Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zdánlivě zapomenuté tajemství - 4. kapitola

09.03.2010 (08:00) • Ostruzinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1096×

Jane

Objeli jsme snad celou Anglii, Skotsko a bůhví co ještě. Nebavilo mě to, ale co se dá dělat. Rozkaz je rozkaz a já rozkazy pánů plním. Byla jsem ráda, že jsem v tom nebyla sama. Jel se mnou ještě můj bratr Alec, Felix a Demetri. Za to jsem byla ráda. Nevím, co ke mně cítí on, ale já ho miluju.

Volturiovi mě a Aleca přeměnili když nám bylo 15 let. Svůj lidský život si už skoro vůbec nepamatuji. U Aleca to je podobně. Pamatuji si, ale na poslední chvíle svého lidského života. Na ty chvíle hrůzy když nás zfanatizovaný dav vesničanů honil po lese s pochodněmi v rukou a chtěl nás upálit. Skoro nás už dohnali když se na mýtině kam jsme doběhli zjevili oni, Volturiovi. Lekli jsme se, ale slíbili, že nás ochrání. Svůj slib splnili a odvedli nás sebou. Když dav doběhl na mýtinu a viděl, že naproti nim stojí přes padesát „lidí“ zahalených do šedých a černých plášťů, tak se zastavil a nevěděl co má dělat. Aro, dnes už vím, že to byl on, nás poslal davem upírů dozadu za ně, abychom neviděli ten masakr, který se udál za našimi zády. Tiskla jsem se k Alecovi a bála se co děje nyní a co bude potom.

Vraceli jsme se domů, do Volterry, a těšili se, až budeme doma. Cestou v letadle jsme se každý věnovali něčemu jinému. Alec s Felixem si povídali o boji, který jsme absolvovali před necelými dvěma měsíci proti novorozeným v Maďarsku. Já seděla sama a snažila se číst časopis o módě, ale moc jsem se mu nevěnovala jelikož přede mnou seděl Demetri. Najednou se na mě otočil a zeptal se jestli si může přisednout. Nadšeně jsem kývla a on si přesedl, čehož si ti dva vedle nás ani snad nevšimli.

„Ahoj Jane,“ pověděl mi s úsměvem Demetri.

„Ahoj Demetri,“ odpověděla jsem a taky se usmála. Myslela jsem si, že když se usmívá vypadá jako anděl. Kéž by ten anděl byl můj.

„Jane, chtěl bych se tě na něco zeptat,“ pověděl mi a já mu visela na rtech a pořád jsem se usmívala.

„Ano?“

„Chtěl jsem se zeptat, ale je mi jasný, že někdo jako ty... No, zkrátka jsem se chtěl zeptat,“ koktal a mně to přišlo roztomilý, „jestli by jsi na ten ples nešla se mnou,“ domluvil a vypadal, že se mu ulevilo že to má za sebou.

V okamžiku kdy domluvil ve mně vybuchl ohňostroj radosti. On chce jít na ples se mnou, mohl by jít s kteroukoliv upírkou, mohl by mít každou na kterou by kývl, ale on tam chce jít se mnou. Začala jsem se vzpamatovávat z té radosti a odpověděla mu.

„Půjdu s tebou ráda,“ odvětila jsem mu a radostně se usmívala.

Pohlédla jsem z okna a všimla jsi, že za chvilku budeme přistávat.

„Budeme přistávat,“ řekla jsem a upoutala tak pozornost i Aleca s Felixem. Těšila jsem se až budu u sebe v pokoji snít s otevřenýma očima o budoucím plese, který strávím s Demetrim. Sny se mohou plnit i těm, kteří nespí.

            * * *

Demetri

Vraceli jsme se do Volterry. A já si sedl tak blbě, že jsem měl Jane za sebou a ne před sebou, jak jsem chtěl takže jsem se na ni nemohl ani dívat. Sem tam jsem, ale cítil v zátylku, jak se na mě dívá.

Celou cestu jsem sbíral odvahu na to abych se ji zeptal jestli půjde na ten ples se mnou. Otočil jsem se na ni.

„Jane, můžu si k tobě přisednout?“ zeptal jsem se jí. Kývla a já si přisedl, čehož si Felix a Alec snad ani nevšimli.

„Ahoj Jane,“ pověděl jsem jí a cítil jsem, jak se mi úsměv dere na rty.

„Ahoj Demetri,“ odpověděla mi a taky se usmála. Ona se na mě usmála, usmála se a nepoužila přitom svoji schopnost. Ne, že by ji na mě použila. Nebyl na to důvod. Nevěděl jsem, co ke mně cítí, ale naděje prý umírá poslední.

„Jane, chtěl bych se tě na něco zeptat,“ pověděl jsem jí a doufal, že jí to budu moct sdělit.

„Ano?“ pověděla mi.

„Chtěl jsem se zeptat, ale je mi jasný, že někdo jako ty... No, zkrátka jsem se chtěl zeptat,“ koktal jsem a připadal jsem si u toho jako idiot, sakra tohle se mi ještě nestalo, „jestli by jsi na ten ples nešla se mnou,“ domluvil jsem a velmi se mi ulevilo že to mám za sebou. Snad to na mně nebylo tolik vidět.

„Půjdu s tebou ráda,“ odvětila mi a kouzelně se usmála. A já byl radostí celý bez sebe. Ona se mnou chce jít. Všiml jsem si, že se podívala z okna. Najednou se otočila a řekla, že budeme přistávat. A tím upoutala pozornost těch dvou vedle nás. Byli jsme doma.

Autor: Ostruzinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zdánlivě zapomenuté tajemství - 4. kapitola: