Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelenoočka - 12. kapitola

16.07.2010 (08:45) • LLilith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3630×

12. kapitola – Vyber si!

Ve dveřích stál Edward. Ani nepočkal, až ho pozvu dál, on se rovnou pozval sám. Dveře za sebou hned zavřel a zamířil do mého pokoje. Vzpamatovat se mi trvalo jen pár okamžiků, dohnala jsem ho na schodech. Nechala jsem ho vejít do pokoje a zavřela za námi. Posadil se ke stolu a podíval se na mě. Obrázků si naštěstí nevšiml. Já jsem si sedla na postel a čekala, až z něho něco vypadne.

„Proč jsi tak utekla? Máš nějaký důvod se skrývat? Všichni ti chceme pomoct, ale musíš nám věřit a říct nám pravdu. Co jsi zač a proč se skrýváš. Jinak ti nemůžeme pomoci,“ vybafl na mě. Chvíli jsem ho nevěřícně pozorovala a on mi oplácel stejným pohledem.

„Nejvíc mi pomůžete, když se nebudete ptát. Ani starat. Zvládla jsem to dost dlouho. A s tímhle si taky poradím. Sama,“ řekla jsem rozhodně.

„Ale my ti chceme pomoct. Víme, že máš nějaké tajemství a dřív nebo později na něj přijdeme,“ pokračoval. Byl hodně neoblomný.

„Ale já o vaši pomoc nestojím. I kdybych teď nakráčela do Volterry do trůnního sálu a sesypala se na mě celá garda, tak odtamtud odejdu, aniž by se mi cokoli stalo nebo mi v tom kdokoli zabránil. Nemají tam nikoho, kdo by mě mohl zneškodnit. Kdo by na mě stačil. Ani všichni upíři světa by se mnou nehnuli, kdybych já nechtěla. Postarám se o sebe sama!“

„Tvé štíty nejsou všechno. Mají tam upírku, Eriku, která umí zneškodnit, utlumit všechny talenty. Prostě bys neměla šanci,“ odporoval mi.

„O té vím, ale na mě takovou moc nemá. Tenhle talent mám v krvi, v těle. Nemůže mi ho vzít, jako vám nemůže vzít vaši silnou kůži nebo rychlost. Už jsem se s ní setkala, takže to mám vyzkoušené. Jen se zbytečně bojíš.“ Tohle nečekal, najednou mu došly argumenty. Začal se nervózně rozhlížet kolem sebe, když si všimnul mého obrázku. Vzal ho do ruky a chvíli ho pozoroval.

„Ty ho taky znáš. Proto jsi tak vystrašená. Proto jsi utekla. Odkud…“ Nedokončil, protože přišel na zjevnou pravdu. „To je tvůj otec,“ vydechl.

„Ano, byl to můj otec a tebe to vůbec nemusí zajímat,“ řekla jsem mírně naštvaně, obrázek mu vytrhla z ruky a roztrhala na malinkaté kousíčky, které jsem vyhodila do koše.

„To on za to může! On z tebe udělal to, co jsi!“ vykřikl napůl udiveně napůl rozhořčeně.

„To se pleteš, on za to nemůže. Tohle mi udělal... někdo jiný. A jsem za to ráda. Líbí se mi, co jsem. Neobviňuj lidi kolem sebe, dokud neznáš pravdu!“ Poslední větu jsem na něho vzteky zakřičela.

„Tak mi ji řekni!“ To mě uklidnilo.

„Neřeknu, nejde to,“ vydechla jsem. „Já se vás také neptám na vaši minulost. Projev aspoň trochu taktu a nech mě být.“

„Klidně se zeptej, já ti řeknu všechno. I ostatní,“ přemlouval mě.

„Jenže já se ptát nechci. Jednou si tahle tajemství řekneme, ale až na to bude ten pravý čas. Život před přeměnou, její důvod a průběh jsou nešťastné příběhy, které otevírají staré rány.“

„Promiň, netušil jsem, že i ty s tím máš takovouhle zkušenost,“ omlouval se.

„Neomlouvej se, nemám. Celý můj život s… Richardem patří mezi mé nejšťastnější vzpomínky. Nikdy jsem se necítila nešťastně, nikdo mi nikdy neublížil. Jen můj původ je tajemství, které by vás všechny mohlo stát život. Proto vám ho zatím neřeknu, nechci vám ublížit.“

„My ti chceme pomoct a jsme ochotni riskovat svoje existence, už to konečně pochop!“ zuřil zase Edward.

„Ale já nebudu riskovat ničí život ani existenci, už to konečně pochop! Pokud bychom se dostali do Volterry, nemohla bych nás ochránit všechny! I přes to, co jsem, jsem pořád jenom člověk. Znám své hranice, své limity, které překročit nemůžu.

Takže vidím jen dvě možnosti: buď se s tím smíříte a zůstaneme přáteli, kteří mají nějaké tajemství, nebo se vším skoncujeme a přestaneme si všímat jeden druhého. Vyberte si,“ dokončila jsem.

Jenže já chci být víc než jen kamarád. Proto tě nemůžu ztratit, nemůžu tě nechat jen tak jít.

Myslím, že když jsem to zaslechla, tak mi spadla čelist.