Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zcela nový život - 21. kapitola

26.08.2010 (10:30) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1651×

Pohled mi padl na Edwarda, který se pomalu vydal ke mně.

„Šikovná,“ usmál se a políbil mě na čelo. „A krásná samozřejmě taky.“

Objala jsem jej kolem krku. Od mé proměny byl ke mně tak hodný jako snad nikdy. Bylo mi jasné, že litoval toho, co se stalo a bral si to na svědomí. Bylo zbytečné mu vysvětlovat, že se na něj nezlobím. Ale co, není nic hezčího, než se nechat rozmazlovat milovanou osobou.

„No tak, Alice, pospěšte si, musíme jít!“

Esme už v celé své kráse netrpělivě přešlapovala přede dveřmi, zatímco já stála pod schody a zírala nahoru. Mužská část rodiny už byla dávno v kostele, já, Esme, Alice a Rose jsme se tam teprve chystaly. Měla jsem na sobě ty nádherné fialové šaty, které jsem dostala od Alice a Rose k Vánocům a na nohou ty šílené boty na vysokých jehlách. Jako člověk bych na nich nejspíš neustála ani chvíli, avšak díky mému upírství to vážně nebylo tak hrozné. Nohy mě samozřejmě nebolely, což bylo skvělé a díky Aliciným lekcím chůze na podpatkách jsem se na nich naučila docela i chodit. Vlasy jsem měla vyčesané do vysokého drdolu a sama jsem nemohla uvěřit tomu odrazu v zrcadle. Dříve bych tohle nejspíš nikdy neřekla, ale teď jsem vypadala vážně úchvatně.

Ozvaly se kroky a za chvíli už scházela Alice uculená jako sluníčko v rudých šatech. Došla až k nám a otočila se čelem ke schodišti.

„Tak dámy, přivítejte tu nejkrásnější nevěstu na světě,“ zapěla a ukázala nahoru.

To se objevila Rose a nám spadly čelisti. Byla tak nádherná, tak nadpozemská, že se to ani nedalo vyjádřit. Na sobě měla ty překrásné svatební šaty s objemnou sukní, které jsem jí vybrala já, na rukou bílé až nad lokty sahající rukavičky a z vyčesaných vlasů jí visel dlouhý závoj. Vypadala skutečně jako princezna.

„Jsi nádherná, holčičko,“ zašvitořila Esme a to už stála Rose vedle nás.

Vedle ní a té krásy, kterou ze sebe vyzařovala, jsem si i přes to, jak jsem vypadala úžasně, připadala naprosto méněcenná a nezajímavá.

„Emmett zešílí, až tě uvidí,“ poznamenala Alice s laškovným úsměvem.

Rose se jen uculila a už jsme konečně vycházely z domu. Edward nám tady nechal své Volvo a jel společně s Carlislem, Emmettem a Jasperem v Carlisleově autě, ve kterém pak pojedou novomanželé společně. Esme sedla za volant, já usedla na místo spolujezdce a Alice s velkými obtížemi pomohla Rose a její sukni na zadní sedadlo. Sama se pak posadila vedle ní. A vyjelo se. Trvalo nějakou dobu, než jsme dorazili ke kostelu. Už zde stála kolona aut a před hlavním vchodem postávali lidé. Zahlédla jsem tam mimo jiné i svou rodinu. Jakmile Emmett zaregistroval příjezd našeho auta, napjal se a oči se mu rozzářily. Carlisle ho však uklidnil, když jej poslal do kostela. Neochotně se teda otočil a společně se zbytkem davu se nahrnul dovnitř. Před kostelem zůstal jen Carlisle.

Vystoupily jsme a pomohly jsme i Rosalie, aby vůbec vysoukala ven objemnou sukni. Rozhlédla jsem se kolem. Do hlavy mi vstouply vzpomínky, když jsem toto místo naposledy navštívila v poněkud ponuřejším duchu. Zatímco minule tady byli všichni v černém a celé okolí kostela jako by bylo naprosto potemnělé smrtí někoho blízkého, teď to tady jen zářilo. Všichni ve svátečním a Rosalie v naprosto krásných šatech. Zatřepala jsem hlavou. Nesmím na to myslet.

Během chvíle jsme dorazili k hlavnímu vchodu a všichni, až na Rose a Carlisle, jsme vešli dovnitř. Procházela jsem uličkou až k oltáři, kde bylo mé místo vedle nevěsty. Emmett už na místě ženicha stál a netrpělivě hleděl k vchodovým dveřím. Ve svatebním černém obleku vypadal jako opravdový Casanova a gentleman. Edward, který stál vedle něj jako ženichův svědek, se na mě sladce usmál. V obleku mu to neuvěřitelně seklo, vypadal tak dokonale, jak jsem jej snad ještě ani neviděla. Oplatila jsem mu úsměv a trochu stydlivě sklopila pohled do podlahy. Zhluboka jsem se nadechla. Nikde kolem jsem neucítila vůni krve, což znamenalo, že všichni přítomní jsou upíři. Až mi z toho šla hlava kolem. To jich existuje tolik? Tedy, nás existuje tolik… Jsem přece jedna z nich. Než jsem došla k oltáři, cítila jsem na sobě spousty pohledů a slyšela i tiché špitání.

„To je ta nová Cullenovic dcera, co nedávno adoptovali?“ zaslechla jsem jeden mužský hlas.

„Ano, zemřel jí otec, ještě když byla člověk,“ odpověděla mu nějaká žena.

Postavila jsem se k oltáři trochu bokem, aby měla vedle mě Rose místo.

„Sluší ti to,“ poznamenal Emmett a mrknul na mě.

„Tobě taky, bratříčku,“ bylo zvláštní to vyslovit, avšak poté, co jsem to udělala, mě zalil zvláštní pocit štěstí. Můj velký bráška.

Emmett se na mě uculil. V tu chvíli se ozvaly obdivné povzdechy, které nás donutily stočit zrak ke dveřím. Už vcházel Carlisle a po jeho pravici se téměř vznášela Rose se zářivým úsměvem.

„Waaaw…“ zahučel Emmett vedle mě s pohledem upřeným na svou nastávající. „Teda, ty jsi bohyně, Bello, věděl jsem, že je na tebe s těmi šaty spoleh,“ prohodil směrem ke mně.

Zarděla jsem se a pak stočila pohled zpět ke šťastnému tatínkovi a nevěstě. Všechny tváře v místnosti byly stočeny na ni a ze všudypřítomných úst se ozývala jen taková slova, jako nádherná, překrásná, nadpozemsky dokonalá… Emmett doslova hořel nedočkavostí, až se bude moct své krásky dotknout. Konečně došli až k němu a Carlisle mu Rose předal a posadil se vedle Esme, Alice a Jaspera. Emmett bez váhání popadl Rose kolem pasu, až vyvolal smích v celé místnosti. Zprvu vypadala zaskočeně, pak se však taky rozesmála.

„Já ten obřad snad nevydržím,“ zapředl jí do ucha a už ji chtěl políbit.

„Až po slibu,“ odstrčila jej a nevinně se uculila.

Zatvářil se naoko uraženě, pak už sál konečně utichl a oba se otočili čelem k oltáři, za kterým se objevil mladý farář. Byl to člověk, to jsem poznala.

„Drazí přítomní. Sešli jsme se zde, abychom tyto dva mladé lidi spojili ve svátost manželskou,“ začal vykládat.

Ohlédla jsem se a spatřila dojatou Esme, jak šťastně a se skoro plačtivým výrazem zírala na budoucí manželé. Alice vedle ní se nadšeně zubila a tiskla Jasperovu ruku. Otočila jsem se zpět a podívala se do radostných tváří Emmetta a Rose. Všechno bylo tak krásné… Taky bych si přála mít pohádkovou svatbu s úžasným mužem a být krásnou nevěstou… Jen tak mimochodem jsem střelila pohledem po Edwardovi. Ale vždyť máme tolik času na svatbu… Nezestárneme, budeme pořád stejní.

„Tážu se tedy vás, Emmette Cullene, zda si berete zde přítomnou Rosalii Haleovou za svou právoplatnou manželku, budete ji milovat a ctít, dokud vás smrt nerozdělí?“ podíval se farář významným pohledem na Emmetta.

„Samozřejmě že ano,“ zazubil se a mrknul na uculenou Rose.

„Tážu se váš, Rosalie Haleová, zda si berete zde přítomného Emmetta Cullena za svého právoplatného manžela, budete jej milovat a ctít, dokud vás smrt nerozdělí?“ zeptal se teď Rose.

„Ano,“ řekla pevně se šťastným úsměvem a Esme za našimi zády dojatě vzlykla.

„Vyměňte si, prosím, snubní prsteny.“

Mladý farářův pomocník v hábitu přiskočil k Emmettovi s krabičkou a prstýnky. Každý vzal jeden a vzájemně si je navlékli.

„Prohlašuji vás za muže a ženu, pane ženichu, můžete políbit nevěstu,“ pravil věcně farář.

To byla Emmettova chvíle, na kterou celou dobu čekal. Popadl Rose kolem pasu a prudce ji zahnul dozadu, až vypískla, ladně jí vyzvedl nožku nahoru a přitisknul si ji k pasu. Pak se k ní sklonil a vášnivě ji políbil. V tu chvíli se všichni zvedli, začali tleskat a jásat. Pak se to všechno semlelo. Lidi se shromáždili do uličky a začaly hromadné gratulace, zatímco já s Edwardem, jakožto svědci jsme se pro stvrzení sňatku museli podepsat. Poté jsme se také zařadili do řady jako gratulanti.

„Buď na ni hodný, jinak uvidíš!“ pohrozila jsem Emmettovi, když jsem se dostala na řadu.

„Jasně, neměj péči,“ ušklíbnul se.

„Gratuluji vám,“ řekla jsem ještě, pak jsem jej objala a letmo jsme se políbili.

„Díky, Bello,“ usmál se ještě a pak jsem postoupila k Rose.

„Ach, Rosalie, jsi tak nádherná,“ nedalo mi to, když jsem ji pevně chytila za ruku.

„Děkuji, to díky tobě,“ usmála se.

„Gratuluji vám, hlavně ať nemáte žádné problémy,“ objala jsem ji a políbila ji lehce na obě tváře.

Trvalo minimálně půl hodinu, než novomanželům konečně všichni popřáli a nasedlo se do aut. Emmett s Rose seděli samozřejmě vzadu v Carlisleově autě, Esme seděla na místě spolujezdce a já, Edward, Alice a Jasper jsme nasedli do Edwardova Volva. Jelo se do domu Nicole McCarterové, Rosiny dobré kamarádky, neuvěřitelné snobky, samozřejmě, takže má tak velký dům, že se do něj všichni s přehledem vejdeme.

V čele jelo hlavní Carlisleovo auto s novomanžely, hned za ním my a pak zbytek. Celou cestu všichni zběsile troubili, aby na náš dlouhý svatební průvod co nejvíce upozornili. Jeli jsme asi půl hodiny, než jsme dorazili na kraj města k honosné vile. Na povel Nicole jsme se všichni svatebčané shromáždili na schodech u hlavního vchodu, novomanželé samozřejmě vepředu, vedle nich Carlisle a Esme, já a Edward, Jasper a Alice a kolem zbytek a udělali jsme společnou fotku.

Poté před vchodem rozbila talíř a nechala Emmetta a Rose zamést střepy jako tradici, která se na svatbách dodržuje odedávna. Pak jsme konečně mohli všichni vejít dovnitř vily. Všechno to tady vypadalo honosně a nechutně draze, takový ten styl minulého století. Oslava se měla konat v obrovské vstupní hale velikosti společenského sálu, ve které jsme se právě nacházeli.

„Poprosím Emmetta a Rosalie, aby došli doprostřed přímo pod křišťálový lustr a zatančili spolu první novomanželský tanec!“ promluvila Nicole ze schodiště ve velké honosné hale. „A zároveň prosím dámy, aby se střídaly v tanci s ženichem a to samé i pánové s nevěstou!“

Najednou se spustila hudba a všichni se rozestoupili dokola, do kterého došli naši novomanželé a dali se do tance.

„Tady jsme se dali dohromady… Nebo spíš po té, co jsme tady spolu tančili,“ zašeptal Emmett své vyvolené a usmál se.

Všichni nadšeně vydechli, když Emmett Rose zaklonil, nad podlahou s ní zatočil a přitáhnul ji zpět k sobě. To už se k nim asi po dvou minutách tance vydala Esme, která se ujala ženicha a Carlisle, který se chopil nevěsty, a dali se do tance. Po chvíli už Esme střídala Alice a Carlislea Jasper.

„Jsme na řadě,“ houknul na mě Edward a i když jsem nejdřív trochu protestovala, jelikož představa mě tančící uprostřed davu mě děsila, nakonec jsem došla k Emmettovi a zaklepala Alice na rameno.

„No jo, už jdu,“ ušklíbla se a předala mi bratrovu ruku.

„Neumím tančit,“ přiznala jsem se mu, když mě chytil kolem pasu a roztančil se se mnou.

„Ale umíš,“ zamítnul to s úsměvem a protočil mě.

Sotva mě přitáhnul zpět k sobě, došla k nám Nicole a s úsměvem mě vystřídala. Vrátila jsem se na místo, stejně jako Edward, který se po chvíli zařadil zpět vedle mě. A takhle to šlo dál, každý s ženichem nebo nevěstou tančil maximálně půl minuty, než byl vystřídán, až se nakonec vystřídali všichni a píseň se změnila. Teď už byli k tanci vyzváni všichni svatebčané. Nenápadně jsem se otočila zády k parketu a pokusila se dostat až do kouta místnosti, když mě někdo popadl za ruku.

„Kam myslíš, že jdeš?“

Emmett se na mě culil jako sluníčko a hned na to už mě táhnul na parket.

„Vážně neumím tančit,“ namítla jsem, ale smála jsem se.

„To nemůžu posoudit, když jsme spolu skoro netančili,“ opáčil a už jsme stáli uprostřed parketu. „A jsi na mé svatbě, takže žádné odmlouvání."

Rozhlédla jsem se. Rose momentálně tančila s Jasperem, Alice s Edwardem a Carlisle s Esme. Emmett mě opět chytil kolem pasu, já mu jednu ruku položila na rameno a druhou mu zavěsila do dlaně. Hrála pomalá hudba, na kterou se dalo skvěle pohupovat do rytmu.

„Vidíš, že nejsi až takové nemehlo,“ zazubil se a já se zasmála.

„V takovém tanci není ani třeba být nějak pohybově nadaná,“ trhla jsem skromně rameny.

Tančili jsme spolu dlouho, asi pět minut, než mě najednou někdo vytrhnul z Emmettových rukou.

„Nevadí, že ti ukradnu Bellu?“

Octla jsem se v Edwardově objetí.

„Vůbec ne,“ mrknul na něj Emmett a jal se své nevěsty, kterou odtrhnul od Jaspera.

Edward mě k sobě pevně přivinul a usmál se na mě.

„Neuvěřitelně ti to sluší,“ zašeptal mi do ucha a opřel si svou tvář o tu mou.

Usmála jsem se a zavřela oči.

„Tobě taky.“

Trvalo dlouho, než hudba na chvíli utichla a já se od něj odtrhla. Ucítila jsem mírný tlak ve spáncích a chytila se za hlavu.

„Není ti nic?“ strachoval se a ustaraně si mě prohlížel.

„Ne, nic, nevím, co to bylo,“ mávla jsem rukou a zamířila ke kraji místnosti.

Asi bych se měla posadit. Neříkal náhodou někdo, že upíři neznají bolest ani jiné zdravotní obtíže?

„Bello!“ zaslechla jsem ještě, než jsem se najednou skácela k zemi.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zcela nový život - 21. kapitola: