Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zcela nový život - 2. kapitola

03.02.2010 (16:30) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2067×

Pomalu a zdrceně zavřel oči.

„Bello… mám… mám nádor… na mozku…“ zašeptal.

Cítila jsem, jak mnou prostupuje naprosté zděšení.

„Co-cože? Nádor? Jak je to možné? Určitě se s tím dá něco dělat...“

„Bello…“

„…určitě se to dá vyléčit, musí přece existovat nějaký způsob…“

„Bello,“ zopakoval důrazněji. Tohle jej naprosto ničilo.

„…třeba operace, nebo-“

„Bello!“

Zmlkla jsem a vyjeveně na něj zírala.

„Poslouchej...“ pomalu zavřel oči, „nic se nedá dělat,“ řekl trpce.

Byla jsem naprosto zděšená.

„Cože? Ale to přece není možné! Musí existovat způsob!“ opakovala jsem stále dookola.

„Ne, už je příliš pozdě,“ zamumlal. „Problémy se se mnou táhly už hodně dlouho. Už je to všude.“

Bolestě schoval hlavu do dlaní. Zachvátila mě neuvěřitelná panika. Zděšeně jsem hleděla kdesi do prázdna. Tohle není možné, tohle není možné, opakovala jsem si v duchu. Zvedla jsem se a vyběhla po schodech domů a hned ven. Potřebovala jsem nutně vypadnout. Nechtěla jsem si přiznat ten fakt, že je všechno v koncích. Běžela jsem tak dlouho, až jsem se zastavila někde uprostřed lesa. Zůstala jsem stát jako solný sloup. Byla jsem naprosto zdrcená. Chytila jsem se za tvář a zrychleně jsem dýchala.

Takhle zničeně jsem se už dlouho necítila. Táta… Sotva jsem se k němu vrátila, už je konec. Všemu je konec. Probíhal ve mně neuvěřitelný kolotoč pocitů. Lítost, zoufalost, beznaděj, ale také neuvěřitelný vztek, že zrovna on. Konečně jsem stáhla ruce z tváře a málem jsem vyjekla. Přímo přede mnou stál Jacob a překvapeně na mě hleděl.

„Bello? Co tady děláš?“

Povzdechla jsem si.

„Promiň, nějak o tom nechci mluvit… Spíš co tu děláš ty? Objevil ses tu jako zjevení..."

„Šel jsem kolem..."

Nevěřila jsem mu, ale nechala jsem to tak.

„Takže, vážně mi to nechce říct?"

„Ne, nezlob se... Snad někdy jindy," pokrčila jsem rameny.

„Dobře, pokud nechceš, nebudu tě nutit, ale kdybys přece jen chtěla, vždycky jsem tu pro tebe,“ řekl.

„Jo, já vím. A děkuju,“ kývla jsem vděčně.

Byla jsem ráda, že se na nic nevyptával.

„Já se teď asi půjdu projít,“ oznámila jsem mu po chvíli.

Chvíli se na mě díval, když jsem se jej však nezeptala, jestli jde se mnou, došlo mu, že chci být sama.

„Dobře, tak se měj,“ pokrčil rameny.

Kývla jsem na něj, otočila se a šla jsem někde do neznáma. Hleděla jsem přitom do země a stále přemýšlela o tom samém. Nedá se to vyléčit… Už je to všude… Kolik zbývá tátovi času? V hlavě mi pobíhaly pouze tyto myšlenky. Pořád dookola. Naprosto k zbláznění. Šla jsem tak dlouho, až les začínal řidnout a začalo jím prosvítat světlo. Zvedla jsem pohled a uviděla před sebou otevřený plac, na kterém stála velká budova s parkovištěm. Škola. Tak tady budu už za tři týdny chodit. Tedy, jestli vůbec... Před školou bylo několik laviček, jedna z nich byla obsazená.

Seděly na ní dva páry, alespoň jsem si to myslela. Mladá hnědovlasá dívka, kluk s krátkými hnědými vlasy, mladý asiat s podlouhlými tmavými vlasy a dívka nejspíše stejného původu s brýlemi a černými vlasy v culíku. Něčemu se zrovna vesele smáli. Při pohledu na ně na mě padla lítost. Vypadali tak bezstarostně… Určitě teď neřeší problémy, jaké řeším já. Nejspíš jsem byla dosti nápadná, protože se všichni najednou podívali mým směrem. Sklopila jsem pohled a chtěla jsem odejít, když na mě ten asijský zavolal.

„Hej, ano ty, pojď sem za námi!“

Trochu neochotně jsem se otočila a pomalu zamířila za nimi. Neměla jsem moc náladu s někým klábosit, nechtěla jsem však být nezdvořilá a s ignorací odejít. Došla jsem až k nim. Všichni se mile usmívali.

„Ahoj, jak se jmenuješ?“ zeptala se ta hnědovlasá dívka.

„Bella,“ odpověděla jsem stručně.

„Ahoj, já jsem Jessica, tohle je Mike,“ ukázala na chlapce s krátkými hnědými vlasy, „Eric,“ asiat se vesele usmál, „a Angela,“ ukázala na svou kamarádku.

Pokusila jsem se nahodit úsměv a jemně jim zamávala na důkaz pozdravu.

„Nikdy jsem tě tu neviděla, jsi ve Forks nová?“ zeptala se Jessica.

„Jo, jsem. Včera jsem se přistěhovala,“ řekla jsem. „A zanedlouho se zase odstěhuju…“ dodala jsem tiše, když jsem si vzpomněla na tátovu situaci. Naštěstí mě očividně neslyšeli.

„Určitě budeš chodit tady na školu, ne? Kolik ti je?“ zeptal se Eric.

„Sedmnáct,“ pokrčila jsem rameny. „Jdu do třeťáku.“

„Super, tam jsme taky, všichni tři, tím pádem se budeme potkávat,“ usmála se Jessica.

Pokusila jsem se jí úsměv oplatit, moc se mi to však nedařilo.

„A už víš, na jaké předměty se přihlásíš?“ ozval se Mike.

Pokrčila jsem rameny.

„Já… vlastně ani nevím. Ještě jsem nad tím moc neuvažovala.

„Znáš tu už někoho?“ zeptala se Jessica.

„Jak tu může někoho znát, když se teď přistěhovala?“ poklepala si na čelo Angela.

„Já nevím, třeba už někoho potkala…“ pokrčila Jess rameny.

„Chodí tady spousta zvláštních lidí. Však uvidíš sama,“ pokračovala Jess. „Třeba Elizabeth Smithová. Je to taková ghotička, nebo emařka, je divná. Chodí celá v černém a s nikým se nebaví,“ trhla rameny. „Dokonce se minulý rok podřezala na záchodech,“ zatřásla se. „Bylo to hrozné. Byla toho celá škola. S tou holkou se raději vůbec nedávat do řeči.

„Nebo Cullenovi,“ ozval se Mike.

„Jo, Cullenovi,“ přitakala Jess. „Všichni vypadají skvěle, ale s nikým se nebaví, jako by ostatní byli pod jejich úroveň. Baví se jen spolu. Jsou to sourozenci, přitom tvoří páry,“ mluvila zamyšleným hlasem.

„No jo, ale oni vlastně nejsou sourozenci, jsou adoptovaní doktorem Cullenem. Takže nejsou příbuzní,“ připomenula ji Angela.

„Jasně, já vím, ale je to divné, když spolu žijí, nemyslíš?“ ušklíbla se Jessica. „Jediný očividně nezadaný je Edward Cullen,“ pokračovala a v očích se jí zajiskřilo. „Vypadá naprosto skvěle… Ale žádná z holek mu očividně není dost dobrá. Zkoušela jsem na něj nějak zapůsobit už v minulém roce, ale byla jsem mu naprosto volná,“ dodala hořce.

Tohle povídání bylo sice zajímavé, ale už bych se nejspíš měla vrátit domů. Navíc nějací „naprosto skvělí“ kluci mě až tak příliš nezajímali. Dokážu se bez kluků obejít. Podívala jsem se na hodinky. Půl jedné. V jednu máme jít s tátou do bistra na oběd.

„Hele, ráda jsem vás poznala, ale za půl hodiny mám někde být, takže bych měla vyrazit,“ řekla jsem.

„Fajn, tak se uvidíme ve škole,“ mrknul na mě Mike s úsměvem a Jessica ho sjela zvláštním pohledem.

„Jo, budu se těšit,“ kývla jsem a otočila se k odchodu.

Musela jsem přidat do kroku, abych přišla včas. Naštěstí to nebylo zas tak daleko, takže když jsem dorazila na místo, bylo za minutu jedna. Viděla jsem přes okno tátu, jak už seděl na našem obvyklém místě. Vešla jsem dovnitř a hned si sedla vedle něj.

„Ahoj tati,“ pozdravila jsem jej.

Vypadal neuvěřitelně slabě a ruka, kterou držel kávovou lžičku, již míchal svou kávu, se mu třásla. Tenhle pohled mě neuvěřitelně deptal. Můj táta umírá…

„Ahoj Bello,“ pozdravila mě s úsměvem postarší servírka, kterou znám už od mala. „Copak si dáš? Vegetariánský burger, jako obvykle?“ zeptala se vlídně.

„Jo, ten si dám, díky,“ kývla jsem hlavou.

Když odešla od stolu, otočila jsem se na Charlieho.

„Tati?“

„Hm?“

„Kolik…“ zasekla jsem se. Bylo tak těžké to vyslovit. „Kolik… ti zbývá času?“

Sklopil pohled do stolu.

„Vážně to chceš vědět?“

Jen jsem pokrčila rameny. Ne, nechtěla, ale musela.

„Bello, jsem den ode dne slabší a unavenější,“ s povzdechem zavrtěl hlavou. „Podle toho, jak na tom jsem, můžu být rád za každý den, který přežiju. Nevím, jak dlouho to bude trvat, než bude konec, ale myslím si, že to bude brzo… Už nějakou dobu je mi mizerně, jsem slabý, když si chci ale jít lehnout, nedokážu přes bolest hlavy ani usnout. Samozřejmě, zašlo to moc daleko… do extrémů. Měl jsem jít za doktorem v dobách, kdy to začalo a ne až tehdy, kdy je to nejhorší a je mi skoro na umření. Nechtěl jsem si ale přiznat, že by to mohlo být něco vážného… Myslel jsem, že je to přepracováním, bral jsem prášky od bolesti… nic. Bello…,“ položil mi ruku na tu mou. „Ani nevíš, jak je mi to líto. Sotva ses mi vrátila a já mám jen tak málo času, který bych s tebou prožil…“

V očích měl slzy. A já taky. Tohle bylo tak kruté. Proč? Proč táta? Bylo tak hrozné tohle všechno slyšet… Takže je mu hrozně? To se odhodlal jít k doktorovi až tehdy, kdy nedokáže téměř udržet lžičku od kávy? Sklopila jsem hlavu a otřela si oči. Předem jsem děkovala bohu za každý den, který budu moct s tátou ještě prožít…

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zcela nový život - 2. kapitola: