Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zcela nový život - 20. kapitola

07.08.2010 (19:30) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2749×

„Přece si neměl na výběr, vlastně ti můžu být vděčná! A jsem ráda, protože můžu být s tebou už navždy…,“ řekla jsem tiše a on se na mě sklesle podíval.

„Navždy?“ zopakoval.

„Ano,“ přitakala jsem. „Už navždy spolu.“

Omotal mi ruce kolem pasu a přivinul k sobě. Odevzdaně jsem mu opřela hlavu o hruď a usmála se. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Právě mi začal zcela nový život po boku muže mých snů.

Už týden uběhl od mé přeměny v upíra. Ležela jsem na posteli, ač jsem odpočinek vůbec nepotřebovala. Mé tělo od té doby ani jednou nevykazovalo nedostatek energie či únavu. Naopak – neustále jsem si připadala až příliš čilá a tak nějak silná, daleko silnější než obyčejný člověk. Ale bylo tu něco, co bylo ještě silnější. A tím byla touha po krvi. Věděla jsem, že novorození to mají zpočátku nejhorší, ale že to bude až taková hrůza, to jsem absolutně netušila. Neustále mě pálilo v krku a musela jsem chodit s Edwardem do lesa na lov – alespoň dvakrát denně.

Do školy jsem nechodila, to bylo vyloučené. Zaprvé – prodělala jsem těžkou dopravní nehodu, při níž bych správně zemřela a nemůžu se tedy pár dní na to objevit mezi lidmi živá a zdravá, to by samozřejmě budilo velké podezření. A zadruhé – mohla bych ohrozit všechny kolem sebe. Pro novorozeného je nejhorší, když se pohybuje mezi lidmi. Jejich krev vám neuvěřitelně voní a budí ve vás netvora, kterého zatím neumíte ovládat. To vše vím od Jaspera. Musím tedy být doma alespoň měsíc, než budu moct do školy.

Až příliš rychle jsem se posadila a chvíli si prohlížela své ruce. To jsem teď dělala poměrně často – neustále jsem se prohlížela. Byla jsem fascinována sama sebou. Zkoušela jsem svou rychlost – občas jsem prostě jen přeběhla pokoj rychlostí světla. Nebo sílu – nedělalo mi problém v lese skácet strom. Nebo jsem prostě skočila z okna, aniž by se mi něco stalo. Dopadla jsem na nohy jako kočka. Bylo to něco úžasného. Navíc ta představa, že jsem teď nezranitelná, že už nejsem ten křehký člověk, který by se měl bát krvežíznivých upírů pijících lidskou krev, kteří by mě napadli, kdyby se dověděli, že s Cullenovými žije člověk, byla skvělá. Navíc klan královských upírů – Volturiovi – by zuřili, kdyby se dozvěděli, že o jejich tajemství ví nějaký člověk. Ale to teď bylo minulostí.

Zadívala jsem se z okna. Pořád jsem tomu všemu nemohla uvěřit. Právě před týdnem mi přestaly tikat hodiny mého života. Právě před týdnem se můj život navždy zastavil a již bude věčný. Zvláštní pocit. Když vezmu v potaz, že jsem teď mohla být mrtvá a už necítit nic a kolem mě by byla jen věčná tma, byla tahle ta lepší varianta. A navíc – budu věčně po boku Edwarda a všech ostatních. Bylo opravdu neuvěřitelné, že teď už jsem opravdu jednou z nich. Už dlouho jsem mezi ně sice patřila, ale byla jsem jiná. Byla jsem jen křehký člověk vedle silných a nesmrtelných upírů. Teď už jsem ale byla doopravdy jako oni.

Vzpomněla jsem si na tátu. Co by asi tak řekl na to, kdyby věděl, že je jeho dcera upír? Myslím si, že kdyby věděl, že jsem tak byla zachráněná před jistou smrtí, ani by mu to tak nevadilo… Prudce jsem se nepřímila. Byla jsem zachráněná před jistou smrtí!? Prudce jsem se nadechla, i když jsem dýchat vůbec nepotřebovala, jak jsem pochytila. Jako ve snách jsem se zvedla z postele a během sekundy už jsem klepala na dveře Carlisleovy pracovny.

Jakmile se ozvalo dále, vešla jsem. Carlisle seděl za stolem a prohlížel si nějaké papíry, když jsem vešla, soustředil svůj zrak na mě. Mírně se usmál.

„Promiň, nějak si pořád nemůžu zvyknout, že jsi teď stejná, jako my,“ poznamenal. „Copak potřebuješ?“

Chvíli jsem přešlapovala u dveří, nakonec jsem se posadila do židle před stolem, na kterou momentálně ukazoval.

„Napadlo mě…,“ odmlčela jsem se. „Edward mě zachránil před tím, než jsem zemřela… Sice jsem upír, ale žiju… Tak mě napadlo, že… Táta…,“ zmlkla jsem.

Carlisle pochopil.

„Vím, co tím myslíš. Než Charlie zemřel, svěřil jsem mu naše tajemství. A nabídnul jsem mu možnost přežití,“ řekl a významně se na mě podíval.

Stáhlo se mi hrdlo. Odmítnul?

„On ale řekl, že raději zemře a bude odpočívat v klidu a míru, než aby se na věčnost potloukal světem jako tvor, který vlastně ani nežije,“ řekl trochu zahořkle a já sklopila pohled.

Takže takový má na to pohled? Odsoudil by mě za to?

„Nic by ti nevyčítal,“ ozval se, jako by věděl, nad čím zrovna přemýšlím. „Je to každého volba a tvůj otec si vybral odpočinek a klid.“

Chápavě jsem kývla hlavou. Ocenila jsem, že jako upír nemůžu brečet, alespoň jsem nemusela zahánět slzy, které by se mi zajisté draly do očí.

„A jak se ti jinak vede teď ve tvém novém životě?“ změnil téma.

„Je to velká změna,“ uznala jsem. „Bude mi asi nějakou dobu trvat, než si zvyknu.“

Dveře se otevřely a v nich stála Esme.

„Ach, omlouvám se,“ hlesla a usmála se.

„To nic,“ mávla jsem rukou a vstala. „Už jsem na odchodu. Díky, Carlisle.“

Prošla jsem kolem ní, vyměnily jsme si úsměvy a vyšla jsem na chodbu. Má další cesta vedla do obývacího pokoje. Během jediné sekundy jsem stála pod schody a s přihlouplým úsměvem je pozorovala. Jako člověku mi trvalo nějakou dobu, než jsem je sešla a teď jsem byla dole, než bych řekla švec.

„Pozoruhodné, co?“ ozvalo se někde z prostoru a já sebou škubla a stočila pohled tím směrem.

„Emmette?“ podivila jsem se a s pozvednutým obočím jsem jej sledovala, jak se vyvaloval u televize.

Zazubil se a ukázal rukou na pohovku před sebou. Neuběhla ani sekunda a už jsem na ní seděla.

„Nemachruj, tohle umím taky,“ ušklíbnul se. „Teď si to užíváš, po nějaké době tě to omrzí.“

„Nemáš být ve škole?“ pozvedla jsem obočí a jeho poznámky ignorovala.

Spojil ruce za hlavou a líně se protáhnul.

„Jsem nemocný,“ hlesl dotčeně a opět se ušklíbnul.

„Aha,“ hlesla jsem pobaveně.

„Fajn, tak se mi prostě nechtělo, to je toho,“ trhnul rameny. „Nejsi jediná, kdo má právo na to se flákat.“

Uchechtla jsem se a stočila pohled na televizi. Byla tam nějaká komedie, dál jsem to nezkoumala, protože jsem na sobě ucítila Emmettův pohled.

„Co!?“ vyjekla jsem podmračeně.

„Au,“ hlesl a ušklíbnul se. „Teda, ty máš asi hodně dobrou náladu, co? Tak promiň, no, jenom mě prostě fascinuješ,“ oznámil.

„Fascinuju?“ protáhla jsem pochybovačně.

„Jo, jsi totiž jediná, koho jsem znal jako člověka a teď je z něho upír. Ta změna je neuvěřitelně velká,“ vysvětlil mi.

Jistě, to jsem věděla i bez něho. Předtím jsem byla prostá holka. Nijak zajímavá. Teď jsem ale byla více než zajímavá. Byla jsem úchvatná – a to opravdu nejsem namyšlená.

„Vypadáš snad den ode dne líp,“ zamlaskal a sjel mě pohledem.

„Proboha, Emmette,“ protočila jsem oči s úšklebkem.

Během sekundy seděl vedle mě.

„Rose o tom nemusí vědět,“ zapředl a chytil mě kolem ramen.

Kdybych ho neznala, asi by mě to vylekalo.

„Blbečku,“ zasmála jsem se a praštila jej pěstí do ramene.

„Waaw, ty máš ale páru,“ podivil se a naoko ublíženě si mnul místo, do kterého jsem jej udeřila.

Pak se ode mě odtáhnul a ležérně se opřel o opěradlo sedačky.

„A co vůbec přípravy na svatbu, už je všechno hotové?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Teď to tak nějak všechno utichlo, ale zase to určitě propukne,“ ušklíbl se. „Očekávej, že za pár dní za tebou přijde Rose a bude chtít, abys šla s ní a Esme vybrat svatební šaty.“

Vyjeveně jsem se na něj podívala.

„Já?“ udivila jsem se.

„Kdo jiný má jít vybírat s nevěstou šaty, než její matička a svědek?“ protáhnul pobaveně.

Zapadla jsem zpět do sedačky. Tak to bude zajímavé.

„Pomož ji vybrat dobře, chci, aby byla nádherná,“ mrknul na mě. „I když, stejně ty šaty nepřežijí svatební noc,“ ušklíbnul se.

Pobaveně jsem se zasmála. Dobrá, takže vybírat svatební šaty. Já mám pomoci? Vždyť na oblečení jsem absolutní antitalent. A co se týče šatů, tak ještě větší.

Emmett měl pravdu. Týden na to jsme už probíhaly obchody a vybíraly šaty. Já, Rose, Esme a Alice nakonec taky přece nemohla chybět. Pro mě to byl však trochu problém, bylo to vůbec poprvé, co jsem se ve svém novém stavu dostala mezi lidi. Všude kolem sebe jsem cítila pro mě dosud neznámou vůni, která byla tak lahodná, že by mě snad začala přivádět k šílenství, kdybych raději nepřestala dýchat. Štěstí bylo, že jsme před tím byli na lovu.

Rose už vyzkoušela plno naprosto luxusních svatebních rób, pořád se jim ale něco nezdálo. Já jim samozřejmě byla k ničemu. Mně připadala krásná v každých šatech a jako jediná jsem jí je všechny odsouhlasila, hlavně Alice však vždycky našla nějaký nedostatek. Asi opravdu postrádám nějaký ten zkušený zrak, co se týče přes oblečení.

„Tak co vy na to?“ protáhla, když se protáčela před zrcadlem snad už v desátých šatech za ten den.

„Jsou krásné,“ kývla jsem hlavou.

„Ne ne, proboha, tyhle ne,“ odfrkla si Alice a mávla rukou.

„Něco jim chybí,“ uznala Esme podmračeně.

Poškrábala jsem se na hlavě. Jsem opravdu trochu mimo.

„Myslíte?“ pozvedla Rose obočí a dál se prohlížela. „Vždyť jsou docela hezké,“ trhla rameny.

„Rosalie, nestačí, abys byla na své svatbě hezká, musíš být nádherná!“ poučila ji Alice.

Rose tedy jen zamířila zpět do kabinky, aby ze sebe šaty sundala. Opřela jsem se o zeď a čekala.

„Ach, Esme, podívej!“ vyjekla Alice a vrhla se k nějakým šatům.

I ona si chtěla pořídit nové šaty na Rosinu svatbu, i když jsem tedy nechápala proč, když má šatů plnou skříň. No jo, to byla prostě Alice.

„Donesete mi ještě nějaké?“ ozvala se Rose zpoza závěsu v kabince.

Rozhlédla jsem se po obchodě. Alice s Esme byly však momentálně tak zaměstnané vybíráním šatů pro Alice, že Rose naprosto vypustily z hlavy.

„Alice si vybírá šaty,“ oznámila jsem jí.

„Tak mi vyber nějaké ty,“ řekla.

Rychle jsem zamrkala. Já? Já zrovna…

„Rose, myslím, že to není dobrý nápad, já se v tom zrovna dvakrát nevyznám-“

„No tak, Bello, prosím,“ žádala.

Ještě chvíli jsem přešlapovala na místě.

„No, tak jo…“ hlesla jsem a vydala se k dlouhé tyči ověšené svatebními šaty.

Postupně jsem vytahovala jedny za druhými a hodnotila je pohledem. Bože, vůbec na to nemám ten zrak, jaký má Alice. Podívá se a vidí chyby, které šaty mají, co je na nich špatného, jestli jsou vůbec hezké a tak dále. Za to mě připadají všechny naprosto stejné! Nakonec mi jedny přece jen padly do oka. Byly docela hezké, i když Alice by určitě řekla, že to je na nich špatně, a to je taky divné a celkově jsou přece úplně nemožné a nechápe, který idiot je šil. Ušklíbla jsem se. Tak uvidíme, jak budou vypadat na Rose.

Asi po pěti minutách jsem jí je konečně podávala přes závěs. Chvíli jsem tam postávala, než konečně nesměle vystoupila z kabinky.

„Tak co na ně říkáš?“ ozvala se vedle mě.

Otočila jsem se a spadla mi čelist. Tak jestli těch všech asi deset, které zkoušela před nimi, byly krásné, tyhle byly naprosto úchvatné.

„Jsou nádherné,“ hlesla jsem obdivně.

„Vážně?“ protáhla trochu pochybovačně.

„Ach můj bože!“ rozlehl se po celém obchodě Alicin hlas.

No jistě, zase řekne, že jsou úplně k ničemu a ať se z nich okamžitě vysvlíkne. Vždyť byly vážně nejkrásnější, které zatím zkoušela!

„To je přesně ono!“ vyjekla a já se na ni překvapeně podívala.

„Opravdu?“ vyvalila Rose oči.

„Ano, tyhle jsou naprosto dokonalé!“

Takže i Alice se líbí? Jak se mi to povedlo… ?

„Vybírala je Bella,“ ukázala na mě Rose a Alice se na mě rozzářeně podívala.

„Teda holka, v tobě je skrytý talent!“ pochválila mě a já se nesměle uculila.

Rosalie několika kroky došla k zrcadlu a oči se jí rozsvítily.

„Páni,“ hlesla. „Ty jsou vážně nádherné.“

„Vypadáš jako princezna, holčičko! Tak tyhle bereme,“ uzavřela to Esme s úsměvem.

A cena? No, raději se ani neptejte…

V malém obchůdku s obuví Rose koupila ještě nechutně drahé krásné lodičky a bylo nakoupeno. A tak jsme odcházely, všechny spokojené. Rose, protože věděla, že bude nejkrásnější nevěsta na světě, Esme, protože byla hrdou maminkou, Alice, protože si koupila perfektní večerní šaty a já, protože jsem stále nedokázala uvěřit tomu, že teprve ty pravé šaty se podařilo vybrat zrovna mně.

„Tak jak jste vybraly?“ ozval se Emmett, sotva jsme vešly do dveří.

„Skvěle, a to jen díky Belle,“ uculila se Esme a já se trochu nesměle usmála.

„Paráda, já věděl, že je na tebe spoleh,“ mrknul na mě a krátce mě objal kolem ramen.

Pohled mi padl na Edwarda, který se pomalu vydal ke mně.

„Šikovná,“ usmál se a políbil mě na čelo. „A krásná samozřejmě taky.“

Objala jsem jej kolem krku. Od mé proměny byl ke mně tak hodný jako snad nikdy. Bylo mi jasné, že litoval toho, co se stalo a bral si to na svědomí. Bylo zbytečné mu vysvětlovat, že se na něj nezlobím. Ale co, není nic hezčího, než se nechat rozmazlovat milovanou osobou.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zcela nový život - 20. kapitola: