Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zcela nový život - 7. kapitola

24.02.2010 (21:45) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3005×

Zvedla jsem zrak od televize. Naše pohledy se střetly. Jeho oči… mohla bych se v nich utopit. Jeho pohled byl tak vřelý a upřímný. Odvrátil ode mě oči a zvedl se. Zatímco odcházel po schodech nejspíš do svého pokoje, pomalu jsem se vzpamatovávala z toho, co se teď stalo. Že by Edward Cullen nakonec nebyl tak chladný a nepřístupný, jak se zdá?

Když jsem na další den šla do školy, bylo venku o dost horší počasí, než včera. Dokonce trochu mrholilo. Teprve dnes jsem potkala Jessicu, Erica, Angelu a Mikea, když jsem vešla po vyučování do jídelny. Naprosto nechápavě hleděli, když mě viděli v doprovodu sourozenců Cullenových. Jessica rozpačitě vstala a vyběhla mi naproti.

„Ahoj,“ řekla s přehnaným úsměvem a hleděla na mé společníky.

Ani jeden z nich ji očividně nechápal.

„Jess… Co to děláš?“ zeptala jsem se nejistě.

„Bello, můžeš na minutku?“ zeptala se mě se stále nepřirozeným úsměvem, lapila mě za ruku a táhla ke stolu, kde seděla se svými přáteli.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě Mike a pak i všichni ostatní.

„Ahoj… Ehm, takže?“ podívala jsem se na Jessicu.

Posadila se a mě stáhla na jednu z židlí také.

„Odkdy se přátelíš s Cullenovými? Vlastně, odkud je vůbec znáš?“ nechápala.

„Já, no… Asi od té doby, co u nich bydlím,“ pokrčila jsem rameny.

Všichni na mě vyjeveně zírali.

„Ty bydlíš u Cullenů?“ vypískla Jess tiše.

Všichni se tvářili, jakoby právě zaslechli úplnou senzaci. Což pro ně asi byla, vzhledem k tomu, že dotyčná rodina se s nikým nebavila. To, že někdo tak obyčejný, jako já u nich bydlí, musí být opravdu šokující.

„Jakto?“ ozval se Mike.

Tak o tom se mi mluvit rozhodně nechtělo.

„No, víš, řeknu vám to jindy, co?“ snažila jsem se z toho vykroutit. „Alice s Edwardem se sem příliš dívají, myslím, že tuší, na co se mě vyptáváte. Navíc, měla bych jít za nimi,“ trhla jsem rameny.

„Jistě, tak utíkej. Zatím ahoj,“ rozloučila se Jess a já byla ráda, že výslech je u konce.

Když jsem se posadila zpět ke stolu, všichni Cullenovi mě pozorovali zvláštním pohledem.

„Kamarádi?“ zeptala se Alice.

„Jo,“ kývla jsem.

Celá jídelna na mě hleděla a něco si šeptala. To, že se znám s lidmi, kteří vypadají tak jak vypadají a nikdy se s nikým nebaví, byl asi pro všechny opravdu velký šok. Jejich pohledy mi vadily. Zvedla jsem se k odchodu.

„Kam jdeš?“ zeptal se Emmett překvapeně.

„Nemám hlad,“ trhla jsem rameny.

„Aha, tak nás čekej na parkovišti,“ řekl.

„Půjdu pěšky,“ kývla jsem hlavou a zamířila jsem ven z jídelny.

„Pěšky? Vždyť domů je to docela dálka,“ podivila se ještě Alice.

Venku už alespoň nepršelo. Pořád však bylo dost nevlídné počasí. No, tak se tedy projdu. Ne že by mi to vadilo, polovina cesty vede mezi lesy a takové prostředí já zbožňuju. Jen doufám, že nezačne pršet. A tak jsem se dala do kroku. Skvěle jsem si přitom čistila hlavu. Proč se vlastně Cullenovi s nikým nebaví? Vždyť co je znám já, připadají mi docela přátelští. Proč se tak nechovají i k ostatním? Asi nemají rádi ostatní. A se mnou se baví jen proto, že u nich bydlím. Jistě, že mě nebudou ignorovat, když s nimi sdílím domov. Asi po deseti minutách cesty začalo zase mrholit. No super. Než jsem se nadála, spustil se pořádný déšť. A já? Samozřejmě, že nemám deštník. Proč jsem jen nejela s Emmettem nebo s Edwardem? Můj náklaďáček je bohužel porouchaný… Budu muset poprosit Jacoba, ten se v tomhle vyzná.

Zastavila jsem se s plánem, že si stopnu nějaké auto. Jenže intenzita dopravy na tomto místě bylo jedno auto za pět minut. Super. Stála jsem jako solný sloup a snažila se silný déšť zmírnit alespoň tím, že jsem se postavila pod větve stromů. Samozřejmě naprosto zbytečně. Blížilo se nějaké staré auto. Začala jsem mávat rukou, osazenstvo vozu mě však okázale ignorovalo a projelo kolem naprosto bez zájmu. Nasupeně jsem zkřížila ruce na prsou. Začínala mi být opravdu zima.

Další auto. A zase nic. Má tohle vůbec smysl? Pomyslela jsem si mrzutě. Další auto. Tentokrát zastavilo. Konečně! Otevřelo se okýnko a já viděla dva mladé kluky s oplzlým úsměvem.

„Tak jen pojď, naskoč si, kočičko,“ ozval se spolujezdec.

Byli očividně opilí. Aha, tak tohle nebrat… Neměla jsem chuť skončit v nejbližším příkopě rozlámaná a s rozbitou hlavou.

„To je v pohodě, já počkám na další,“ řekla jsem vyhýbavě.

„Proč? Přece tady nebudeš mrznout, když my ti nabízíme odvoz,“ přidal se řidič.

„Ne, já přesto počkám,“ stála jsem si za svým.

„No tak, nedělej drahoty a nastup si!“ pobízel mě řidič.

Rozhodla jsem se je ignorovat. Když zjistí, že si prostě nenasednu, odjedou. Ale to jsem se pletla. Spolujezdec pomalu vystoupil.

„Tak nasedneš si sama, nebo tě tam mám dotáhnout?“ vyjel na mě rozčíleným hlasem.

Padl na mě strach. Vždyť jsou úplně na plech! A tady nic nejezdí! Jestliže se rozhodnou mě do toho auta nacpat, nic ani nikdo mi nepomůže. Začal se ke mně přibližovat.

„Tak co?“ zeptal se znova.

„Nech mě na pokoji!“ odsekla jsem zlostně.

„Tak fajn, vybrala sis možnost dotáhnout,“ řekl s křivým úsměvem a popadl mě za předloktí.

Překvapeně jsem vyjekla.

„Pusť mě!“ snažila jsem se mu vysmeknout.

„Ale no tak, nehraj tady divadlo a pojď si sednout!“ nedal si pokoj.

„Tak dělej, už ji strč do auta!“ pobízel jej řidič, který celou scénku pozoroval.

„Jo, jen pojď, vždyť my ti neublížíme, jen si trochu pohrajeme!“ zasmál se kluk, co mě surově držel za ruku a vlekl k autu.

„Nesahej na mě!“ urputně jsem se bránila. Asi zbytečně.

Najednou jsem zaslechla zvuk přijíždějícího auta a za chvíli už stříbrné volvo barikádovalo černý starý vůz. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Vystoupil z něj Edward.

„Okamžitě ji pusť,“ zavrčel nebezpečným hlasem.

Kluk mě najednou přestal tahat, ruku mi však nepustil. Zvědavě se na Edwarda podíval.

„A ty jsi kdo, že mi tady budeš poroučet?“ zeptal se ho s výsměchem v očích.

Zmateně jsem na Edwarda hleděla. Ve tváři měl tak nebezpečný výraz, že mě to samotnou děsilo. Očividně to děsilo i toho opilce, protože mě nakonec přece jen pustil a rozhodně už se netvářil tak jistě, jako předtím.

„Běž do auta,“ zavelel mi Edward a já jej s radostí poslechla. „Radši tě odvezu já, než abys tady stopovala tyhle idioty.“

Už také pomalu odcházel do vozu, když se ten opilec ještě ozval.

„Tak si ji vem, stejně je to jen obyčejná běhna,“ ušklíbnul se.

V tu chvíli se na něj Edward otočil, vyrazil k němu, chytil ho pod krkem a prudce s ním třísknul o bok jejich auta.

„Řekni to ještě jednou a neručím za sebe,“ zavrčel rozzuřeně.

Vyjeveně jsem na tu scénku zírala. Takhle rozčíleného jsem Edwarda ještě neviděla. Vypadal tak nebezpečně, že mi z toho naskakovala husí kůže. I kluk, kterého držel pod krkem, měl v očích zděšení. Pomalu jej pustil a mířil do auta. A pak jsem si toho všimla. Naprosto šokovaná jsem hleděla na auto těch dvou opilců. V místě, kde Edward toho kluka přitisknul, byl vytlačen ohromný důlek. To přece není možné! Aby se mu tohle podařilo, musel by mít ohromnou sílu, kterou si ani nedokážu představit.

Sedl do auta vedle mě, rozzuřeně třísknul dveřmi a nastartoval. Překvapeně jsem jej sledovala. Co se to teď vůbec stalo? Že bych se přece jen spletla v tom, že mu na mně nezáleží? Vážně by ho ta urážka směřovaná na mě tak rozčílila, kdybych mu byla ukradená? Rychle nastartoval a vyjel z místa. Podíval se na mě a všimnul si, že jsem celá promoklá a třesu se zimou. Pohotově zapnul topení. Byla jsem mu za to opravdu vděčná.

„Děkuju,“ pípla jsem tiše.

Neřekl nic. Ale už se očividně trochu uklidnil.

„Jak si věděl, kde budu a že mám problém?“ nedalo mi to.

„Jel jsem kolem,“ řekl.

No jistě.

„Na tohle už ti neskočím. To samé si říkal i minule,“ řekla jsem nesouhlasně.

„Proč to vůbec řešíš? Proč prostě nejsi ráda, že jsem tě z toho vytáhnul? Jsi vážně jak malá, Bello, stojíš u cesty a stopuješ chlípníky,“ ušklíbnul se, avšak moc vesele nevypadal.

„To jsem samozřejmě nevěděla, že mi zastaví zrovna oni dva… A navíc, já jsem ráda. Jen… Je zvláštní, že tě tak rozčílila ta poslední poznámka…“ řekla jsem tiše.

Podíval se na mě.

„Koho by nerozčílila? Nemám rád tyhle výrazy,“ trhnul rameny.

„To je vše?“ zeptala jsem se trochu sklesle. Čekala jsem, že alespoň trochu projeví city.

„Samozřejmě, nevím, co víc jsi čekala,“ zavrtěl hlavou.

„Já nevím! Třeba něco jako že ti záleží na tom, aby se mi nic nestalo!“ prohodila jsem zamračeně.

„Nečekal jsem, že ten vděk budeš tak moc prožívat,“ ušklíbnul se.

Jistě, měl mě prostě úplně na háku. Naprosto mě jeho přístup rozčiloval. Byl tak nesnesitelný! Byla jsem mu tak vděčná a on dělal, jako by ho to vůbec nezajímalo. Doufala jsem, že co nejdříve přijedeme domů. Až se budu konečně moci s Edwardem rozloučit. Konečně přijel před dům.

„Tím pádem jsi mi ani nemusel pomáhat,“ řekla jsem chladně.

Nechápavě mě na mě podíval.

„Tím chceš říct, že lituješ toho, že jsem ti pomohl?“

„Ne, ale ty očividně jo,“ odsekla jsem, otevřela jsem dveře, vylezla z nich a pořádně jsem jimi bouchla.

Neměla jsem sebemenší náladu trávit s ním ani minutu navíc. Rychle jsem spěchala do domu, aby mě náhodou nezastavil. Dole v kuchyni ani v obýváku nikdo nebyl, tak jsem rychle vyklusala schody a zmizela ve svém pokoji.

Strávila jsem tam celý den. Neměla jsem ani chuť k obědu. Seděla jsem na posteli s notebookem na klíně a projížděla internet. Neustále jsem musela přemýšlet nad Edwardem. Myslela jsem si, že byl tak rozčílený, protože mu na mně záleží. Jak jsem ale viděla, má mě absolutně na háku. Zahleděla jsem se do okna. Venku byla zrovna bouřka a hustý déšť. Ozvalo se klepání.

„Dále,“ houkla jsem nezaujatě.

Dveře se otevřely a v nich stál… Edward. Nahodila jsem výraz plný ignorace a zaměřila se na svůj notebook. Najednou jsem velice pilně klouzala prsty po klávesnici. Chvíli jen tak stál a pozoroval mě, pak za sebou pomalu zavřel dveře.

„Přišel jsem se ti omluvit,“ řekl.

„A za co?“ nahodila jsem tázavý tón, stále jsem se však dívala do notebooku a psala jsem.

„Vždyť víš,“ trhnul rameny.

Čekal na mou reakci. Nejspíš očekával, že řeknu něco ve smyslu samozřejmě, já mu to však rozhodně nehodlala ulehčit. Když už se přišel omluvit, tak se vším všudy. Jen jsem se na něj podívala a pak jsem zase nezaujatě sklopila pohled do obrazovky. Když viděl, že nemám v plánu s ním spolupracovat, povzdechl si, přisunul si křeslo k mé posteli a posadil se.

„Chci se omluvit za to, jak jsem se choval. Byl jsem rozčílený,“ řekl a sledoval mé oči těkající po obrazovce.

Sklopil pohled do země a znovu si povzdechl. Pak se zas podíval na mě.

„Bello… Samozřejmě, že mi záleží na tom, aby se ti nic nestalo,“ řekl tiše.

Poprvé za celou dobu jeho přítomnosti jsem přestala psát a pomalu se na něj podívala.

„A… Samozřejmě, že jsem ti pomohl protože…“ na chvíli se odmlčel, jakoby hledal správná slova. „Protože mi záleží na tobě,“ dodal pomalu.

Nevěřila jsem svým uším. Upřeně jsem mu hleděla do hnědozlatých očí.

„No… zezačátku to tak moc nevypadalo,“ řekla jsem překvapeně.

Sklopil pohled do země. Venku zuřila bouřka a občas pokoj proťalo modré světlo blesku protínajícího oblohu doprovázené tichým zahřměním. Pomalu se zvedl z křesla a přesunul se vedle mě na postel. Téměř jsem jej hypnotizovala pohledem.

„Víš,“ odmlčel se, „je v tobě něco, co mě k tobě táhne proti mé vůli.“

Konečně se na mě zase podíval. A ty jeho oči… Úplně mě odzbrojovaly.

„A to je špatně?“ zeptala jsem se tiše, jako bych nechtěla narušit ten klid mezi námi.

„To jsem neřekl,“ zavrtěl hlavou.

Ano, v neurčitých odpovědích si opravdu libuje. Ještě chvíli jsem jej sledovala, pak jsem se radši zase podívala do notebooku. Pokojem opět projelo modré světlo. Najednou zahřmělo tak hlasitě, že jsem sebou vyděšeně trhla a aniž bych si to uvědomila, zcela instinktivně jsem se přitiskla k Edwardovi.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zcela nový život - 7. kapitola: