které jsem potkávala pravidelně, lidi něčím zvláštní, které jsem jenom letmo zahlédla. Občas i obrázky fantazijní a abstraktní…“

Takhle jsme pokračovali až do rozednění. Ptali jsme se navzájem na své záliby a díky odpovědím se poznávali. Bylo to jiné než otázky z našeho prvního setkání. Možná to bylo tím, že se nesnažil zjistit nic o mém původu, prolomit moje tajemství. Možná to bylo tím, že jsem ho už nepovažovala za nepřítele, který mě ohrožoval. A možná to bylo tím, že jsem s ním chtěla mluvit, že mi s ním bylo příjemně. A dost možná, že jsem se do něho za… Ne, to asi ne.

Edward se hodně zajímal o moje kreslení. Upíři umí bezchybně zachytit skutečnost, ale nic vlastního do toho většinou nepřidávají. Pak se mě ptal na školu, kde jsem dřív studovala. Pochybuji, že kdy chodil ve Phoenixu do školy, tak jsem mu popsala moji poslední střední v New Yorku.

Jeho největší zálibou (ale poslední dobou hodně opomíjenou) je hudba. Hraje na několik hudebních nástrojů (z nudy), ale nejraději má klavír. Většinou se spíš věnuje psaní nových skladeb.

A pak vyšlo slunce a noc skončila.