Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zcela nový život - 3. kapitola

08.02.2010 (07:15) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2043×

V očích měl slzy. A já taky. Tohle bylo tak kruté. Proč? Proč táta? Bylo tak hrozné tohle všechno slyšet… Takže je mu hrozně? To se odhodlal jít k doktorovi až tehdy, kdy nedokáže téměř udržet lžičku od kávy? Sklopila jsem hlavu a otřela si oči. Předem jsem děkovala bohu za každý den, který budu moct s tátou ještě prožít…

A tak jsem většinu svého volného času trávila s tátou. Společně jsme děkovali všem svatým za každý den, který ještě mohl žít. Bylo to však čím dál horší. Jeden den byl dosti slabý a bolela jej hlava, avšak přesto byl poměrně v pořádku. Druhý den už spíše poposedával v křesle u televize, aby se příliš neunavoval pohybem. Třetí a čtvrtý den se cítil hodně slabý, a tak si šel po obědě na chvíli odpočinout a večer šel dřív spát. Přes velkou bolest hlavy však stejně usnout nemohl. Čtvrtý a pátý den raději svůj čas trávil v posteli nebo ležel na pohovce v obývacím pokoji u svého oblíbeného baseballu. Šestý, sedmý a osmý den z postele raději ani nevstával, pouze v nejnutnějších případech, jako bylo například WC. Jídlo jsem mu samozřejmě připravovala já a musel jíst jen menší kousky, jinak však s jídlem problém nebyl. A devátý den jsem jej musela kávovou lžičkou krmit kašovitou stravou, kterou stejně po třetí lžičce odmítnul.

Bylo to hrozně těžké… Ale nějak jsme to zvládali. Na WC nechodil vůbec, vlastně to ani nepotřeboval, když jedl úplně minimum a pít taky skoro nechtěl. Když však přesto bylo potřeba, musela jsem jej na záchod doslova dovléct a poté se z té cesty cítil hrozně vyčerpaný. Na polštáři po něm zůstávaly chomáče vlasů a vousy mu také krutě prořídly. Já na tom nebyla o moc líp. Celé dny jsem se starala o tátu a téměř celé noci jsem buď probrečela, nebo probděla se špatnými myšlenkami. Tudíž jsem byla hrozně nevyspalá a pod ospalýma očima jsem měla temné kruhy.

Uběhlo něco přes dva týdny, sedmnáctý den, který jsem s ním v nemoci trávila, když jsem večer k němu do ložnice nesla hrnek řídké krupicové kaše. Vešla jsem k němu do ložnice. Vypadal hrozně. Jako snítek. Byl vyhublý na kost, neuvěřitelně bledý, téměř bez vlasů a bez vousů. Ležel naprosto nehybně. Neuvěřitelně jsem se lekla. Je mrtvý!? Jen to ne, prosím, modlila jsem se, i když jsem věděla, že by to pro něj bylo vykoupení z těchto hrozných muk.

„Tati?“ špitla jsem do ticha.

Otevřel umučeně oči a podíval se mým směrem. Oddechla jsem si. Ať je tu se mnou ještě chvíli, prosím… Mého otce tato hubená umučená postava připomínala jen očima. Ničím jiným. Povzdechla jsem si a posadila se na jeho postel i s hrnkem krupicové kaše. Nabrala jsem na lžičku a dala mu ji k ústům.

„Nechci,“ odvrátil hlavu na druhou stranu.

„Tati, musíš přece něco sníst!“ naléhala jsem zoufale.

„Ne, už mám po krk těchhle kašiček,“ zavrtěl slabě hlavou.

Pokrčila jsem tedy rameny, přemlouvat jej nebo nutit nemělo smysl. Položila jsem kaši na stolek.

„A jak se cítíš, tati?“ zeptala jsem se poměrně zbytečně.

Jistě, že se cítí hrozně.

„Blíží se konec, Bello… Cítím to… Jde si pro mě zubatá,“ zasípal.

„Tohle nepovídej,“ řekla jsem rázně.

Přesto jsem věděla, že má pravdu. Všude kolem byla cítit blížící se smrt. Nechtěla jsem si to však přiznat. Vždyť ještě chvíli by mu mohla nechat.

„Je to tak holčičko… Cítím se hrozně vyčerpaný. Všechno mě bolí… nemůžu se ani hýbat…“ sípal ztěžka.

Se slzami v očích jsem jej chytila za ruku.

„Jsi statečný, tati,“ řekla jsem pevně. „Kdyby tak existovala nějaká možnost ti pomoci…“

„Jedna existuje…“ řekl.

Při těch slovech jsem sebou trhla a překvapeně jsem se na něj podívala.

„Cože?“

„Ano, je to tak, existuje… Ale je neuvěřitelně zlá a zvrácená…“ mumlal.

Co tím myslí? Vrtalo mi to v hlavě. Zlá a zvrácená?

„Tati, jaká možnost?“ nedalo mi to. „Je přece jedno, jaká je, hlavní je, že by ti pomohla! Pokud tady taková možnost je, proč ji nepodstoupíš?“

„Bello, nechci žít takovým životem… To raději zemřu, než abych přijal to, co mi bylo nabízeno… abych nezemřel,“ mumlal.

Byla jsem zmatená.

„O co jde? Nechápu to… Řekni, prosím, co ti bylo nabízeno? A kým?“ vyzvídala jsem.

„Časem na to přijdeš… věř mi…“

Tahle odpověď mě sice vůbec neuklidnila, nechtěla jsem na něj však dále naléhat. Jak sám řekl, přijdu na to časem, i když jsem o tom poměrně dost pochybovala.

Pohladila jsem jej po ruce.

„Mám tě ráda, tati,“ zašeptala jsem.

Nikdy jsem příliš neuměla vyznávat a projevovat city, tady jsem však musela, cítila jsem, že je to potřeba.

„Já tebe taky, holčičko,“ odvětil tiše. „Jsem slabý… potřebuju si odpočinout…“ řekl a zavřel pomalu oči.

„Dobře, dnes zůstane u tebe,“ pokývala jsem hlavou a lehla si vedle táty na kraj postele.

Stále jsem jej držela za ruku a zavřela jsem oči.

„Dobrou noc,“ popřála jsem mu.

„Dobrou noc…“ zopakoval.

Vzhledem k tomu, jak jsem byla vyčerpaná, jsem hned usnula. Měla jsem neklidný spánek. Jako by mě něco chtělo za každou cenu vzbudit, abych byla ve střehu. Protože jsem však byla unavená, držela jsem se ve spánku. Takhle trvala celá noc. V neuvěřitelně lehkém spaní. Konečně přišlo ráno, sluneční paprsky ulehly na moje oči a to mě donutilo probudit se. Podívala jsem se na tátu. Ještě klidně spal. Vstala jsem a zamířila do svého pokoje do koupelny. Dala jsem si rychlou sprchu na probuzení, vyčistila si zuby, oblékla se a sešla dolů do kuchyně. Podívala jsem se do lednice, nakonec jsem však vytáhla jahodový jogurt, malou lžičku a vydala se zpět za tátou. Když jsem vešla do pokoje, stále spal. Aspoň, že se po dlouhé době vyspal… Většinou byl vzhůru už od brzkého rána.

„Dobré ráno, tati, donesla jsem ti k snídani jogurt, když nechceš, abych ti vařila kaše,“ řekla jsem a odtrhla jsem papírové víčko z kelímku.

„Tati, vstávej, už je skoro deset hodin.“

Nic.

„Tati?“

Žádná reakce. Stále klidně ležel. A mohla bych dodat, že klidně oddechoval. Ale… Jak jsem si teprve teď všimla… neoddechoval. Zděšeně jsem se chytila za pusu, položila jsem jogurt s lžičkou na noční stolek a posadila se na postel. Až teď mi došlo, že od doby, co usnul, leží stále ve stejné poloze. Jeho výraz byl neuvěřitelně spokojený a klidný. Chytila jsem jej za ruku. Byla neuvěřitelně ledová. Tak už si pro něj došla zubatá, jak sám říkal… Konečně mu bylo dobře. Mě však dobře nebylo ani trochu.

„Tati, ne… prosím…“

Z očí mi vytryskly slzy. Položila jsem mu hlavu na nehybnou hruď a hlasitě se rozvzlykala. Mnula jsem mu ve své dlani ledovou ruku, jako bych ji chtěla zahřát a tátu tím přivést k životu. Samozřejmě, že marně. Vzlykala jsem a slzami smáčela jeho pyžamo.

„Tati… proč? Proč jsi to nevydržel ještě chvíli? Proč…“ opakovala jsem pořád dokola.

Nebyla jsem schopná zastavit ten příval slz. Mohl tu být ještě chvíli… Nestrávila jsem s ním tolik času, kolik jsem chtěla. Cítila jsem hroznou tíživou bolest na hrudi. V mém srdci bylo najednou tak prázdno…

Nemohla jsem tu být už ani chvíli. Všude jsem jej viděla. Za vším v tomto domě. V celém domě byla cítit jeho přítomnost. A to bylo o to horší, že už tu nikdy přítomen nebude…

„Sbohem, tati…“ řekla jsem hořce, políbila jsem jej na studené čelo, vstala jsem a vyběhla jsem z ložnice, poté z domu.

Musela jsem pryč. A jak jinak, než do lesa. Tam jsem utíkala pokaždé. S hlasitými vzlyky jsem běžela ani nevím jak dlouho, přes slzy jsem téměř nic neviděla. Pak jsem něco zaslechla, zastavila jsem se a otřela si oči. Pod kopcem, na kterém jsem se nacházela, jsem zahlédla srnu, prchající pryč. Zmizela někde za stromy. Pak už šlo slyšet jen tiché zakvílení a klid. Nejspíš ji ulovil nějaký predátor.

Predátor? Ten stejný, který tady pořád zabíjí zvířata? Rozhodla jsem se zjistit, jaké divné stvoření tohle dělá. Samozřejmě, je to nebezpečné, ale mě už bylo stejně všechno jedno. I kdyby mě to mělo zabít. Pustila jsem se během ze svahu dolů připravena rozluštit tu záhadu. Doplatila jsem však na to, že jsem se nedívala pod nohy, ale na místo, kde srna zmizela, nohy mi podjely a já se skutálela až úplně dolů a narazila jsem hlavou do stromu. Těsně před tím, než se mi zatmělo před očima, jsem zahlédla bezvládně ležící srnu a kus látky mizející za stromem…

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zcela nový život - 3. kapitola: