Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zcela nový život - 4. kapitola

09.02.2010 (14:45) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2701×

Těsně před tím, než se mi zatmělo před očima, jsem zahlédla bezvládně ležící srnu a kus látky mizející za stromem…

Pomalu se mi začal objevovat rozmazaný obraz nějakých lidí, kteří se nade mnou skláněli.

„Už se probouzí,“ zaslechla jsem dívčí hlas.

„Bello? Bello, slyšíš mě?“ mluvil na mě nějaký muž.

Konečně jsem začala zaostřovat, až jsem nad sebou uviděla dvě tváře; muž s velmi bledou pletí, blonďatými dozadu načesanými vlasy a hnědozlatýma očima a dívku s krátkými hnědými a do všech stran rozcuchanými vlasy a se stejnou barvou pleti a očí, jako měl muž. Bylo to zvláštní.

„Kde-?“

„Jmenuji se Carlisle Cullen a tohle je moje dcera Alice,“ přerušil mě a ukázal na dívku, která se vlídně usmívala.

„Ahoj,“ pozdravila vesele.

Cullenovi? V hlavě mi zazněly Jessina slova.

„Jo, Cullenovi. Všichni vypadají skvěle, ale s nikým se nebaví, jako by ostatní byli pod jejich úroveň. Baví se jen spolu. Jsou to sourozenci, přitom tvoří páry.“

„Bello, byl jsem lékař tvého otce, byl to můj dobrý přítel. Než zemřel, poprosil mě, abych se o tebe postaral, dokud nebudeš plnoletá. Samozřejmě pochopím, když budeš chtít odjet k matce,“ seznámil mě s fakty.

Cullen? Takže já teď budu bydlet u Cullenových? U těch, o kterých mluvila Jessica jako o podivínech? Pomalu jsem se chytila za čelo v místě, kde jsem cítila bolest.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se zmateně.

„Utekla jsi z domu, v lese si zakopla a praštila ses hlavou do stromu, ale není to nic vážného, jen si na chvíli omdlela,“ uklidnil mě.

„A-ale jak jste mě našli?“ nechápala jsem.

„Přítel tvého otce, pan Billy Black šel zrovna k vám, když mu nikdo neotvíral, zdálo se mu to divné, a protože věděl, jak na tom tvůj otec byl, vešel dovnitř. Našel jej ve své ložnici…“ odmlčel se, jakoby nechtěl říct naplno mrtvý, „a zavolal mě, jako Charlieho lékaře. A protože jsem předpokládal, že jsi z domu utekla, poslal jsem své syny, aby tě našli. Měl jsem obavy, že by sis mohla nějak ublížit,“ dodal.

„Nakonec tě našel Emmet, když tě k nám přinesl, měli jsme strach, že jsi mrtvá,“ řekla Alice.

Sice jsem nevěděla, kdo je Emmet, ale byla jsem mu vděčná. V hlavě mi pulzovala bolest, měla jsem dojem, že se mi hlava každou chvíli rozskočí na několik kusů.

„Buď tady jako doma, tohle teď bude tvůj pokoj a hned vedle něj je tvá koupelna, necháme ti teď soukromí. A dole v kuchyni už máš nachystaný oběd, měla by sis jej přijít sníst dřív, než vychladne,“ usmál se vlídně, pak společně s Alice vstali a vyšli z pokoje.

Alice se ještě zastavila ve dveřích a otočila se na mě.

„Tak se uvidíme potom,“ mrkla a zmizela za dveřmi.

Pomalu jsem se zvedla z postele, zprvu se mi trochu zamotalo v hlavě, nakonec jsem to však ustála. Pokoj byl luxusně a moderně zařízený, stejně jako koupelna, do které jsem chvíli na to došla. Šlo vidět, že Cullenovi nejspíš nemají hluboko do kapsy. Podívala jsem se do zrcadla. V pravé části čela jsem měla velkou bílou náplast. Jinak jsem vypadala poměrně v pořádku. Sundala jsem ze sebe všechno oblečení a vlezla si do velkého sprchového koutu. Asi deset minut jsem stála pod proudem horké vody a přemýšlela nad vším, co se dnes událo.

Byla jsem rozhodnutá, že až máma přijede na pohřeb, což bude za pár dní, odjedu s ní. Přece nebudu žít v cizí rodině jako nějaký příživník. Vypnula jsem vodu, a protože jsem neměla nic jiného na převlečení, oblékla jsem si stejné oblečení, jaké jsem měla na sobě předtím. V celé koupelně se teď vznášela pára, která začala pomalu unikat, jakmile jsem otevřela dveře. Vyšla jsem z pokoje a zamířila jsem ke schodišti. Cestou jsem přemýšlela o tom, co všechno se změnilo za těch pár hodin od Charlieho smrti…

Měla jsem namířeno do kuchyně a cítila jsem se hrozně nervózní. Potkám tam zbytek Cullenovic rodiny. A pokud jsou to takoví podivíni, jak Jessica tvrdila, nejspíš to nebude snadné. Carlisle ani Alice mi však jako podivíni nepřišli. Spíš naopak, byli celkem milí. Celkem? Vždyť se mě ujali. To je neuvěřitelně velkorysé, nastěhovat si do domu někoho, koho vůbec neznají.

Z úvah mě vytrhnul někdo, do koho jsem na schodišti vrazila. Zvedla jsem pohled, abych se podívala, komu se mám omluvit. Zůstala jsem stát s úžasem v očích. Vysoký, nemohla jsem však posoudit, o jaký kus vyšší, protože stál na nižším schodě, dobře stavěný mladík s medově hnědými do všech stran rozcuchanými vlasy, které mu však ještě dodávaly na pohlednosti, uhrančivýma hnědozlatýma očima a bledou pletí, stejně jako má Carlisle a Alice. Ve tváři se mu na moment objevil zvláštní rozpačitý výraz, zhluboka se nadechnul a poté nahodil chladnou tvář. Nemohla jsem z něj spustit oči. Vypadal neuvěřitelně bezchybně. Byla jsem si jistá, že nikoho pohlednějšího jsem ještě nikdy nepotkala. Ale čím to bylo? Jako by měl v sobě nějaké zvláštní vzezření, které jej dělalo naprosto dokonalým. Stejně jako Carlisle s Alice, i ti dva vypadali nějak… nadpozemsky. Něco je tady zvláštního. Zatím každý, koho jsem tady potkala, měl bledou pleť a zlatavé oči. A každý vypadal naprosto bezchybně.

Když jsem si uvědomila, jaké myšlenky mi v hlavě ohledně mladíka probíhají, připadala jsem si jako v blbé telenovele. Co to se mnou je? Nikdy mě žádný kluk nedokázal dovést do rozpaků, pak tady narazím na někoho, kdo se navíc tváři neuvěřitelně povýšeně a chladně a já jdu z něj téměř do kolen. Došlo mi, že by možná bylo dobré, abych už konečně něco řekla, protože jsem zatím jen stála a hloupě na něj zírala. Vpíjel se mi pohledem do očí, jako by se z nich snažil něco vyčíst. Rychle jsem je sklopila k zemi.

„Promiň…“ hlesla jsem.

Jako by se vzpamatoval, beze slova mě obešel a za chvíli už zmizel za rohem. Překvapeně jsem za ním hleděla. To neřekne ani ň? Zavrtěla jsem hlavou, abych z ní vytěsnila vtíravé myšlenky a pokračovala dolů. Že by to byl ten Emmett, co mě údajně zachránil? Tím pádem je určitě zadaný, jak říkala Jessica. Že by chodil s Alice? Pravda, hodili by se k sobě. A jak asi vypadá Edward? Jak Jess říkala, je opravdu pohledný. I když, pochybuju, že někdo může být pohlednější, než ten, koho jsem teď potkala na schodech - nejspíš Emmett.

Konečně jsem vešla do kuchyně. Bylo v ní několik lidí. Za kuchyňskou linkou stála mladá žena s dlouhými hnědými vlasy umývající sporák. Když jsem přišla, zvedla pohled ke mně, usmála se a přestala s prací.

„Ahoj Bello,“ řekla a došla až ke mně. „Jsem Esme, Carlislova žena,“ potřásla mi rukou.

Byla neuvěřitelně ledová.

„Těší mě,“ odvětila jsem a podívala jsem se po dalších přítomných.

Byli tu dva kluci, jeden vysoký s hustými jemně vlnitými blond vlasy, který se po mém příchodu tvářil dost rozpačitě. Že by Edward? Tu možnost jsem však zavrhla hned, co se mu kolem krku vrhla Alice a letmo jej políbila na tvář, pak se s úsměvem podívala na mě.

„Jaspere, přivítej naši novou sestřičku,“ řekla zvesela. „Tohle je Bella, Bello, to je Jasper, můj přítel,“ uculila se na něj spokojeně.

Pokusila jsem se o úsměv, on se však neusmíval. Tvářil se, jako by jej snad něco bolelo. Druhý, vysoký a opravdu vypracovaný kluk s krátkými tmavými vlasy při našem představování zpozorněl a podíval se na mě.

„Jsem Emmett,“ prohlásil a dobrácky se usmál.

Takže ten mě zachránil? Při jeho svalech se ani nedivím, že mě dokázal přinést až sem. Tím pádem – ten nahoře byl Edward? Tak nějak mě to potěšilo. Ani nevím proč. Jako bych si ze všeho nejvíc přála, aby to byl on a to se teď splnilo. Projela jsem pohledem všechny přítomné. Všichni byli naprosto bezchybní. Co mě ale nejvíc vyvádělo z míry, bylo to, že všichni do jednoho měli nepřirozeně bílou pleť a zlatohnědé oči. Tohle nebylo zvláštní, tohle už bylo dosti divné. Je nesmysl vymlouvat se na to, že to mají v genech, když jsou adoptovaní.

„Bello, máš tady jídlo,“ ozvala se Esme a ukázala na talíř s těstovinami zalitými krémovou omáčku s kousky brokolice. „Slyšela jsem, že jsi vegetariánka,“ mrkla na mě.

„Jo, jsem… Děkuju moc, jste hrozně milí,“ řekla jsem mírně v rozpacích, vůbec mě nenapadala slova, kterými bych vyjádřila svůj velký vděk.

„Nemáš vůbec zač,“ usmála se mile. „Dobrou chuť.“

Vzala jsem talíř s těstovinami a sedla si ke stolu. Poté jsem se rozhlédla.

„Vy… nebudete jíst?“ zeptala jsem se trochu udiveně.

„Už jsme po jídle,“ odpověděla mi Esme.

„Aha,“ hlesla jsem, protože mě nenapadlo nic, co jiného bych na to řekla.

Bylo to opravdu precizní jídlo. Snad nikdy jsem nic lepšího nejedla. Jsou snad dokonalí ve všem? Do kuchyně vešel Carlisle.

„Dobrou chuť,“ popřál mi.

„Děkuju,“ pípla jsem.

Když jsem dojedla, odnesla jsem talíř do dřezu a chytila jsem houbu na mytí připravena jej po sobě umýt.

„Neobtěžuj se, já to umyju,“ řekla Esme a vzala mi houbu z ruky.

Ustoupila jsem tedy a zamířila k oknu. Fascinovalo mě to. Bylo obrovské od stropu až k zemi a celý výhled tvořil hluboký les. Neuvěřitelné. Ozvalo se bouchnutí dveří a do místnosti přiklusala vysoká blondýna. Mě si nejspíš nevšimla, protože stála zády ke mně a okamžitě se podívala na své rodiče stojící u kuchyňské linky.

„Cítím člověka. Cítíte to taky? Všude kolem. Zajímalo by mě, odkud to jde,“ zavrtěla hlavou.

Cože? Co tím myslela, cítím člověka? Alice si rázně odkašlala a Esme s Carlislem celou dobu během jejího monologu hleděli na mě. Nastalo trapné ticho. Blondýna, jako by vycítila, že se jí snaží pohledem něco naznačit, se otočila a pohled jí padnul přímo na mě. Zase bílá pleť a hnědozlaté oči…

Překvapeně jsem na ni hleděla. Hodila na mě zvláštní a trochu povýšený pohled, prohlédla si mě od hlavy až k patě a pak její tvář ztuhla v chladné masce.

„Aha,“ hlesla tupě. „Tak až odtud vypadne, dejte mi vědět,“ řekla jako by nic, otočila se a zmizela na schodech.

Nastalo naprosté ticho, během kterého na mě všichni přítomní upřeně zírali. Nesnesla bych jejich pohledy už ani minutu. Otočila jsem se na patě a vydala jsem se ke schodům. Co to má proboha znamenat? Jess měla pravdu, Cullenovi jsou vážně podivíni.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zcela nový život - 4. kapitola: