Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zcela nový život - 9. kapitola

04.03.2010 (14:00) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2219×

Emmett pochopil. Došlo mu, co se mi právě odehrává v hlavě. Sledoval mě s vážným výrazem ve tváři. A Edward, tomu to došlo ještě dřív. Vypadal, že nenachází odvahu podívat se mi do očí. Ve tváři jsem měla naprosto zděšený výraz. Zrychleně jsem dýchala a krevní tlak mi výrazně stoupnul. V očích jsem měla strach. Roztřesenou rukou jsem položila utěrku na kuchyňskou linku, rychle jsem Edwarda obešla a vyběhla schody. Vletěla jsem do svého pokoje a vyděšeně za sebou zabouchla dveře.

Opřela jsem se o dveře. Cítila jsem se divně. Tak neuvěřitelně opuštěně. Úzkostně. Žiju v domě plném upírů. A nikoho tu nemám. Upíři… Pořád jsem to nedokázala pochopit. Jak je to vůbec možné? Žiju s vrahy pod jednou střechou. S těmi, co zabíjí lidi. Jakto, že vlastně pořád ještě žiju?  Zrychleně jsem dýchala. Cítila jsem, jak někdo chytil za kliku, a odskočila jsem od dveří. Byl to Edward. Vyděšeně jsem jej sledovala. Celou dobu mě přitahoval, teď jsem z něj měla strach. Je možné, aby mi ublížil? Přišel mě snad zabít, jako někoho, kdo je odhalil? Zrychleně jsem dýchala. Učitelka přece říkala, že všichni upíří zabíjí lidi. Jakto, že v lese jsou mrtvá zvířata? Že by z toho důvodu, aby to nebylo příliš nápadné, začali zabíjet zvířata? Ale teď tu přece mají člověka jako na dlani… Mě. Zabije mě… Určitě mě zabije. Nemám šanci na únik. Upíří jsou neuvěřitelně rychlí. Podíval se na mě.

„Bojíš se?“ zeptal se.

Nevěděla jsem, co mu na to říct.

„Já… já nevím,“ hlesla jsem tiše.

V očích se mu objevila bolest.

„Tím pádem bys zítra po pohřbu měla odjet se svou matkou,“ konstatoval.

Odjet? A nikdy jej nevidět?

„Ne… to nechci,“ zavrtěla jsem hlavou.

Podíval se mi do očí. Ty jeho byly tak krásné. Je možné, aby měl zabiják tak krásné oči?

„Neublížíš mi?“ zeptala jsem se potichu.

Pomalu polknul.

„Nevím,“ odpověděl.

Jeho odpověď mě vůbec neuklidnila.

„Zabíjíte lidi,“ namítla jsem ustrašeně.

„Nezabíjíme lidi!“ zahřmel rozčíleně, až jsem sebou polekaně cukla. „Co Carlisle? Lékař, který lidi léčí? Vyléčí je snad proto, aby je pak mohl zabít?“ hořce se ušklíbnul. „Naše rodina, my jsme vegetariáni. Živíme se pouze zvířecí krví. Lidi nezabíjíme vůbec. Když jsem ale potkal tebe, tvoje krev mi tak hrozně voněla… A pořád voní. Musím se ovládat, abych ti neublížil,“ řekl tiše a udělal pár kroků vpřed.

Nespouštěla jsem z něj oči. Musí se ovládat? Je pro mě nebezpečím? Co mám dělat? Začala mě pomalu ovládat panika.

„Můžu být pro tebe nebezpečím. I kdyby mi tvá krev nevoněla, neexistuje stoprocentní jistota, že se upír dokáže ovládnout. A já ti nechci ublížit. Bello, měla bys odjet,“ řekl a nešťastně sklopil pohled do země.

Sledovala jsem jej. Jeho tvář byla plná smutku. Udělala jsem krok k němu. Nevím, co mě to popadlo, měla jsem však pocit, že on mi ublížit nedokáže.

„Zůstanu tady,“ řekla jsem pevně, velkou jistotu jsem však necítila.

Podíval se na mě.

„Nevíš, co ti může hrozit,“ zavrtěl hlavou.

Zhluboka jsem se nadechla.

„Neublížíš mi,“ ujistila jsem jeho i sebe.

Zvedl pohled ze země a přistoupil ke mně blíž.

„Bello… Co mě k tobě tak táhne?“ zeptal se zoufalým hlasem.

Pomalu ke mně natáhnul ruku a dotknul se mého krku. Stisknul tepnu na mém krku. Krev v ní pulzovala výrazně víc, než obvykle. Hleděla jsem na něj. Nevěděla jsem, co mám od něj očekávat.

„Alice mi řekla, že když bude můj cit k tobě větší, než touha po tvé krvi, dokážu se ovládnout,“ řekl.

„A je větší?“

Neodpověděl, jen se na mě upřeně podíval.

„Je tady něco, co jsem chtěl udělat už dlouho,“ řekl tiše.

Chtěl udělat dlouho? Chce mi snad ublížit? Chce mě zabít? To vše se mi honilo hlavou. Pomalu se ke mně sklonil a jemně se dotknul mých rtů. Celým mým tělem projelo příjemné mrazení. Zavřela jsem oči a pootevřela rty. Chytil mě kolem pasu, jemně k sobě přivinul a prohloubil polibek. Explodovalo ve mně najednou hned několik pocitů. Touha, vzrušení a něžnost, se kterou mě líbal. Přesto, že celé jeho tělo bylo chladné jako led, jeho polibky byly vroucné a hřejivé.

Přála bych ji, aby byl tento okamžik věčný, po chvíli se ode mě však odtáhnul. Pohlédli jsme si do očí. V tom pohledu bylo řečeno vše.

„Nepůjdeme se projít?“ zeptal se mě. „Měl bych ti toho hodně říct.“

Souhlasila jsem. Zamířila jsem tedy ke dveřím, chytil mě však za ruku.

„Tudy ne. Tudy,“ ukázal na okno.

Překvapeně jsem se na něj podívala. Pomalu k oknu přistoupil a otevřel jej dokořán. Pak mě zase chytil za ruku, bleskurychle, že jsem to ani nestihla zaznamenat, mi ji dal kolem svého krku, vyhoupnul si mě na záda a vyrazil prudce vpřed. I druhou rukou jsem se jej pevně chytila kolem krku a nestačila zírat. Letěl přímo k zemi. Vždyť spadneme! Na to vak pevně dopadl na obě nohy a pak se neuvěřitelnou rychlostí rozběhnul někde hluboko do lesa. Než jsem se stihla vzpamatovat, zastavil na útesu v La Push a položil mě na zem. Zůstala jsem stát a stále jsem byla naprosto překvapená.

„Tvoje oblíbené místo,“ řekl a otočil se k moři, za kterým pomalu mizelo slunce.

Vypadalo to krásně. Já však rozdýchávala ten nával adrenalinu.

„Jsi tak rychlý…“ řekla jsem zaskočeně.

„Jsem nejrychlejší z celé naší rodiny,“ kývnul. „Je to má schopnost. Navíc, dokážu číst myšlenky, dokážu to u každého, jen u tebe ne…“ dodal a sklopil pohled do země.

Tohle mě naprosto vyvedlo z míry. Dokáže číst myšlenky? Nemohla jsem tomu uvěřit. Co se to děje? Co se ještě nedozvím?

„U mě ne?“ zeptala jsem se nechápavě.

Přikývnul.

„Nevím, jak je to možné…“ řekl a posadil se na kámen.

Sledovala jsem jej a nevěděla, na co se zeptat dřív.

„A…“ začala jsem a pak jsem se zamyslela, „to každý upír umí číst myšlenky?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „To jen já. Každý upír dostane při své přeměně nějaké schopnosti. U mě je to kromě toho i daleko vyšší rychlost, než jakou mají ostatní. Emmett má zase neuvěřitelně velkou sílu, větší, než mají ostatní upíři.“

Při jeho slovech jsem si vzpomněla na své těžké kufry, které unesl jako peříčko. Pak jsem si však řekla, že to by určitě dokázal každý upír, poněvadž každý má velkou sílu.

„A například Alice, ta vidí do budoucnosti,“ oznámil mi.

Překvapeně jsem zírala. Vidí do budoucnosti? To není možné… Posadila jsem se vedle něj.

„Nedokážu uvěřit tomu, že upíří existují… Jste jediní? Nebo je vás snad víc?“ zeptala jsem se.

„Je nás víc. A ne všichni jsou pro lidi neškodní, jako my,“ hlesl.

Podívala jsem se na něj s vyjeveným výrazem.

„Takže existují i ti, co zabíjí lidi?“ zašeptala jsem nevěřícně.

Edward přikývnul.

„Proto pro tebe není bezpečné být s námi ve styku. Kdykoliv se to může nějaký z nich dozvědět a bude ti hrozit nebezpečí,“ řekl s vážným výrazem.

Polil mě chlad. Bude mi hrozit nebezpečí?

„Ti, co se živí lidskou krví, mají oči rudé barvy. Když na někoho takového narazíš…“ nedopověděl.

Bylo mi to jasné.

„Já… snad se tak nestane,“ zavrtěla jsem trochu ustrašeně hlavou.

Podíval se mi do očí.

„Nikdy bych nedovolil, aby ti někdo ublížil,“ řekl tiše.

Jeho slova zněly tak upřímně a ochranářsky, že jsem se vedle něj cítila neuvěřitelně v bezpečí.

„Kdysi jsem zabíjel lidi,“ řekl najednou.

Hodila jsem na něj vyděšený pohled.

„Bylo to v dobách, kdy jsem byl novorozený. Jako nově přeměněný upír je těžké ovládat se v přítomnosti lidí. A já se o to ani nesnažil. Prostě jsem se tomu poddával,“ dodal a podíval se na mě.

Když uviděl můj vystrašený výraz, pomalu zavrtěl hlavou.

„Je to už více než padesát let,“ uklidnil mě. „Teď už bych to neudělal. Nechci být monstrum. I když zvířecí krev je jen laciná náhražka té lidské. Není to ono. Neukojí to žízeň tolik, jako ta lidská,“ řekl. „Ale tobě bych nikdy neublížil,“ hlesl tiše.

Zamyslela jsem se. Před padesáti lety?

„My nestárneme. Zůstaneme už napořád tak staří, jako v době, kdy nás přeměnili," řekl, jako by pochopil nad čím přemýšlím.

Zvláštní... Zahleděla jsem se na moře. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že to nebyl sen. Že Cullenovi jsou opravdu upíří. Vzpomněla jsem si na Rosalii. Alespoň už si dokážu vysvětlit ty její narážky ohledně toho, že jsem člověk. Možná právě proto mě nemá ráda. Po chvíli Edward uznal, že bychom se měli vrátit zpět a netrvalo snad ani půl minuty, než jsme byli zpátky v domě. Rozloučil se se mnou a opustil pokoj. Seděla jsem na posteli a nad vším jsem přemýšlela. Takže Edward je upír. I všichni ostatní… Samozřejmě, že by lidem neublížili, jak jen jsem si to mohla myslet? Alice, ta veselá holka, se kterou můžu všechno probrat. Emmett, kluk s vysokým smyslem pro humor, vůbec mi nepřipadá jako upír. Nebo Esme, ta úžasná a milá matka od rodiny, která se stará o blaho všech. A co teprve Carlisle, který nejen že lidi nezabíjí, ale dokonce je léčí? Ani jednoho z nich jsem si nedokázala představit jako krvelačné monstrum.

Z úvah mě probralo zaklepání na dveře. Že by Edward něco zapomněl?

„Dále,“ vyzvala jsem klepajícího.

Dveře se otevřely a v nich stál Emmett. Jeho bych tu rozhodně nečekala.

„Můžu dál?“ zeptal se.

Po dlouhé době jsem na něm neviděla jeho typický samolibý úsměv. Tvářil se vážně. Přikývla jsem. Zavřel za sebou dveře a posadil se vedle mě na postel.

„Tak už všechno víš,“ zkonstatoval. „Jsi vůbec první člověk, který ví tohle tajemství,“ pokrčil rameny.

Nevěděla jsem, co na to říct, takže jsem jen pokývala hlavou.

„Bello, snad si nemyslíš, že bychom ti ublížili,“ řekl najednou.

„Ne, to vůbec ne,“ zavrtěla jsem rázně hlavou.

Trochu se ušklíbnul.

„Ale myslela sis to,“ odhadnul.

Váhavě jsem přikývla.

„Myslela. To ale jen proto, že profesorka biologie nám do hlavy vtloukala, že všichni upíří bez výjimky zabíjí lidi,“ vysvětlila jsem.

„Takové kecy,“ převrátil otráveně oči.

„Jo, já vím. Navíc jste všichni moc milí, je mi jasné, že byste mi neublížili,“ pokývala jsem hlavou.

S úsměvem se na mě podíval.

„Jsi moc chytrá holka,“ řekl. „Edward si vybral správně.“

Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Cože?“

„Ale nic,“ mávnul rukou.

„Odkud to víš?“ zeptala jsem se a neubránila jsem se stydlivému úsměvu.

„Vždyť by si toho všimnul i slepý,“ trhnul rameny a tvářil se pobaveně.

Odvrátila jsem od něj pohled, nechtěla jsem, aby viděl, že se červenám.

„No nic, já jdu. Tak dobrou,“ popřál mi a zvedl se k odchodu.

„Dobrou,“ oplatila jsem mu.

Už otvíral dveře, když mi to nedalo.

„Emmette,“ oslovila jsem ho ještě.

Otočil se a tázavě se na mě podíval.

„Mám tě ráda,“ řekla jsem tiše.

Usmál se.

„Já tebe taky,“ odvětil.

Odešel a zavřel za sebou dveře.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zcela nový život - 9. kapitola: