Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zcela nový život - 22. kapitola

15.09.2010 (19:45) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1970×

Trvalo dlouho, než hudba na chvíli utichla a já se od něj odtrhla. Ucítila jsem mírný tlak ve spáncích a chytila se za hlavu.

„Není ti nic?“ strachoval se a ustaraně si mě prohlížel.

„Ne, nic, nevím, co to bylo,“ mávla jsem rukou a zamířila ke kraji místnosti.

Asi bych se měla posadit. Neříkal náhodou někdo, že upíři neznají bolest ani jiné zdravotní obtíže?

„Bello!“ zaslechla jsem ještě, než jsem se najednou skácela k zemi.

Pomalu jsem otevřela oči, nejprve jsem před sebou viděla jen rozmazaný obraz, pak se začal vyostřovat a nakonec z toho byla Jasperova tvář.

„Co to…?“

„Už se probouzí,“ prohodil do éteru a já se pokusila zapřít o lokty.

Byla jsem v nějaké místnosti, ležela jsem na jedné z dvou pohovek, byl tady konferenční stolek, nějaké police a velký krb. Najednou dveřmi dovnitř vešel Carlisle a hned za ním s trochu ustaraným výrazem Edward.

„Vyděsila jsi mě,“ řekl hned, posadil se na kraj pohovky a chytil mě za ruku.

„Vyděsila, proč?“ zeptala jsem se hloupě a nechápala, co se děje.

Až teď jsem si všimla, že všichni, včetně mě, máme na sobě společenské oblečení a navíc tato místnost nepřipomínala žádnou u nás doma. Jsme pořád na Emmettově a Rosiné svatbě?

„Najednou jsi omdlela,“ oznámil mi Jasper a já se zamračila.

„Byla jsi v bezvědomí asi pět minut,“ dodal Carlisle.

„Co to je za hloupost?“ zamračila jsem se. „Jak můžou upíří omdlet?“

„To je právě to, co nechápu,“ poškrábal se Carlisle nechápavě na čele. „Něco s tebou ale není v pořádku, tohle vážně není normální.“

Zavrtěla jsem hlavou, posadila se a vstala.

„Nic mi není.“ Trhla jsem rameny a do místnosti se najednou s ohromnou sukní vsoukala i nevěsta Rose s Alicí.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptala se Rosalie ustaraně.

Plácla jsem se do čela. Ach ne, takový poprask kvůli tomu, že jsem omdlela? Dokonce i Rose se odtrhla od oslavy své vlastní svatby.

„Samozřejmě, že jsem! Vážně, nic mi není, přece ti kvůli tomuto malému klopýtnutí nezkazím oslavu,“ zavrtěla jsem rázně hlavou.

„Tohle není nic malého, Bello, je to nenormální situace, měl bych tě prohlédnout,“ přesvědčoval mě Carlisle.

Dala jsem hlavu do dlaní. Přece kvůli tomu nebudou dělat takový poprask?

„A co kdybychom to nechali až po oslavě?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

Carlisle vypadal, že o mé možnosti uvažuje.

„Dobrá, ale hned po oslavě dojdeš do mé pracovny a já tě prohlédnu,“ schválil mi a já si oddechla.

Spokojeně jsem opustila pokoj a vydala se chodbou ke schodišti a pak dolů do haly, kde spousty párů tančily na pomyslném parketě. Postavila jsem se ke kraji místnosti, odhrnula kousek závěsu a koukala z okna. Okna byla zatažená, aby dovnitř nepronikalo sluneční světlo, a tak místnost osvětlovalo světlo z luxusního křišťálového lustru.

„Co tady dělá taková krásná slečna sama?“ ozval se za mnou najednou úlisný hlas.

Pustila jsem závěs a otočila se. Za mnou stál nějaký mladý a na pohled neuvěřitelně bohatý upír. Měl na krátko střižené hnědé vlasy a v pohledné tváři mu pohrával laškovný úsměv. Živil se ale lidskou krví, neboť jeho oči zářily šarlatovou barvou. Když jsem si toho v první chvíli všimla, skoro jsem se až ustrašeně přikrčila, než mi došlo, že už přece nejsem člověk, abych se bála upírů, kteří se živí lidskou krví.

„Nejsem tady sama,“ konstatovala jsem trochu nervózní z jeho upřeného pohledu. „Jsem tady s rodinou a s… přítelem,“ zdůraznila jsem.

Pořád bylo trochu zvláštní nazývat Cullenovi svou rodinou. Vždy, když jsem to ale vyslovila, mě zahříval skvělý pocit. Jeho pohled se trochu změnil, úsměv však ne.

„S přítelem? A kdopak je ten šťastlivec?“ zeptal se se zvědavostí v očích.

„Johne, ty jeden Casanovo,“ ozvalo se najednou ze strany a objevil se Emmett. „Balíš nám tady zadaná děvčata?“

Ulevilo se mi, že se ukázal. Nevím, jak bych se jinak toho mladíka zbavila.

„Ach, Emmette,“ uculil se jako neviňátko. „Pouze konverzuji s touto nádhernou dámou,“ řekl a sjel mě pohledem od hlavy až patě, až jsem si před ním připadala naprosto nahá.

„Jo takhle,“ pokýval uznale hlavou. „No, jistou shodou okolností je tato dáma má sestra,“ ušklíbl se, postavil se vedle mě a ochranářsky mě chytil kolem ramen.

John se zatvářil překvapeně.

„Vážně?“ Jeho úsměv se roztáhnul.

„Ano, vážně. A další shodou okolností chodí s Edwardem,“ řekl vážným hlasem.

Teď vypadal naprosto zaskočeně.

„Opravdu? No, tak to má Edward vážně skvělý vkus a pořádnou dávku štěstí,“ řekl přehnaně milým tónem a zase si mě prohlížel.

Mírně jsem si odkašlala a odvrátila pohled na druhou stranu.

„Doufám, že to teď nezkusíš i na samotnou Rose, když už jsi u toho balení zadaných,“ řekl ironicky.

„Bohužel už není moje,“ řekl trochu rozlítostněně. „Navíc – má přece tebe, takže bych si to nedovolil, vždyť mě znáš.“

„No právě,“ ušklíbnul se Emmett a zamračil se při jeho pohledu na mě. „Co kdyby ses teď odebral nabrnknout si nějakou nezadanou?“

John se zazubil a odkryl tak bělostné zuby.

„Nejspíš půjdu. Gratuluju ti, Emmette, máš opravdu štěstí mít tak krásnou ženu a navíc i krásnou sestru. Těšilo mě,“ natáhnul ke mně ruku a já zaváhala.

Nesměle jsem mu ji podala a v tu chvíli trhnul, já překvapeně vyjekla a ocitla se u něj. Propaloval mě skoro až hladovým pohledem a mou ruku držel v obou mých dlaních. Emmettovi se z hrdla vydralo tiché varovné vrčení, když se John probral ze zasněného pohledu a zlehka mi políbil hřbet ruky. Pak se otočil a odkráčel. Stála jsem jako přikovaná a vyjeveně sledovala jeho záda.

„Kretén,“ ulevil si Emmett a jeho pohled sledoval stejný bod, jako ten můj.

„Co byl zač?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Rosaliin bývalý, říkal jsem jí, ať ho nezve, ona si ale nedala říct a stejně ho pozvala. Kdysi jsme byli přátelé, ještě než jsem vůbec poznal Rosalie a on se s ní dal dohromady. Ten hajzl ji podvedl a určitě ne jednou, tak se s ním rozešla. Je to obyčejný děvkař,“ řekl pohrdavě. „Nechápu, jak by někdo mohl podvést někoho tak úžasného a dokonalého, jako je Rose.“ Zavrtěl hlavou a sledoval svou nevěstu, jak se na svižnou hudbu se smíchem nakrucuje na parketě společně s Nicole.

„A to s ním přesto vychází, že ho až pozvala na svatbu?“ podivila jsem se.

„Přilezl za ní a hrozně se omlouval, a protože Rose je jednoduše neuvěřitelně hodná, samozřejmě mu odpustila,“ podmračil se. „Dávej si na něho pozor, je to jeden z těch chlápků, u kterého se ani nenaděješ a už pod ním ležíš v posteli.“

„Já taková nejsem,“ zamítla jsem to rázně. „Mám Edwarda.“

„A taky brášku Emmetta, který bude na svou malou sestřičku dávat pozor, aby na ni nikdo ani nesáhnul,“ mrknul na mě a uculil se.

Zasmála jsem se.

„Díky, že jsi mě jej zbavil,“ řekla jsem a trochu si oddechla.

„Pro tebe vše, prcku,“ objal mě krátce kolem ramen a pak mířil někde pryč.

„Prcku?“ zopakovala jsem dotčeně, on se jen otočil a nevinně se uculil, pak se ztratil v davu.

Všimla jsem si Alice, která právě odcházela z parketu a usedla k dlouhému stolu na kraji místnosti. Hned jsem se vydala k ní. Když mě zaregistrovala, zářivě se usmála. Posadila jsem se vedle.

„Kde máš Jazze?“ zeptala jsem se.

„A kde ty Edwarda?“ oplatila stejnou mincí.

„Nevím,“ přiznala jsem a rozhlížela se kolem.

„Děláš mi trochu starosti, víš to?“ zamračila se najednou.

„Starosti?“ protáhla jsem překvapeně.

„Jo, to tvoje omdlení mě dostalo, upíři přece neomdlívají!“ namítla a stála obočí.

Protočila jsem oči. Už zase…

„Právě proto to bylo jen nějaké uklouznutí! Mimo to, už je mi fajn,“ ujistila jsem ji a koukala kolem, jestli náhodou neuvidím Edwarda nebo Jaspera.

„Unesli mi nevěstu!“ zasténal bolestně Emmett, když se najednou objevil vedle nás.

„Cože?“ zasmála se Alice.

Rose vážně nikde nebyla. Tím pádem bylo jasné, že Jasper a Edward v tom mají prsty.

„To by mě teda zajímalo, kde ji zatáhli,“ konstatovala jsem.

„No to mě teda taky!“ zamračil se Emmett uraženě.

„Rosalie zmizela,“ ozval se Carlisle, který k nám zrovna přicházel.

„Ano, to jsem si už ráčil všimnout, otče,“ řekl se Emmett ironicky. „A čistě náhodou i mí dva povedení bratři.“

„Tak ji jdeme hledat, na co čekáš, ženichu,“ zasmál se Carlisle a společně zmizeli.

Mezitím si k nám sedla i Esme a společně jsme si povídaly o průběhu svatby i našich dojmů z celého dne. Venku se už pomalu stmívalo, když se Emmett, Carlisle, Edward i Jasper společně s vysmátou Rose vrátili zpátky. Emmett ji držel pevně kolem pasu, jako by se bál, že mu ji zase odvedou. Dozvěděli jsme se, že Edward s Jasperem nevěstu odtáhli do nedaleké hospody, kde podplatili výčepního, aby zamknul a nepouštěl nikoho dovnitř. Emmett pak stál venku a přes výlohu Rose sledoval a škemral, aby otevřeli dveře. Kdyby chtěl, samozřejmě by je dokázal otevřít levou zadní, to by však před výčepním prozradil, co je doopravdy zač.

Až teprve asi po hodině se jim Emmetta zželelo a pustili jej společně s Carlislem dovnitř. Teď tady novomanželé společně tančili přímo uprostřed místnosti a kolem nic se vlnilo spousty dalších párů. Edward s Carlisem a Esme se odebrali na lov a Alice vedle mě cukrovala s Jazzem.

„Bello, jdeš tančit?“ ozval se najednou a já se na něj překvapeně podívala.

„Já tančit-“

„Neříkej, že neumíš tančit, to jsme už všichni slyšeli,“ zamítnul mou výmluvu.

„Ale co Alice?“ podívala jsem se na ni a ona mávla rukou.

„Jen běžte. Máte mé svolení,“ uculila se a to už mi Jasper nastavoval dlaň.

Přijala jsem jeho ruku a společně jsme došli až na parket hned vedle Emmetta a Rose. Hrála nějaká pomalá hudba, takže jsme se rozhoupali do jejího rytmu. Trvalo nějakou chvíli, než hudba utichla a my se s Jazzem rozešli. Nechtělo se mi jít sednout si zpět k nim, chtěla jsem jím dopřát trochu soukromí, když se tam takhle objímali, a tak jsem se rozhodla zajít na menší prohlídku domu.

Vyšla jsem schody a zamířila do dlouhé chodby plné dveří. Teď ještě vědět, které kam vedou. Sáhla jsem na kliku hned těch prvních a trochu nesměle otevřela. Ocitla jsem se v ohromné honosné koupelně vydlážděné na černo. Oči jsem měla až navrch hlavy, když jsem zírala na její vybavení. Pozlacené kohoutky, rám zrcadla i veškeré drobné vybavení. Byl tady sprchový kout i velká rohová vana. Takový luxus jsem už dlouho neviděla. Když mé oči byly tou krásou dostatečně nasyceny, vycouvala jsem zpět do chodby a zase zavřela.

Rozhlédla jsem se po dlouhé chodbě a vydala se až na její konec. Sotva jsem však sáhla na kliku dalších dveří, ozval se za mnou nechvalně známý hlas.

„Domovní prohlídka?“

Pomalu jsem se otočila a střetla se s šarlatovýma očima, jejíž majitel stál na konci chodby. Mrknutím oka stál John těsně u mě.

„Konečně máme trochu toho soukromí, co? Tam dole v hale je až příliš mnoho čumilů,“ ušklíbnul se.

„Myslím, že se mezi ty čumily nejspíš vydám.“ Těmito slovy jsem mu dala najevo, že o rozhovor s ním nestojím a pokusila se jej obejít, když mi stoupnul do cesty.

„Co bys tam dělala? Edward je stejně pryč,“ řekl dvojsmyslně a mě došlo, na co tím naráží. „Takovou krásnou květinku jsem ještě neměl,“ přimhouřil oči a vykouzlil dokonalý úsměv.

Zamračila jsem se. O co se to tady snaží?

„Ani mít nebudeš,“ odsekla jsem a obešla jej.

Sotva jsem však udělala několik kroků, lapil mě za předloktí a už jsem stála opřená o stěnu a on hned u mě.

„Proč by ne?“ zašeptal, chytil mě za čelist a důkladně očima zkoumal mou tvář. „Jen ochutnám.“

Nějak mi nedocházelo, co se vůbec děje, když se přiblížil k mým rtům doslova na dosah.

„Sundej z ní ty špinavé pracky,“ zavrčel vedle mě známý hlas.

John trhnutím hlavy probodnul Emmetta vzpurným pohledem. V tu chvíli jsem jej prudce odstrčila, až se opřel zády o protější zeď. Najednou u něj stál Emmett, pevně jej držel pod krkem a na zeď tisknul ještě více.

„Varuju tě,“ syknul mu do tváře. „Ještě jednou se přiblížíš k někomu z mé rodiny a zlomím ti vaz.“

Jen jsem stála a sledovala to, co se přede mnou odehrávalo. John teď už vůbec nepůsobil tak sebejistě, jako ještě před chvílí. V jeho rudých očích šel vidět i náznak strachu.

„Tedy, pokud by si to s tebou ještě přede mnou nevyřídil Edward,“ ušklíbnul se. „Věř mi, že by nebyl tak milosrdný, jako já. Bella je jeho velmi citlivé místo.“

Trhnul s ním směrem k podlaze, až málem neustál na nohou a pustil jej. John jej probodával nevrlým pohledem a mnul si krk. Emmett na mě kývnul a vydali jsme se pryč. Po pár krocích se ale zastavil.

„Počkej chvíli,“ mrknul na mě a během vteřiny stál zase u Johna. „Ještě něco,“ řekl.

Pak se najednou napřáhnul a uštědřil mu pěstí takovou ránu, že se celý v šoku skácel k zemi.

„Tohle je za Rose,“ vysvětlil mu.

Vyjeveně jsem zírala. Dostat se s Emmettem do sporu vážně není žádný med. John chvíli ležel na podlaze, než se konečně vzpamatoval a vstal.

„Hajzle,“ syknul vztekle a vrhnul se na něj.

Rozehnal se proti němu pěstí, Emmett však pohotově uhnul. Najednou jej prudce kopnul kolenem do břicha, až se bolestně předklonil.

„Tohle za Bellu,“ odpočítával dál. „A tohle,“ udeřil jej znovu zespodu do tváře, až se narovnal, „za toho hajzla a tvůj směšný pokus mě přeprat.“

„Co se to tu děje!?“

Na konci chodby stál Edward a zaraženě sledoval výjev před sebou. John opřený o zeď držící se za tvář, Emmett stojící těsně vedle něj a já s vyjeveným výrazem. Nejspíš mu došlo, co se tady odehrálo.

„Padej,“ syknul Emmett na Johna. „V zájmu svého života.“

John podrážděně zavrčel.

„Neskončili jsme.“

Pak hodil rozčílený pohled na mě a během sekundy se protáhnul kolem Edwarda a zmizel. Edwardovi se z hrdla vydralo zuřivé zavrčení, to už byl John ale pryč. Byla jsem celkem ráda, že na rozdíl od Edwarda neumím číst myšlenky.

„Udělal ti něco?“ vyjekl hned a už stál vedle mě.

„Ne, ale-“

„Chtěl,“ dokončil za mě Emmett a Edward se zamračil.

Chvíli na něj zkoumavě zíral a mně bylo jasné, že mu Emmett v hlavě přehrává celou situaci. Edwardova tvář se stáhla do zlostné grimasy.

„Jdu ho srovnat,“ syknul a otočil se na patě, bratr ho však zadržel.

„Věř tomu, že už jsem to udělal,“ mrknul na něj.

Ještě chvíli postával a rozhodoval se, zda se opravdu nemá rozběhnout dolů a nezlomit mu vaz, nakonec však tomuto pokušení očividně odolal.

„Nesmíš se ode mě hnout,“ skoro mi to až přikázal, pak mě majetnicky chytil kolem pasu.

„Tak to není zrovna snadné, když pořád někde běháš,“ trhla jsem rameny a on mě lehce chytil za čelist.

„Po zbytek noci už nebudu,“ slíbil mi. „Budu na tebe dávat bedlivý pozor,“ pousmál se a pak mě hladově políbil.

„Ehm, no, nechám vás tu s vaší touhou samotné,“ ozval se Emmett trochu pobaveně a vypařil se z chodby.

Ještě nějakou dobu jsme tam stáli opření o zeď neschopní se od sebe odtrhnout, když Edward najednou polibek přerušil.

„Nenašla si náhodou ložnici?“ nadhodil nevinně a já na něj překvapeně zírala. „Tak promiň, ale kdo to má vydržet? Ty šaty…,“ zapředl, pak se sklonil k mému krku a letmo mě políbil. „Lépe by se vyjímaly na podlaze,“ zašeptal uličnicky a já se zasmála.

„Myslím, že trávíš až příliš spoustu času s Emmettem,“ poznamenala jsem pobaveně.

Sáhnul po klice dveří, které byly ve zdi hned vedle nás, a otevřel je. Během chvíle jsme se ocitli ve společenské místnosti, ve které mě před nějakou dobou křísili a aby nás nikdo nerušil, hezky rychle za námi dveře zase zavřel.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zcela nový život - 22. kapitola: